Eucharistie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Článek ze seriálu Eucharistie
známá též jako „mše svatá“, „večeře Páně“ nebo „svaté přijímání“

Souvislosti Ježíš Kristus
Teologie Nejsvětější svátost Hostie Tělo Kristovo Proměňování Reálná přítomnost Transubstanciace Eucharistická adorace Konsubstanciace
Významní teologové Pavel · Augustinus Joannes Chrysostomos · Tomáš Akvinský Jakoubek ze Stříbra Luther · Zwingli · Kalvín Edward Schillebeeckx
Ostatní Křesťanství Monstrance Božská liturgie Svátost První přijímání Viaticum Portál Křesťanství

Eucharistie (označovaná též mše, svaté přijímání, večeře Páně, svátost oltářní, lámání chleba, božská liturgie) je v křesťanství spolu se křtem jednou ze svátostí, kterou uznávají téměř všechny církve. Jedná se o obřad, který má vztah jednak k novozákonnímu líčení poslední večeře Ježíše s jeho učedníky a jednak k Ježíšově smrti na kříži. Eucharistie je ústřední svátostí církve a středem její bohoslužby. Pojem eucharistie pochází z z řeckého εὐχαρίστειν eucharistein děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, existují také vlastní tradice jednotlivých církví, tzv. rity. Teologické chápání eucharistie se v jednotlivých církvích různí, avšak existuje také významná shoda o některých otázkách.

Obsah

1 Eucharistie v Novém zákoně
- 1.1 Praxe v prvotní církvi
2 Teologické chápání eucharistie
3 Svátost Eucharistie
4 Liturgie
- 4.1 Římskokatolická církev
5 Poznámky
6 Související články
7 Externí odkazy

[editovat] Eucharistie v Novém zákoně

Biblická místa, která mají souvislost s eucharistií
pesachová hostina	Ex 12,3-20
díkůvzdání a lámání chleba	Mt 15,36 Mk 8,6 Lk 24,30.35
poslední večeře	Mt 26,17-29 Mk 14,12-25 Lk 22,14-20 1 Kor 11,23-26
povelikonoční lámání chleba	Sk 2,42.46 1 Kor 10 - 11
reflexe nad smyslem eucharistie	Jan 6

Duccio di Buoninsegna, Zjevení Krista při večeři Páně (1308-1311), oltářní panel sienského dómu

V Novém zákoně je označována jako lámání chleba (Sk 2,42) nebo večeře Páně (1 Kor 11,20). Byla ustavena na Zelený čtvrtek při tzv. Poslední večeři Páně. Ježíš pozdvihuje chléb a říká: Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Poté bere do rukou kalich vína a praví: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se vydává za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku. (Tato formule se též používá při proměňování]. Jednotlivé zprávy o večeři Páně vyzdvihují rozdílné teologické důrazy.

Ve středu Markova pojednání stojí slova nad kalichem a spásná moc Kristovy krve („nová smlouva v mé krvi“). Matouš vyzdvihuje, že Ježíšova krev se prolévá „na odpuštění vašich hříchů“. Lukáš klade těžiště svého vyprávění do eschatologického významu poslední Ježíšovy večeře a zdůrazňuje Ježíšova slova o tom, že učedníci nejsou v bezpečí před zradou, klamy a vlastní vinou. V Lukášově podání stojí za zmínku i dva kalichy – jeden na začátku, druhý na konci společného jídla. Jan vyprávění o poslední večeři vůbec míjí, namísto toho se u něj vyskytuje pasáž o mytí nohou. V Pavlově úryvku o poslední večeři¹ je zdůrazněn zvěstovatelský rozměr eucharistie, na konci pak varuje před nehodnou účastí na večeři Páně.

