Alexandr Alexandrovič Aljechin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexandr Alexandrovič Aljechin

Alexandr Alexandrovič Aljechin, (rusky Александр Александрович Алeхин, 31. října nebo 1. listopadu (19./20. října podle juliánského kalendáře) 1892, Moskva24. března 1946, Estoril, Portugalsko), byl ruský šachista, jeden z nejsilnějších hráčů své doby. O jeho síle svědčí i to, že dvakrát získal titul mistra světa. Patří mu i tři prvenství – stal se prvním mistrem světa, který pocházel ze SSSR, jako první poražený mistr světa v historii se vrátil na šachový trůn a jako zatím jediný si udržel titul mistra světa až do své smrti.

Mládí Aljechina (1892–1914)[editovat | editovat zdroj]

Mladý Saša (vlevo) v souboji s Romanovským.

Alexandr Alexandrovič Aljechin se narodil (1892) a mnoho let žil v Moskvě, na Arbatu, poblíž Smolenského náměstí,jako třetí dítě v zámožné aristokratické rodině, na rozdíl od Steinitze a Laskera tedy rozhodně nevyrůstal v chudobě, avšak přes tuto skutečnost příliš šťastné dětství neměl. Aljechinova matka zemřela v roce 1913 v Basileji na paralýzu, která byla vyvolána jejím notorickým alkoholismem a Aljechinův otec dokázal, ještě před válkou, údajně prohrát milión rublů v kasinu (uvedeno v knize Aljechin – Capablanca od Viktora Žiga a Pavla Švandy). Díky těmto skutečnostem Aljechina a jeho sourozence tak v podstatě vychovávala babička a tyto nepříjemné zážitky z dětství jistě posílily to, že se budoucí mistr světa již v útlém věku uzavřel do světa šachových figur. Se šachem se seznámil velmi snadno, neboť v jeho rodině se dospělí i děti touto hrou často bavili. Malý Saša tak začal aktivně hrát již v sedmi letech a jeho nejdůležitější soupeř byl tehdy o čtyři roky starší bratr Alexej. Společně oba začali zaplňovat stohy sešitů nekonečnými variantami a šachovými analýzami a do toho budoucí mistr světa hrál mnoho korespondenčních partií. Jeho zaujetí šachovou hrou bylo takové, že malý Aljechin často spával se šachovnicí pod polštářem.

Brzy se u Saši začalo střídat množství významných trenérů – Blumenfeld, Něnarokov a také tehdejší hráč světové úrovně Duz-Chotimirskij, který poskytoval Aljechinovi placené hodiny. Výsledky se brzy dostavily a už v patnácti letech Alexandr výrazně vynikal skvělým kombinačním viděním a svou agresivní, útočnou hrou se dral na výsluní tak výrazně, že již tehdy byl považován za jednu z velkých nadějí ruského šachu té doby. Jeho růstu velmi významně přispěl i fakt, že Moskva byla tehdy druhou nejvýznamnější Mekkou šachu v Rusku hned po Petrohradu. V letech 1896–1897 se zde hrál druhý, odvetný zápas o mistra světa mezi Laskerem a Steinitzem, později (1899, 1900–1901) 1. a 2. Všeruský turnaj, kde účinkovala i tehdejší ruská šachová hvězda Michail Ivanovič Čigorin, hostovalo zde mnoho špičkových hráčů, třeba se zde pořádala tehdy rekordní simultánka Pillsburyho, který hrál naslepo (partie kdy má hráč zavázané oči a nevidí na šachovnici, takže si vzniklou pozici musí pouze představovat ve své mysli a své tahy jen diktuje) najednou dvacet dva partií, což na mladého Alexandra udělalo obrovský dojem. Všechny tyto události samozřejmě vytvářely živnou půdu pro propagaci šachu a tedy i pro růst nových talentů, včetně Aljechina.

Ve škole měl výborný prospěch ze všech předmětů, pouze matematika mu nešla a jednou z ní dokonce propadl. K tomu se váže jedna veselé příhoda, která pochází z vyprávění spolužáka z gymnázia. Aljechin byl šachem tak fascinován, že se "vymykal z okolního prostředí a ne vždy si uvědomoval, kde se nachází." Jednou při hodině Algebry nečekaně vyskočil od lavice. Učitel na něj pohlédl a zeptal se ho: "Tak co, Aljechine, už jsi vyřešil ten příklad?" "Vyřešil! Stačí obětovat jezdce a bílý má vyhranou pozici!" Ve třídě následovala exploze smíchu. Svá studia však Aljechin nakonec zakončil velmi úspěšně a v pozdějších letech se stal doktorem práv.

Již v roce 1906 Aljechin vyhrál korespondenční gambitový turnaj časopisu Šachmatnoje obozrenije, od podzimu 1907 se pak pravidelně účastnil turnajů Moskevského kroužku, kde projevoval obrovskou vynalézavost a dokonce podle jeho pozdějších vzpomínek u něj vznikla jakási neobvyklá psychologická slabost, jíž se pak musel zbavovat, aby ho nebrzdila v dalším růstu: „Získal jsem dojem, že i v tom případě, že se dostanu do značně horšího postavení, jsem schopen vždy nalézt nějakou nečekanou, vynalézavou kombinaci, díky níž mého soupeře zaskočím a vymaním se ze všech problémů.“ To je však závažný omyl, který nabádá k lehkomyslné hře vedoucí jen k prohře!

