Jurodiví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vasilij Ivanovič Surikov: Jurodivý sedící ve sněhu
Blázni pro Krista často používají šokující nekonvenční chování napadající přijaté standardní normy. Jurodivý Basil se modlí na sněhu a údajně nenosil oblečení
Car Ivan Hrozný a svatý blázen (jurodivý) Nicholas Salos v Pskově

Jurodiví (v jazyce gr μωρός; rusky юродивый; německy der Narr in Christo; anglicky Foolishness for Christ), původní význam řeckého slova μωρός byl mrzák (mrzák od narození). V postupném vývoji chápání slova jde o typ radikální zbožnosti, který se staví proti konvencím a duchovním klišé společnosti i církve. Jde o prožívání víry na veřejnosti formou určitého projevu bláznovství s poukazováním na chyby lidí i společnosti. Ovšem cokoliv jurodivý řekne nebo udělá (ať je to sebevíce výstřední), tak to dělá na základě svého vlastního vnuknutí (svého individuálního spojení s Bohem) a nedbá na to, co řekne společnost, nebo zda to dané okolí něják ovlivní. Z náboženského hlediska jde o tzv. „bláznovství pro Krista“ a je známo především v Rusku.[1] Nejznámějšími jurodivými jsou Symeon z Emesy (6. stol., Byzantská říše) a Vasilij Blažený (16. stol., Rusko; je mu zasvěcen moskevský chrám Vasila Blaženého).

Vývoj jurodivosti a její rysy[editovat | editovat zdroj]

Počátky jurodivosti můžeme spatřovat v askezi. Anachoreta chodil oděný v kůžích, nebo byl dokonce nahý, nestříhal si vlasy ani nehty, celé roky se nemyl, živil se trávou aj. a zůstávalo to předmětem jeho vlastního, hluboce intimního vztahu s Bohem. Jurodivý je naproti tomu fenoménem měst. Zakládáním klášterů a příchodem mnichů do měst se stávalo, že se z jejich řad vyčlenil člověk, který opustil zdi kláštéra a jako jurodivý pak žil v příslušném kraji, nebo naopak takový člověk přišel do kláštera a byl tam považován za blázna a neznaboha. Tímto se principiálně změnila situace. Původní nedůtklivý postoj asketů „nechte mě na pokoji“ byl vystřídán postojem „nenechám Vás na pokoji“ a pohrdání vůči světu se prolínalo se závislostí na něm.[2] To je považováno za základ jurodivosti – apelovat na okolí (městský nebo klášterní svět) formou bláznovství a přivést tím ostatní k pravdě v Bohu.

Pavel Svedomskiy - jurodivý v zimě na cestě

Myšlenkou jurodivých bylo, že skutečně zbožný člověk musí odvrhnout moudrost a důstojnost jako světské mámení. Ovšem v běžných představách je jurodivost vždy spjata s duševní nebo tělesnou nenormálností. Je ovšem nutné rozlišovat jurodivost vrozenou a jurodivost dobrovolnou („pro Krista“). To se snaží rozlišovat i pravoslavná církev. Dimitrij Rostovský objasňuje, že jurodivost je „mučednictví z vlastní vůle“, že se „projevuje navenek“, že se jím „moudře zakrývá vlastní ctnost před lidmi“.[3]  Pasivní částí jurodivosti je zaměření na sebe samého, asketické sebeponižování, předstírané bláznovství, přezírání a umrtvování těla, posilované a potvrzované doslovným výkladem některých míst Nového zákona aj. Aktivní část pak spočívá ve „spílání světu“, tj. žít ve světě mezi lidmi a poukazovat na chyby a hříchy silných i slabých bez zřetele ke konvencím společenské slušnosti. Dvě stránky jurodivosti, aktivní a pasivní, se svým způsobem vzájemně podmiňují a uvádějí do rovnováhy. Dobrovolný asketismus, život plný strázní a ústrků dává jurodivému právo „spílat pyšnému a marnivému světu“.[4]