[editovat] Praxe v prvotní církvi

Společné stolování hrálo v prvotní církvi důležitou součást společného života. Skutky apoštolů uvádějí lámání chleba mezi čtyřmi pilíři křesťanského společenství.² Dnes se rozlišuje mezi večeří Páně a tzv. hostinou agapé. Pavel hovoří o večeři Páně jako o běžné součásti života církve.³ Původními místy slavení eucharistie byly domy členů církve.⁴ Dnem, kdy se církev k eucharistii scházela, byla neděle, tzv. den Páně.⁵ Při večeři Páně, podobně jako při židovské pesachové hostině, se připomínaly a zároveň zvěstovaly dějiny spásy, tedy dějiny lidské zkušenosti s Bohem. Vrchol těchto dějin spásy, připomínaných při slavení eucharistie, pak pro křesťany představovalo Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Na žádném z míst Nového zákona není přímo dosvědčena úloha kněží při lámání chleba. Toto mlčení však zároveň může být známkou toho, že se v prvotní církvi považovalo za samozřejmé, že slavení eucharistie předsedá někdo z apoštolů nebo jejich nástupců.

[editovat] Teologické chápání eucharistie

Leonardo da Vinci, Poslední večeře, 1495-1498

Zobrazení podstaty eucharistie na stěně kostela v klášteře Moldoviţa. Na pateně je zobrazen Kristus v lidské podobě

Již na začátku 2. století se z původní křesťanské bohoslužby vyvíjí ustálená svátost. Historicky o tom svědčí především listy Ignáce z Antiochie († asi 107), který se o slavení eucharistie vyjadřuje na několika místech:

Protože nevyznávají, že Eucharistie je tělem našeho Spasitele Ježíše Krista, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotivosti vzkřísil, proto se vzdalují Eucharistii a modlitbě.⁶

Starokřesťanský spis Didaché vybízí křesťany k účasti na společném slavení eucharistie:

V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. Napřed však se vyznejte ze svých hříchů, aby vaše obět byla čistá.⁷

Justin Mučedník (asi 110 – 165) chápe chléb a víno při večeři Páně jako tělo a krev Kristovu. Jeho První apologie je zároveň nejstarším svědectvím (kromě zmiňovaného úryvku v Didaché) úvahy nad obětním charakterem slavení eucharistie, kterému již předsedá kněz (tedy nikoli laik).

V průběhu středověku se změnila eucharistická praxe: u laiků snížila frekvence přijímání, takže se muselo nařizovat povinné přijímání jednou ročně. Zaniklo též laické přijímání pod obojí. Oproti tomu vznikly nové formy eucharistické úcty jako je adorace a vystavování svátosti. Tyto změny nelze vysvětlit strachem laiků z nehodného přijímání ale spíše z neochoty kněží je udělovat. Stejně tak přijímání pod jednou není možné odůvodnit pouze praktickými okolnostmi, vzhledem k tomu, že např. v Německu přetrvala do 15. století praxe podávat laikům současně s Tělem Krista též neproměněné víno.

Česká reformace obnovila důraz na časté přijímání (Matěj z Janova) a posléze obnovila i přijímání pod obojí - utrakvismus (Jakoubek ze Stříbra, Mikuláš z Drážďan). Odvolávala se přitom na učení církevních Otců a na dekret papeže Gelasia I. (5. stol.), který přijímání pod jednou prohlásil za svatokrádež.

Církve vzešlé z reformace se v chápání eucharistie drží pouze novozákonních svědectví, katolická církev a pravoslaví přejímají pro svou nauku i pohledy raných křesťanských autorů. V chápání eucharistie lze rozlišit dva hlavní názory:

Ukrajinská ikona poslední večeře (1728)

Stoupenci jedné skupiny učí, že pod způsobami chleba a vína je Ježíš Kristus skutečně a současně přítomen (reálná přítomnost) a účastníci slavení eucharistie mají prostřednictvím jídla a pití tělesnou účast na Kristu. Tento názor je vlastní katolické církvi, pravoslaví, anglikánské církvi a lutherským církvím. Slavení eucharistie je památkou, která zpřítomňuje Krista uprostřed jeho věřících.
Druhá skupina učí, že způsoby chleba a vína jsou pouze znameními či symboly, které poukazují na Kristovo tělo a krev, ale nejsou jimi. Večeře Páně je tak pouhou připomínkou. Tohoto názoru se drží reformované církve, většina baptistických církví a letniční církve.

[editovat] Svátost Eucharistie

V dnešní církvi je Eucharistie jednou ze sedmi svátostí a je vnímána jako svátost díkůčinění. Může ji udílet biskup nebo kněz.

