Derivace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: derivát.
Graf funkce (černě) a její tečna (červeně). Sklon tečny odpovídá derivaci funkce ve vyznačeném bodě

Derivace je důležitý pojem matematické analýzy a základ diferenciálního počtu. Derivace nějaké funkce je změna (růst) obrazu této funkce v poměru k (ideálně) nekonečně malé změně jejích argumentů. Opačným procesem k derivování je integrování.

Pojem derivace vznikl v 17. století při řešení geometrických a fyzikálních problémů, typickým příkladem problému je, jak nalézt rovnici tečny ke grafu funkce v jejím libovolném bodě.

Koncept derivace se dá nahlížet z mnoha stran, například v případě dvourozměrného grafu funkce f(x), je derivace této funkce v libovolném bodě (ve kterém existuje) rovna směrnici tečny tohoto grafu. Z toho je vidět, že pojem derivace se objevuje i v mnoha geometrických souvislostech, např. u pojmu konkávnosti.

Intuitivní výklad[editovat | editovat zdroj]

Derivative1.png

Na obrázku je graf funkce, která má v bodě x hodnotu f(x). V bodě xx má hodnotu f(xx) a spojnice obou bodů tvoří sečnu křivky. Její směrnici (sklon) lze vyjádřit jako poměr (f(xx) - f(x)) / Δx . Budeme-li nyní oba body přibližovat, tj. zmenšovat diferenci Δx až k nule, přejde sečna nakonec v tečnu a její sklon je derivací křivky v bodě x. Je-li v bodě x křivka rostoucí, bude její derivace >0 a je-li klesající, bude derivace <0. Pokud křivka v bodě x dosahuje maxima nebo minima a tečna je tedy rovnoběžná s osou x, bude derivace rovna nule.

Definice derivace[editovat | editovat zdroj]

Historické definice vyjadřovaly derivaci jako poměr, v jakém růst nějaké proměnné y odpovídá změně jiné proměnné x, na které má ona proměnná nějakou funkční závislost. Nejjednodušší představa o derivaci je, že „derivace je mírou změny funkce v daném bodě, resp. bodech“. Pro změnu hodnoty se používá symbol Δ, takže tento poměr lze symbolicky zapsat jako

\frac{\Delta y}{\Delta x}.

Derivace je hodnota podílu pro Δx jdoucí k 0. Nahradíme-li konečně malý rozdíl Δx nekonečně malou změnou dx, získáme definici derivace

\frac{\mathrm{d}y}{\mathrm{d}x}

což označuje poměr dvou infinitezimálních hodnot (odborně říkáme, že derivace je podílem diferenciálů závislé a nezávislé proměnné). Tento zápis se čte dy podle dx a pochází od Leibnize. Tento výraz je považován za symbol, nikoliv za obyčejný zlomek.

Během vývoje matematiky se intuitivní představa nekonečně malých (infinitezimálních) hodnot ukázala jako nedostatečně přesná a byla nahrazena „ε-δ“ formalismem limit. Nejběžnější moderní definice derivace je:

f'(x) = \lim_{h\to 0}{\frac{f(x+h) - f(x)}{h}}

Zápis derivace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zápis derivace.

Derivace se značí několika způsoby:

  • f'(x) \quad (f s čarou x),
  • \frac{\mathrm{d}}{\mathrm{d}x} f(x) (d podle d x z f x),
  • \frac{\mathrm{d}f}{\mathrm{d}x} (d f podle d x),
  • D_x f \quad (d podle x f),
  • Newtonova notace používá tečku nad proměnnou: \dot{x} = \frac{\mathrm{d}x}{\mathrm{d}t} = x'(t), používá se obvykle pouze ve fyzice pro derivování podle proměnné vyjadřující čas (t).

dx v některých zápisech je dnes pouhý symbol bez názorného obsahu. Ne vždy však limita, která derivaci definuje, existuje a je konečná, tzn. ne každá funkce má v každém bodě derivaci. Pokud je limita nevlastní, pak derivace neexistuje, resp. můžeme říci, že je v daném bodě derivace nevlastní. Říkáme, že funkce f je v bodě x diferencovatelná, pokud v tomto bodě derivace existuje; funkce je diferencovatelná na intervalu I, pokud je diferencovatelná v každém bodě tohoto intervalu. Funkce nemá derivaci v místě, kde není spojitá, ale spojitost funkce existenci derivace nezaručuje – funkce může mít v daném bodě svislou tečnu (což by odpovídalo nekonečné derivaci, a to je nesmysl), popř. v daném bodě nemusí mít tečnu vůbec (v místě, kde má graf funkce „špičku“). Existují dokonce funkce, které jsou spojité v každém bodě, ale nemají v žádném bodě derivaci (např. tzv. Weierstrassova funkce).