Vedeni láskou k Bohu a k bližnímu, přijali za svou zbožnost, která je obecně vnímána jako „bláznovství“ z lásky ke Kristu. Nejenže byli někteří z nich schopni vzdát se pohodlí a majetku, ale souhlasili s tím, aby je druzí považovali za blázny. Tito blázni se vymykali společenským konvencím i tomu, co bylo obecně považováno za slušné, a byli schopni činů, které budily pohoršení. Nebáli se však na druhou stranu mocným tohoto světa říkat pravdu a obžalovávaly ty, kdo zapomínali na Boží spravedlnost.[5]

Jurodiví nemilosrdně odsuzovali pokrytectví těch, které druzí považovali za příklady ctností. Týkalo se to i mnichů a duchovních osob, zvláště pokud někdo z nich projevoval příchylnost k majetku a k poctám a potrpěl si na to, aby si ho druzí vážili. Jurodivost je též návrat k raně křesťanským ideálům, podle nichž tělesná krása pochází od ďábla. Proto se řídíli hlasem svého svědomí a zavrhovali čistě lidskou moudrost, zvláště pak tu vyčtenou z knih. Bůh jim ale to, že se zřekli světské moudrosti, často nahrazoval vlitým poznáním a moudrostí srdce, aby bylo zřejmé, že tento způsob života jim byl dán jako milost. Jejich schopností bylo předpovědět to, co se stane na jiném místě nebo v budoucnu, a měli dar číst v lidských srdcích (kardiognóze). V tomto vědomí milosti spočíval jejich apoštolát s odvahou odkrývat pravdu mocným tohoto světa a to bylo příčinou jejich velké oblíbenosti u obyčejných lidí.[6]

Mnohé životy jurodivých jsou založeny na bázi legend a nejsou doloženy jako historické postavy. Může to způsobovat i to, že se pohybovali v těch nejnižších společenských vrstvách, a tak o různých bláznech vznikala jen orálně tradovaná informace. Na popis životů jurodivých jako svatých měla vliv hagiografie, která popisuje jejich život a skutky a zasazuje je do historického děje.

Z dnešního psychologického hlediska chápe „jurodivý“ pravděpodobně sám sebe ve třech formách:[7]

1) Vypadá uboze, a tím předchází cizímu pohrdání. Přehnaným sebeponižováním získává ve svých očích jakousi převahu nad ostatními hříšníky.

2) V další fázi tohoto psychologického zlomu již člověk dává svému okolí najevo, že sebeponižování, které se před nimi odehrává, není upřímné a má jen zamaskovat jeho nesmírnou převahu nad nimi.

3) Ve třetí fázi se tentýž člověk dovtípí, že dojem, který vzbudil, není ve skutečnosti až tak bezdůvodný, takže se skrze skandál snaží znemožnit samotný proces pronášení soudů.

To znamená, že tento jedinec nešaškoval kvůli veselí, ale urážel pod maskou ponaučení.[8] Dal by se tak najít rozdíl mezi jurodivým a šílencem v tom, že v kontextu pravoslavné kultury se jedná vždy o realitu božskou, kdežto v kontextu novověkém o psychologickou.[9]

