Inflace

Inflace 2019

Meziroční inflace v USA od roku 1666. Inflace zvláště převažuje během válek a studené války.

Inflace je u většiny ekonomů definována jako nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice v určitém časovém období. Ekvivalentně lze inflaci definovat jako snížení kupní síly peněz. Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace, která se vypočítává jako poměr vybraného cenového indexu na konci a na začátku období. Nejpoužívanějšími cenovými indexy jsou index spotřebitelských cen, index cen výrobců a deflátor HDP.

Ekonomové se obecně shodují v názoru, že vysoká míra inflace je způsobena nadměrným růstem peněžní zásoby. Názory na to, které faktory způsobují nízkou až střední míru inflace, jsou rozmanitější. Nízká až mírná inflace může být vedle růstu peněžní zásoby vysvětlována i kolísáním reálné poptávky po zboží nebo výkyvy v nabídce a dodávkách zboží. Nicméně panuje konsenzus, že dlouhé období významné inflace je způsobeno rychlejším růstem peněžní zásoby než celkového produktu.

Účinky inflace na ekonomiku jsou různé. Mezi negativní dopady inflace patří snížení reálné hodnoty peněz a dalších peněžních aktiv, nejistota ohledně budoucího vývoje cen, jež odrazuje investice a úspory. Vysoká inflace může vést k nedostatku zboží, pokud je spotřebitelé začnou hromadit z obavy, že ceny se v budoucnu zvýší. Podle některých ekonomických škol mohou být účinky inflace i pozitivní, například rozšíření možností centrální banky upravovat úrokové sazby (v zájmu zmírnění recese) a stimulace investic do nefinančních investičních projektů.

Dnes se většina ekonomů hlavního proudu vyslovuje pro nízkou stabilní inflaci. Nízká (na rozdíl od nulové inflace nebo deflace) inflace může snížit závažnost hospodářské recese tím, že umožňuje rychlejší vyčištění trhu práce a snižuje riziko vzniku pasti na likviditu (která vylučuje měnovou politiku jako nástroj pro stabilizaci ekonomiky). Úkol zachovat nízkou a stabilní míru inflace je obvykle svěřen měnovým orgánům. Obecně platí, že těmito měnovými orgány jsou centrální banky, které řídí velikost peněžní zásoby nastavením úrokových sazeb, operacemi na volném trhu a stanovením sazby povinných minimálních bankovních rezerv.

Měření inflace

Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace. Míra inflace je měřena pomocí tzv. cenových indexů. Nejznámější z nich jsou:

• Deflátor HDP – poměr nominálního a reálného HDP,
• Index spotřebitelských cen (CPI – Consumer price index),
• Index cen výrobců (PPI – Producer price index).

Čistou inflaci v české ekonomice vypočítává Český statistický úřad (ČSÚ) jako přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný od vlivu nepřímých daní a dotací.

Opačným jevem k inflaci je deflace – pokles cenové hladiny. Příbuzný pojem dezinflace označuje pokles míry inflace.

Někteří ekonomové (zejména ti, kteří se hlásí k Rakouské ekonomické škole) definují inflaci odlišně, a sice jako jakýkoli nárůst nabídky peněz v ekonomice, který nepředstavuje nárůst zásoby měnového kovu. Inflací v jejich pojetí je tedy samo zvýšení („nafouknutí“) nabídky nekrytých papírových peněz, přičemž nárůst cen (=inflace v mainstreamové definici) je důsledkem tohoto zvýšení.

Příčiny inflace

Cenová hladina vyjadřuje vztah mezi celkovým množstvím peněz a celkovým objemem statků a služeb, za které jsou směňovány. Růst nebo pokles cenové hladiny ovlivňuje řada faktorů. Na množství peněz má velkou měrou vliv rozhodování centrální banky, množství zboží a služeb je ovlivňováno v zásadě jen tržními silami a produkčními schopnostmi hospodářství. Dá se říci, že tyto dva vlivy působí protichůdně. Faktory působící na rovnováhu cenové hladiny mají svůj původ na straně poptávky nebo nabídky.

