Boris Godunov (Puškin)

Boris Godunov
Autor	Alexandr Sergejevič Puškin
Původní název	Борис Годунов
Země	Rusko
Jazyk	ruština
Žánr	divadelní hra
Datum vydání	1831
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Boris Godunov (1825, Борис Годунов) je historická tragédie ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina (1799 – 1837) zabývající se společenskou i individuální problematikou moci. Hlavní myšlenkou celého díla je nadčasová úvaha o tom, jakým způsobem se utváří dějiny a nakolik člověk znalý historie může ovlivnit politické dění. Významná je i kritika toho, jakým způsobem (podvod, vražda nebo jiný zločin) se velká část panovníků dostane na trůn.

Drama je psáno v blankversu.

Obsah tragédie[editovat | editovat zdroj]

Tragédie líčí ve sledu chronologických obrazů z let 1598 až 1605 období vlády cara Borise Godunova. V ději se vyskytuje mnoho postav a složitost celého příběhu graduje společně s množstvím vedlejších zápletek a odboček, které autor do hlavní linie příběhu vkládá.

Hra začíná roku 1598 po smrti cara Fjodora, syna a následníka Ivana Hrozného. Fjodorův poručník Boris Godunov se uvoluje po vypočítavém váhání nastoupit na uprázdněný trůn. Jeho svědomí ale tíží dávný zločin - nechal zavraždit dalšího Ivanova syna a dědice careviče Dimitrije, aby si připravil cestu k vládě.

Další část hry se odehrává v roce 1603. V Čudovském klášteře žije mnich Pimen, který byl svědkem zavraždění careviče. Ten zapsal pro pozdější věky toto hrozné tajemství a svěřil je svému ctižádostivému žákovi Grigorijovi. Grigorij, vlastním jménem Jurij Otrepjev, prchne z kláštera, uteče do Litvy, a tam získá polského krále i šlechtu pro sebe, neboť jim namluví, že je carevič Dimitrij. Shromáždí polsko-rusko-kozácko-litevské vojsko a vytáhne na Moskvu porazit stávajícího cara. Cestou se ale zastavuje v domě pana Višněveckého, kde se zamiluje do Mariny, dcery sandoměřského vojvody Jerzyho Mniszka, která je sice nesmírně krásná, ale také neskonale pyšná, a vyjeví jí celé své tajemství. Marina slíbí mlčet ale pouze pod podmínkou, že z ní Grigorij udělá carevnu. Zamilovaný mladík všechno horlivě slíbí.

Poslední části hry se odehrávají v letech 1604 a 1605. Lžidimitrijovi se před Moskvou podaří v několika srážkách zvítězit, a to mu nakloní ruský lid, zatímco Boris důvěru lidu ztrácí. Když car vidí, že i šlechta jej opouští, je raněn mrtvicí a umírá. Na trůn je okamžitě dosazen Fjodor jakožto prvorozený a jediný carův syn, ale je zavražděn. Grigorij se stává carem.

Závěr hry je vlastně poučením, že lid sice volá po změně, ale když k té změně dojde, tak zjistí, že se vlastně nic nezměnilo.

MOSALSKIJ

"Slyš lide! Maria Godunova a její syn Fjodor se otrávili jedem.

Viděl jsem jejich mrtvé pozůstatky."

(Lid, zachvácen hrůzou, mlčí.)

"Co jste zticha? Volejte přece:

ať žije car Dmitrij Ivanovič!"

LID setrvá v mlčení.

přeložil Otokar Fischer

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Podle tragédie složil roku 1873 ruský skladatel Modest Petrovič Musorgskij stejnojmennou operu.

Film[editovat | editovat zdroj]

Boris Godunov (film, 1954) (1954, Борис Годунов), Sovětský svaz, režie Věra Strojeva, filmový přepis Musorgského opery
Boris Godunov (film, 1966) (1966, Španělsko, režie Manuel Aguado a Domingo Almendros, televizní film
Boris Godunov (film, 1986) (1986, Борис Годунов), Sovětský svaz, režie Sergej Bondarčuk, který hrál i titulní roli
Boris Godunov (film, 1987) (1987, Борис Годунов), Sovětský svaz, režie Derek Bailey, televizní zpracování Musorgského opery
Boris Godunov (film, 1990) (1990), Velká Británie, režie Humphrey Burton, televizní zpracování Musorgského opery v ruském originále

Provedení na českém divadle (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Jako činohru uvedlo Borise Godunova pražské Národní divadlo v roce 1937. V titulní roli alternovali Jaroslav Průcha a Eduard Kohout.^[1]
Národní divadlo Brno uvedlo činoherní provedení v roce 1970, Borise Godunova hrál Jaroslav Dufek^[2]
Opera Boris Godunov byla nastudována vícekrát, počínaje rokem 1910 na Národním divadle^[3]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Boris Godunov, Jan Otto, Praha 1905, přeložila Eliška Krásnohorská,
Dramata, Melantrich, Praha 1937, přeložil Otokar Fischer, svazek obsahuje mimo jiné i Borise Godunova,
Výbor z díla I., Svoboda, Praha 1949, svazek obsahuje mimo jiné i Borise Godunova v překladu Otokara Fischera,
Dramata, SNKLHU, Praha 1957, svazek obsahuje mimo jiné i Borise Godunova v překladu Otokara Fischera,
V bouři zrál můj hlas, Mladá fronta, Praha 1975, přeložil Emanuel Frynta, svazek obsahuje mimo jiné i Borise Godunova v překladu Emanuela Frynty,
Boris Godunov, Odeon, Praha 1980, přeložil Emanuel Frynta.