Jurodiví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vasilij Ivanovič Surikov: Jurodivý sedící ve sněhu

Jako jurodiví byli v pravoslavném prostředí v Evropě (hlavně v Rusku) označovaní lidé, kteří se chovali podezřele, až bláznivě, avšak věřili, že to co dělají, má vyšší význam, že je určeno Kristu. Tito lidé byli většinou nazí, nebo chodili otrhaní po městech, pokřikovali po lidech, nebo se chovali jinak urážlivě. Do českého prostředí proniklo toto označení jako symbol lidí, kteří se chovají podivně, bláznovsky až vizionářsky.[1][2]

Zmínky o jurodivosti se objevují už ve Starém zákoně: prorok Izajáš chodil tři roky nahý a bosý. Myšlenka, že skutečně zbožný člověk musí odvrhnout moudrost a důstojnost jako světské mámení, se objevuje i v hinduismu (posedlí svatí nazývaní avadhuta), buddhismu (sekta nyönpa) a islámu (potulní derviši). První list Korintským zmiňuje, že v Božích očích je lidský rozum bláznovstvím, pod vlivem těchto slov se v raném křesťanství rozmohlo poustevnictví. Významnými postavami hnutí zvaného „bláznovství pro Krista“ byli Isidora z Tabenny (4. století) a Symeon z Emesy (6. století), rozvoj caesaropapismu v Byzantské říši však vedl k potlačení tohoto individualistického a vůči autoritám neuctivého náboženského směru. V západní křesťanské tradici vykazoval některé jurodivé rysy František z Assisi.

Nejvýrazněji se jurodství (Юро́дство, ze staroruského výrazu юродъ — blázen) prosadilo v Rusku, kde byl jeho průkopníkem ve 13. století Prokopij Usťjužský, původně německý kupec, který odvrhl jmění a stal se asketou. Ruská pravoslavná církev svatořečila řadu jurodivých proroků a kazatelů, jako byli Vasil Blažený (je mu zasvěcen moskevský chrám Vasila Blaženého), Ioann Moskevský nebo Xenia Petěrburská, Nikola Salos je známý tím, že káral cara Ivana IV. za jeho zločiny a bezbožný život.

Fenomén jurodivosti byl často zobrazován v literatuře (např. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi, Alexandr Sergejevič Puškin: Boris Godunov), výtvarném umění nebo filmu (Ostrov Pavla Lungina). Pozdním ohlasem pravoslavného obdivu k jurodivým byla úspěšná kariéra Rasputina.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sergej A. Ivanov: Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství. Přel. Michal Řoutil a Jitka Komendová, Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2015, 384 s. ISBN 978-80-7465-131-1

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Článek na stránkách Českého rozhlasu
  2. Definice na stránkách Theofil.cz