Růst mladého super talentu významně ovlivnily i jeho idoly, kterými byly především Anderssen, Labourdonnais, Morphy a samozřejmě Čigorin, jehož oblíbené šachové rubriky v tiskovinách Niva a Novoje vremja mladý Saša pravidelně četl.

Duz-Chotimirskij, jeho tehdejší trenér později vyprávěl, jak mu jeho známý již tehdy řekl, že považuje Aljechina za budoucího mistra světa.

V létě 1908 se Alexandr zúčastnil v Dusseldorfu 16. Kongresu Německého šachového svazu, kde na doprovodném turnaji docílil osmi výher, dvou remíz a třech proher, stačících na dělení 4.–5. místa, což byl velmi solidní první start za hranicemi Ruska.

V únoru 1909 se pak v Rusku na počest Čigorina, který rok před tím zemřel, pořádal velký kongres doprovázený dvěma turnaji, hlavního, kterého se zúčastnili nejlepší hráči světa a pak vedlejšího, ale rovněž velmi silného Všeruského turnaje amatérů, který Aljechin senzačně, jako nejmladší, teprve sedmnáctiletý účastník, vyhrál, získal titul mistra a veřejně se o něm začalo mluvit jako o budoucím nástupci Čigorina.

V roce 1910 Aljechin dokončil studia na gymnáziu a vyjel opět za hranice do Hamburku na turnaj, kterého se účastnila řada předních hráčů světa a obsadil zde dělení 7.–8. místa společně s Duz-Chotimirskim. V Karlových Varech 1911 dělil 8.–11. místo s Durasem, Leonhardtem a Tartakoverem.

V roce 1911 odcestoval do Petrohradu, kde nastoupil na svá studia práv a začal vést šachovou rubriku v novinách Novoje vremja.

O letních prázdninách 1912 pak vyrazil do Stockholmu, kde s náskokem 1,5 bodu obsadil první místo v mistrovství severských zemí. Následuje velice silný Všeruský turnaj mistrů ve Vilnu, kde skončil dělením 6.–7. místa

Definitivně vstupuje mezi elitu roku 1913, kdy nejprve vyhrál gambitový zápas proti Levitskému (7 výher, 3 prohry) a pak turnaj v Scheveningenu, kde získal 11,5 ze 13 možných bodů. Alexandr si navíc získával i srdce šachových fanoušků celého světa, pro jeho bojovný, útočný styl hry plný efektních kombinací a nečekaných zvratů. V tomto roce se u něj odehrála ještě jedna zajímavá, šachová událost. Své turné po Rusku zrovna pořádal i budoucí mistr světa José Raúl Capablanca a během těchto cest přijal pozvání a stal se také hostem Aljechinovi rodiny a dokonce při tom sehrál s mladým Sašou i jednu přátelskou partii, kterou ovšem Capablanca přesvědčivě vyhrál (později, když se stali oba hráči vzájemnými soky, by podobná přátelská návštěva nepřipadala v úvahu).

Obrovský úspěch se dostavil v Petrohradě 1914. V předběžné části postupové soutěže obsadil dělení 1.–2. místa s legendárním Nimcovičem, ve finále pak nakonec vybojoval famózní třetí místo, hned za mistrem světa Laskerem a vyzývatelem mistra světa, budoucím „kubánským šachovým strojem“ Capablancou. Aljechin na tomto turnaji dokázal porazit řadu hráčů z absolutní světové top špičky, jako třeba Akibu Rubinsteina, dokonce dvakrát „učitele Německa“ Siegberta Tarrasche atd. Ruský tisk plesal a chválil Aljechina, vše se zdálo být dokonalé…

Aljechin v první světové válce (1914–1917)[editovat | editovat zdroj]