Podmínky pro přijetí svátosti Tuto svátost může přijmout každý pokřtěný člověk, který nemá na svědomí těžký hřích (jelikož těžký hřích je blíže specifikován jako porušení Božího zákona v „závažné věci“, je jen na našem svědomí, kdy přijmeme tuto svátost). Pravoslaví a utrakvismus přiznávají právo přijímat všem pokřtěným (tedy i malým dětem) vzhledem k tomu, že plného rozumového pochopení nejsou schopni ani dospělí.

V římsko-katolické církvi se ale uznává tradice prvního sv. přijímání, kde všechny děti z farnosti, které jsou starší 6 let, společně přijmou Tělo Kristovo. Do začátku 20. století byla věková hranice vyšší. V římsko-katolické a pravoslavné církvi může být odmítnuto udělení svátosti členům jiných církví, liberální výklad však umožnuje přijímání každému, kdo věří v přítomnost Krista v této svátosti.

[editovat] Liturgie

Přijímání apoštolů, Přebohaté hodinky vévody z Berry, fol. 189v., Chantilly

Eucharistická liturgie v klášteře Chevetogne v Belgii

Navzdory rozdílům v různých církvích a ritech si existuje v eucharistické liturgii mnoho společných prvků. Některé z nich jsou dosvědčeny historickými prameny již ve 2. a 3. století.

vyznání hříchů
Gloria (pouze v neděli a o svátcích)
vstupní modlitba
čtení z Písma
homilie či kázání
vyznání víry (pouze v neděli a o svátcích)
modlitba věřících
přinášení darů
eucharistická modlitba
- preface
- Sanctus
- anamnéze
- epikleze
- „tajemství víry“
- velká doxologie
modlitba Páně
pozdravení pokoje
Agnus Dei
lámání chleba
přijímání
Závěrečná modlitba
požehnání a propuštění lidu

Pořadí jednotlivých úkonů se může lišit mezi různými liturgickými tradicemi.

[editovat] Římskokatolická církev

V římskokatolické církvi se eucharistie neboli Nejsvětější svátost také uchovává v kostelích (z praktických důvodů se uchovává pouze Tělo Kristovo) a to ve svatostánku (též tabernákulum, či řídčeji sanktuárium) v liturgických nádobách. Tyto nádoby mají podle tvaru a funkce rozdílné názvy: ciborium - v něm se uchovávají malé hostie, které přijímají věřící účastníci bohoslužby, dále pixida (je buď celokovová, neprůhledná, nebo se skleněným průhledem, pak se jí říká též custodia) - v ní se přechovává tzv. „velká hostie“ umístěna do zvláštního úchytu nazývaného lunula, která se vkládá do monstrance. Také se někdy do svatostánku dává přímo monstrance. V té je vystavována při tzv. (eucharistickém) výstavu, nebo-li věřící jsou vyzváni k adoraci (klanění). Zprvu se totiž eucharistie uchovávala, jen kvůli nemocným křesťanům, aby ti, kteří se nemohli zůčastnit mše svaté, mohli být posilněni Kristovým tělem a to buď k uzdravení nebo k přechodu ze smrti do věčného života (toto poslední svaté přijímání se nazývá viatikum, tzv. pokrm na cestu z latinského via - cesta). Teprve později (za sv. Františka z Assisi) se začíná šířit úcta klanění se Tělu Kristovu a s tím související snaha o čistotu liturgických pláten a vytvoření všech pravidel jak uchovávat tuto svátost.

Jedním z těchto pravidel je tzv. věčné světlo svítící poblíž svatostánku, které svým svitem má upozornit - pokloň se před Pánem, jenž se dal uvěznit…

Jak šla staletí, úcta v katolické církvi se prohlubovala, bylo složeno mnoho písní k oslavě Nejsvětější svátosti (nejznámější z nich pochází od sv. Tomáše Akvinského: „Adoro Te Devote“ - Klaním se Ti vroucně…), byly zavedeny adorace a procesí a dokonce vznikl svátek Těla a Krve Páně nebo-li lidově Boží tělo.