Matěj z Janova
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Matěj z Janova (mezi lety 1350 až 1355 – 30. prosince 1394) byl český katolický kněz a kazatel, církevní reformátor a spisovatel řazený mezi „přechúdce“ mistra Jana Husa.
Matěj z Janova byl žákem Jana Milíče z Kroměžíže, na rozdíl od něho však neprosazoval ideál života v chudobě. Studoval teologii v Paříži na Sorbonně, kde v roce 1376 dosáhl titulu mistra svobodných umění. Poté na Sorbonně na její artistické fakultě přednášel. Roku 1381 podnikl cestu do Říma a pak se vrátil do Prahy. Snažil se získat nějakou obživu, to se mu povedlo až roku 1388, kdy získal faru ve Velké Vsi u Podbořan. Do té doby působil jako kanovník v Praze a žil velmi nuzně, což ovlinilo jeho názory.
Kázal latinsky – pro učence. Ohlas jeho kázání byl však tak veliký, že byl církví donucen zanechat kazatelské činnosti a některé své názory odvolat (proto z jeho kázání dnes příliš mnoho neznáme). Své myšlenky však Matěj shrnul v latinském spise Reguale Veteris et Novi Testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona), v němž požadoval návrat k ideálům prvotní apoštolské církve. Argumenty pro své učení pak hledal především v bibli, protože bible jako slovo boží byla pro tyto účely nejvyšší autoritou. To mělo velký význam pro pozdější husitské hnutí, které opíralo své požadavky rovněž o autoritu bible a snažilo se proto bibli zpřístupnit i prostému lidu.
[editovat] Dílo
- Regulae Veteris et Novi Testamenti, pět knih v šesti svazcích, dokončeno 1392
- Tractatus de praecepti Domini