Následoval mezinárodní turnaj v německém Mannheimu v roce 1914, který po dvou třetinách soutěže Aljechin bezpečně vedl se ziskem 9,5 bodů z 11. Následoval však strašlivý škrt přes plány ruského borce. Přímo v průběhu turnaje vypukla 1. světová válka, turnaj byl okamžitě přerušen, jeho ruští účastníci skandálně několikrát zatčeni. Následovala obvinění ze špionáže, výslechy, vězení. Svědectví o jedné z těchto epizod později podal ruský mistr Bogatyrčuk: "V Rastadtu jsme vystoupili z vlaku a rázem nás obklopila div ne rota vyzbrojených německých vojáků a byli jsme opět zatčeni. Poté co nás důkladně každého prohledali, tak s vítěznými pocity nalezli partiáře, na kterých jsme měli zapsané partie, co jsme sehráli v turnaji a tyto partiáře byly označeny jako zápisy špionážních šifer a důkaz, že jsme špióni. Bylo rozhodnuto, že až do výroku soudu budeme odesláni do vojenského vězení a tak nás obstoupil kordon vojáků a pěšky jsme se vydali na cestu. Ovšem zpráva o zadržení špiónů se rozkřikla, obyvatelé Rastadtu vyběhli na ulici, kterou nás vedli a všemožně nám dávali najevo své rozhořčení. Ty hodně bojovní hlasitě požadovali, abychom byli potrestáni hned na místě, jiní se zas prodrali davem a dali průchod svým emocím pěstmi. Ranám se nevyhnul ani Aljechin." Vojenské úřady posléze rychle zjistily, že podezřelá skupina jsou ve skutečnosti účastníci mezinárodního turnaje, ale aby si zachovaly tvář, tak vyšetřování pokračovalo oficiálně dál a zadržení ruští šachisté byli místo vojenského, umístěni do občanského vězení. Ve vězení zůstal Aljechin s ostatními několik týdnů a z toho dokonce i čtyři dny na samotce, jako trest, když se při povinné vycházce usmál na dceru dozorce, kterého to však rozlítilo. Pak byli zajatci eskortováni do Baden-Badenu, kde po dalším půl měsíci předstoupili před vojensko-lékařskou komisi, která měla za úkol určit, kdo z nich je způsobilý vojenské služby a po propuštění a návratu do vlasti by tedy mohl být nasazený na frontě jako člen nepřátelské, ruské armády a byl by tedy pro Německo ohrožením. Z celé skupiny byli jako nezpůsobilí vojenské služby označeni pouze tří: starý a nemocný Saburov a Bogatyrčuk s Aljechinem, kteří byli posláni na léčení do Švýcarska. Bogatyrčuk později napsal, že Aljechin byl propuštěn díky tomu, že lékař, co jej prohlížel, byl šachista, Aljechina znal a obdivoval jeho šachové umění a tak Aljechinovi pomohl touto „zdravotní nezpůsobilostí“ zajistit odcestování z Německa, čehož využil a přes Švýcarsko dorazil do italského Janova. Toto přístavní město se v té době stalo jakousi sběrnou základnou pro Rusy, kteří vlivem vypuknutí války uvízli v Evropě. Tiskem prošla tehdy zavádějící informace, podle níž "vítěz turnaje v Mannheimu měl v úmyslu přeplavit se do Buenos Aires a hrát tam partie proti kubánské šachové hvězdě, Capablancovi." Realita ale byla odlišná. Aljechin uvízl v Janově společně s Bogatyrčukem, který zde rovněž několik týdnů čekal na parník. V knize Garryho Kasparova "Moji velcí předchůdci" je uvedeno Bogatyrčukovo vzpomínání na toto období strávené v Janově: „Dlouhou chvíli jsem neměl, měl jsem partnera a ještě jakého – Aljechina! Jenom ten, kdo s tímto geniálním šachistou hrál, ví, jaký to byl mág a kouzelník na 64 polích šachovnice. Figury se v jeho rukou měnily na živé bytosti, které uměly přichystat svým protivníkům to, co absolutně neočekávali. A překvapení se přitom valila na hlavu soupeře jako hrom z čistého nebe v libovolném stadiu hry, i když byl na šachovnici jen redukovaný počet figur. Čekání v Janově mi dalo pro můj šachový růst nepochybně více než následující léta hry s řadovými protivníky.“

Teprve v polovině října se nakonec Saša dostal domů do Ruska přes Gibraltar, Londýn, Stockholm a Finsko a pak přes Petrohrad až do Moskvy. Ke konci roku 1914 pak již hrál řadu dobročinných simultánek, z nichž některé šly i ve prospěch Romanovského a ostatních šachistů, kteří byli nuceni v Německu zůstat.

Následující období bylo těžkým milníkem v Alexandrově životě. Otec umírá, když byl téměř rok v německém zajetí a osiřelý Saša pracuje jako spolupracovník Červeného kříže (podle jiných pramenů ve Svazu měst), zachraňuje raněné přímo pod dělostřeleckou palbou a je sám vážně raněn. V roce 1916 se dokonce roznesla šokující fáma, že na frontě zahynul, což naštěstí nebyla pravda, avšak chybělo tomu jen velmi málo. Vlivem vážných válečných zranění, doplněných ještě vrozenou vadou srdce, pobyl Aljechin několik měsíců v nemocnici v Tarnopolu a jen s velkými obtížemi se zotavoval. "Celý měsíc jsem ležel nehybně, přikován k posteli," později Aljechin vzpomínal. "Hra naslepo byla pro mne v té době záchrana. Požádal jsem, aby mne navštěvovali členové místního šachového klubu a já pak s nimi hrál malé simultánky naslepo." Sen o cestě k šachovému olympu byl náhle v nedohlednu… Z nemocnice se nakonec Aljechin vrátil do Moskvy s dvěma georgijevskými medailemi a s řádem svatého Stanislava za frontové zásluhy, ale kritické období v Sašově životě tím skončilo jen na krátkou dobu.