Příčiny na straně poptávky

Základními příčinami na straně poptávky je růst množství peněz při stejné velikosti trhu a růst trhu tzn. poptávajících, při neměnném množství peněz.

Na množství peněz mají v novodobých dějinách vliv pouze centrální banky. Množství oběživa je zvyšováno emisí nových peněz, snižováno stahováním peněz z oběhu. Stejný princip uplatňuje banka na množství bezhotovostních peněz zvyšováním a snižováním úrokových sazeb.

Na velikost trhu působí populační růst nebo příliv zahraničních investorů. Populační růst/pokles působí většinou velmi zvolna, v řádu procent. Příliv a odliv investorů ovlivní poptávku, a tedy i cenovou hladinu, výrazně až skokově.

K významným psychologickým vlivům patří očekávání. Pokud totiž spotřebitelé očekávají, že se jejich situace bude zlepšovat, pak jejich poptávka roste.

Existuje ještě jeden vliv, který dlouhodobě ovlivňuje cenovou hladinu, a sice poptávka po držení peněžních zůstatků. Pokud si lidé přejí náhle z nějakého důvodu držet větší zásobu hotovosti, vede to k růstu kupní síly jednotky peněz, protože lidé více prodávají zboží a služby, zatímco jsou méně ochotni nakupovat. Relativní převis nabídky nad poptávkou sníží ceny. Naopak pokles ochoty lidí držet peníze vede k inflaci, protože poptávka převyšuje nabídku a ceny všeobecně rostou. Drobné změny v poptávce po penězích obvykle nejsou příliš významné, protože legislativní vymezení zákonného platidla znemožňuje lidem používat jinou měnu, jsou-li s tou svou nespokojeni. Pokud ale měnová politika centrální banky je nezodpovědná a růst množství peněz je rychlý, lidé se snaží i za cenu velkých obtíží zbavovat svých peněžních zůstatků, utíkají k reálným hodnotám, čímž se inflace ještě více prohlubuje. V závěrečné fázi hyperinflace dojde k naprostému zhroucení peněžního oběhu právě proto, že lidé se snaží naprosto zbavit všech svých peněz a jejich cena padá nezadržitelně k nule.

Příčiny na straně nabídky

Mezi nezanedbatelné příčiny patří růst cen materiálových zdrojů z důvodu jejich postupného vyčerpávání a horší výtěžnosti.

Na straně nabídky také významně působí populační vliv, a to změna poměru produktivních ku neproduktivním členům společnosti. Vzroste-li podíl neproduktivních složek společnosti (dětí a důchodců) na úkor produktivních, při zanedbání ostatních vlivů dochází k poklesu nabídky relativně k poptávce.

Růst produktivity práce působí protiinflačně. Trvalý vzestup množství služeb a statků, které jsou nabízeny na trhu, vede k tomu, že tatáž peněžní jednotka je schopna koupit více. Čím rychleji roste produktivita, tím rychleji roste kupní síla peněz. Proto před zřízením centrálních bank byla deflace běžným jevem. V dnešní době je obvykle celá ekonomika natolik přizpůsobena aktuální míře produkce peněz, že v okamžiku jejího skokového snížení by došlo k citelnému šoku, kdy by se většina makroekonomických ukazatelů propadla dolů (např. hrubý domácí produkt). V této souvislosti se proto hovoří o ceně dezinflace.

Na straně nabídky působí výpadky produkčních kapacit z důvodů rozsáhlých přírodních katastrof, zničení nebo dlouhodobého výpadku technické infrastruktury (zejména energetické a dopravní sítě).

