Husitství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Husitské hnutí)
Skočit na: Navigace, Hledání
Dnes s jistotou nevíme jaké barvy na svých praporcích husité používali. V Husitské kronice Vavřince z Březové se uvádí, že husité se vyznačovali bílým a červeným kalichem. Zmínka o zlatém kalichu na červeném poli (viz obrázek) pochází z Jenského kodexu, ten je však datován až v závěru 15. století.
Dnes všeobecně nejznámější korouhev – červený kalich na černém poli, zřejmě pochází až z 19. století a ve středověku se vůbec nepoužívala.

Husitství (někdy také husitská revoluce, v marxistické historiografii též husitské revoluční hnutí) označuje nábožensky (a v jistých ohledech snad i národnostně, sociálně a politicky) motivované hnutí pozdního středověku, vzešlé z české reformace, jež usilovala o dalekosáhlou reformu církve. Husitství se zrodilo z okruhu stoupenců pražského univerzitního mistra Jana Husa, po jehož popravě v roce 1415 se masově rozšířilo a začalo citelně zasahovat do dějin střední Evropy.[1] Husité sami sebe nazývali kališníky, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu chápano pejorativně,[2] a později utrakvisté.

Chronologie[editovat | editovat zdroj]

Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Raná historie
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česko po roce 1992

Chronologicky se husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. Historikové František Šmahel a Petr Čornej ve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek, ale upozorňují na souvislost vývoje v druhé polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485,[3] Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě etapy 14191436 a 14671479.

Situace před vypuknutím revoluce[editovat | editovat zdroj]

Důvody nespokojenosti[editovat | editovat zdroj]

Na konci vlády Karla IV. byly země Koruny české jedním z nejmocnějších středoevropských států. Přesto tento prudký vzestup měl své stinné stránky – zemědělská produkce dosáhla hranice svých možností. Mor sice v Čechách ani na Moravě nenabyl katastrofických rozměrů, nicméně jeho dopady na mentalitu obyvatelstva byly stále dosti velké.[4]

Také původně příznivé klima se v době husitských válek značně ochladilo, což vedlo k vlně hladomorů.[zdroj?]

Založení pražské univerzity sice pozvedlo Prahu kulturně, avšak na přelomu 14. a 15. století již bylo vzdělanců tolik, že nemohli najít uplatnění. Oslabení vlivu cizinců v roce 1409 Kutnohorským dekretem vedlo ke snížení kvality a vlivu pražské univerzity a dále také ke kulturní izolaci českých zemí[zdroj?]. Napětí uvnitř církve vznikalo také kvůli sociálním rozdílům mezi duchovními.[5]

Někteří kazatelé upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této instituce, která se vzdálila původním ideálům a jejíž představitelé často jednali v rozporu s vlastním učením.

Univerzita se navíc stala místem teologicko-filosofického boje – čeští vzdělanci dostali přijetím myšlenek Johna Wycliffa, které do Čech přinesl Jeroným Pražský, možnost odlišit se od německých nominalistů. Zprvu se tato diskuse odehrávala v rámci odborného diskurzu, když však byly roku 1403 Viklefovy články shromážděním univerzitních mistrů odsouzeny, napětí se jen vyhrotilo a podpořilo zášť vůči cizím vzdělancům.[6] Tyto myšlenky nacházely v Čechách půdu po sňatku princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II. Viclefovy názory však v Praze nebyly nové, již roku 1381 s jeho názory na eucharistii polemizoval Mikuláš Biskupec a na oprávněnost majetku roku 1393 arcibiskup Jan z Jenštejna. Na pražské univerzitě pak od začátku 15. století probíhal spor mezi filozofickými a teologickými zastánci nominalismu (většinou cizinci) a přívrženci realismu, reprezentovanými především českou stranou a Viklefovými přívrženci. V držení se Viklefa sledoval své učitele Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče. Roku 1403 německá část univerzity odsuzuje Viklefovy názory sepsané dominikánem Janem Hübnerem. Viklefovy myšlenky užíval Jan Hus i ve svých kázáních lidu.

Čeští mistři včetně Jana Husa měli podporu krále Václava IV. Roku 1405 odvolává Stanislav ze Znojma své názory ohledně remanenční nauky na pokyn papežské kurie dané pražskému arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Házmburka, vedoucí osobností české strany na univerzitě se tak stává právě Jan Hus. Papež Řehoř XII. pak prostřednictvím pražského arcibiskupa vybízel Karlovu univerzitu, aby Viklefovo učení zavrhla. Český univerzitní národ sice soupis z Viklefa vybraných vět na shromáždění 20. května 1408 odsoudil, avšak svými formulacemi dal najevo, že pokud je Viklef chápán správně a v souvislostech, nejsou podle něj jeho názory kacířské. Arcibiskup Zbyněk na králův nátlak vyhlásil, že v zemi nebylo shledáno bludů.

