Jurodiví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vasilij Ivanovič Surikov: Jurodivý sedící ve sněhu
Царь Иоанн Грозный в келье юродивого Николая Салоса в Пскове.jpg

Jurodiví (řec. μωρός; rus. юродивый; něm. der Narr in Chrristo; aj. Foolishness for Christ), jedním z původních významů byl mrzák (mrzák od narození). V historickém vývoji chápání slova jde o typ radikální zbožnosti, který se staví proti konvencím a duchovním klišé v prožívání víry na veřejnosti. Vyhrocená askeze vedla k tomu, že byli považováni za blázny pro Krista (užívá se o některých světcích a to především v Rusku).[1]  Jurodiví chodili zcela nebo úplně nazí, úpěli nad osudem národa, či města a neváhali se i postavit carům, kteří je respektovali.[2]  Blázni pro Krista jsou fenoménem, který nebyl rozšířený pouze v Rusku. Objevují se už mezi prvními mnichy v Egyptě.[3]  Nejznámějšími jsou Symeon z Emesy (6. stol.) z Byzantské říše a Vasilij Blažený (16. stol.) z Ruska (je mu zasvěcen moskevský chrám Vasila Blaženého). Světský význam slova „jurodství“ vznikl až v 19. století, ale velmi často je užíván i dnes.[4]

Obecná charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Прокопије Вјатски.jpg

Pokud vztáhneme původ jurodství k askezi, tak dokud anachoreta chodil oděný v kůžích, nebo byl dokonce nahý, nestříhal si vlasy ani nehty, celé roky se nemyl, živil se trávou aj., zůstávalo to předmětem jeho vlastního, hluboce intimního vztahu s Bohem. Pokud někdo v poušti náhodou narazil na takové zjevení, otřes, který to nešťastnému poutníkovi způsobilo, byl jen náhodným a vedlejším důsledkem poustevnické askeze, jež v principu nebyla určena lidským očím. Příchod mnichů do města ale principiálně měnil situaci. Původní nedůtklivý postoj „nechte mě na pokoji“ byl vystřídán neodbytným „nenechám Vás na pokoji“ a pohrdání vůči světu se prolínalo se závislostí na něm.[5]  To je považováno za základ jurodivosti – apelovat na okolní svět formou bláznovství a přivést je k pravdě v Bohu.

Takřka všem jurodivým je přisuzován prorocký dar.

Mnohé životy jurodivých jsou na bázi legend a nejsou doloženy jako historické postavy. Může to způsobovat i to, že se pohybují v těch nejnižších třídních vrstvách a tak o různých bláznech, vznikala jen orálně předávající se informace. Na popis životů jurodivých jako svatých, pak má vliv hagiografie, která popisuje jejich život a skutky a zasazuje je do historického děje.

Rozdíl mezi jurodivým a  šílencem[editovat | editovat zdroj]

Prayer of st. Procopius.jpg

Vedeni láskou k Bohu a k bližnímu, přijali za svou zbožnost, která je obecně vnímána jako „bláznovství“ z lásky ke Kristu. Nejenže jsou schopni vzdát se pohodlí a majetku, ale souhlasí s tím, aby je druzí považovali za blázny. Tito blázni se vymykají společenským konvencím i tomu, co je obecně považováno za slušné, a jsou schopni činů, které budí pohoršení. Nebojí se však na druhou stranu mocným tohoto světa říci pravdu a obžalovávají ty, kdo zapomínají na Boží spravedlnost. Ovšem dovedou naopak povzbudit lidi bohabojné.[6]

Jako psychologický typ „jurodivý“ chápe sám sebe ve třech formách:

1) Vypadá uboze a tím předchází cizímu pohrdání. Přehnaným sebeponižováním získává ve svých očích jakousi převahu nad ostatními

hříšníky.

2) V další fázi tohoto psychologického zlomu již člověk dává svému okolí najevo, že sebeponižování, které se před nimi odehrává, není

upřímné a má jen zamaskovat jeho nesmírnou převahu nad nimi.

