Jan Milíč z Kroměříže

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Památník v Kroměříži

Jan Milíč z Kroměříže (mezi 1320 a 132529. červen 1374, Avignon) byl původně notář české královské kanceláře, později populární pražský kazatel. Je pokládán za největšího českého reformního kazatele 14. století.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se pravděpodobně v Tečovicích[zdroj?] (patrně kolem roku 1325), navštěvoval katedrální školu v Olomouci. Poté působil v Kroměříži. Neměl mistrovský titul, což bylo patrně proto, že v době zřízení Karlovy univerzity již své studium ukončil. Díky svým stylistickým schopnostem se dostal do šlechtických a knížecích kanceláří.

Pracoval v královské kanceláři, v letech 13581360 působil jako registrátor, potom 1360 jako korektor a nakonec 13601362 jako notář; v této funkci doprovázel Karla IV. do Německa. Na přelomu let 1362 a 1363 se pravděpodobně stal kanovníkem a sakristou pražského kostela. Pod vlivem Konráda Waldhausera se stal asketou a 23. prosince 1363 se vzdal svých funkcí, začal kázat česky, žít životem lúzy. Jelikož stále zvětšoval svůj asketismus, došel k závěru, že Antikrist se zmocní vlády v letech 1365 nebo 1367. Při hledání Antikrista usoudil, že jím bude Karel IV., za šíření této zprávy byl uvězněn roku 1366. V roce 1367 odešel do Říma poradit se s papežem Urbanem V., kde byl nejprve uvězněn, ale krátce na to s omluvou propuštěn (na rozkaz papeže). Vyzýval papeže ke svolání všeobecného sněmu. Téhož roku se vrátil do Prahy a věnoval se kázání. V roce 1369 opět odešel do Říma (není známo proč), avšak na zprávu o Waldhauserově smrti se rychle vrací [2].

V roce 1372 založil na Starém Městě v Praze v dnešní Bartolomějské ulici[3] v budově dřívějšího veřejného domu zvaného Benátky, který mu byl dán k dispozici, kazatelskou školu a útočiště kajících se prostitutek. Dům pak přejmenoval na Jeruzalém. Jméno odkazovalo nejen na biblické svaté město Jeruzalém, ale především na nový Nebeský Jeruzalém, popisovaný v novozákonní knize Zjevení.[4] V pražské vykřičené čtvrti kázal prostitutkám a vedl je k obrácení, takto pomáhal asi 200 prostitutkám začít nový život.[5] Kaple Milíčova Jeruzaléma, v níž denně sloužil mši, byla zasvěcena sv. Marii Magdaleně, o níž se věřilo, že i ona byla kající prostitutkou. V jeruzalémské komunitě ale nežily pouze prostitutky, nýbrž i další Milíčovi přívrženci. Neslýchané bylo, že Milíč začal podávat eucharistii během každé mše. To bylo naprosto výjimečné, neboť laici té doby obvykle přijímali eucharistii jen jednou za rok. Tato praxe Jeruzaléma se stala katalyzátorem hnutí, které dostalo České království do unikátního postavení v rámci středověké Evropy. Časté přijímání laiků (týdně, mnohdy i denně) získávalo stále širší podporu, až se stalo na konci 14. století v Čechách zcela běžným. Otázka eucharistie se stala jedním ze středobodů české reformace, která v první čtvrtině 15. století zašla ještě dále, když bylo zavedeno přijímání pod obojí a následně i přijímání dětí.[4]

Studentům se věnoval nejen jako učitel, ale půjčoval jim i knihy a peníze.[zdroj?]

Jeho myšlenka svatého přijímání laikům podle vzoru prvotních křesťanů však vedla roku 1373 k obvinění z kacířství.[2] Roku 1374 se proto odebral do Avignonu, aby se hájil. Bylo mu dáno za pravdu, ale zemřel a v Avignonu byl i pochován.

Jelikož Milíč nepocházel ze šlechtického rodu, lze z jeho rychlé a strmé kariéry usuzovat, že byl nejen vzdělaný, ale i vysoce inteligentní. Toužil po osobní svatosti. Existuje podezření, že u něj v roce 1363 propukla i nějaká duševní porucha.[zdroj?]

Milíč byl jako kazatel velmi populární a snaha farářů poškodit Milíče vedla k nespokojenosti, kterou jeho posluchači začali dávat najevo - pravděpodobně v této době začaly vznikat podmínky pro husitství. Obracel se především na chudinu, kázal česky. Jeho kázání byl jakýsi soubor poučení o světě. Jeho žáci a následovníci se soustředili v Betlémské kapli1391.

Milíč byl horlivý, odvážný, svými myšlenkami nový a původní kazatel. Vždy zůstal v mezích katolického pravověří, třebaže se odvažoval dál než kdokoli jiný. Milíčova osobní mravní jednoznačnost a jeho poslušnost církve ve věcech učení jej činila hodným důvěry a ochrany samotného císaře Karla.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Edice[editovat | editovat zdroj]

  • Iohannis Milicii de Cremsir Tres sermones synodales . Pragae : Academia, 1974. 152 s. (ed. Vilém Herold a Milan Mráz)

Latinsky[editovat | editovat zdroj]

  • Abortivus'
  • Gratiae Dei'
  • Libellus de Antichristo
  • Sermo de die novissimo sbírka citátů o konci světa

Německy[editovat | editovat zdroj]

  • Modlitby po kázání – nedochovaly se, bývalo z nich předčítáno po kázání
  • Kázání – nedochovaly se

Česky[editovat | editovat zdroj]

  • Modlitby po kázání - nedochovaly se, bývalo z nich předčítáno po kázání

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Svět české středověké církve. Praha : Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0186-7. Kapitola Karel IV. a církev, s. 180.  
  2. a b Životopis českých světců - Jan Milíč z Kroměříže
  3. Městská část Praha 1 - ulice Bartolomějská
  4. a b HOLETON, David Ralph. Liturgický život české reformace. In Umění české reformace. Praha : Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1879-3. S. 219-220.
  5. LIARDON, Roberts. Gottes Generäle II. Grasbrunn : Adullam Verlag, 2008. 393 s. ISBN 978-3-931484-80-4. Kapitola 2, s. 61. (německy) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 147–148; 155.  
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 270.  
  • KAŇÁK, Miloslav. Milíč z Kroměříže. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1975. 147 s. (V knize jsou obsaženy i překlady některých Milíčových děl.)
  • LOSKOT, František. Milíč z Kroměříže, otec české reformace. Praha : Volná myšlenka, 1911 - kniha v pdf
  • OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 3/I. M–O. Praha : Academia, 2000. 728 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 274–276.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 463.  

Související články[editovat | editovat zdroj]