Pokud je daná funkce diferencovatelná na nějakém intervalu, můžeme na tomto intervalu definovat funkci, která je v každém bodě tohoto intervalu rovná příslušné derivaci. Taková funkce se pak označuje prostě jako derivace funkce f.

Derivací diferencovatelné funkce je tedy opět funkce, která ovšem někdy může být také diferencovatelná. Derivaci derivace funkce nazýváme druhá derivace, derivaci druhé derivace třetí derivace atd. Tyto derivace vyšších řádů se obvykle značí f″(x), f′′′(x), pro ještě vyšší řády pak spíše f(3)(x), f(4)(x) atd. Při použití Leibnizovy notace se derivace vyšších řádů označují exponentem, např. \frac{\mathrm{d}^3y}{\mathrm{d}x^3} (d třetí y podle d x na třetí).

Zobecnění[editovat | editovat zdroj]

Parciální derivace[editovat | editovat zdroj]

Zobecněním pojmu derivace pro funkce více proměnných je tzv. parciální derivace, kdy se u funkce více proměnných považuje za proměnnou jenom ta, podle které se derivuje, ostatní jsou v tomto výpočtu považovány za konstanty. Parciální derivace se značí obdobně jako obyčejné derivace, pouze místo symbolu d se používá symbol ∂, např.: \frac{\part f}{\part y} značí parciální derivaci funkce f podle proměnné y.

Derivace ve směru[editovat | editovat zdroj]

Pro funkci více proměnných je derivace ve směru vektoru v definována vztahem

\nabla_{\bold{v}}{f}(\bold{x}) = \lim_{h \rightarrow 0}{\frac{f(\bold{x} + h\bold{v}) - f(\bold{x})}{h}}.

Pokud je funkce f v bodě x diferencovatelná, potom platí

\nabla_{\bold{v}}{f}(\bold{x}) = \nabla f(\bold{x}) \cdot \bold{v},

kde \nabla f(\bold{x}) je gradient funkce f v bodě x a \cdot značí skalární součin.

Hodnota derivace ve směru vektoru v záleží na velikosti vektoru |v|, proto se často vyžaduje, aby |v| = 1. Někdy se také používá definice, která na velikosti vektoru v nezávisí:

\nabla_{\bold{v}}{f}(\bold{x}) = \lim_{h \rightarrow 0}{\frac{f(\bold{x} + h\bold{v}) - f(\bold{x})}{h|\bold{v}|}}.

Totální (úplná) derivace[editovat | editovat zdroj]

Totální derivace je derivace funkce více proměnných, která na rozdíl od parciální derivace zohledňuje závislosti mezi jednotlivými proměnnými.

Komplexní derivace[editovat | editovat zdroj]

O komplexní funkci f(z) řekneme, že má v z_0 derivaci, pokud existuje limita

\lim_{z \rightarrow z_0} \frac{f(z) - f(z_0)}{z - z_0} = \frac{\mathrm{d}f}{\mathrm{d}z} = f^\prime(z_0)

Derivace existuje pouze tehdy, pokud předchozí limita nezávisí na směru, kterým se v komplexní rovině přibližujeme ke komplexnímu bodu z_0. Tato podmínka je vyjádřena Cauchyho-Riemannovými podmínkami.

Pokud má f(z) v bodě z_0 derivaci, pak je v z_0 spojitá.

Komplexní funkci, která má v bodě z_0 derivaci, označujeme jako monogenní v bodě z_0. Pokud má f(z) derivaci v každém bodě oblasti \mathbf{G}, pak říkáme, že je v \mathbf{G} holomorfní. Je-li holomorfní funkce f(z) víceznačná, označujeme ji jako analytickou.