3) Ve třetí fázi se tentýž člověk dovtípí, že dojem, který vzbudil, není ve skutečnosti až tak bezdůvodný, takže se skrze skandál snaží

znemožnit samotný proces pronášení soudů.

Храм в честь блаженной Ксении Петербургской.JPG

Tento jedinec nešaškuje kvůli veselí, ale uráží pod maskou ponaučení.[7] V tom spočívá rozdíl mezi jurodivým a šílencem. V kontextu pravoslavné kultury se jedná o realitu božskou, v kontextu novověkém pak o psychologickou.[8]

Projevy jurodství v životě[editovat | editovat zdroj]

V běžných představách je jurodství vždy spjato s duševní nebo tělesnou nenormálností. Je ovšem nutné rozlišovat jurodství vrozené a jurodství dobrovolné („pro Krista“). To se snaží rozlišovat i pravoslavná církev. Dimitrij Rostovský objasňuje, že jurodství je „mučednictví z vlastní vůle“, že se „projevuje navenek“, že se jím „moudře zakrývá vlastní ctnost před lidmi“.[9]  Pasivní částí jurodství je zaměření na sebe samého, asketické sebeponižování, předstírané bláznovství, přezírání a umrtvování těla, posilované a potvrzované doslovným výkladem některých míst Nového zákona aj. Aktivní část pak spočívá ve „spílání světu“, tj. žít ve světě mezi lidmi a poukazovat na chyby a hříchy silných i slabých bez zřetele ke konvencím společenské slušnosti.

Dvě stránky jurodství, aktivní a pasivní, se svým způsobem vzájemně podmiňují a uvádějí do rovnováhy. Dobrovolný asketismus, život plný strázní a ústrků dává jurodivému právo „spílat pyšnému a marnivému světu“.[10]

Jurodiví nemilosrdně odsuzují pokrytectví těch, které druzí považují za příklady ctností. Vyňati z toho nejsou ani mniši a duchovní osoby, zvláště pokud projevují příchylnost k majetku a k poctám a potrpí si na to, aby si jich druzí vážili.

Řídí se hlasem svého svědomí a zavrhují čistě lidskou moudrost, zvláště pak tu vyčtenou z knih. Bůh jim ale to, že se zřekli světské moudrosti, často nahrazuje vlitým poznáním a moudrostí srdce, aby bylo zřejmé, že tento způsob života je jim dán jako milost. Jsou schopni předpovědět to, co se stane na jiném místě nebo v budoucnu, a mají dar číst v lidských srdcích (kardiognóze). V tomto vědomí milosti spočívá jejich apoštolát s odvahou odkrývat pravdu mocným tohoto světa, a to je příčinou jejich velké oblíbenosti u obyčejných lidí.[11]

Jurodiví jako nedílná součást Ruského pravoslaví[editovat | editovat zdroj]

V dnešním pravoslavném diskursu znamená „jurodivý“ pouze jediné, totiž „jurodivý pro Krista“. Pravoslavné hledisko spočívá v přesvědčení, že člověk tohoto typu si nasazuje masku bláznovství, aby před světem skryl vlastní dokonalost, a unikl tak marnivé světské slávě. V tomto ohledu se liší od asketismu, protože jurodivý má za úkol učit ostatní.[12]

Ovšem Pravoslavný jurodivý není v žádném případě heretik ani náboženský reformátor, protože nejen nikoho nenabádá, aby ho následoval, ale dokonce to přímo zakazuje. Jurodivý není ani mystik, protože jeho cílem – až na výjimky – není podělit se s ostatními o svou unikátní zkušenost ze setkání s Bohem.[13]

Ruská pravoslavná církev[editovat | editovat zdroj]

I když je jurodivost fenomén, který je lidstvu znám již z dob Starého zákona, jeho největší ohlas byl v Rusku.