Od revoluce po emigraci (1917–1921)[editovat | editovat zdroj]

Aljechin (vpravo) v roce 1920

Roku 1917 začalo v Rusku docházet k radikálním mocenským převratům a bouřím. Aljechin se doslova zoufale toulal od města k městu, získával prostředky hraním simultánek, partiemi naslepo, konzultačními a ukázkovými partiemi pro veřejnost atd. To nejhorší ale teprve mělo přijít. V listopadu (v říjnu podle Juliánského kalendáře) 1917 získali moc bolševici a náhle bylo zřejmé, že Sašův aristokratický původ pro něho představuje více než tíživou skutečnost. Zbytky jmění, které zdědil po rodičích mu byly zkonfiskovány a nejlepší šachista Ruska byl tak nucen hledat prostředky ke své obživě doslova ze dne na den. To měl navíc ještě ztížené faktem, že v tehdejší Moskvě, která byla jinak šachovou Mekkou, nemělo momentálně zbídačené obyvatelstvo, zoufale si shánějící každodenní obživu, na šachy náladu. Aljechinova historická stopa se zde ztrácí a znovu se vynořuje až v létě 1918, kdy se přece jen podařilo uspořádat malý, zápasový turnaj o třech hráčích, hraný na tři kola, který Alexandr Alexandrovič přesvědčivě vyhrál (1.Aljechin 4,5 bodu ze 6, 2.Něnarokov 3,5 bodu, 3.Rabinovič 1 bod).

Již na podzim téhož roku se však Alexandr odhodlal k závažnému kroku a podnikl riskantní cestu směrem na jih, přes Kyjev do Oděsy. Taková pouť byla v té době velmi dobrodružným podnikem, protože díky probíhající občanské válce, si válčící strany jednotlivá města neustále přebíraly a Aljechin tak nemohl mít jistotu do jakých rukou při své cestě padne. Jako záminka byla účast na turnaji v Oděse za účasti tamějších mistrů Verlinského, Vilnera a dalších. Skutečná příčina však byla jiná. Alexandr se již tehdy rozhodl emigrovat a doufal, že se z Oděsy dostane za hranice parníkem. Záměr se mu však nepodařilo realizovat. Turnaj byl zrušen, Aljechinovi nebyl povolen vstup na parník a on tak zůstal v Oděse až do léta 1919 ve strašlivých poměrech. Ve městě panoval hlad, věznění a masové popravy byly na denním pořádku. O Aljechinově životě zde později vyprávěl Bogatyrčuk, podle svědectví mistra Vilnera: "Aljechin stál před obtížným úkolem, jak přežít a zároveň neztratit naději na zisk titulu mistra světa. Objevil se jistý ctitel jeho šachového génia, který pro Aljechina sehnal velmi lukrativní místo v komisi pro konfiskaci majetku buržoazie, ovšem povinností pro působení v této komisi byl vstup do komunistické strany, což Aljechin udělal (Bogatyrčuk tvrdil, že mu Aljechin již tehdy ukázal svou legitimaci, jiné důkazy, než toto Bogatyrčukovo tvrzení však nejsou k dispozici)." Pak však kdosi pravděpodobně Aljechina udal a prozradil jeho šlechtický původ, Alexandra zatkli čekisté a následně byl odsouzen k trestu smrti zastřelením! Jen pár hodin chybělo k tomu, aby šachový svět přišel o jednu ze svých největších legend, když se oděskému mistru Vilnerovi, se zoufalou snahou, podařilo spojit se s předsedou "sovnarkomu" Ukrajiny Rakovským a ten vydal rozkaz Aljechina osvobodit (existuje i jiná verze, podle níž Aljechina zachránil "narkom" pro zemědělství Manuilskij, s jehož vědomím se velmistr nacházel v Oděse).

V létě 1919 se tak Aljechin vrátil opět do Moskvy, rozhodl se šachu zanechat a přihlásil se na školu kinematografie. Avšak zde Saša na dlouho nezakotvil, na konci roku 1919 zanechal studia a odcestoval do Charkova za svým bratrem Alexejem. Ani zde však štěstí pro něj nekvetlo, při práci na Vojensko-sanitární správě onemocněl skvrnitým tyfem, který byl v tehdejších poměrech, jaké v Rusku panovaly, poměrně běžným. 20.května 1920 se rozčarovaný Aljechin vrátil do Moskvy a konečně se mu podařilo se uplatnit v právnické profesi, na níž studoval, stal se z něj vyšetřovatel takzvaného Centroroziska, což byl úřad, jenž byl součástí milice, která se zabývala pomocí lidem, kteří za války ztratili své příbuzné.

Pro Aljechina konečně lukrativnější zaměstnání mu umožnilo se i pozvolna vracet k šachu. Začal navštěvovat malý klub na dnešním Gogolevském (tehdy se jmenoval Prečistenský) bulváru a později začal i aktivně pomáhat s organizací prvního přeboru nového "Sovětského" Ruska (říjen 1920). Tento přebor byl sice určitou měrou znehodnocený, protože řada špičkových hráčů buď z Ruska uprchla, případně se do něj po válce nevrátila potom, co za války uvízli v jiných zemích (například Nimcovič, Rubinstein, Bernstein, Bogoljubov…), přesto však to byl velmi silný turnaj po dlouhé době a v podmínkách hladu a všeobecného chaosu, jaké tehdy v Moskvě panovaly to bylo něco skoro neuvěřitelného. Aljechin tento přebor jasně vyhrál (1.Aljechin 12 bodů z 15, 2. Romanovskij 11 bodů, 3. Levenfiš 10. bodů atd.), avšak turnaj neustále provázely "organizační potíže." Stravování účastníků bylo velmi nuzné a to ještě zdaleka ne pravidelné, v hracím sále se netopilo, bylo velmi špatné osvětlení. Turnaj tak byl provázen krátkou stávkou sedmi hráčů, kteří vznesli protest a požadovali, aby jim byla vyplacena záloha zbylého sýra a cigaret a okamžitě se zvýšily příděly chleba.