Derivace vektorů a tenzorů[editovat | editovat zdroj]

Derivací vektoru \mathbf{v} podle proměnné t rozumíme vektor, jehož složky získáme derivací složek vektoru \mathbf{v}, tzn.

\frac{\mathrm{d}\mathbf{v}}{\mathrm{d}t} = \left(\frac{\mathrm{d}v_1}{\mathrm{d}t},\frac{\mathrm{d}v_2}{\mathrm{d}t},\cdots,\frac{\mathrm{d}v_n}{\mathrm{d}t}\right)

Obdobně postupujeme při derivaci tenzorů.

Derivace vyššího řádu[editovat | editovat zdroj]

Derivaci funkce f(x), tzn. f^\prime(x), také označujeme jako první derivaci (derivaci prvního řádu). Funkci f^\prime(x) lze opět derivovat, čímž získáme druhou derivaci (derivaci druhého řádu) funkce f(x)

f^{\prime\prime}(x) = {[f^\prime(x)]}^\prime = \lim_{h \to 0} \frac{f^\prime(x+h) - f^\prime(x)}{h}

Dalším derivováním můžeme získat vyšší derivace funkce f(x), které značíme f^{\prime\prime\prime}(x), f^{(4)}(x), f^{(5)}(x), atd. Používá se také jiné značení, při němž n-tou derivaci značíme jako f^{(n)}(x), \frac{\mathrm{d}^n f(x)}{\mathrm{d}x^n}, popř. pro označení derivace v bodě a lze použít {\left[\frac{\mathrm{d}^n f}{\mathrm{d}x^n}\right]}_{x=a}.

Někdy je výhodné použít také tzv. nultou derivaci funkce f(x), za niž považujeme samotnou funkci f(x), tzn. f^{(0)}(x) = f(x).

Definici lze rozšířit i na záporné a "necelé" řády. Jako přirozené se jeví ztotožnit minus první derivaci s integrálem f^{(-1)}(x) = \int_0^x f(t)\,\mathrm{d}t a derivaci minus n-tého řádu s výrazem f^{(-n)}(x) = \frac{1}{(n-1)!}\int_0^x (x-t)^{n-1}f(t)\,\mathrm{d}t, neboť prvním resp. n-tým derivováním dostaneme základní funkci. Pro nepřirozené s>0 pak jen faktoriál nahradíme gama funkcí: f^{(-s)}(x) = \frac{1}{\Gamma(s)}\int_0^x (x-t)^{s-1}f(t)\,\mathrm{d}t.

Derivace reálného r-tého řádu (r>0) je pak definována jako

f^{(r)}(x) = \frac{\mathrm{d}^n}{\mathrm{d}x^n}f^{(r-n)}(x),

kde n je nejnižší přirozené číslo větší než r; vše za předpokladu, že existuje "vnitřní" derivace záporného (r-n)-tého řádu.

Pozn.: Nejnižší n se bere proto, že zatímco pro záporné řády je zajištěna komutativnost a aditivnost (tj. dvě postupně provedené derivace záporného řádu, jestliže existují, jsou ekvivalentní jedné derivaci s řádem daným součtem obou řádů bez ohledu na pořadí), pro kladné řády to obecně neplatí.

Výpočty derivací[editovat | editovat zdroj]

Principiálně základní technikou je výpočet přímo z definice, tzn. dosazením příslušné funkce do definující limity a výpočtem této limity. Tento způsob je však obvykle (až na velice jednoduché funkce) dosti komplikovaný a v praxi se nepoužívá. Místo toho se derivace funkcí počítají ze známých derivací několika základních funkcí a jednoduchých algebraických pravidel pro jejich skládání a další úpravy.

Elementární funkce[editovat | editovat zdroj]