Nejvýrazněji se jurodství (Юро́дство, ze staroruského výrazu юродъ — blázen) prosadilo právě v Rusku, kde byl jeho průkopníkem ve 13. století Prokopij Usťjužský, původně německý kupec, který odvrhl jmění a stal se asketou. Ruská pravoslavná církev svatořečila řadu jurodivých proroků a kazatelů, jako byli Vasil Blažený (je mu zasvěcen moskevský chrám Vasila Blaženého), Ioann Moskevský nebo Xenia Petěrburská, Nikola Salos je známý tím, že káral cara Ivana IV. za jeho zločiny a bezbožný život.

Jurodiví se jako nová kategorie laické svátosti objevili v ruské církvi přibližně od počátku 14. století. Rozkvět jurodivosti se datuje do 16. stol.[14]

Úpadek jurodství v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Velkou ránu „oficiální“ jurodivosti zasadil Petr I., jenž k bláznům pro Krista cítil osobní odpor.[15]

V 17. století přestala synodální církev jurodivé uznávat a začala je pronásledovat.[16] Falešné jurodství se stalo předmětem církevních ustanovení. Ve výnosech patriarchy Joasafa ze 14. srpna 1636 „o přetržení rozmanitých výtržností a zlořádů v moskevských chrámech“ se říká: „A tak v době posvátných zpěvů chodí po chrámech bezostyšní štváči po desítkách i více a působí v chrámech veliký zmatek a nepokoj, nadávají si v kostelích a perou se, jiní předstírají, že jsou slabého ducha, a potom se vidí, že mají rozum“.[17]  Ačkoli Kateřina II. úplně zrušila pronásledování jurodivých, místní úřady proti nim ještě dlouho používaly obvyklé metody mučení.[18]

Již v 17. století se většina jurodivých přidala ke straně staroobřadníků, a to právě z důvodu pronásledování.[19]  Přidáním se k staroobřadníkům je považováno za nejslavnější případ politického jurodství.[20]

Význam jurodivosti v současném Rusku[editovat | editovat zdroj]

„Jurodivost“ je velmi důležitým rysem současného ruského kulturního kódu. Nemá již vazbu na náboženství, ale na habitus chování.[21]

Fakt, že pouze Rusové (a pouze oni) bez uvozovek a dalších doplňujících objasnění mohou použít slovo jurodivý ve svém současném jazyce, je nanejvýš příznačná a svědčí o významu a zakořeněnosti tohoto jevu v ruské kultuře.[22]

Někteří ze zástupů Ruských Jurodivých[editovat | editovat zdroj]

Před christianizací Ruska[editovat | editovat zdroj]

Isidora; Serapion Syndonita; Vissarion Egypťan; Tomáš Kelesirský; Palestinský mnich Symeón z Emesy nebo také Symeon Salos; Andrej (Andreas) Cařihradský nebo také Ondřej Šílený.

Po christianizaci Ruska[editovat | editovat zdroj]

  • Sťepan Trofimovič Něčajev, jurodivá Jelena (žila v jeskyni u kaple v Moskvě), jurodivý Fadděj (žil v Petrozavodsku), Ivaško Grigorjev (Moskva), jurodivý Fjodor (byl oběšen odpadlíky), Prokopij Vjatský, Joann Usťužský, Andrej jurodivý, Arsenij jurodivý (Novgorod), Savva Nový (začal jurodství na Kypru), Avraamij Molenský, Simon Jurjevecký.
  • Vasilij Blažený (Moskva) – jeho kult byl populární hlavně za vlády Ivana Hrozného, ale počátek jeho oblíbenosti sahá do vrcholu jurodství v Rusku kolem roku 1584, kdy na trůn nastoupil car Fjodor, který se též považoval za jurodivého. Kanonizace a slavnostní znovupohřbení Vasilije v chrámu Záštity Bohorodičky na Příkopě (dnes známém jako chrám Vasileje Blaženého) proběhly 2. srpna 1588.[23]
  • Isaakij Pečerský (první ruský jurodivý) byl mnichem Kyjevsko-pečerského kláštera (zemřel 1090). Původně byl asketou, ale svedli ho démoni a on tuto cestu opustil. Pak se začal chovat jurodivě a po počátečním posměchu vešel v úctu od ostatních. Ke konci života se vrací ke koinobiálnímu životu a dosahuje dlouho očekávaného oproštění se od vášní.[24]
  • Za jurodivého byl považován i Grigorij Jefimovič Rasputin.