Václav IV. navíc nebyl schopný natolik, aby dokázal úspěšně překonat spory s Janem z Jenštejna či šlechtou. S vládou Václava IV. nebyla spokojena ani aristokracie, důsledkem čehož byl Václav roku 1393 zajat a omezen. V zemi navíc stále více rostl neklid. Na Moravě již několik desítek let probíhaly boje mezi Joštem a jeho bratry. Když pak tyto boje skončily, utvořili nyní nezaměstnaní bojovníci družiny, které v zemi loupily a hledaly nové uplatnění.[7]

Hlasatelé nespokojenosti[editovat | editovat zdroj]

Kazatelé požadující nápravu stávajících poměrů se objevovali již v době vlády Karla IV. (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže). Do značné míry se jednalo o módní záležitost, s postupem času však kritika začala nabývat na síle a důrazu. Každá restrikce (1403 zákaz Viklefových článků, 1412 uvalení klatby na Jana Husa) pak v kališnických kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu a zostřovala jejich rétoriku.[8]

Veškeré represivní zákroky husitské hnutí jen posílily (vyobrazení upálení Jana HusaJenském kodexu)

Drtivá většina kazatelů (Jan Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra) zůstávala pevně zakotvena v tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli však změnit zcela od základů, cílem byl návrat k sjednocené církvi, která by znovu naplňovala ideály rané církve. Poddaní mají autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli.[9] Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře.

Husitské myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov, kde se pak spojily s myšlenkami chiliasmu a nabyly bojovné síly.[10]

Upálení Jana Husa a následky[editovat | editovat zdroj]

Roku 1410 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský. Situace v Říši byla neklidná, navíc komplikována papežským schizmatem. Na Zikmundovo naléhání byl proto svolán kostnický koncil, který měl vyřešit problém trojpapežství. Cílem koncilu bylo také prodiskutovat reformu církve a zároveň se vypořádat s herezemi. V rámci toho byl na koncil povolán i Jan Hus, který však již předem prohlásil papeže za antikrista, autoritu církevního soudu neuznal a veřejně se odvolal ke Kristu. Husovo učení, např. spis O církvi (De ecclesia)[11], v němž za hlavu církve pokládá Krista a za její členy lidi toužící po spasení, nebo učení o příslušnosti/nepříslušnosti k církvi lidí predestinovaných k spáse, či zatracení, bylo nakonec prohlášeno za herezi. Z Husova spisu vyplývalo, že papež, který jedná zle, není nejen hlavou církve, ale dokonce ani její částí (což se vztahovalo k Janu XXIII, nařčenému z pirátství a sodomie[12]). A jelikož Hus stále nebyl ochoten své učení odvolat, byl předán světské moci a 6. července 1415 před kostnickými hradbami upálen. Zbylý popel vhodili katovi pacholci do řeky Rýna. Po Husovi tak nezůstalo nic, co by mohli jeho přívrženci uctívat. O rok později byl koncilem odsouzen na hranici také Mistr Jeroným Pražský, druhá nejvýznamnější postava pražského reformního kruhu.

Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel – místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí – přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků.[13] Brzy se však mezi kališníky začaly projevovat i rozdíly (sociální, názorové i zájmové), které nakonec vedly ke vzniku několika husitských proudů – od umírněného proudu až po zcela radikální.

Výbuch husitské revoluce[editovat | editovat zdroj]

České země za husitských válek

Situace se vyhrotila hlavně v Praze, kde se vůdcem radikálně smýšlejících husitů stal kazatel Jan Želivský, který dosáhl svými strhujícími kázáními rychle velké obliby. Václav IV. se ještě pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit a na radnici Nového Města pražského dosadil na počátku června 1419 nové konšely, kteří zatkli několik novoměstských husitů. Netrvalo dlouho a husité pod vedením Želivského napadli Novoměstskou radnici a konšely vyházeli z oken (podle latinského výrazu pro okno se tato událost nazývá defenestrace) a několik z nich ubili. Kronikáři uvádějí, že po zprávě o této události postihl Václava IV. na Novém hradu záchvat hněvu (asi mrtvice), pod jehož vlivem mu rychle ubývalo sil, během několika týdnů zemřel (16. srpna 1419). První pražská defenestrace byla počátkem husitské revoluce, která přerostla v dlouholeté války.

Po smrti Václava IV. se jediným právoplatným dědicem českého trůnu stal uherský a římský král Zikmund. Šlechta, ať katolická či husitská, s tím v podstatě souhlasila, ale v souladu s tehdejšími zvyklostmi byl vypracován seznam podmínek, za jakých měl Zikmund usednout na český trůn. Tyto podmínky se ukázaly být pro Zikmunda, pokud by chtěl v českých zemích vládnout jako silný a nezávislý panovník, nepřijatelné. Odjel tedy do Vratislavi, kde se začal připravovat na křížovou výpravu proti husitům.

