Otakar Černín
manželka | Marie Kinská |
---|---|
syn | Theobald Czernin |
dcera | Marie Anna Czernin |
syn | Ferdinand Czernin |
syn | Johann Czernin |
syn | Petr Czernin |
dcera | Anna Marie Czernin |
otec | Theobald hrabě Czernin |
matka | Anna Marie hraběnka von Westphalen zu Fürstenberg |
bratr | Děpold Josef Czernin |
bratr | Otto Černín |
bratr | Bedřich Czernin |
bratr | Pavel Bedřich Czernin |
bratr | Josef Děpold Czernin |
sestra | Marie Rosina Czernin |
vnuk | Otakar Lobkowicz |
Otakar Theobald Otto Maria hrabě Černín z a na Chudenicích (německy Ottokar Theobald Otto Maria Graf Czernin von und zu Chudenitz) (26. září 1872 Dymokury[1] okr. Nymburk, Čechy – 4. duben 1932, Vídeň) byl příslušník české šlechty, diplomat a politik v rakousko-uherských službách, který působil během první světové války.
Původ
Narodil se jako druhorozený syn Děpolta Czernina a jeho ženy Anny Marie hraběnky von Westphalen zu Fürstenberg. Pojmenován by svém dědovi Otakarovi, který byl také politicky aktivní. pocházel z významného českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic, který se opakovaně zapsal do dějin české i evropské diplomacie. Mezi příslušníky rodu patřil např. Heřman Černín z Chudenic (jehož bratr Diviš byl jedním z 27 českých pánů popravených roku 1621), významný diplomat, který vedl rakouská mírová jednání s Tureckem v polovině 17. století. V diplomatických službách habsburské monarchie působil i Humprecht Jan Černín, který v 2. polovině 17. století začal na Hradčanech stavět Černínský palác, dnešní sídlo Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
Rodina
Dne 1. července 1897 se v Heřmanově Městci oženil s hraběnkou Marií Kinskou (30. 5. 1878 – 19. 7. 1945). Z tohoto svazku vzešlo 6 dětí: Theobald (1898–1975), Marie Anna (1899–1965), Ferdinand (1903–1965), Johann (1905 – 1980), Petr (1907–1967) a Anna Marie (1914).
Kariéra
V roce 1895, po vystudování práv, se rozhodl pro službu na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí a byl vyslán na velvyslanectví v Paříži. Roku 1899 byl vyslán do Haagu. O tři roky později byl nucen rezignovat na svou funkci z důvodu onemocnění plic.
V letech 1903–1913 zastupoval Německou lidovou stranu (Deutsche Verfassungspartei) v českém zemském sněmu a stal se blízkým poradcem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este. Do diplomatických služeb se vrátil roku 1912[zdroj?] jako velvyslanec v Bukurešti.
I. světová válka
Zavraždění Františka Ferdinanda v Sarajevu se stalo roznětkou I. světové války. Po vypuknutí války Černín prohlásil: „Musíme zemřít. Měli jsme svobodnou volbu jak zemřeme, a vybrali jsem si tu nejkrutější.“
Ve válečném roce 1916 nastoupil na rakousko-uherský trůn Ferdinandův synovec císař Karel I., který jmenoval hraběte Černína svým ministrem zahraničních věcí. V této funkci se zúčastnil konference v březnu 1917, kde se Německo a Rakousko-Uhersko přelo o cíle války. Zde mj. navrhl postoupení území Ústředních mocností, aby byl nastolen rychlý mír se Spojenci. Vyhlášení války Spojenými státy viděl jako pohromu a vítězství Ústředních mocností považoval za velmi nepravděpodobné. Nicméně neuspěl z důvodu odporu Itálie a podlehl naléhání německého OHL (vrchní velení Německého císařství), které požadovalo vyhlášení otevřené ponorkové války. Na konci války v roce 1918 se jako zástupce Rakouska účastnil mírových jednání s Rumunskem, Ruskem a Ukrajinou.