Analogie v jiných kulturách[editovat | editovat zdroj]

Vždy jde o osoby, které porušují společenská pravidla, ale jsou ve společnosti nejen uznávány, ale i následovány.

Jsou to osoby, které mají právo vysmívat se, karikovat a znesvěcovat ty nejsvětější a nejdůležitější obřady. Májí svolení chovat se tak, jak se o tom žádnému obyčejnému smrtelníkovi nemůže ani zdát.[25]

Typologicky nejblíže je jurodivému zřejmě svatý blázen. Tuto postavu zná mnoho tradičních kultur - domorodci na ostrově Samoa, afričtí Masajové, Indie a především američtí indiáni (na severozápadě Spojených států amerických má rysy rituálního pomatence).

Dále je můžeme srovnat s finským šamanem, s gejltem či hrdinou staroislandských legend.[26]

Jurodivou provokaci můžeme zcela oprávněně přirovnat k příkazu, který Bůh dal Abrahamovi (přinést jako oběť vlastního syna), nebo k Božímu svolení aby ďábel mučil Jóba.[27]  I pro biblického proroka je typické jurodivé chování. Jedná se o situace, kde se chovají podivně až paradoxně. Ozeáš si vzal za ženu nevěstku (Oz 1,2), Izajáš se svlékl a chodil 3 roky nahý (Iz 20,2), Jeremiáš nosil na šíji jařmo (Jr 27,2), Sidkijáš měl na hlavě železné rohy (1Kr 22,11) a Ezechiel ležel 390 dní na levém boku a 40 dní na pravém boku (Ez 4,4-6).[28]  Přesto se starozákonní prorok od jurodivého principiálně liší, a tento rozdíl tkví ve specifičnosti blízkovýchodní kultury. Jestliže v jurodivém nelze až do samé jeho smrti rozpoznat světce, pak prorok má jisté odlišující znaky (1Kr 20,41). Proroci byli zvláštní kastou, a když prorok začal prorokovat někde mimo okruh její působnosti, bylo to přijímáno s podivem (1S 19,24; Am 7,14-15).[29]

Biblickým základem je pak důležitý výrok Apoštola Pavla „My jsme blázni pro Krista (hémeis móroi dia Christon)“ (1 Kor 4,10). Syrská podoba řeckého výrazu móros v tomto textu zní sakla a vychází ze slova salos, jež je v řečtině vyhrazeno pro tyto askety.[30]  Jurodství je též návrat k raně křesťanským ideálům, podle nichž tělesná krása pochází od ďábla.

Západní křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Od samého začátku kladlo důraz na pokoru a dokonce na sebeponížení.  Ovšem nedovolilo pěstovat šílenství jinak než v rámci pokání, které bylo na Východě naopak druhotné.[31] Zatímco v Byzantském folkloru je „hlupák“ postava pozitivní, na Západě negativní. Ani svérázná folklorní postava moudrého hlupáka (typu Mrkfolfa či Enšpígla) rozhodně nepřipomíná jurodivého, ale spíše v Evropě tak populárního šaška. Šašek se svými kousky vysmíval nedostatku zbožnosti, zatímco jurodivý se vysmíval zbožnosti jako takové v pozemském slova smyslu.

Přes negativní vnímání „hlupáka“ se ale i na Západě tradovalo, že dokonce i blázen, respektive malomocný, je křesťan a jako takový si zaslouží soucit.

Prakticky jediný zjištěný případ ryzího západního jurodství je legenda o panně Ulfii – předstírala pomatenost a s tváří zbledlou půstem, s nepokrytou hlavou a s vlasy rozpuštěnými po ramena běhala sem a tam jako šílená, aby alespoň tímto divadlem budícím posměch pokud možno zničila svou krásu a odpudila ty, v nichž probouzela tělesnou touhu.[32]

Hlavní překážkou, která stála v cestě rozvoji západního jurodství, byla jistá „sociální zodpovědnost“ tamních svatých.