Založení Tábora[editovat | editovat zdroj]

Tábor – pomník Jana Žižky

Čechy zachvátily revoluční nepokoje. Tzv. vedlejší země Koruny české, Slezsko a Lužice, zůstaly věrné katolické církvi, komplikovanější se ukázala být situace na Moravě. Část radikálních husitů[14] se uchýlila na strategicky výhodný ostroh, nazývaný hradiště (snad bývalé opidum) nad řekou Lužnicí a vybudovala tady nové město. Dostalo biblický název Tábor (podle hory Tabor blízko Nazareta). Táborité (či také táboři) pod vlivem v té době vlivných chiliastických představ nechtěli žít podle dosud platných lidských zákonů, které považovali za nedokonalé, ale podle Božího zákona – Bible. Vzájemně se nazývali bratry a sestrami a po příchodu do města odevzdávali svůj majetek do kádí umístěných na náměstí; ten měl posloužit celé komunitě, aby dokázala překonat první kritický rok existence, kdy ještě nebyly ukotveny vztahy s okolním venkovem. V čele táborů stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmané. Jedním z nich se stal muž se zkušenostmi ze záškodnických válek Jan Žižka z Trocnova, který se následně osvědčil jako vynikající vojevůdce. Nebyl nikdy poražen, přestože poslední léta svého života velel vojenským akcím husitů jako úplně slepý. Již od založení Tábora na jaře 1420 začal Jan Žižka se svými sbory úspěšně operovat v prostoru jižních a západních Čech, kde si začal systematicky podmaňovat bašty katolíků. Vítězně skončila i bitva u Sudoměře, kde se ho pokusila porazit západočeská katolická šlechta.

První křížová výprava a bitva na Vítkově[editovat | editovat zdroj]

Adolf Liebscher – Bitva na vrchu Vítkově

Společným programem husitů se staly čtyři artikuly pražské. Požadovaly:

  1. přijímání z kalicha (pod obojí způsobou),
  2. svobodu kázání slova Božího,
  3. církev zbavenou majetku a světské moci,
  4. trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení hříšníků.

Splněním těchto požadavků podmiňovala kališnická šlechta přijetí Zikmunda za českého krále. V ostatních názorech se jednotlivé husitské skupiny výrazně lišily, což bylo příčinou vleklých neshod a taktéž ozbrojených konfliktů mezi nimi. Sjednotit se dokázaly pouze v případě vnějšího ohrožení. Poprvé to bylo roku 1420, kdy papež Martin V. vyhlásil v podstatě na Zikmundovu žádost proti husitům křížovou výpravu. Zikmund s vojskem sebraným ve Vratislavi, ke kterému se připojila i česká a moravská katolická šlechta, napadl vzápětí Čechy. Brzy dorazil až k Praze (zde činilo jeho vojsko asi 30 000 mužů), obklíčil ji a obsadil Hrad a Vyšehrad. V nejvyšší tísni požádali pražští husité o pomoc v Táboru. Táboři vedení Žižkou přitáhli do Prahy. Zásadním zvratem v obléhání a tím i celé křížové výpravy se stalo odražení Zikmundových sil, které se pokusily obsadit vrch Vítkov, čímž by úplně odřízly Staré a Nové Město pražské od možnosti zásobování. Po tomto fiasku finančně vyčerpaný Zikmund od Prahy odtáhl, zůstaly jen jeho posádky na Vyšehradě a Pražském hradě. Spojenému vojsku táborů a pražanů se během roku 1420 podařilo získat Vyšehrad po bitvě u jeho hradeb, kde znovu porazili 1. listopadu Zikmundovo vojsko. Na jaře 1421 husité převzali kontrolu nad většinou královských a velkých poddanských měst ve středních a východních a severozápadních Čechách (Rokycany, Chomutov, Kadaň, Žatec, Louny, Slaný, Beroun, Český Brod, Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, Kutná Hora, Jaroměř, Chrudim). Ta se stala základem pražského svazu. V červnu 1421 kapitulovala i Zikmundova posádka na Pražském hradě. V červnu 1421 se sešel v Čáslavi sněm. Jeho účastníci přijali čtyři artikuly pražské a odmítli Zikmunda, kterého obvinili ze zločinů proti království a jeho obyvatelům, jako svého krále.

Období od 1421 do Žižkovy smrti v roce 1424[editovat | editovat zdroj]

Boj husitů s křižáky

Do podzimu 1421 se výrazně konsolidovala táborská strana, která rázně skoncovala s ultraradikálními sektami pikartů a adamitů, jejichž ideály a praktiky hrozily ochromit politickou a vojenskou sílu Tábora. Naopak v Praze se v červnu 1421 k moci dostal radikální kněz Jan Želivský, od října 1421 do jeho pádu v březnu 1422 se hovoří o otevřené Želivského diktatuře. Na podzim 1421 také ztroskotala druhá křížová výprava proti husitům, kterou inicioval kardinál Branda di Castiglione a říšská města. K této výpravě se připojil i Zikmund Lucemburský a Albrecht Habsburský úspěšným útokem na husitstvím ovlivněnou Moravu, odkud vytáhl směrem na Kutnou Horu. Před spojeným husitským vojskem pražanů a táborů vedeným Žižkou ale ustoupil zpět do Německého Brodu, který byl husity dobyt.