Jurodiví v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Nejvýrazněji se jurodivost (Юро́дство, ze staroruského výrazu юродъ — blázen) prosadila právě v Ruské pravoslavné církvi, kde byl jeho průkopníkem ve 13. století Prokopij Usťjužský, původně německý kupec, který odvrhl jmění a stal se asketou. Ruská pravoslavná církev svatořečila řadu jurodivých proroků a kazatelů, jako byli Vasil Blažený (je mu zasvěcen moskevský chrám Vasila Blaženého), Ioann Moskevský nebo Xenia Petěrburská. Nikola Salos je známý tím, že káral cara Ivana IV. za jeho zločiny a bezbožný život. Jurodiví se jako nová kategorie laické svátosti objevili v ruské církvi přibližně od počátku 14. století. Jurodiví chodili polonazí nebo úplně nazí, úpěli nad osudem národa či města a neváhali se postavit i carům, kteří je však respektovali.[10] Rozkvět jurodivosti se datuje do 16. století.[11] Ovšem v 17. století. nastal obrat, a to hlavně kvůli Petru I., jenž k bláznům pro Krista cítil osobní odpor.[12] V tomto století přestala i synodální církev jurodivé uznávat a začala je pronásledovat.[13] Vznikl termí "falešné jurodivosti", který označoval jakékoliv projevy bláznovství a výtržnosti na veřejnosti, a to předevších v kostelech a to se stalo předmětem církevních pronásledování. Ve výnosech patriarchy Joasafa ze 14. srpna 1636 „o přetržení rozmanitých výtržností a zlořádů v moskevských chrámech“ se říká: „A tak v době posvátných zpěvů chodí po chrámech bezostyšní štváči po desítkách i více a působí v chrámech veliký zmatek a nepokoj, nadávají si v kostelích a perou se, jiní předstírají, že jsou slabého ducha a potom se ovšem vidí, že mají rozum“.[14] Většina jurodivých se tedy z důvodu pronásledování přidala ke straně staroobřadníkům, je považováno za nejslavnější případ politické jurodivosti. [15] [16] Ačkoli pak v 18. století Kateřina II. úplně pronásledování jurodivých zrušila, místní úřady i přesto v pronásledování dlouho pokračovaly a používaly na nich obvyklé metody mučení.[17]

V dnešním ruském pravoslavném diskursu znamená „jurodivý“ pouze jediné, totiž „jurodivý pro Krista“. Pravoslavné hledisko spočívá v přesvědčení, že člověk tohoto typu si nasazuje masku bláznovství, aby před světem skryl vlastní dokonalost, a unikl tak marnivé světské slávě. V tomto ohledu se liší od asketismu.[18] Ovšem pravoslavný jurodivý nebyl v žádném případě heretik ani náboženský reformátor, protože nejen nikoho nenabádal, aby ho následoval, ale dokonce to přímo zakazoval. Jurodivý nebyl ani mystik, protože jeho cílem – až na výjimky – nebylo podělit se s ostatními o svou unikátní zkušenost ze setkání s Bohem.[19]

Světský (nenáboženský) výklad slova jurodivý, který může mít i vícero významů, vznikl v 19. století v Rusku a je užíván v této zemi do dnes.[20] „Jurodivost“ je velmi důležitým rysem současného ruského kulturního kódu. Nemá již vazbu na náboženství, ale na habitus chování.[21] Fakt, že pouze Rusové (a pouze oni) bez uvozovek a dalších doplňujících objasnění mohou použít slovo jurodivý ve svém současném jazyce, je nanejvýš příznačná a svědčí o významu a zakořeněnosti tohoto jevu v ruské kultuře.[22]

Někteří ze zástupců ruských jurodivých[editovat | editovat zdroj]

Před christianizací Ruska[editovat | editovat zdroj]

Isidora; Serapion Syndonita; Vissarion Egypťan; Tomáš Kelesirský; Palestinský mnich Symeón z Emesy nebo také Symeon Salos; Andrej (Andreas) Cařihradský nebo také Ondřej Šílený.