Derivace některých elementárních funkcí
Funkce Derivace
Polynomy
f(x) = c\, (c je konstanta) f'(x) = 0\,
f(x) = x^c\, (c je konstanta) f'(x) = cx^{c-1}\,
Speciálně: f(x) = x\, f'(x) = 1\,
Mocniny, logaritmy
f(x) = c^x\, (c je konstanta, c > 0) f'(x) = c^x \ln{c}\,
f(x) = e^x\, (e je Eulerovo číslo) f'(x) = e^x\,
f(x) = \log_a{x}\, (a je konstanta, a > 0, a ≠ 1) f'(x) = \frac{1}{x \cdot \ln{a} }\,
Speciálně: f(x) = \ln{x}\, f'(x) = \frac{1}{x}\,
Goniometrické funkce
f(x) = \sin{x}\, f'(x) = \cos{x}\,
f(x) = \cos{x}\, f'(x) = -\sin{x}\,
f(x) = \operatorname{tg\,}x\, f'(x) = \frac{1}{\cos^2{x}}
f(x) = \operatorname{cotg\,}x\, f'(x) = -\frac{1}{\sin^2{x}}
Cyklometrické funkce
f(x) = \arcsin{x}\, f'(x) = \frac{1}{\sqrt{1-x^2} }
f(x) = \arccos{x}\, f'(x) = -\frac{1}{\sqrt{1-x^2} }
f(x) = \operatorname{arctg\,}x\, f'(x) = \frac{1}{1+x^2}
f(x) = \operatorname{arccotg\,}x\, f'(x) = -\frac{1}{1+x^2}
Hyperbolické funkce
f(x) = \operatorname{sinh\,}x \, f'(x) = \operatorname{cosh\,}x
f(x) = \operatorname{cosh\,}x \, f'(x) = \operatorname{sinh\,}x
f(x) = \operatorname{tgh\,}x\, f'(x) = \frac{1}{\operatorname{cosh\,}^2 x}
f(x) = \operatorname{cotgh\,}x\, (pro x \ne 0) f'(x) = - \frac{1}{\operatorname{sinh\,}^2 x}
Hyperbolometrické funkce
f(x) = \operatorname{argsinh\,}x \, f'(x) = \frac{1}{\sqrt{1 + x^2}}
f(x) = \operatorname{argcosh\,}x \, (pro x > 1) f'(x) = \frac{1}{\sqrt{x^2 - 1}}
f(x) = \operatorname{argtgh\,}x\, (pro |x| < 1) f'(x) = \frac{1}{1 - x^2}
f(x) = \operatorname{argcotgh\,}x\, (pro |x| > 1) f'(x) = \frac{1}{1 - x^2}

Algebraická pravidla[editovat | editovat zdroj]

Ze známých derivací elementárních funkcí se derivace složitějších funkcí sestavují tak, že se složitější funkce rozloží na jednodušší pomocí jednoduchých algebraických pravidel, která pro výpočet derivací platí:

  • Linearita derivace: \left(af + bg\right)' = af' + bg' pro libovolné funkce f, g a konstanty a, b.
    • Speciálně platí \left(af\right)' = af' a také \left(f+g\right)' = f'+g'.
  • Derivace součinu: \left(fg\right)' = f'g + fg' pro všechny funkce f, g.
  • Derivace podílu: \left( \frac{f}{g} \right)' = \frac{f'g - fg'}{g^2} pro všechny funkce f, g, kde g ≠ 0.
  • Derivace složené funkce: Pokud f\left(x\right) = h\left(g\left(x\right)\right), pak f'(x) = h'(g(x))\cdot g'(x).
  • Derivace inverzní funkce: Pokud jsou f(x) i f−1(x) obě diferencovatelné, pak tehdy, kdy Δx ≠ 0 pokud Δy ≠ 0, platí \frac{\mathrm{d}y}{\mathrm{d}x} = \left( \frac{\mathrm{d}x}{\mathrm{d}y} \right)^{-1}.
  • Derivace jedné proměnné vůči druhé, pokud obě jsou funkcí třetí proměnné: Pokud x = f(t) a y = g(t), pak \frac{\mathrm{d}y}{\mathrm{d}x} = \frac{ \frac{\mathrm{d}y}{\mathrm{d}t} }{ \frac{\mathrm{d}x}{\mathrm{d}t} } = \frac{\mathrm{d}y}{\mathrm{d}t} \frac{\mathrm{d}t}{\mathrm{d}x}.
  • Derivace implicitní funkce: Pokud f(x, y) je implicitní funkce, pak \frac{\mathrm{d}y}{\mathrm{d}x} = -\frac{ \frac{\part f}{\part x} }{ \frac{\part f}{\part y} }.
  • Derivace parametricky zadané funkce: Je-li funkce vyjádřena parametrickými rovnicemi x=\varphi(t), y=\psi(t), pak pro její derivace platí y^\prime = \frac{\mathrm{d}y}{\mathrm{d}x} = \frac{\psi^\prime(t)}{\varphi^\prime(t)} = \frac{\mathrm{d}\psi}{\mathrm{d}t}\frac{1}{\frac{\mathrm{d}\varphi}{\mathrm{d}t}}

Z některých předchozích pravidel je vidět, že Leibnizova notace umožňuje některé manipulace, které připomínají např. krácení zlomku. Je ale třeba podotknout, že se jedná jen o symbolické manipulace, s krácením zlomku nemající nic společného. V žádném případě pak není možné „krátit d“ stylem dx/dy = x/y.

