Pius VI.

Pius VI.
Jeho Svatost; Pius VI.
	250. papež
	Portrét z roku 1775
Církev	římskokatolická
Zvolení	15. února 1775
Uveden do úřadu	22. února 1775 (intronizace)
Pontifikát skončil	29. srpna 1799
Předchůdce	Klement XIV.
Nástupce	Pius VII.
Heslo	„Floret in domo domini“ ; „Kvete v domě Páně“
Svěcení
Kněžské svěcení	1755
Biskupské svěcení	22. února 1775 ; světitel Giovanni Francesco Albani ; 1. spolusvětitel Henry Benedict Stuart ; 2. spolusvětitel Carlo Rezzonico
Kardinálská kreace	26. dubna 1773 ; kreoval Klement XIV.
Titul	kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	kardinál-kněz v Sant'Onofrio al Gianicolo (1773-1775);
Osobní údaje
Rodné jméno	Giovanni Angelo Braschi
Datum narození	25. prosince 1717
Místo narození	Cesena, Papežský stát
Datum úmrtí	29. srpna 1799; (ve věku 81 let)
Místo úmrtí	Valence, Francie
Místo pohřbení	Vatikánská krypta
Alma mater	Ferrarská univerzita
	Seznam papežů nosících jméno Pius; multimediální obsah na Commons; citáty na Wikicitátech
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pius VI., vlastním jménem Giovanni Angelo Braschi (25. prosince 1717 Cesena – 29. srpna 1799 Valence), byl katolický duchovní, který byl papežem od 15. února 1775 až do své smrti.

Narodil se v italském městě Cesena. Po dokončení studií na jezuitské koleji v rodném městě a složením zkoušek z práva (1734) pokračoval ve studiích na univerzitě ve městě Ferrara. V roce 1753 si ho jako jednoho ze svých sekretářů vybral papež Klement XIV.

Životopis

Mládí

Po ukončení studia na jezuitské koleji získal v roce 1734 titul doktor práv. Pokračoval ve studiích na Ferrarské univerzitě, kde se stal osobním tajemníkem Tommase Ruffoa, papežského nuncia. V jeho biskupství Ostie a Velletrie zastával funkci auditora až do roku 1753. Díky zkušenostem ve vedení mise u soudu v Neapoli získal respekt u papeže Klementa XIV., který jej jmenoval jedním ze svých tajemníků 1753 a knězem u svatého Petra. Roku 1758 byl vysvěcen na kněze a roku 1766 se stal papežským pokladníkem. Tento úřad vykonával v letech 1758 až 1769. Ti, kteří trpěli pod jeho svědomitým hospodařením přesvědčili papeže Klementa XIV., aby jej jmenoval kardinálem ze Sant'Onofria a toto povýšení ho dočasně zbavilo vlivu. Po čtyřměsíčním konkláve, které následovalo po smrti Klementa XIV., přestaly Španělsko, Francie a Portugalsko mít námitky proti jmenování. Nakonec se však stal oponentem antijezuitské politiky předchozího papeže. Díky tomu byl 15. února 1775 zvolen papežem a vybral si jméno Pius VI.

Papežství

První kroky

Nejprve slíbil liberální pravidlo a reformu, která zlepší správcovství papežského státu. Přestože byl Pius VI. obvykle shovívavý, ukázal občas schopnosti rozlišovat. Roku 1752 vysvětil svého strýce Giovanna Carla Bandiho na Imolského biskupa, jmenoval jej členem papežské kurie (ústřední administrativní a soudní orgán Svatého stolce) a 29. května 1775 kardinálem v konzistoři (poradní sbor papeže). Další rodinné příslušníky však nepovýšil. Pokáral prince Potenziániho, guvernéra Říma za to, že nedostatečně řešil korupci ve městě. Aby zlepšil stav financí, jmenoval radu kardinálů a zmírnil ztráty snížením daní. Pro správu financí jmenoval Nicolu Bischiho, aby se zaměřil na roční výdaje nákupu obilí. Odepřel penze mnoha významným osobnostem a přijal prémiový systém na podporu zemědělství.

Kompromisním kandidátem

Okolnosti jeho volby byly kompromisní, proto se dostal do potíží hned od počátku pontifikátu. Dostalo se mu však tiché podpory ze strany katolických ministrů a antijezuitské strany, kteří tiše souhlasili s pokračováním ve stylu Klementa XIV. díky jehož krátké bule Dominus ac redemptor (1773) bylo Tovaryšstvo Ježíšovo prohlášeno za rozpuštěné. Na druhé straně Zelantijská strana kardinálů věřila, že bude soucitný k jezuitům a očekávali nějakou náhradu za údajnou křivdu, kterou trpěli pod vládou Klementa XIV. V důsledku těchto problémů zavedl do řad mnoho opatření, která zajistila uspokojení jedné straně. Toto uspokojení však bylo jen částečné, kvůli tomu, že řád se mohl v Bělorusku a Slezsku každou chvíli rozpustit. Jeden čas dokonce zvažoval o jeho opětovném založení, konkrétně roku 1792 jako záštitu proti myšlenkám francouzské revoluce.