Po christianizaci Ruska[editovat | editovat zdroj]
  • Sťepan Trofimovič Něčajev, jurodivá Jelena (žila v jeskyni u kaple v Moskvě), jurodivý Fadděj (žil v Petrozavodsku), Ivaško Grigorjev (Moskva), jurodivý Fjodor (byl oběšen odpadlíky), Prokopij Vjatský, Joann Usťužský, Andrej jurodivý, Arsenij jurodivý (Novgorod), Savva Nový (začal jurodivost na Kypru), Avraamij Molenský, Simon Jurjevecký.
  • Vasilij Blažený (Moskva) – jeho kult byl populární hlavně za vlády Ivana Hrozného, ale počátek jeho oblíbenosti sahá do vrcholu jurodivosti v Rusku kolem roku 1584, kdy na trůn nastoupil car Fjodor, který se též považoval za jurodivého. Kanonizace a slavnostní znovupohřbení Vasilije v chrámu Záštity Bohorodičky na Příkopě (dnes známém jako chrám Vasileje Blaženého) proběhly 2. srpna 1588.[23]
  • Isaakij Pečerský (první ruský jurodivý) byl mnichem Kyjevsko-pečerského kláštera (zemřel 1090). Původně byl asketou, ale svedli ho démoni a on tuto cestu opustil. Pak se začal chovat jurodivě a po počátečním posměchu vešel v úctu od ostatních. Ke konci života se vrací ke koinobiálnímu životu a dosahuje dlouho očekávaného oproštění se od vášní.[24]
  • Za jurodivého byl považován i Grigorij Jefimovič Rasputin.

Analogie v jiných kulturách[editovat | editovat zdroj]

Podle charakteristických rysů, můžeme provést analogii juridivých i v jiných kulturách. "Typologicky nejblíže je jurodivému zřejmě svatý blázen. Tuto postavu zná mnoho tradičních kultur - domorodci na ostrově Samoa, afričtí Masajové, Indie a především američtí indiáni (na severozápadě Spojených států amerických má rysy rituálního pomatence)".[25] Dále ho můžeme srovnat s finským šamanem, s gejltem či hrdinou staroislandských legend.[26] Jsou to osoby, které mají právo vysmívat se, karikovat a znesvěcovat ty nejsvětější a nejdůležitější obřady a porušují společenská pravidla. Májí svolení chovat se tak, jak se o tom žádnému obyčejnému smrtelníkovi nemůže ani zdát a při tom jsou i ve společnosti uznávány.[27]

Již z dob Starého zákona je možné uvést jako jurodivou provokaci příkaz, který Bůh dal Abrahamovi (přinést jako oběť vlastního syna). Nebo pak dále to, že Bůh svolil aby ďábel mučil Jóba.[28]  I pro další postavy Starého zákona např. biblické proroky je typické jurodivé chování. Jedná se o situace, kde se chovají podivně až paradoxně. Ozeáš si vzal za ženu nevěstku (Oz 1,2), Izajáš se svlékl a chodil 3 roky nahý (Iz 20,2), Jeremiáš nosil na šíji jařmo (Jr 27,2), Sidkijáš měl na hlavě železné rohy (1Kr 22,11) a Ezechiel ležel 390 dní na levém boku a 40 dní na pravém boku (Ez 4,4-6).[29]  Přesto se starozákonní prorok od jurodivého principiálně liší a tento rozdíl tkví ve specifičnosti blízkovýchodní kultury. Jestliže v jurodivém by neměl být až do jeho smrti rozpoznán světec, pak u proroka tomu tak není (1Kr 20,41).[30]

Jako základní určení jurodivých postav, je možné vidět již v Novém zákoně, kde Apoštol Pavel„ napsal důležitý výrok "My jsme blázni pro Krista" (řecky: hémeis móroi dia Christon)“ (1 Kor 4,10). Kde Syrská podoba řeckého výrazu "móros" v tomto textu zní "sakla" což je v jiném pédu zní salos, jež je v řečtině vyhrazeným označením pro tyto askety.[31]  

Západní křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Od samého začátku kladlo západní křesťanství důraz na pokoru a dokonce na sebeponížení.  Ovšem nedovolilo pěstovat šílenství jinak než v rámci pokání, které bylo na Východě naopak druhotné.[32] Zatímco v byzantském folkloru je „hlupák“ postava pozitivní, na Západě negativní. Ani svérázná folklorní postava moudrého hlupáka (typu Mrkfolfa či Enšpígla) rozhodně nepřipomíná jurodivého, ale spíše v Evropě tak populárního šaška. Šašek se svými kousky vysmíval nedostatku zbožnosti, zatímco jurodivý se vysmíval zbožnosti jako takové v pozemském slova smyslu.