Již za měsíc téhož roku musel Alexandr odrazit další ohrožení své osoby, do Moskvy přišel čekistům totiž signál z Oděsy, kde Aljechin jen tak tak uhájil holý život a nyní musel o své postavení bojovat ještě v Moskvě. Začátkem roku 1921 však z Aljechina "podezření z protisovětské činnosti" bylo sňato. Pro Sašu to však zřejmě byla poslední kapka, toužil po životě šachového profesionála a o cestě za titulem mistra světa, ovšem v podmínkách, jaké v jeho zemi pro něj panovaly, to bylo krajně obtížné. Začal tedy znovu hledat cesty jak emigrovat do ciziny. Ruské úřady mu však neústupně zamítaly všechny jeho žádosti na výjezd za hranice na mezinárodní turnaje a tak musel čekat na jinou příležitost a ta se naskytla. Již v létě 1920 byl Aljechin odeslán z Centroroziska a byla mu určena práce překladatele pro kominternu. Alexandr totiž ovládal na vysoké úrovni němčinu a francouzštinu. Zde se později seznámil se švýcarskou novinářkou, která přicestovala do Ruska a byla delegátkou III. Internacionály, Annou Lisellotte Roueggovou. 15.března 1921, v době kdy již čekali dítě, se s ní Ajechin oženil. Jeho manželka však chtěla rodit doma ve Švýcarsku a tak se dle vyprávění Bogatyrčuka delegátka domohla přijetí buď podle první verze u samotného Lenina, nebo podle druhé verze u Radeka, který údajně pronesl: "Aljechin je možná kontrarevolucionář, ale v šachu je génius. Tento dar může rozvíjet jen za hranicemi Ruska.„ Ať je již toto Bogatyrčukovo vyprávění věrohodné, či ne, přes novou manželku získal nakonec Saša, společně s ní, 29.dubna 1921 povolení opustit Rusko, což manželé bez otálení učinili. Není tedy pravda, že Aljechin z Ruska ilegálně uprchl, jak se pak často tvrdilo, ve skutečnosti odcestoval naprosto legálním způsobem.

Sílící emigrant (1921–1923)[editovat | editovat zdroj]

V průběhu března a dubna také Saša se zájmem sledoval zprávy o zemětřesení, které se odehrávalo na šachovém olympu. Živá šachová legenda, německý matematik, filozof a velký šachový psycholog, doktor Emanuel Lasker, který držel titul mistra světa neuvěřitelných 27 let byl v zápase v Havaně poražen a novým světovým lídrem se stal “šachový stroj" José Raúl Capablanca. Pro Aljechina to nebylo nic překvapivého, již řadu let před tím otevřeně tvrdil, že se Capablanca dříve, nebo později mistrem světa stane a k zisku vysněného titulu bude muset tedy překonat právě tohoto kubánského šachistu.

Potom, co novomanželé opustili Rusko, odjeli přes Litvu do Berlína, kde se brzy rozešli. Alexandr zůstal v Berlíně, zatímco Anna odcestovala do rodného Švýcarska, kde porodila syna, kterého pak i vychovávala. Aljechin však v budoucnosti syna pravidelně navštěvoval a když Anna v roce 1934 zemřela, tak ho umístil do dobrého penzionu, kde ho vychovával mistr Voellmy.

Konečně měl Alexandr možnost zahájit postup na vrchol, k šachovému olympu. Ke zdokonalení své hry se pustil do intenzivního tréningu doprovázeného kolosální analytickou prací. ještě téhož roku 1921 pak v Berlíně sehrál dva tréningové zápasy, první proti Teichmannovi, který však pro něj skončil pouze remízou (dvě partie vyhrál, dvě prohrál a dvakrát remis) a druhý proti Samischovi, který s náskokem dvou bodů vyhrál. Posléze vydal svou první šachovou knihu s názvem "Šachový život v sovětském Rusku." Následovala šňůra třech prvních míst na turnajích v Tribergu (1.Aljechin 7 bodů z 8, 2.Bogoljubov 5 bodů ...), v Budapešti (1.Aljechin 8,5 z 11, 2.Grunfeld 8 ...), v Haagu (1.Aljechin 8 z 9, 2.Taratakower 7, 3.Rubinstein 6.5 ...). Zvláště pak výhra v Haagu byla neobyčejně cenná, protože zde dokázal o 1,5 bodu předstihnout nového oficiálního vyzývatele pro boj o mistra světa Bogoljubova, který již lídrovi Capablancovi zaslal svou oficiální výzvu, ale za dva a půl roku, co mu dal Capablanca k dispozici, následně nedokázal sehnat potřebné finanční prostředky, jež světový lídr požadoval, takže z tohoto zápasu sešlo. Aljechin povzbuzen úspěchy neváhal a zaslal Capablancovi rovněž svou výzvu, kterou však mistr světa odmítl (zápas o titul tehdy ještě nepořádala žádná zastřešující šachová organizace. Titul byl v podstatě soukromým majetkem jeho držitele a umožnit vyzývatelům o něj bojovat tak mistra světa nutila pouze šachová veřejnost a finanční zisk, jaký z toho pro mistra světa plynul). O několik let později k tomu Alexandr poznamenal: "Ještě jsem se necítil, že bych byl po šachové stránce úplně zralý. V mnoha oblastech, zejména pak v technice hry, byl Capablanca tehdy ještě silnější než já, a jeho hlavním konkurentem navíc v té době ještě stále zůstával Lasker. Proto moje výzva měla jediný cíl, potvrdit moji kandidaturu do budoucna."