Často používané derivace funkcí[editovat | editovat zdroj]

  • {(\sin x)}^{(n)} = \sin{\left(x + \frac{n\pi}{2}\right)}
  • {(\cos x)}^{(n)} = \cos{\left(x + \frac{n\pi}{2}\right)}
  • {(x^m)}^{(n)} = m (m-1) \cdots (m - n + 1) x^{m-n} \; pro x>0, n přirozené číslo a m libovolné
  • {(a^x)}^{(n)} = a^x {(\ln a)}^n \; pro a>0
  • {(\mathrm{e}^x)}^{(n)} = \mathrm{e}^x
  • {(\ln x)}^{(n)} = {(-1)}^{n-1} \frac{(n-1)!}{x^n} \; pro x>0
  • {(\ln{g(x)})}^\prime = \frac{g^\prime(x)}{g(x)} \; pro g(x) > 0
  • {\left[\ln{|x + \sqrt{x^2 + a}|}\right]}^\prime = \frac{1}{\sqrt{x^2 + a}} pro a \ne 0, x^2 + a > 0
  • {\left(\arcsin \frac{x}{a}\right)}^\prime = 
\left\{\begin{matrix} \frac{1}{\sqrt{a^2 - x^2}}, & \mbox{ pro } a>0, |x|<a \\ -\frac{1}{\sqrt{a^2 - x^2}}, & \mbox{ pro } a<0, |x|>a \end{matrix}\right.
  • {\left[{f(x)}^{g(x)}\right]}^\prime = {f(x)}^{g(x)} \left[g^\prime(x) \ln{f(x)} + \frac{g(x) f^\prime(x)}{f(x)}\right]
  • Derivaci součinu n funkcí f_i lze zapsat jako {(f_1 f_2 \cdots f_n)}^\prime = f_1 f_2 \cdots f_n \left(\frac{f_1^\prime}{f_1} + \frac{f_2^\prime}{f_2} + \cdots + \frac{f_n^\prime}{f_n}\right)
  • Pro vyjádření n-té derivace součinu dvou funkci f(x), g(x) lze použít tzv. Leibnizův vzorec
{(f\cdot g)}^{(n)} = f^{(n)}g^{(0)} + {n \choose 1}f^{(n-1)}g^{(1)} + {n \choose 2} f^{(n-2)}g^{(2)}+ \cdots + f^{(0)}g^{(n)} = \sum^{n}_{k=0} {n \choose k} f^{(n-k)}g^{(k)},

kde n \choose k jsou binomické koeficienty a f^{(0)} = f, f^{(1)} = f^\prime, f^{(2)} = f^{\prime\prime}, atd.

Konkrétní příklady[editovat | editovat zdroj]

  • f(x) = 3; f ′(x) = 0,
  • f(x) = x; f ′(x) = 1,
  • f(x) = 2x; f ′(x) = 2 · 1 = 2.
  • f(x) = 5x³; f ′(x) = 15x²; f″(x) = 30x
  • f(x) = ex; f ′(x) = ex.
  • f(x) = ln x; f ′(x) = x−1.
  • f(x) = x³ + 2x² − 5x + 7; f ′(x) = 3x² + 4x − 5.
  • f(x) = sin x · cos x; f ′(x) = cos² x − sin² x (= cos 2x).
  • f(x) = \frac{1}{\arcsin{x}}\,; f'(x) = \frac{-1}{(\arcsin{x})^2} \cdot \frac{1}{ \sqrt{1-x^2} }.
  • f(x) = x^x = e^{x \ln{x} }\,; f'(x) = e^{x \ln{x} } \cdot \left( 1\cdot\ln{x} + x\frac{1}{x} \right) = x^x \cdot \left(\ln{x} + 1 \right).