Prakticky jediný zjištěný případ ryzí západní jurodivosti je legenda o panně Ulfii – předstírala pomatenost a s tváří zbledlou půstem, s nepokrytou hlavou a s vlasy rozpuštěnými po ramena běhala sem a tam jako šílená, aby alespoň tímto divadlem budícím posměch pokud možno zničila svou krásu a odpudila ty, v nichž probouzela tělesnou touhu.[33]

Hlavní překážkou, která stála v cestě rozvoji západní jurodivosti, byla jistá „sociální zodpovědnost“ tamních svatých. Iniciátorem jednoho celého hnutí, který by se mohl dát podezřívat z jurodivosti, byl František z Assisi (zakladatel žebravého řádu františkánů). "Jednou vešel do katedrály s provazem na krku, nahý, jen s bederní rouškou a nechal se před očima všech táhnout ke kameni, k němuž obvykle stavěli zločince, kteří měli být potrestáni. Sedl si na něj a začal kázat".

Velmi příznačný je případ „jurodivosti“ občas připisované Ignáci z Loyoly (1491 – 1556) spolu zakladatel Tovaryšstva Ježíšova, později jezuité. V literatuře je často považován za jurodivého Filip Neri (1515 – 1595), který byl svatořečen. Původně byl italským katolickým knězem, zakladatelem kongregace oratoriánů a jedním z modelových světců katolické reformy 16. století.

Pozdní středověk znal mnoho teologů, kteří v době vrcholné scholastiky prosazovali koncept bláznovství jako způsob bezprostředního kontaktu s Bohem. Nejtypičtějším příkladem jsou teologové z hnutí Devotio moderna (Mistr Eckhart, J.Johannes Tauler aj.).[34] Devotio moderna je název duchovního hnutí pozdního středověku, jehož jádrem byla vnitřní opravdovost a snaha o následování Ježíše Krista jako vzoru křesťanského života.

Staří Řekové[editovat | editovat zdroj]

Staří Řekové se stavěli k posvátné bláznivosti s bázní, ale i s úctou.[35]  V antice se dá jurodivost přirovnat ke kynismu.[36] V antickém Řecku to byla filosofická škola, kterou ve 4. století př. n. l. založil Antisthenés (žák Sókratův). Přívrženci směru kynikové, opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.

Východní křesťanství (Byzance)[editovat | editovat zdroj]

Byzance byla pro vznik jurodivosti nejdůležitější. Dala mu základy včetně prvních jurodivých a z Byzance se pak dostala jurodivost do Ruska právě přes pravoslaví. Zde se pak jurodivost trvale zakořenilo a dále vyvíjela i když se už Byzantská říše rozpadla.

Za opravdu první jurodivé lze označit:

1 - Palestinského mnicha Symeóna z Emesy nebo také Symeon Salos[37] [38] - Leontios z Neapole, který napsal jeho Život, ho klade do druhé poloviny 6. století, konkrétně do doby vlády císaře Maurikia. Symeon žil podle jeho líčení nejdříve po 29 let jako poustevník v poušti u Mrtvého moře, potom přešel do Emesy, kde záměrně pohoršoval obyvatele svým chováním zcela se příčícím běžné morálce a konvencím, ale zároveň konal zázraky, předvídal budoucnost a odvrátil zemětřesení.[39]

2 - Andreje (Andrease) Cařihradského nebo-li Ondřeje Šíleného  - nejde o skutečnou hist. postavu, ale světce vytvořeného hagiografickým podáním. Měl žít v 5. stol. jako tulák bez přístřeší, nedbaje jakýchkoliv společenských konvencí. Přespával na hromadě odpadků, pil z kaluží, dostávalo se mu opovržení a někdy i bití. To vše snášel s nadpřirozenou vytrvalostí. Díky svým nadpřirozeným schopnostem uměl rozpoznat skryté věci či předpovídat budoucnost.[40] Tento jurodivý byl v některých částech Ruska velmi oblíbený.