Následovaly tak další turnaje. V Piešťanech 1922 mu však Bogoljubov "vrátil úder" a obsadil 1.místo, Aljechin dělil druhé místo společně se Spielmannem.

V létě 1922 se v Londýně konal opravdový šachový svátek, superturnaj, kterého se účastnila skoro celá světová elita, kromě Laskera, Nimcoviče a Spielmanna. Aljechin se na turnaj velmi pečlivě připravoval, hrál zde totiž i Capablanca a pokud by se mu podařilo ho v turnaji předstihnout, tak by byl mistr světa donucen hrát s ním zápas. Aljechin se rval, dosáhl velmi dobrého výsledku, když dokázal osm partií vyhrát, sedm remizovat a ani jednou nebyl poražen. Mistr světa však předvedl v top konkurenci ohromující jízdu, kterou si velmi upevnil svou pozici, jedenáctkrát zvítězil a povolil svým soupeřům jen čtyři remízy, přičemž jedna z nich byla právě s Aljechinem. Saša se tak mohl utěšovat pouze tím, že překonal všechny své konkurenty, potencionální vyzývatele Bogoljubova, Rubinsteina, Rétiho a další. Situaci pouze zamlžila nepřítomnost stále velmi silného Laskera. Tento turnaj byl také významný tím, že Capablanca zde uveřejnil takzvaná Londýnská pravidla, což byl návrh, jak v budoucnu pořádat boje o šachové prvenství, který ostatní účastníci turnaje, po důkladném prostudování, podepsali.

Následoval zářijový turnaj v Hastingsu, který Aljechin vyhrál (1.Aljechin 7,5 bodů z 10, 2.Rubinstein 7, 3–4. Bogoljubov a Thomas oba 4,5, atd.), pak však přišlo i zakolísání formy, když na konci roku obsadil ve Vídni 1922 dělení až 4.–6.místa. Rok 1922 byl pro Alexandra plný šachu a na jeho konci již vykazoval ruský emigrant známky únavy. Vídeňský tisk o něm tehdy napsal: "Aljechin, to je vtělení nervnosti. Výraz mladé tváře vysokého, štíhlého člověka se neustále mění. Impulzivní pohyby rukou, jimiž si tu přejíždí po svých světle ryšavých vlasech, tu rychle sahá po sebraných figurách, které již opustily hru, to jsou všechno indicie odrážející napjatou, vášnivou práci mysli… Když se soupeři nečekaným manévrem podaří dostat jej do nepříjemné pozice, začne být podrážděný a netrpělivý. Zlobí jej i ten nejmenší šum, jeho světlé oči se zkoumavě vpíjejí do soupeře, jako kdyby chtěl odhalit jeho úmysly, jakmile však najde v pozici na šachovnici dobré pokračování, jeho tvář se rozzáří vítězným úsměvem. Stolek, za nímž hraje Aljechin je vždy obklopen hustým davem přihlížejících diváků." Po skončení turnaje ve Vídni ruský borec přesídlil do Paříže, kde se usadil mezi početnou ruskou emigrací.

Následoval rok 1923, ve kterém startoval ve velmi silném turnaji v Karlových Varech, kterého se účastnila kompletní světová elita, kromě úřadujícího šampióna Capablanci a exšampióna Laskera. Alexandr zde obsadil první místo společně s Bogoljubovem a Maróczym, když o samostatné prvenství přišel díky překvapivým prohrám s naším, československým mistrem Karlem Treybalem a s Yatesem. Získal zde však speciální cenu za krásné partie, plné bouřlivých taktických smrští, jimiž drtil své soupeře. Na tomto turnaji dal také zajímavé interview rakouskému novináři: "Já šachy nehraji, ale bojuji v nich. Proto ochotně spojuji taktické se strategickým, fantastické s vědeckým, kombinační s pozičním, přičemž se snažím, abych vyhověl požadavkům každé dané pozice, co se mi na šachovnici objeví." Aljechin se, pro dosažení maximální herní efektivity, snažil zkombinovat vše, co tehdejší šachy dvacátých let dvacátého století nabízely – divoké taktické přestřelky ve stylu Morphyho, poziční zákony Steinitze i laskerovskou psychologii, vše podpořené stovkami hodin obrovského tréningového nasazení a analytickou prací. Již v té době svůj život zcela podřídil dosažení vytčeného cíle – stát se mistrem světa.