Aplikace[editovat | editovat zdroj]

Pojem derivace se objevuje v obrovském množství situací, jak v matematice samé, tak i v jejích aplikacích, např. ve fyzice.

Lokální extrémy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Extrém funkce.

Pokud má daná diferencovatelná funkce nějaký lokální extrém (lokální maximum či minimum), je zřejmé, že její tečna v tomto bodě musí být vodorovná, tzn. derivace této funkce musí být v tomto bodě nulová. (Pokud funkce v nějakých bodech tečnu, resp. derivaci nemá, derivace o takových bodech samozřejmě nic prozradit nedokáže.) Pokud v tomto bodě lze spočítat i druhou derivaci, prozradí její znaménko, o jaký extrém se jedná:

  • V bodech, kde je první derivace nula a druhá derivace je kladná, se nachází lokální minimum.
  • V bodech, kde je první derivace nula a druhá derivace je záporná, se nachází lokální maximum.
  • V bodech, kde je první derivace nulová, se nachází tzv. stacionární bod, který může a nemusí být extrémem.
  • (V bodech, kde funkce nemá první či druhou derivaci, je nutno použít jiná kritéria.)

Alternativou k rozlišení pomocí druhé derivace je znaménko první derivace: v bodě, kde má funkce lokální extrém, mění první derivace znaménko: pokud je nějaký bod lokálním minimem, pak v jeho levém okolí je první derivace záporná a v pravém okolí kladná, naopak v levém okolí lokálního maxima je první derivace kladná a v pravém záporná.

Tato kritéria se často používají v optimalizačních úlohách. Pokud je např. požadováno najít obdélník, který při zadaném obvodu má maximální plochu, je třeba najít maximum funkce f(x) = x ⋅ (o/2 − x). Její derivací je funkce f′(x) = o/2 − 2x, která je nulová pro x = o/4. Druhá derivace funkce f je f″(x) = −2, tzn. je všude záporná. V bodě x = o/4 má tedy funkce f maximum. Znamená to tedy, že ze všech obdélníků o zadaném obvodu má největší obsah ten, který má všechny čtyři strany stejně dlouhé, tzn. čtverec.

Analýza chování funkce[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Průběh funkce.

Předchozí odstavec popisuje způsob, jak pro danou funkci nalézt její lokální extrémy. To může kromě optimalizačních úloh sloužit také k získání přehledu o chování funkce, např. při ručním náčrtu jejího grafu. Kromě analýzy extrémů lze využít derivací k následujícím pozorováním:

  • V bodech, kde je první derivace kladná, je funkce rostoucí.
  • V bodech, kde je první derivace záporná, je funkce klesající.
  • V bodech, kde je druhá derivace kladná, je funkce konvexní.
  • V bodech, kde je druhá derivace záporná, je funkce konkávní.
  • V bodech, kde je druhá derivace nulová, se mohou vyskytovat inflexní body.

Fyzika[editovat | editovat zdroj]

Jednoznačně nejdůležitější oblastí použití derivace ve fyzice jsou derivace podle časové proměnné, vyjadřující rychlost změny nějaké proměnné v čase. Nejběžnější pak jsou časové derivace polohy, které se vyskytují v klasické kinematice:

  • Rychlost (okamžitá rychlost, koncept průměrné rychlosti se obejde bez diferenciálního počtu) je derivace souřadnice polohy tělesa podle času.
  • Zrychlení je derivace rychlosti podle času, tzn. druhá derivace polohy podle času.
  • Ryv je derivace zrychlení podle času, tzn. třetí derivace polohy podle času.

Kromě těchto základních pojmů se derivace objevují v mnoha teoriích fyzikálních polí, Maxwellových rovnicích atd.

Diferenciální rovnice[editovat | editovat zdroj]

Mnoho vědeckých problémů lze formulovat v podobě rovnic, ve kterých se vedle sebe vyskytuje nějaká funkce i její derivace. Takové rovnici se říká diferenciální rovnice. Diferenciální rovnice se objevují snad ve všech vědeckých oborech, kromě matematiky a fyziky také např. v chemii, sociologii, ekologii atd. Podle toho, zda se v rovnici objevují pouze „obyčejné“ derivace, nebo i parciální derivace, se rozlišují

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]