Neoficiálním středem dnéšního pravodslaví je hora Athos, kde také došlo k ukončení jurodivosti v novodobé historii pravoslavné církve. Roku 1969 protatos Svaté hory Athos, odeslal do blázince v Soluni kněze Kostase Angelise, který se oddával jurodivosti v klášteře Kutlumusiu. Tím se řecká církev (potažmo pravoslavná církev) definitivně rozloučila s institucí jurodivosti, která ji provázela celých patnáct staletí.[41]

Islám[editovat | editovat zdroj]

Nejvíce se jurodivost spojuje s islámskou mystikou súfismus. Súfismus je hnutí nejednotné a nekonformní. Cílem následovníků súfismu je pomocí zvláštních praktik přivést věřícího blíže k Bohu či dokonce s Bohem splynout. Muslimský mystik se obrací k Bohu s proudem vášnivé, takřka fyzické lásky, jež ho zbavuje rozumu. Právě toto šílenství vášně mu nedovoluje setrvat v rámci „obvyklé“ zbožnosti a může být přirovnáno k jurodivosti. Navazující kapitolou jsou pak potulní dervišové. V arabské terminologii jde o termín označující stoupence islámské alternativní religiozity. Dervišové žijí v extrémní chudobě a většinou mystickou cestou se snaží přiblížit se Bohu. Také se popisuje určité náboženské bláznoství v Koránu a to zjevení, o bláznivém andělovi, které je v 17. súře Koránu.[42]

Ostatní náboženství[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka, že skutečně zbožný člověk musí odvrhnout moudrost a důstojnost jako světské mámení, se objevuje i v hinduismu. Jsou to například posedlí svatí nazývaní: Avadhūta je sanskrtský termín z některých indických náboženství odkazující na typ mystika nebo světce, který není v pozemském vědomí a nefunguje na základě standardních norem společnosti, nebo také Gymnosofisté, což mají být indičtí filozofové, nazývaní tak proto, že chodili nazí a celý den upřeně zírali do slunce. Snášeli chlad i vedro a údajně nepociťovali bolest.[43]  

V buddhismu (sekta nyönpa) a též v tibetském tantrismu se objevují svatí označovaní jako bla-ma smjon-pa, kteří předstírají šílenství a chovají se nespoutaně, aby zesměšnili povrchní zbožnost.[44]

Jurodiví v umění a literatuře[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi.

Dostojevsky v Bratrech Karamazových nazývá jurodivými osm postav a polovina z nich jimi podle výše uvedené terminologie není. Jelizaveta Smrdutá je neškodný blázen, který nic nepředstírá, takže se vlastně jedná o další rozšíření smyslu tohoto pojmu. Když Dostojevskij zařazuje mezi jurodivé starce Zosimu, Aljošu či Ivana Karamazova, používá toto označení jako urážlivé epiteton a rovněž „neterminologicky“. První dvě ze čtyř zbývajících postav jsou „náboženští“ jurodiví a další dvě „světští“. Mniši Varsonofij a Feropont blázní vědomě, orientují se na staré hagiografické předobrazy, Fjodor Pavlovič Karamazov je bláznivý šašek, štábní kapitán Sněgirjov je šaškem z ponížení.[45]

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot

Hlavní hrdina, kníže Myškin, který se po pěti letech vrátil ze švýcarského sanatoria zpět do Ruska, je mužem neobyčejně citlivým, dobrosrdečným, ale i dětsky naivním. Je typem člověka, který dosáhl naprosté duševní i mravní rovnováhy. Mezi svými současníky, upoutanými honbou za penězi a vlastními nízkými vášněmi, naráží však neustále na nepochopení a posměch. Nakonec smířeně umírá v sanatoriu pro duševně nemocné, kam se opět vrátil. V tomto románu ruský klasik vytvořil obraz zranitelnosti, bezradnosti, bezmoci a důvěřivé dobroty v reálném světě bezohledných vášní a sobectví.