Na jaře 1423 vyvrcholily pravděpodobně spory nekompromisního Žižky s táborskými kněžími jeho odchodem do východních Čech, kde ze svých věrných a početných východočeských husitů (orebitů) vytvořil nový svaz. Brzy ovládl velká východočeská města Hradec Králové (na úkor svého spojence Diviše Bořka z Miletínka), Dvůr Králové, Jaroměř a Čáslav. Proti bojovně naladěnému Žižkovi byla na podzim 1423 vytvořena svatohavelská koalice, kde se poprvé spojili umírnění kališníci s katolickou šlechtou. Její vojsko ale bylo Žižkou poraženo v červnu 1424 v bitvě u Malešova a přestože ten uvažoval o ovládnutí Prahy, nakonec se zapojil do jednání o míru zakončených tzv. libeňskou smlouvou a o něco později zdickými úmluvami. 11. října 1424 Žižka během tažení na Zikmundem ovládanou Moravu zemřel.

Léta 1424–1427[editovat | editovat zdroj]

Brzy po Žižkově smrti došlo k porušení zdických dohod a táborský svaz, Žižkovi sirotci teď vedení Janem Hvězdou, řečeným Bzdinkou, a pražský svaz proti sobě vystoupily v boji o sféry vlivu. Bzdinka dokázal spojit táborský a východočeský svaz, stal se nejvyšším táborským hejtmanem a v říjnu 1425 došlo k dohodě i s pražským svazem. V této době se vyprofiloval i poslední velký husitský svaz: žatecko-lounský, v jehož čele stál po celou dobu válek schopný Jakoubek z Vřesovic. Přestože mezi jednotlivými svazy i nadále vládlo napětí, vytáhla jejich spojená vojska na jaře 1426 proti Ústí nad Labem, v té době drženém saským markrabětem. Z Říše proti nim vyrazilo vojsko složené ze saských, durynských a míšeňských bojovníků. To bylo v bitvě 16. června 1426 krutě poraženo v bitvě Na Běhání a město vzápětí dobyto a vypleněno. V dubnu 1427 proběhl v Praze další převrat, tentokrát podnícený snahou litevského knížete Zikmunda Korybutoviče o upevnění kontaktů s katolickou šlechtou. Z Prahy byli vyhnáni či od moci odstaveni umírnění kněží a univerzitní mistři Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Petr z Mladoňovic, Jan Příbram a Jakoubek ze Stříbra, Korybutovič byl uvězněn na hradě Valdštejn a do čela pražského duchovenstva byl zvolen Jan Rokycana. Pražské souměstí se tak dlouhodobě přiklonilo ke spolupráci s radikálními husitskými svazy.

Vrchol moci polních vojsk 1427–1431[editovat | editovat zdroj]

Hugo Schüllinger – Čechové u moře Baltského

Pro léta 14271431 je charakteristická jakási mocenská stabilita vytvořená součinností všech husitských svazů. Od roku 1426 se v čele táborského svazu objevila výrazná osobnost kněze Prokopa Holého, který dokázal i vlivem svého původu udržovat živé kontakty s Prahou. V čelní pozici u východočeského husitského svazu byl i nadále kněz Ambrožek. Vedle výrazné duchovní mocenské složky (někdy se hovoří o husitské teokracii) se pevně vydělila složka polních vojsk, která na rozdíl od počátečních let revoluce disponovala v podstatě profesionální vojenskou silou. V čele polních vojsk stálo několik hejtmanů, nad nimi nejvyšší hejtman. Dále každý husitský svaz disponoval množstvím ovládaných měst s jejich posádkami a množstvím spojeneckých šlechticů s jejich družinami.

Stabilita v zemi byla dána i tím, že katolická šlechta již prakticky nedokázala vzdorovat husitským spojencům, jedinou výraznou katolickou enklávou kromě panství Oldřicha II. z Rožmberka zůstala Plzeň a její zázemí. Tato stabilizace umožnila změnit taktiku, místo bránění husitství na území Čech začali husité podnikat rejsy (spanilé jízdy) do Rakous, Říše, vedlejších zemí Koruny české a horních Uher, které jim také umožnily hospodářsky odlehčit neúrodami a válečnými útrapami zničené zemi.