Z krátkodobých příčin inflace můžeme jmenovat lokální přírodní katastrofy (obnova zničených statků) nebo skokové změny ceny nějaké významné komodity, jako je ropa. Po čase se však ekonomika vždy vzpamatovává, přizpůsobuje se změně dostupnosti suroviny, nebo se zotavuje ze škod způsobených přírodními živly. Proto takové šoky neovlivňují cenovou hladinou trvale, ale pouze krátkodobě. Dlouhodobý účinek na inflaci nemůže mít ani růst spotřebitelských výdajů. Není proveditelné, aby lidé dlouhodobě vydávali víc, než kolik činí jejich příjem, takže brzy jejich poptávka poklesne na udržitelnou úroveň.

Ekonomické školy

V názoru na inflaci se různé ekonomické školy liší. Keynesovští ekonomové (John Maynard Keynes – Velká Británie) obvykle měnovou politiku podřizují cíli plné zaměstnanosti (reakce na Velkou hospodářskou krizi), právě manipulace (zvyšování) s cenovou hladinou je podle nich jedním z užitečných nástrojů zvyšování výkonu hospodářství. Před negativními následky jejich přístupu varují monetaristé (Milton Friedman – poradce prezidenta USA), kteří preferují stabilní mírnou inflaci, jelikož poukazují na potřebu vyrovnávat množství peněz a růst objemu zboží tak, aby se celková cenová hladina pokud možno neměnila, což v praktických případech znamená její mírný růst. Ekonomové rakouské školy v rozporu s oběma předchozími anglosaskými soudí, že jakákoliv manipulace s úroky a množstvím peněz může vyvolat hospodářský cyklus, a proto požadují, aby vláda inflaci neprováděla.

Dopady inflace

Obecné

Vzroste-li celková úroveň cen, lze za peněžní jednotku koupit méně zboží a služeb. Dopady inflace nejsou v ekonomice rozloženy rovnoměrně a v důsledku toho někteří účastníci na inflaci tratí a jiní získávají. Nejvíce na inflaci získají ti, kdo se k nově vzniklým penězům dostanou nejdříve; naproti tomu ti, kteří se k nim dostanou nejpozději, na inflaci tratí. Pokud je inflace vyvolaná emisí státních peněz, stát tak získá finanční prostředky do své pokladny.

Při inflaci mohou vlastníci nepeněžních aktiv, jako jsou například nemovitosti, akcie nebo zlato, očekávat, že hodnota aktiv vzroste, zatímco ti, kteří se snaží je získat, budou muset zaplatit více.

Reálný příjem jedince bude záviset na tom, do jaké míry je jeho příjem fixován. Například příjmy zaměstnanců a důchodců často zaostávají za inflací a pro řadu osob je výše příjmu pevně daná. Také držitelé hotovosti zaznamenají pokles kupní síly peněz.

Neočekávané zvýšení míry inflace povede ke poklesu reálné úrokové míry. Dlužníci splácející dluhy s pevnou nominální úrokovou sazbou s rostoucí měrou inflace zaznamenají snížení reálné úrokové sazby. Klesající reálná úroková míra vede k tomu, že je méně výhodné spořit a více výhodné utrácet a zadlužovat se. Banky a další věřitelé předcházejí tomuto riziku snížení reálné úrokové míry tak, že buď přičítají k fixním úrokovým sazbám úvěrů inflační rizikovou prémii nebo vážou úrokovou sazbu na míru inflace.

Negativní

Vysoká nebo nepředvídatelná inflace je považována za škodlivou pro celou ekonomiku. Způsobuje neefektivní fungování trhů a znesnadňuje firmám sestavování dlouhodobých plánů, cenových kalkulací a rozpočtů. Inflace může působit jako brzda na produktivity, protože společnosti jsou nuceny přesunout zdroje od poskytování výrobků a služeb k finančním operacím s cílem zabezpečit se proti ztrátám. Nejistota ohledně budoucí kupní síly peněz odrazuje od investování a spoření. Inflace může způsobit taxflaci – skryté zvyšování zdanění, když nominálně vyšší příjmy posunují daňové poplatníky do vyšších pásem sazby daně z příjmů.