Černínovy vnitropolitické postoje byly ovlivněny aktivním odporem vůči demokratickým a nacionálním silám tehdejší doby. Odmítal parlamentarismus a zastával spíše cézarský absolutismus. Demokracie byla podle něho svoboda vystupňovaná do idiotství. Vnitropoliticky i v praxi často prosazoval tvrdé metody. V únoru 1918 dokonce naléhal na císaře Karla, aby sesadil neefektivní vládu Seidlera a Wekerleho a nahradil je vojenskou diktaturou, což však Karel zamítl. Když Černín v důsledku demokratických tlaků argumentoval proti autokracii a militarismu, zajisté to nebylo v souladu s jeho vlastním přesvědčením, nýbrž mělo jen taktické důvody. V těchto vnitropolitických rozdílnostech vůči císaři Karlovi byl též zárodek Černínova odcizení. Tyto rozdíly v názorech by však byly během války sotva otevřeny, kdyby se vněpolitické problémy tak úzce nespojily s otázkou rakousko-uherského míru.[2]
Dokonce i u Černína - politika dohody - se občasně projevovaly anexionistické tendence. Černín zastával dvoukolejnou politiku válečného cíle s požadavkem teritoriální integrity a s mírem bez anexe a priori. Na druhou stranu územní zisk, v případě, že by byl dosažitelný, nevylučoval. Nezříkal se nikdy šance, v případě, že by válka přece jen skončila vítězně, dosáhnout budoucích výhod, což ubíralo na hodnověrnosti zdůraznění zoufalé nutnosti míru v Berlíně. Černínovi se nepodařilo vzájemně sladit jeho virtuózní návrhy k uskutečnění se svazkovou, válečnou politiku. Nedělal si žádné iluze o skutečné moci monarchie ve vztahu s Německem, proto se snažil diplomatickými tahy a manipulací rozličných německých mocenských skupin získat více rovnováhy.[3] Černín přeceňoval svůj politický vliv na Německo a dokonce byl přesvědčen, že za mírovou rezoluci vděčí Reichstag jemu. Další metodou k posílení jeho pozic v Berlíně bylo zdůraznění slabin monarchie: pokud by Německo neuznalo mírovou otázku, bylo by Rakousko nuceno se rozpadnout nebo uzavřít separátní mír.[4]
Černínova politika byla mnohými považována za produkt jeho velmi neklidného temperamentu, což podkopávalo jeho důvěryhodnost. Jedna z častých reakcí německé strany na jeho odhady situace byl: Hrabě Czernin ztratil nervy. "Jeho velmi nervóznímu naturelu, jeho rtuťovité osobnosti, neustále pod tlakem nových nápadů se však nepodařilo trvale udržovat pevnou politickou linii. Všeobecně platil za neupřímného a také za nespolehlivého spojence.[5] Josef Redlich hodnotil Černínovu politiku ještě negativněji: Ten muž je zosobněním 17. století. Nepochopil dobu, ve které žije.[6] Černín zastával starý josefínský císařský absolutismus a dědičná feudální privilegia svého stavu. Skoro se zdá, že jako činitel nezmarného centralistického státního aparátu, v němž usiluje o navázání minulosti aristokratické kabinetní politiky přímo na budoucnost diktátorského režimu.[7]
Jeho často zmiňovaná loajalita vůči Německu byla založena také na jeho víře, že vítězství ve válce by mělo být vybojováno společně s Německem. Proto také došel přesvědčení, že německo-rakousko-uherský svazek se nemůže rozpadnout, neboť existovaly předpoklady pro zachování Habsburské říše ve svých tradičních sociálních a politických strukturách.[8] Svatá aliance s Německem pro něj představovala záruku proti všem revolučním proudům. Odmítání jakékoli vnitřní reformy monarchie, zřeknutí se německého konceptu v monarchii, jej nakonec donutilo, nahlížet svazek jako nutnost. Jeho snaha vyvést Rakousko-Uhersko z války a získat zpět jeho zahraničněpolitickou nezávislost, ztroskotala na nedostatku ochoty osvobodit se od politických zájmů jeho stavu.[9]
Ze svého úřadu odstoupil v dubnu 1918, když jeho francouzský protějšek Georges Clemenceau zveřejnil dokumenty, v nichž byl odhalen pokus o tajná mírová vyjednávání Rakouska-Uherska s vládami Spojenců.