V roce 1427 došlo k organizaci již třetí křížové výpravy, tentokrát ze strany braniborského markraběte Fridricha. Do čela se vedle Fridricha postavil trevírský arcibiskup Otto z Ziegenheimu. Křižáci přitáhli v srpnu 1427 až ke Stříbru, kde však vojsko těsně před střetem s husitským vojskem zpanikařilo a uprchlo, část i do Tachova, který byl následně vypleněn. Tento neúspěch se jen stal podnětem k organizaci čtvrté výpravy pod taktovkou papeže Martina V. a po jeho smrti Evžena IV. a kardinála Giuliana Cesariniho. Ta, pod vedením Fridricha Hohenzollernského, vtrhla do Čech v srpnu 1431. Početné vojsko oblehlo Domažlice a chystalo se je dobýt. Jakmile však křižáci zaslechli hřmot kol blížících se vozů husitského vojska a píseň Ktož jsú boží bojovníci, obrátili se dle legendy v panice na útěk.[15] O vojenském tažení proti českým husitům uvažovala v roce 1430 dokonce i Jana z Arku.[16]

V březnu 1431 došlo k prvním, zatím neúspěšným, domluvám v Chebu mezi Zikmundem Lucemburským a husitskou delegací na podmínkách husitské účasti na krátce předtím vyhlášeném církevním koncilu v Basileji. Zároveň ovšem pokračovaly na papežské straně přípravy na čtvrtou křížovou výpravu.

Rozpad husitského proudu a porážka radikálů u Lipan 1434[editovat | editovat zdroj]

Vozová hradba husitů

Porážka poslední křížové výpravy vedla kardinála a fakticky i hlavního předsedajícího koncilu Giuliana Cesariniho a další účastníky k přesvědčení, že je nutné husity pozvat k jednání. Husité návrh přijali ovšem s žádostí o předběžnou schůzku, kde by se stanovily podmínky jednání. Ta úspěšně proběhla v dubnu a květnu 1432 v Chebu (viz chebské úmluvy). Husitskému poselstvu složenému z duchovních i světských zástupců všech svazů se v Basileji (leden-duben 1433) nepodařilo prosadit svůj požadavek na uznání čtyř artikul v celoevropském (resp. celokřesťanském) kontextu, obě strany spíše sondovaly pozici svého protivníka a v jednáních se nadále pokračovalo v Praze během svatotrojického sněmu v červnu 1433, zástupci husitů ovšem již změnili strategii a žádali o závaznost artikul pro všechny obyvatele českých zemí.

V této době došlo k výraznějšímu rozkolu mezi umírněnými husity a radikálními bloky. Spolu s husitskou delegací vracející se z Basileje přijelo poselstvo koncilu. Zjistilo, že mezi husitskými Čechy nepanuje shoda a že největší překážkou v dosažení dohody je nejradikálnější složka husitských Čech – polní vojska bratrstev – jihočeského táborského a východočeského sirotčího. Obratný diplomat Jan Polomar pak na koncilu prosadil novou slibnou linii postupu proti Čechům. Ústupky koncilu v některých otázkách (např. povolení přijímání z kalicha) měly rozvrátit husitský blok a tak připravit půdu k likvidaci polních vojsk bratrstev. Polomarovu taktiku vystihuje jeho výrok, že s českým národem je třeba zacházet jako s koněm nebo mezkem, to jest dlouho mírně a pěkně, aby se mohla přehodit ohlávka, jež ho umožní přivázat ve stáji. V jednání s koncilem svou šanci vidělo i kališnické panstvo, které mohlo upevnit své mocenské pozice vůči radikálům. Ti naopak jednak z hlediska svých ideových, ale i čistě praktických pozic (profesionální vojáci si dokázali jen těžko představit život bez válečných konfliktů, pozice katolíků v zemi byla již několik let zoufalá) nebyli ochotni vyjít vstříc požadavkům koncilu.

Již v době, kdy poselstvo koncilu opouštělo Prahu a vracelo se do Basileje, oblehlo v létě 1433 táborské bratrstvo, později doplněné oddíly některých spojenců, pilíř katolíků v západních Čechách, město Plzeň. Prokop Holý tím chtěl pravděpodobně demonstrovat sílu polních vojsk a vystrašit zahraniční protivníky tak, aby byli ochotni k zásadním ústupkům. Zemi po řadě neúrodných let, v důsledku válečných útrap a hospodářské blokády sužoval hlad a nemoci. Tehdejší hospodářství ani v době úrody a míru nebylo schopné trvale vydržovat několik tisíc profesionálních vojáků polních vojsk. Táborské vojsko před Plzní tak trpělo hlady. Husitská zásobovací výprava do Bavorska byla nedaleko hranic u Hiltersriedu znenadání napadena a až na několik desítek mužů zničena. V ležení před Plzní vypukly nepokoje. Bojovníci obviňovali z neúspěchu hejtmany, fyzicky byl napaden i Prokop Holý, který poté opustil vojsko a uchýlil se do Prahy. Na skleslé náladě nic nezměnil ani příchod druhého polního vojska – sirotků, kteří se vrátili na podzim 1433 ze své výpravy k Baltu. Od bratrstev se odvracel i selský lid, sužovaný polními vojsky, která po venkově sháněla potraviny a píci.