Iniciátorem jednoho celého hnutí, který by se mohl dát podezřívat z jurodství, byl František z Assisi (zakladatel žebravého řádu františkánů). Jednou vešel do katedrály s provazem na krku, nahý, jen s bederní rouškou a nechal se před očima všech táhnout ke kameni, k němuž obvykle stavěli zločince, kteří měli být potrestáni. Sedl si na něj a začal kázat.

Velmi příznačný je případ „jurodství“ občas připisovaného Ignáci z Loyoly (1491 – 1556). V odborné literatuře je často považován za jurodivého Filip Neri (1515 – 1595).

Pozdní středověk znal mnoho teologů, kteří v době vrcholné scholastiky prosazovali koncept bláznovství jako způsob bezprostředního kontaktu s Bohem. Nejtypičtějším příkladem jsou teologové z hnutí devotio moderna (M. Eckhart, J. Tauler aj.).[33]

Staří Řekové[editovat | editovat zdroj]

Staří Řekové se stavěli k posvátné bláznivosti s bázní, ale i s úctou.[34]  V antice se dá jurodivost přirovnat ke kynismu.[35]

Východní křesťanství (Byzance)[editovat | editovat zdroj]

- Palestinský mnich Symeón z Emesy nebo také Symeon Salos[36] [37] - Leontios z Neapole, který napsal jeho Život, ho klade do druhé poloviny 6. století, konkrétně do doby vlády císaře Maurikia. Symeon žil podle jeho líčení nejdříve po 29 let jako poustevník v poušti u Mrtvého moře, potom přešel do Emesy, kde záměrně pohoršoval obyvatele svým chováním zcela se příčícím běžné morálce a konvencím, ale zároveň konal zázraky, předvídal budoucnost a odvrátil zemětřesení.[38]

- Andrej (Andreas) Cařihradský nebo také Ondřej Šílený  - nejde o skutečnou hist. postavu, ale světce vytvořeného hagiografickým podáním. Měl žít v 5. stol. a jako tulák, bez přístřeší, nedbaje jakýchkoliv společenských konvencí. Přespával na hromadě odpadků, pil z kaluží, dostávalo se mu opovržení a někdy i bití. To vše snášel s nadpřirozenou vytrvalostí. Díky svým nadpřirozeným schopnostem uměl rozpoznat skryté věci či předpovídat budoucnost.[39]

Roku 1969 protatos Svaté hory Athos, odeslal do blázince v Soluni Kostase Angelise, který se oddával jurodivosti v klášteře Kutlumusiu. Tím se řecká církev definitivně rozloučila s institucí, která ji provázela celých patnáct staletí.[40]

Islám[editovat | editovat zdroj]

I v islámu jsou pravděpodobné podobnosti s jurodstvím. Dochoval se muslimský příběh o tom, že služebník Boží Abdulwahíd íbn Zejd se zeptal moudrého blázna, kdo bude Abdulwahídovým sousedem v ráji, a on mu odpověděl, že to bude bláznivá Mamúna z Kúfy. Když se na ni íbn Zejd přišel podívat, uviděl, že pase stádo, v němž vedle sebe pokojně přebývají ovce a vlci.[41]

Nejvíce se jurodství spojuje s islámskou mystikou súfismus. I muslimský mystik se obracel k bohu s proudem vášnivé, takřka fyzické lásky, jež ho zbavovala rozumu. Právě toto šílenství vášně mu nedovoluje setrvat v rámci „obvyklé“ zbožnosti. Navazující kapitolou jsou pak potulní Dervišové.