Turné po Americe (1923–1924)[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1923 zaslal Capablancovi novou výzvu, ve které mu připomněl, že v lednu 1924 končí lhůta, kterou Capablanca stanovil Bogoljubovi na to, aby si mohl opatřit potřebnou finanční hotovost k uspořádání zápasu. Zároveň Aljechin odjel na pohostinská vystoupení napříč Amerikou, aby o sobě dal vědět i na "nepřátelském" kontinentu mistra světa. Turné "evropské hvězdy" trvalo pět měsíců a proběhlo neobyčejně úspěšně. Aljechin zde ohromoval i svými simultánkami naslepo, při nichž si dal za úkol překonat rekordy, které vytvořil Breyer a Pillsbury. Jeho naděje na souboj s mistrem světa však byly stále velmi mlhavé a částečně se zmenšily po superturnaji v New Yorku 1924, který senzačně vyhrál nezlomný Lasker, jenž ve svých 55 letech předhonil celou světovou elitu, hráče, kteří byli mnohdy o dvacet i více let mladší. Mistr světa, Kubánec Capablanca turnaj špatně začal, měl pouze dva body z pěti partií, když hned v úvodu utrpěl senzační porážku od slovenského(narozen 28.5.1889 Pezinok) rodáka Rétiho (první prohraná partie mistra světa po osmi letech!!!). "Šachový stroj" Capablanca pak sice zahájil zdrcující stíhací jízdu, když v druhém kole mimořádně dramatického turnaje získal 8,5 bodů z 10 možných, ale ani tento výsledek na dohnání "vzbouřeného starce" Emanuela Laskera již nestačil. Aljechin po dlouhém maratónu po Americe tomuto nekompromisnímu tempu nestačil a obsadil třetí místo. Celkový účet turnaje tedy zněl: 1.Lasker 16 bodů z 20 (!!!), 2.Capablanca 14,5, 3.Aljechin 12, 4.Marshall 11, 5.Réti 10,5, 6.Maróczy 10, 7.Bogoljubov 9,5, 8.Tartakower 8 atd. "Ze sportovního hlediska jsem dosáhl velmi slušného výsledku, když jsem obsadil místo hned za bývalým a současným mistrem světa, což vnitřně upevnilo mé nároky," napsal později Aljechin, "ale s úrovní mé hry jsem byl zcela nespokojen. Přesto jsem však učinil jedno potěšitelné a pro mne překvapivé zjištění. V naší první partii mne Capablanca přehrál v zahájení, získal ve střední hře vyhrané postavení a uchoval si velkou převahu až do koncovky, kde však výhru vypustil a byl nucen se spokojit pouze s remízou. To mi dodalo sebedůvěru, vždyť Kubánec chtěl velmi vyhrát, jsem přesvědčen, že pokud bych byl na jeho místě, tak bych vítězství nevypustil. Jinými slovy, u svého protivníka jsem zaznamenal jistou malou slabinu, růst nejistoty, pokud se jeho soupeř úporně bránil… To bylo pro budoucnost velmi důležité zjištění!"

Po turnaji, než se vrátil zpět do Evropy, ustanovil ruský borec na půdě Ameriky ještě nový světový rekord ve hře naslepo, když sehrál najednou 26 partií a tento rekord dokázal později ještě vylepšit na 28 partií hraných se zavázanýma očima, najednou, jen po paměti (22 výher, 3 remízy, 3 prohry) a pak zde ještě sehrál nevelký dvoukolový turnaj, který vyhrál před Tartakowerem a Znosko-Borovskim.

V předvečer zápasu (1924–1927)[editovat | editovat zdroj]

Jeho "akcie" na boj o titul, které po New Yorku trochu povadly, však znovu velmi vzrostly, když po návratu z Ameriky dosáhl obrovského úspěchu, kterým si získal šachový svět, na turnaji v Baden-Badenu, který vyhrál famózním "laskerovským" výsledkem 16 bodů z 20 možných (2.Rubinstein 14,5, 3.Samisch 13,5, 4.Bogoljubov 13 atd.). Aljechinův triumf na tomto turnaji však nespočíval pouze v získaných bodech, ale ohromil zde zejména předvedenými partiemi, které byly skvostnými estetickými zážitky. Například jeho partie s Richardem Rétim je dodnes považována za jednu z nejskvělejších partií v dějinách šachu vůbec. Velmistr Tarrasch k tomuto řekl: "Aljechin neměl ani v jedné partii horší pozici. Jeho vítězství v tomto mimořádně silném turnaji, jedno z nejskvělejších v historii, dokazuje, že má všechny důvody pro to, aby se ucházel o světové prvenství…Mistru světa se objevil strašlivý soupeř…"

Roku 1925 se konal ještě jeden velmi silný turnaj a to v Moskvě. Na ten však Aljechin nebyl pozván. Ruská všesvazová šachová sekce v čele s Krylenkem se vyjádřila, že "tohoto mistra považuje za cizí a sovětské moci nepřátelský element a proto nemůže s Aljechinem zahájit jakékoli rozhovory ohledně jeho účasti na turnaji v Moskvě." Zbytek roku tak Saša využil nešachově. Na Sorbonně obhájil svou dizertační práci a získal doktorát práv a také se znovu oženil. Manželství šlo Sašovi k duhu, nové zázemí ho učinilo vyrovnanějším a sebevědomějším a do následujícího roku po šachové stránce ještě zesílil. Roku 1926 vyhrál tři turnaje, v Hastingsu, Scarborough a Birminghamu a dvakrát byl druhý, v Semmmeringu a Drážďanech. Navíc podnikl veleúspěšnou cestu do Jižní Ameriky, kde se vláda Argentiny uvolila poskytnout finanční prostředky na pořádání zápasu o mistra světa mezi ním a Capablancou, přesně podle Londýnské dohody. Saša tak zbořil poslední – finanční hráz, která mu ještě v zápase bránila a zaslal Capablancovi novou, již třetí výzvu a oba hráči se dohodli.