Podzimní svatomartinský sněm v Praze zvolil novou zemskou vládu v čele s Alešem Vřešťovským z Riesenburka. Nezávazně se dohodl také se zástupci koncilu, kteří opět dleli v Praze. Sílily hlasy požadující rozpuštění polních vojsk, považovaných za hlavní překážku mírových dohod.

Rozkol vyvrcholil během jara 1434, kdy došlo k rozdělení husitů do dvou bloků. Neúspěšné obléhání Plzně, které pokračovalo i na jaře 1434, těžce pošramotilo pověst polních vojsk. Husitská pravice a střed, pod vedením nedávno zvoleného zemského správce Aleše Vřešťovského, se koaličně spojila s katolíky a vytvořila tzv. panskou jednotu, k níž se připojilo i Staré Město pražské. Podplacený husitský hejtman Přibík z Klenové zrádně zásobil obleženou Plzeň a naděje na její dobytí byla v nedohlednu.

Mezitím se na přelomu dubna a května shromažďovalo u Kačiny ve východních Čechách vojsko panské jednoty. 5. května 1434 mu otevřelo své brány Staré Město pražské a následujícího dne bylo přepadeno a dobyto také Nové Město, z něhož uprchl i Prokop Holý. Vrátil se opět k polním vojskům a ujal se organizování odvetných akcí. 9. května bratrská polní vojska zrušila obléhání a odtáhla od Plzně. Rozdělila se a směřovala do oblastí, které ovládala, aby doplnila prořídlé řady svých bojovníků. S protivníkem se opět spojená polní vojska setkala dne 30. 5. 1434, kdy však byla poražena v bitvě u Lipan. Touto porážkou byla radikální polní vojska vyloučena z politického rozhodování o osudech země, což otevřelo cestu k dohodě s basilejským koncilem a se Zikmundem Lucemburským; kompaktáta ve své umírněné podobě byla slavnostně přijata a vyhlášena 5. července 1436 v Jihlavě (Basilejská kompaktáta) za účasti římského císaře a koncilního legáta.

Důsledky husitských válek[editovat | editovat zdroj]

Zřícenina kostela kláštera minoritů na Karlově v Benešově vypáleného husity

Husitské války lze označit za období českých dějin (a dějin střední Evropy), které vyvolává mnohé kontroverze. Ve válečných letech upadlo hospodářství do katastrofálního stavu, obchodní styky se zahraničím byly oficiálně přerušeny (prakticky výrazně oslabeny), stejně tak domácí produkce, hodnota mince výrazně poklesla i v důsledku oslabení těžby v Kutné Hoře, která vyhnáním místních Němců přišla o množství odborníků. Těžkou zátěží bylo uživení stálých vojsk. Dlouhodobá ekonomická izolace měla za důsledek oddálení příchodu sociálně-ekonomických změn z oblastí, kde už probíhala fáze nástupu raného novověku. Česká ekonomika zaostávala i ve druhé polovině 15. století a ani v začátku 16. století se tento vývoj nepodařilo zvrátit.

Zároveň se přesto, že se podařilo udržet integritu zemí Koruny české, oslabily vztahy mezi jednotlivými zeměmi, animozita se projevovala především ve vztazích s katolickými Horní a Dolní Lužicí a Slezskem.

Duchovní kultura a všeobecná vzdělanost procházely velkou krizí, velká část venkovských a městských škol zanikla, vážně poklesl i význam pražské univerzity, a to odchodem nečeské části univerzitní obce a zavřením několika fakult. Úlohu Karlovy univerzity jako regionálního centra vzdělání tak převzala např. univerzita v Lipsku či ve Vídni.

Příchod husitské revoluce znamenal konec stavebního rozmachu i rozvoje gotického umění v Čechách. V neklidných dobách klesl zájem o budování nových staveb i tvorbu uměleckých děl. Chyběly také finanční prostředky. Po smrti Václava IV. se rozpadl panovnický dvůr, a tak zmizel jeden z hlavních zákazníků stavebníků a umělců. Mnozí poté opustili české země. Stavební činnost upadala, často ustaly i práce na rozestavěných objektech. To se stalo také s katedrálou sv. Víta na Pražském hradě. Jen někteří stavitelé se uplatnili při budování a zdokonalování opevnění hradů a měst. Někteří odborníci také zastávají názor, že husitské války v tomto směru ve svém důsledku znamenaly izolaci Čech a oddálení příchodu renesanční kultury z (katolické) ciziny.

Málokterou oblast postihly husitské války tak těžce jako výtvarné umění. Husité vyplenili početné kláštery a kostely a během obrazoboreckých bouří zničili mnoho vynikajících uměleckých a literárních děl.