Také se popisuje určité náboženské bláznoství v Koránu a to zjevení, o bláznivém andělovi, které je v 17. súře Koránu.[42]

Další náboženství[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka, že skutečně zbožný člověk musí odvrhnout moudrost a důstojnost jako světské mámení, se objevuje i v hinduismu (posedlí svatí nazývaní avadhuta), nebo také „Gymnosofisté“ – indičtí filozofové, nazývaní tak proto, že chodili nazí a celý den upřeně zírali do slunce. Snášeli chlad i vedro, nepociťujíce bolest.[43]  V buddhismu (sekta nyönpa) a též v tibetském tantrismu se objevují svatí označovaní jako bla-ma smjon-pa, kteří předstírají šílenství a chovají se nespoutaně, aby zesměšnili povrchní zbožnost.[44]

Jurodiví v umění a literatuře[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi.

Slovo Jurodivý je natolik zakořeněno v ruské kultuře, že se již v dnešní době používá v mnoha významech. Dostojevsky v Bratrech Karamazových nazývá jurodivými osm postav a polovina z nich jimi podle výše uvedené terminologie není. Jelizaveta Smrdutá je neškodný blázen, který nic nepředstírá, takže se vlastně jedná o další rozšíření smyslu tohoto pojmu. Když Dostojevskij zařazuje mezi jurodivé starce Zosimu, Aljošu či Ivana Karamazova, používá toto označení jako urážlivé epiteton a rovněž „neterminologicky“. První dvě ze čtyř zbývajících postav jsou „náboženští“ jurodiví a další dvě „světští“. Mniši Varsonofij a Feropont blázní vědomě, orientují se na staré hagiografické předobrazy, Fjodor Pavlovič Karamazov je bláznivý šašek, štábní kapitán Sněgirjov tajtrlíkuje z ponížení.[45]

Alexandr Sergejevič Puškin: Boris Godunov.

Film[editovat | editovat zdroj]

- Film: Ostrov Pavla Lungina - http://www.csfd.cz/film/228701-ostrov/prehled/.

Odkazy na webové stránky[editovat | editovat zdroj]

http://www.rozhlas.cz/regina/slova/_zprava/149509

https://www.youtube.com/watch?v=JFU6wZnvPFI

https://www.youtube.com/watch?v=SZ6zG00w8b8

https://gloria.tv/media/MoS4MRLMjx6

http://www.rodon.cz/print/clanek.php?id=1763

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Encyklopédie

BORRIELLO, Luigi, ed. et al. Slovník křesťanských mystiků. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8.

FARRUGIA, Edward G. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. 1. vyd. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2010. ISBN 978-80-7412-019-0.

Nikolaj. Dostojevskij. Enciklopedija. Moskva : Algoritm, 2003. ISBN 5926501008.

POSPÍŠIL, Ivo et al. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-068-3.

PROKURAT, Michael; GOLITZIN, Alexander; PETERSON, Michael D. Historical dictionary of the Orthodox Church. Lanham, Md: Scarecrow Press, 1996. ISBN 0810830817.

The Encyclopedia of Eastern Orthodox Christianity / edited by John Anthony McGuckin. Maldin, MA : Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-405-18539-4 s.

Prosopographisches Lexikon der Palaiologenzeit /erstellt von Erich Trapp unter Mitarbeit von Rainer Walther und Hans-Veit Beyer; mit einem Vorwort von Herbert Hunger. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1976-<1996> ISBN 3-7001-3003-1.

The Oxford Dictionary of Byzantium / edited in chief Alexander P. Kazhdan. New York: Oxford University Press, 1991. ISBN 978-0-19-504652-6.

The Oxford Dictionary of the Christian Church / edited by F.L. Cross. 3rd ed. Oxford; New York: Oxford University Press, 1997. ISBN 0-19-211655-X.

VAVŘÍNEK, Vladimír. Encyklopedie Byzance. 1. vyd. Praha: Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2.

Monografie

BURSOV, Boris Ivanovič. Dostojevskij a jeho svět. 1. vyd. Praha: Odeon, 1978.

CASSEDY, Steven. Dostoevsky’s religion. Stanford, California: Stanford University Press, 2005. ISBN 0804751374.

Dostoevsky and the Christian Tradition / edited by George Pattison and Diane Oenning Thompson.Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2001. ISBN 0521782783.