Nikolai Leskov Semenovich: Kejklíř Pantalon

1887 Skoromoch Pamfalon (česky „Kejklíř Pantalon“, 1985, přeložila Naděžda Slabihoudová)

Dvě novely - legendy o kejklíři Pantalonovi a o zlatotepci Zenonovi, v nichž autor zpracovává motivy ze starých náboženských příběhů a v podstatě vypráví rozverné příběhy o posedlých pracovitých podivínech.

Divadelní drama[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Sergejevič Puškin: Boris Godunov.

Boris Godunov je historická tragédie ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina (1799 – 1837) zabývající se společenskou i individuální problematikou moci. Hlavní myšlenkou celého díla je nadčasová úvaha o tom, jakým způsobem se utváří dějiny a nakolik člověk znalý historie může ovlivnit politické dění. Hra začíná roku 1598 po smrti cara Fjodora, syna a následníka Ivana Hrozného. Fjodorův poručník Boris Godunov se uvoluje po vypočítavém váhání nastoupit na uprázdněný trůn. Jeho svědomí ale tíží dávný zločin - nechal zavraždit dalšího Ivanova syna a dědice careviče Dimitrije, aby si připravil cestu k vládě.

Film[editovat | editovat zdroj]

- Film: Ostrov od režiséra Pavla Lungina - http://www.csfd.cz/film/228701-ostrov/prehled/.

- Film: Svůj mezi cizími: Celovečerní režijní debut ruského herca a režiséra Nikituga Michalkova - http://www.csfd.cz/film/33623-svuj-mezi-cizimi/prehled/

- Film: Andrej Rublev - životopis, režie Andrej Tarkovskij - http://www.csfd.cz/film/32345-andrej-rublev/prehled/

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Skladatel Dmitrij Šostakovič a klavíristka Maria Yudina byli označováni jako příklady jurodivých 20. století

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FARRUGIA, Edward G. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. 1. vyd. vyd. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2010. ISBN 978-80-7412-019-0. S. 454.  
  2. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 74.  
  3. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 88.  
  4. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 94 a 95.  
  5. BORRIELLO, Luigi, ed. et al. Slovník křesťanských mystiků. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8. S. 212 a 213.  
  6. BORRIELLO, Luigi, ed. et al. Slovník křesťanských mystiků. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8. S. 312 a 313.  
  7. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 10.  
  8. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 10.  
  9. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 9.  
  10. POSPÍŠIL, Ivo et. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. 1. vyd. vyd. Praha : Libri, 2001. ISBN ISBN 80-7277-068-3. S. 302.  
  11. Svatí staré Rusi. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2011. ISBN 978-80-87378-76-2. S. 177.  
  12. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 271.  
  13. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 167.  
  14. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 127.  
  15. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 114.  
  16. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 262.  
  17. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 275.  
  18. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 11.  
  19. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 16.  
  20. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 10.  
  21. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 324.  
  22. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 9.  
  23. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 238 a 239.  
  24. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 198.  
  25. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 13.  
  26. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 13.  
  27. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 14.  
  28. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 14.  
  29. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 19.  
  30. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 20.  
  31. BORRIELLO, Luigi, ed. et al. Slovník křesťanských mystiků. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8. S. 212 a 213.  
  32. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 295 až 296.  
  33. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 304.  
  34. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 301 až 314.  
  35. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 23.  
  36. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 95 až 96.  
  37. VAVŘÍNEK, Vladimír. Encyklopedie Byzance. 1. vyd. vyd. Praha : Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 457.  
  38. Byzantské legendy: výběr textů ze IV.-XII. století. 2. vyd. vyd. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2007. ISBN 978-80-86818-49-8. S. 57 až 82.  
  39. VAVŘÍNEK, Vladimír. Encyklopedie Byzance. 1. vyd. vyd. Praha : Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 457.  
  40. VAVŘÍNEK, Vladimír. Encyklopedie Byzance. 1.. vyd. Praha : Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 30.  
  41. VAVŘÍNEK, Vladimír. Encyklopedie Byzance. 1. vyd. Praha : Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 189.  
  42. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 41.  
  43. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. vyd. Praha : Odeon, 1984. ISBN 01-036-84. S. 164.  
  44. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 291 až 292.  
  45. IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1. S. 9 a 10.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

BORRIELLO, Luigi, ed. et al. Slovník křesťanských mystiků. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8.