Mzdově cenová spirála

Vysoká inflace vede zaměstnance k tomu, že požadují rychlejší zvyšování mezd. V případě kolektivního vyjednávání bude růst mezd záviset na inflačních očekáváních; ta budou vyšší, když je inflace vysoká. To může způsobit mzdovou spirálu – zpětnou vazbu. Stručně řečeno, inflace plodí inflační očekávání, a to plodí další inflaci.

Hromadění zboží

Lidé nakupují za účelem uchování bohatství trvanlivé zboží. Důsledkem je nedostatek tohoto zboží a plýtvání.

Hyperinflace

Pokud se inflace dostane zcela mimo kontrolu, bude silně narušeno fungování ekonomiky a poškozena její schopnost vyrábět a dodávat zboží. Hyperinflace může vést k nahrazení národní měny zahraniční měnou, lokálními měnami nebo k částečnému či úplnému přechodu na směnný obchod.

Alokační neefektivnost

Změna nabídky nebo poptávky po zboží obvykle způsobí změnu jeho tržní ceny, což signalizuje spotřebitelům a výrobcům, že by měli reagovat na nové tržní podmínky přerozdělením zdrojů. Pokud se ceny v důsledku inflace neustále mění, je obtížné odlišit změny cen v důsledku změn nabídky a poptávky od změn cen způsobených všeobecnou inflací. Účastníci trhu tak reagují předčasně, opožděně nebo nepřiměřeně. Důsledkem je neefektivní vynaložení zdrojů.

Přesun bohatství

Inflace nepůsobí na všechny subjekty v ekonomice rovnoměrně. Růst cen se objevuje nejprve v určitých odvětvích (podle příčin inflace, typicky ta odvětví, skrz která do ekonomiky proudí nové peníze z úvěrů) a posléze se šíří dál. Odvětví, která jsou zasažena jako první, nakupují za staré ceny, ale jejich zákazníci jim již platí nové (vyšší) ceny. Efektivně tak dochází k přesunu bohatství od jedněch subjektů k dalším. Růst cen se takto postupně přesouvá skrz celou ekonomiku, dokud ceny ve všech odvětvích nedosáhnou nové úrovně.

Náklady odřených podrážek

Vysoká inflace zvyšuje náklady příležitosti z držby peněžních zůstatků a může přimět lidi, aby přesouvali svá aktiva na termínované vklady. Protože je ale hotovost k životu nezbytná, znamená to, že je potřeba více „pochůzek do banky“ (každá taková cesta „opotřebovává podrážky“).

Náklady jídelníčku (přeceňovací náklady)

Za vysoké inflace musí výrobci často měnit své ceny, což s sebou nese náklady.

Vliv na hospodářský cyklus

Podle rakouské teorie hospodářského cyklu je inflace důsledkem uvolnění monetární politiky ve formě úvěrové expanze, které „roztáčí“ hospodářský cyklus. Uměle nízké úrokové sazby a související zvyšování nabídky peněz podporují úvěry na nové investice, ke kterým by v přirozených podmínkách nedošlo. Růst peněžní nabídky skrze nové úvěry po určitém čase vyvolá inflaci, která „sežere“ ziskovost některých nových projektů, které se tím pádem ukáží být jako špatné a nakonec musí být se ztrátami odepsány.

Pozitivní

Větší pružnost trhu práce

Keynesiánci se domnívají, že nominální mzdy se jen neochotně mění směrem dolů. To může vést k prodloužení období nerovnováhy a vysoké nezaměstnanosti na trhu práce. Vzhledem k tomu, že inflace sníží reálné mzdy, zůstávají-li nominální mzdy konstantní, keynesiánci tvrdí, že mírná inflace prospívá ekonomice, neboť umožňuje, aby trh práce rychleji dosáhl rovnováhy.