FEDOTOV, Georgij Petrovič. Svatí staré Rusi. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011. ISBN 978-80-87378-76-2.

IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1.

IVANOV, Sergey A. Holy Fools in Byzantium and Beyond. Oxford; New York: Oxford University Press, 2006.  ISBN 978-0-19-927251-8.

LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. Praha: Odeon, 1984.

MURAV, Harriet. Holy Foolishness: Dostoevsky’s Novels & the Poetics of Cultural Critique. Stanford, California: Stanford University Press, 1992. ISBN 0-8047-2059-2.

The Cambridge Companion to Dostoevskii / edited by W.J. Leatherbarrow. Cambridge: New York: Cambridge University Press, 2002. ISBN 0521652537, 0521654734.

WILLIAMS, Rowan. Dostoevsky: language, faith, and fiction. Waco, Texas: Baylor University Press, 2008. ISBN 9781602581456.

Hagiografie

Byzantské legendy: výběr textů ze IV.-XII. století. 2. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2007. ISBN 978-80-86818-49-8.

Další literatura

ONASCH, Konrad. Der hagiographische Typus des “Jurodivyj” im Werk DostoevskijsDostoevsky Studies 1.

PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Metamorfózy ruské kultury: sborník statí a esejů. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012. ISBN 978-80-7465-007-9.

SAWARD, John. Perfect fools: folly for Christ’s sake in Catholic and Orthodox spirituality. Oxford; New York: Oxford University Press, 1980. ISBN 019213230X.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FARRUGIA, Edward G. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. 1. vyd. vyd. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. ISBN 978-80-7412-019-0. S. 454.  
  2. POSPÍŠIL, Ivo et. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. 1. vyd. vyd. Praha : Libri, 2001. ISBN ISBN 80-7277-068-3. S. 302.  
  3. BORRIELLO, Luigi, ed. et al. Slovník křesťanských mystiků. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8. S. 212 a 213.  
  4. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 10.  
  5. Ibidem, S. 74.
  6. BORRIELLO, Luigi, ed. et al. Slovník křesťanských mystiků. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8. S. 212 a 213.  
  7. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 10.  
  8. Ibidem, S. 9.
  9. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 88.  
  10. Ibidem, S. 94 a 95.
  11. BORRIELLO, Luigi, ed. et al. Slovník křesťanských mystiků. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8. S. 312 a 313.  
  12. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 11.  
  13. Ibidem, S. 16.
  14. Svatí staré Rusi. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2011. ISBN 978-80-87378-76-2. S. 177.  
  15. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 271.  
  16. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 167.  
  17. Ibidem, S. 127.
  18. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 275.  
  19. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 114.  
  20. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 262.  
  21. Ibidem, S. 324.
  22. Ibidem, S. 9.
  23. Ibidem, S. 238 a 239.
  24. Ibidem, S. 198.
  25. Ibidem, S. 14.
  26. Ibidem, S. 13.
  27. Ibidem, S. 14.
  28. Ibidem, S. 19.
  29. Ibidem, S. 20.
  30. BORRIELLO, Luigi, ed. et al. Slovník křesťanských mystiků. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8. S. 212 a 213.  
  31. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 295 až 296.  
  32. Ibidem, S. 304.
  33. Ibidem, S. 301 až 314.
  34. Ibidem, S. 23.
  35. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 95 až 96.  
  36. VAVŘÍNEK, Vladimír. Encyklopedie Byzance. 1. vyd. vyd. Praha : Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 457.  
  37. Byzantské legendy: výběr textů ze IV.-XII. století. 2. vyd. vyd. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2007. ISBN 978-80-86818-49-8. S. 57 až 82.  
  38. VAVŘÍNEK, Vladimír. Encyklopedie Byzance. 1. vyd. vyd. Praha : Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 457.  
  39. Ibidem, S. 30.
  40. Ibidem, S. 189.
  41. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 285.  
  42. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 41.  
  43. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 164.  
  44. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 291 až 292.  
  45. Ibidem, S. 9 až 10.