V letech 14211424 bylo v Čechách a na Moravě zničeno 14 benediktinských klášterů a 18 proboštství, přičemž bylo usmrceno přibližně 674 řeholníků a řeholnic. Dále husitská vojska zničila 16 premonstrátských klášterů, ve kterých zemřelo snad 575 řeholníků a řeholnic. Cisterciáckých klášterů a proboštství bylo zničeno 33, pobito bylo 3884 řeholníků a řeholnic. Augustiniáni přišli o 40 klášterů a 450 členů řehole. Zpustošeno bylo i 44 klášterů minoritských, 37 dominikánských a 3 další kláštery jiných řádů, celkově v nich bylo pobito 550 řeholníků a řeholnic. Plenění klášterů pokračovalo i ve 2. pol. 20. let 15. století.

V protikladu k tomu stojí velké bohatství husitského myšlenkového odkazu, kterým byla obohacena tehdejší reformní část Evropy.[17]

Pozdější interpretace významu husitství[editovat | editovat zdroj]

Přijímání pod obojí
Mikoláš Aleš – Husitský tábor

Husitské války, které zapadají do kontextu českého reformního zápasu, sehrály velmi důležitou roli v moderní české historiografii, jejich rozdílné interpretace se především v 19. století zřetelně promítly i do česko-německých vztahů.

Zakladatel moderní historiografie František Palacký chápal husitství spolu s celou českou reformací jako vrchol národních dějin, v očích pozdějších kritiků, především pak Josefa Pekaře, posuzoval ale husitskou revoluci příliš nekriticky a zároveň vytvářel umělá a účelová spojení se soudobou sociálně-politickou skutečností. Palackého pohled na husitskou revoluci naopak podpořila skupina kolem T. G. Masaryka, hledající v husitství společenský zápas o humanitu a inspiraci pro moderní český národní program, který měl být právě na husitském odkazu postaven. Třetí názorový proud vycházel z učení katolické církve, která jakýkoliv husitský odkaz odmítala jako rozrušení kontinuity českých dějin (tento pohled byl později korigován, a to i ve vztahu k Janu Husovi).

Prosazování Masarykovy vize husitského odkazu se v politickém životě společnosti projevilo bezprostředně po vzniku První republiky. Tato skutečnost měla podíl i na podobě vztahu československého státu s německou menšinou a s katolickou církví. V demokratickém prostředí první republiky se však vedle masarykovských pohledů např. Rudolfa Urbánka prosazovali i četní ideoví odpůrci. Na husitství ideově navázala v roce 1920 nově vzniklá Církev československá husitská.

Po prosazení marxismu-leninismu do československé historiografie byl tzv. husitský odkaz znovu a nově zpolitizován a ideologicky zcela zdeformován do podoby sociálního hnutí a sociální revoluce utlačovaných, tedy prostého lidu, proti utlačovatelům, tedy panovníkovi, šlechtě a katolické církvi. Tento fakt hluboce a negativně změnil obecné povědomí o husitské revoluci.[zdroj?] Na poli historického bádání se přitom až po roce 1989 podařilo znovuotevřít prostor pro svobodnou diskusi na toto téma.

Legenda o obléhání Naumburgu[editovat | editovat zdroj]

Legenda vypráví o husitech obléhajících město Naumburg roku 1432. Němci prý tehdy vzkázali, že nepřistupují na vzájemnou smlouvu o šetření zajatců. Proto se Prokop Holý rozhodl, že pokud se obležené město nepoddá, bude do základů vypáleno a jeho obyvatelé pobiti. Měšťané se odmítli podrobit, ale přesto dali na radu městského zámečníka a do husitského ležení vyslali prosit o milost své děti. Husitům se dětí zželelo, pohostili je a dokonce jim na cestu natrhali třešně. Od té doby se zde slaví Kirschenfest.[18]

Nejdůležitější data[editovat | editovat zdroj]

Kutnohorští měšťané vrhají husity do šachet
Husitský masakr
Věnceslav Černý – Husité obléhají Karlštýn