Pak však Capablanca vyslovil novou podmínku. Na superturnaji v New Yorku 1927 prosadil do propozic tohoto turnaje, že vítěz, nebo ten, kdo skončí druhý za Capablancou, se stane prvním kandidátem na souboj o mistra světa. Aljechin však důrazně protestoval, takže tato klauzule byla nakonec vyškrtnuta. Nicméně to již nic nezměnilo na tom, že byl Saša pod tlakem; pokud by totiž tuto vyškrtnutou podmínku nesplnil a v turnaji by ho někdo předstihl, mohl by v očích šachové veřejnosti jako kandidát číslo jedna odpadnout a o vysněný zápas pak ještě přijít. To se však nestalo, turnaj sice naprosto přesvědčivě vyhrál úřadující šampión Capablanca, když pole ostatních účastníku předčil o plných 2,5 bodu (1.Capablanca 14, 2.Aljechin 11,5, 3.Nimcovič 10,5 atd.), nicméně Alexandr obsadil druhou příčku, a tak již mistr světa nemohl couvnout a uspořádání zápasu bylo dohodnuto ještě na tentýž rok.

Mistrem světa (1927)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1927 nastoupil Aljechin v Buenos Aires na svůj životní zápas a předpokládalo se, že bude Capablancou snadno poražen, ba že dokonce nevyhraje ani jednu partii, neboť kubánský velmistr za posledních šest let prohrál v nejlepších turnajích světa jen dvě partie a byl tak mnohými považován za téměř neporazitelného (zatímco v tomto jediném zápase musel Aljechin vyhrát šestkrát). Capablancovou smůlou bylo, že tomu sám uvěřil a na zápas se dostatečně nepřipravil. A tak Aljechin překvapivě poráží v Buenos Aires Capablancu 6:3 (při rekordních 25 remízách) a stává se mistrem světa. Zápas o mistra světa v šachu v Buenos Aires 1927 byl střetnutím dvou šachových gigantů a v dějinách královské hry zaujímá zvláštní místo pro jeho neobyčejnou úpornost, nervnost a nezměrné psychické i fyzické vypětí, kdy si oba účastníci sáhli na dno svých sil, do té doby rekordní zápasovou délku (dva měsíce), množství vysoce kvalitních partií i pro tragické chyby, které nakonec určily vítěze.

Po zisku titulu nastoupil Alexandr Alexandrovič Aljechin vítězné, triumfální tažení napříč šachovým světem (Aljechinův život 1927–1934) a až do roku 1934 byl v podstatě třídou sám pro sebe. Mezi jeho fenomenální výsledky patří například turnaj na Bledu v roce 1930, kdy vyhrál s náskokem 5,5 bodu před druhým Bogoljubovem. V letech 1929 a 1934 v zápasech o titul mistra světa porazil vysoko stejného šachistu. „Pád na zem“ nastal až v zápase o mistra světa v roce 1935. Jeho zápas s holandským velmistrem Maxem Euwem v roce 1935 se považoval za jasnou a předem vyřízenou záležitost. Jenže Aljechinovi se vymstila špatná životospráva a překvapivě Euweovi podlehl 8:9 (=13)(Zápas o mistra světa v šachu Nizozemsko 1935). Většina šachových příznivců odepsala Aljechina jako vyřízeného člověka. Ale Alexandra Alexandroviče podcenili. Aljechin byl muž železné vůle, připravil se k odvetě jako kdysi k zápasu s Capablancou a v roce 1937 rozdrtil Euwea 10:4 (=11) (Aljechinův život 1935–1946).

Mezitím však vyrostlo několik mladých kandidátů na titul mistra světa a to především Michail Botvinnik, Paul Keres, Salo Flohr a Samuel Reshevsky. Aljechin v roce 1938 přijal Botvinnikovu výzvu k zápasu o titul, ale vypukla 2. světová válka a ta znamenala poslední tragickou fázi Aljechinova života. Po válce uvízl v Portugalsku, kde 25. března 1946 v městečku Estoril u Lisabonu Aljechin za dodnes nevyjasněných okolností (oficiálně ucpání horních cest dýchacích v kombinaci s infarktem) umírá. (Aljechinův odkaz)

Možnosti psaní a výslovnosti jména Aljechin[editovat | editovat zdroj]

Tento slavný velmistr se v latince podepisoval jako Aljechin, a proto píšeme a vyslovujeme jeho jméno tímto způsobem. Přípustná je i transkripce z azbuky Alechin. Nepřípustná je verze, která se píše a vyslovuje Aljochin.


Aljechinova obrana[editovat | editovat zdroj]

Jako Aljechinova obrana je nazváno zahájení, které Aljechin rozpracoval, než se stal mistrem světa (1. e4 Jf6).

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Mistři světa v šachu
Předchůdce:
José Raúl Capablanca
Alexandr Alexandrovič Aljechin
19271935
Nástupce:
Max Euwe
Max Euwe 19371946 Michail Botvinnik