Manévrovací prostor centrální banky

Primárním nástrojem centrální banky pro řízení nabídky peněz je diskontní sazba, za niž si mohou komerční banky půjčovat od centrální banky, a operace na volném trhu, tedy nákupy a prodeje dluhopisů centrální bankou s cílem ovlivnit nominální úrokové sazby. Pokud se ekonomika nachází v recesi a nominální úrokové sazby se blíží nule, pak už banka nemůže snížit tyto sazby dále s cílem stimulovat ekonomiku – tato situace je známá jako past na likviditu. Mírná inflace zajistí, že nominální úrokové sazby zůstanou dostatečně vysoké, aby v případě potřeby mohla centrální banka nominální úrokové sazby snížit.

Regulace inflace

Pro udržení inflace pod kontrolou byly použity různé metody.

Měnová politika

Podrobnější informace naleznete v článku Měnová politika.

Primárním nástrojem pro kontrolu inflace je měnová politika. Většina centrálních bank má za úkol udržovat mezibankovní výpůjční sazbu na nízké úrovni, obvykle mezi 2 a 3 % ročně, a to uvnitř intervalu inflačního cíle, obvykle mezi 2 a 6 % ročně (v roce 2013 je však PRIBOR pod 1 %^[zdroj?]). Většinou je cílem nízká kladná inflace, protože deflace je považována^[kým?] za nebezpečnou.^[zdroj?]

Existuje celá řada metod, které byly navrženy k udržení inflace pod kontrolou. Centrální banky mohou ovlivnit inflaci ve významné míře pomocí stanovení úrokových sazeb a přes jiné operace. Vysoké úrokové sazby a pomalý růst peněžní zásoby jsou tradiční způsoby, které centrální banky používají pro boj s inflací nebo pro její prevenci, i když existují různé přístupy. Například některé sledují symetrický inflační cíl (zasahují jak proti vysoké, tak proti nízké inflaci), zatímco jiné zasahují proti inflaci jen tehdy, když se zvedne nad cíl, ať už výslovně stanovený, nebo implicitní.

Monetaristé zdůrazňují zachování stabilního tempa růstu peněžní zásoby a užití měnové politiky pro kontrolu inflace (zvýšení úrokových sazeb a z toho plynoucí zpomalení růstu peněžní zásoby). Keynesiánci zdůrazňují snížení agregátní poptávky v průběhu ekonomické expanze a zvýšení poptávky v průběhu recese, aby udržela inflaci stabilní. Agregátní poptávku je možno omezit i fiskální politikou (zvýšením daní nebo snížením vládních výdajů).

Pevné směnné kurzy

Na tuto kapitolu je přesměrováno heslo Pevný směnný kurz. Pomozte Wikipedii tím, že pro něj vytvoříte samostatný článek.

V systému pevných směnných kurzů je hodnota místní měny vázána na hodnotu jiné měny nebo na koš jiných měn (případně na jiné měřítko hodnoty, jako je zlato). Pevný kurz se obvykle používá pro stabilizaci hodnoty měny vůči měně, na které je zavěšen. Může být také použit jako prostředek kontroly inflace. Nicméně, když hodnota referenční měny roste nebo klesá, chová se analogicky i zavěšená měna. To v podstatě znamená, že se inflace „dováží“. Kromě toho fixní kurz znemožňuje vládě vlastní měnovou politiku.

Podle dohody z Bretton Woods měla většina zemí na světě měny se stanoveným pevným kurzem k americkému dolaru. To v těchto zemích omezovalo inflaci, ale také je vystavilo nebezpečí spekulativních útoků. Poté, co byl brettonwoodský systém na začátku 70. let opuštěn, země postupně přešly k systémům plovoucích devizových kurzů. Nicméně koncem 20. století se některé země vrátily k pevnému kurzu v rámci snahy udržet inflaci pod kontrolou (např. Argentina (1991–2002), Bolívie, Brazílie, Chile).

Zlatý standard

Podrobnější informace naleznete v článku Zlatý standard.