BURSOV, Boris Ivanovič. Dostojevskij a jeho svět. 1. vyd. Praha: Odeon, 1978.

CASSEDY, Steven. Dostoevsky’s religion. Stanford, California: Stanford University Press, 2005. ISBN 0804751374.

Dostojevskij, Nikolaj, Enciklopedija. Moskva : Algoritm, 2003. ISBN 5926501008.

FARRUGIA, Edward G. Encyklopedický slovník křesťanského Východu. 1. vyd. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2010. ISBN 978-80-7412-019-0.

FEDOTOV, Georgij Petrovič. Svatí staré Rusi. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011. ISBN 978-80-87378-76-2.

IVANOV, Sergej A. Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2015. ISBN 978-80-7465-131-1.

IVANOV, Sergey A. Holy Fools in Byzantium and Beyond. Oxford; New York: Oxford University Press, 2006.  ISBN 978-0-19-927251-8.

LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič; PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Smích staré Rusi. 1. vyd. Praha: Odeon, 1984.

MURAV, Harriet. Holy Foolishness: Dostoevsky’s Novels & the Poetics of Cultural Critique. Stanford, California: Stanford University Press, 1992. ISBN 0-8047-2059-2.

ONASCH, Konrad. Der hagiographische Typus des “Jurodivyj” im Werk DostoevskijsDostoevsky Studies 1.

PANČENKO, Aleksandr Michajlovič. Metamorfózy ruské kultury: sborník statí a esejů. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012. ISBN 978-80-7465-007-9.

POSPÍŠIL, Ivo et al. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-068-3.

PROKURAT, Michael; GOLITZIN, Alexander; PETERSON, Michael D. Historical dictionary of the Orthodox Church. Lanham, Md: Scarecrow Press, 1996. ISBN 0810830817.

SAWARD, John. Perfect fools: folly for Christ’s sake in Catholic and Orthodox spirituality. Oxford; New York: Oxford University Press, 1980. ISBN 019213230X.

VAVŘÍNEK, Vladimír. Encyklopedie Byzance. 1. vyd. Praha: Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2.

WILLIAMS, Rowan. Dostoevsky: language, faith, and fiction. Waco, Texas: Baylor University Press, 2008. ISBN 9781602581456.

Byzantské legendy: výběr textů ze IV.-XII. století. 2. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2007. ISBN 978-80-86818-49-8.

Dostoevsky and the Christian Tradition / edited by George Pattison and Diane Oenning Thompson.Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2001. ISBN 0521782783.

Prosopographisches Lexikon der Palaiologenzeit /erstellt von Erich Trapp unter Mitarbeit von Rainer Walther und Hans-Veit Beyer; mit einem Vorwort von Herbert Hunger. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1976-<1996> ISBN 3-7001-3003-1.

The Cambridge Companion to Dostoevskii / edited by W.J. Leatherbarrow. Cambridge: New York: Cambridge University Press, 2002. ISBN 0521652537, 0521654734.

The Encyclopedia of Eastern Orthodox Christianity / edited by John Anthony McGuckin. Maldin, MA : Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-405-18539-4 s.

The Oxford Dictionary of Byzantium / edited in chief Alexander P. Kazhdan. New York: Oxford University Press, 1991. ISBN 978-0-19-504652-6.

The Oxford Dictionary of the Christian Church / edited by F.L. Cross. 3rd ed. Oxford; New York: Oxford University Press, 1997. ISBN 0-19-211655-X.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]