Rakouská republika
Po pádu monarchie v Rakousku a vytvoření samostatných států na bývalém říšském území, se Černín vrátil do politiky až v roce 1920 jako poslanec do Národní rady Rakouské republiky za Demokratickou stranu.
Dne 4. dubna 1932 umírá Otakar hrabě Černín z Chudenic ve Vídni.
Dílo
- Ottokar Czernin: Ve světové válce (orig. Im Weltkriege). Berlín/Vídeň 1919.
Ve 20. letech 20. století napsal knihu svých pamětí coby činitel Rakousko-Uherské nejvyšší politiky a účastník diplomatických misí I. světové války, nazvanou "Im Weltkrieg" ("Ve světové válce") nanejvýše zajímavým pohledem na soukolí "staré monarchie" zevnitř, ve chvíli, kdy došlo k jejímu rozdělení v důsledku války.
Reference
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68-70 und 86 und 131
- ↑ Fritz T. Epstein: Neue Literatur zur Geschichte der Ostpolitik im Ersten Weltkrieg. In: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas NF 19 (1971). S. 265-286. S. 276
- ↑ Gary W. Shanafelt: The Secret Enemy: Austria-Hungary and the German Alliance 1914-1918. New York 1985. S. 126
- ↑ Gary W. Shanafelt: Activism and Inertia: Ottokar Czernin's Mission to Romania, 1913-1916. In: Austrian History Yearbook 19/20, Part 1 (1983/1984). S. 189-214. Hier: S. 190 und Rudolf Neck: Das „Wiener Dokument“ vom 27. März 1917. In: Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchivs 7 (1954). S. 294-309. Hier: S. 300
- ↑ Fritz Fellner (Hrsg.): Schicksalsjahre Österreichs 1908-1919. Das politische Tagebuch Josef Redlichs. Graz/Köln 1953/1954. Band 2. S. 212
- ↑ Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68 und 358
- ↑ Leo Valiani: The End of Austria-Hungary. London 1973. S. 202 a Wolfdieter Bihl: Cesta k rozpadu. Rakousko-Uhersko za vlády Karla I. (IV.). Erika Weinzierl, Kurt Skalnik (Hrsg.): Rakousko 1918-1938: Dějiny první republiky. Graz/Wien/Köln 1983. Svazek 1. Str. 27-54. Str. 29
- ↑ Ingeborg Meckling: Zahraniční politika hraběte Czernina. Vídeň 1969. S. 67 a Helmut Rumpler: Sixtusaktion a Národní manifest císaře Karla. O strukturální krizi Habsburské říše 1917/18. Karl Bosl (Hrsg.):Versailles - St.Germain - Trianon. Převrat v Evropě před padesáti lety. Oldenburg/Mnichov/Vídeň 1971. S. 111-125. Hier: S. 119
Literatura
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 9. sešit : C. Praha: Libri, 2008. 369–502 s. ISBN 978-80-7277-366-4. S. 495.
- ŽUPANIČ, Jan. Die polnische Politik des Grafen Czernins. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 197-215. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-85899-93-0.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Otakar Černín z Chudenic na Wikimedia Commons
- Plné texty děl autora Otakar Černín z Chudenic na projektu Gutenberg (anglicky)
- https://web.archive.org/web/20010429064803/http://www.geocities.com/veldes1/czernin.html
- Německé historické muzeum (Deutsches Historisches Museum), Berlín
- Österreichisches Lexikon | Czernin, Ottokar Graf
- Deutsches Historisches Museum, Berlin
- Biografie na Austrian Commanders (anglicky)