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích 3. [s.l.] : Diderot, 1999. ISBN 80-902555-5-8. S. 252.  
  2. ŠMAHEL, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. 1. vyd. Praha: NLN, 2001. ISBN 80-7106-468-8. [dále jen Šmahel (2001)]. Str. 55.
  3. Šmahel (2001). Str. 63.
  4. Dějiny obyvatelstva českých zemí. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0720-0. Str. 60–63.
  5. Šmahel (2001). Str. 14–20.
  6. Šmahel (2001). Str. 250–255.
  7. MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava. 1. vyd. Praha: NLN, 1999. ISBN 80-7106-363-0. Str. 405–408.
  8. Šmahel (2001). Str. 263–270.
  9. Šmahel (2001). Str. 270–281.
  10. Šmahel (2001). Str. 35–37.
  11. Článek "Proti slepé poslušnosti" v Britských listech z Husova traktátu De ecclesia
  12. The History of the Decline and Fall of the Roman Empire By Edward Gibbon, str. 428
  13. Šmahel (2001). Str. 39.
  14. Za zakladatele Tábora bývá často označován Petr Hromádka z Jistebnice
  15. Historiografie si není zcela jista, zda tento chorál byl tehdy již zpíván; viz granosalis.cz
  16. Te Deum: Dopis sv. Johanky husitům
  17. "Naším největším příspěvkem v budování evropského myšlenkového bohatství bylo husitství."
  18. ČORNEJ, Petr. Žižkova dvojí tvář. Živá historie. 2014, čís. 1–2, s. 8–11.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./6. Čechy v době Husově (1378-1415). Praha : Jan Laichter, 1947. 515 s.  
  • BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./7. Husitská revoluce. 1. Doba Žižkova 1415-1426. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s.  
  • BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./8. Husitská revoluce. 2. Vláda bratrstev a její pád 1426-1437. Praha : Academia, 1966. 263 s.  
  • BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund : Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha : Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7.  
  • BYSTRICKÝ, Vladimír; WASKA, Karel. O vyhnání křižáků z Čech roku 1427. Husitské vítězství u Stříbra a Tachova. Plzeň : Západočeské nakladatelství, 1982. 57 s.  
  • CIRONIS, Petros. Život a dílo Mistra Jana z Rokycan. Rokycany : Státní okresní archiv Rokycany, 1997. 97 s.  
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha : Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2.  
  • ČORNEJ, Petr. Lipanská křižovatka : příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha : Panorama, 1992. 277 s. ISBN 80-7038-183-3.  
  • ČORNEJ, Petr. Lipanské ozvěny. Jinočany : H & H, 1995. 203 s. ISBN 80-85787-80-6.  
  • ČORNEJ, Petr. 30. 7. 1419 - První pražská defenestrace : krvavá neděle uprostřed léta. Praha : Havran, 2010. 200 s. ISBN 978-80-87341-00-1.  
  • ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5.  
  • ČORNEJ, Petr. Tajemství českých kronik : cesty ke kořenům husitské tradice. 2. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2003. 456 s. ISBN 80-7185-590-1.  
  • ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha : Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1.  
  • DOLEJŠÍ, Josef; KŘÍŽEK, Leonid. Husité : vrchol válečného umění v Čechách 1419-1434. Praha : Elka Press, 2009. 361 s. ISBN 978-80-87057-08-7.  
  • FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy 1310-1419. Praha : Svoboda, 1978. 421 s.  
  • HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 3, The fourteenth and fifteenth centuries. Madison : University of Wisconsin Press, 1975. 813 s. Dostupné online. ISBN 0-299-06670-3. (anglicky) 
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové : pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437. Praha : Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5.  
  • KALIVODA, Robert. Husitská ideologie. Praha : Nakladtelství Československé akademie věd, 1961. 560 s.  
  • KALIVODA, Robert. Husitské myšlení. Praha : Filosofia, 1997. 367 s. ISBN 80-7007-098-6.  
  • KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha : Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8.  
  • KEJŘ, Jiří. Husité. Praha : Panorama, 1984. 265 s.  
  • KEJŘ, Jiří. Husův proces. Praha : Vyšehrad, 2000. 235 s. ISBN 80-7021-387-6.  
  • KONRAD, Kurt. Dějiny husitské revoluce. Praha : Nakladatelství politické literatury, 1964. 326 s.  
  • KOTYK, Jiří. Spor o revizi Husova procesu. Praha : Vyšehrad, 2001. 159 s. ISBN 80-7021-488-0.  
  • MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava 1310-1423. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 562 s. ISBN 80-7106-363-0.  
  • NOVOTNÝ, Robert; ŠÁMAL, Petr, a kol. Zrození mýtu : dva životy husitské epochy. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2011. 504 s. ISBN 978-80-7432-099-6.  
  • PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. Praha : Odeon, 1992. 1191 s. ISBN 80-207-0385-3.  
  • SOUKUP, Pavel; SVÁTEK, Jaroslav, a kol. Křížové výpravy v pozdním středověku. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 248 s. ISBN 978-80-7422-055-5.  
  • ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha : Karolinum, 1995. 498 s. ISBN 80-7184-073-4.  
  • ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 2. Kořeny české reformace. Praha : Karolinum, 1996. 364 s. ISBN 80-7184-074-2.  
  • ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha : Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0.  
  • ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4. Epilog bouřlivého věku. Praha : Karolinum, 1996. 550 s. ISBN 80-7184-076-9.  
  • ŠMAHEL, František. Husitské Čechy : struktury, procesy, ideje. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 758 s. ISBN 80-7106-468-8.  
  • ŠMAHEL, František. Idea národa v husitských Čechách. České Budějovice : Růže, 1971. 229 s.  
  • URBÁNEK, Rudolf. Lipany a konec polních vojsk. Praha : Melantrich, 1934. 262 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]