Galicismus a Febronianismus

Kromě čelení vůči tempu rostoucí politiky, se setkal Pius VI. s praktickými protesty omezit papežskou autoritu. Pod pseudonymem "Febronius" psal Němec Johann Nikolaus von Hontheim, zastánce galikánských myšlenek. I když papežská diplomacie dosáhla, aby Hontheim své postoje odvolal, ale v Rakousku jej přesto přijali. Zde probíhaly společenské a duchovní reformy v duchu osvícenství, jenž byly provedeny císařem Josefem II. (1765-1790). Josefův ministr Kounic komentoval nadřazenost Říma zřejmě v naději z pobytu, který Pius VI. výjimečně přijal. Dokonce při této příležitosti navštívil Vídeň osobně. Řím opustil 27. února 1782 a úžasně byl císařem přijat. Jeho návštěva se však ukázala jako fiasko. Nicméně o pár let později omezil německé arcibiskupy, když na kongresu v Ems ukázal tendence k nezávislosti.

Neapolské království a Toskánsko

V Neapolském království s obtížemi vyžadoval jisté ústupky. Za respekt a úctu k feudalismu byl povýšen liberálním ministrem Tanuccim. Vážnější neshody se však objevily s Leopoldem II. (1790-1792), později císařem a se Scipionem de' Riccim, biskupem v diecézi Pistoia a Prato kvůli reformám v Toskánsku. Pius VI. však dekrety pistojské synody odsoudil až po uplynutí osmi let (1786).

Zbavení úřadu a smrt pod Napoleonem

Roku 1796 pod vedením Napoleona Bonaparteho napadli francouzští republikánští vojáci Itálii, přemohli papežské vojáky a zabrali města Ancona a Loreto. Pius VI. žádal mír, který byl poskytnut v Tolentinu 19. února 1797. 28. prosince téhož roku byl však obviněn za vzpouru papežských sil, která byla provedena proti italským a francouzským revolucionářům. Slavný brigádní generál Mathurin Léonard Duphot, který jel do Říma s Josefem Bonapartem (bratr Napoleona) jako zástupci francouzského velvyslanectví byl zabit a tím vznikla nová záminka a tím vznikla zmínka pro zařízení francouzské invaze. Generál Berthier bez odporu dne 10. února

1798 vstoupil na území Říma a vyhlásil římskou republiku. Žádal, aby papež rezignoval. Papež to odmítl a 20. února byl eskortován z Vatikánu do Sieny a odtud do florentské kartouzy (Certosa). Francouzské vyhlášení války v Toskánsku vedlo k jeho odstranění (byl eskortován Pedrem Gomézem Labradorem, markýzem Labradorským). Přes Parmu, Piacenzu, Turín a Grenobl do Valence. Zde šest týdnů po příjezdu (29. srpna 1799) zemřel. Jeho pontifikát trval 24 let.

Tělo Pia VI. bylo nabalzámováno, ale nebylo pohřbeno do 30. ledna 1800, protože Napoleon viděl politickou výhodu v pohřbívání zesnulých papežů pro šíření katolické církve ve Francii. Piův doprovod trval na splnění papežova přání a to být pohřben v Římě, ale nakonec jej pohřbili za rakouskými liniemi. Kvůli fracouzským zákonům bylo navíc znemožněno konstitučnímu biskupovi celebrovat pohřební bohoslužbu, takže k žádnému pohřbu nedošlo. Ostatky Pia VI. byly 24. prosince 1801 odstraněny z francouzské Valence a 19. února 1802 byly pohřbeny papežem Piem VII.

Znovupohřbení

Dekretem papeže Pia XII. v roce 1949 byly ostatky Pia VI. přesunuty do vatikánských grot a umístěny do starobylého mramorového sarkofágu.

Odkazy

Reference

Přeloženo z anglické wikipedie: http://en.wikipedia.org/wiki/Pope_Pius_VI

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Pius VI. na Wikimedia Commons
Encyklopedické heslo Pius v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
(anglicky) Pope Pius VI

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Papež
Předchůdce: Klement XIV.	1775–1799 Pius VI.	Nástupce: Pius VII.

Papežové

Seznam papežů

1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.

5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.

9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.

13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.

17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František

Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.