Zlatý standard je peněžní systém, ve kterém jsou platidlem papírové bankovky, které jsou běžně bez omezení směnitelné za předem stanovené, fixní množství zlata. Je přesně dáno, jak má být zlaté krytí realizováno, včetně množství kovu připadajícího na měnovou jednotku. Měna sama nemá žádnou vnitřní hodnotu, ale obchodníci ji přijímají, protože může být vyměněna za ekvivalentní množství kovu. Například americký stříbrný certifikát mohl být vyměněn za skutečný kus stříbra.

Zlatý standard byl částečně opuštěn, když byl mezinárodně přijat brettonwoodský systém. V rámci tohoto systému byly všechny ostatní hlavní měny pevně vázány na americký dolar, který sám byl vázán na zlato ve výši 35 dolarů za unci. Brettonwoodský systém byl opuštěn v roce 1971 a většina zemí přešla na peníze s nuceným oběhem, tj. měnu „krytou“ pouze zákony dané země.

Při platnosti zlatého standardu by dlouhodobá míra inflace měla být určena tempem růstu zásob zlata v poměru k celkové produkci zboží. Kritici^[kdo?] argumentují, že by vedlo k nahodilým výkyvům v míře inflace a že měnová politika by se v podstatě stala závislou na těžbě zlata.^[zdroj?]

Regulace mezd a cen

Další vyzkoušenou metodou v minulosti byly mzdové a cenové regulace („příjmová politika“). Regulace se osvědčily ve válečných obdobích v kombinaci s přídělovým systémem. Nicméně jejich použití v jiných souvislostech není jednoznačné. Známým případem selhání je zavedení platových a cenových regulací administrativou Richarda Nixona v roce 1972.

Obecně jsou mzdové a cenové regulace považovány za dočasné a výjimečné opatření. Často mají zvrácené efekty, dle hospodářských liberálů, zkreslují signály pro trh. Například uměle nízké ceny způsobí plýtvání a nedostatek produkce a odradí budoucí investice, což vede k hlubšímu nedostatku.

V Nové neoklasické syntéze se s inflací zachází jako s čistě monetárním jevem, který je třeba řešit pomocí měnové politiky. Předpokládá se, že centrální banky zaměří inflaci cen na výstupu - nikoli na inflaci cen aktiv - a nastaví úrokové sazby podle nějaké verze Taylorova pravidla, přičemž zvýší skutečnou úrokovou sazbu, když očekávaná inflace přesáhne cíl, a sníží ji, když inflace klesne pod cíl. V postkeynesiánské ekonomii byla inflace nákladů vždy brána velmi vážně. Zatímco mzdová politika v Nové neoklasické syntéze nehraje žádnou roli, je pro post-keynesiánské myšlení o inflaci ústřední. Další důležitý rozdíl mezi post-keynesiánským a mainstreamovým uvažováním o agregované cenové hladině se týká cenové deflace. Paul Davidson se domnívá, že inflace je „symptomem boje o rozdělení příjmů“ a „existence pokračující inflace v jakékoli společnosti zahrnuje určité přerozdělení skutečného příjmu od slabších k silnějším skupinám v ekonomice a/nebo jejích obchodních partnerech." Vhodnými politikami jsou TIP pro boj s domácí inflací a indexování IMCU pro boj s exportovanou inflací. Naproti tomu ostatní post keynesiánci přisuzují inflaci různým příčinám a v případě jejich vzniku by doporučili soubor politik ke snížení inflačních tlaků. Minsky například tvrdil, že „ceny v naší akumulující se ekonomice jsou nositeli zisků, kterými je vynucen přebytek“. Ve velké vládě, velké firmě a velké ekonomice práce „existuje celá řada inflací“, přičemž inflace „je dána hlavně způsobem řízení ekonomiky“. Inflaci přisuzoval především marži mezd (což mnozí nazývají „inflací zisků“), spíše než mzdovému tlaku a tvrdil, že „chování peněžních mezd po prolomení inflační bariéry je spíše defenzivní reakce než příčina inflace“. Post keynesiánská ekonomie dlouhodobě prosazuje používání zásob komoditních nárazníků jako politiky proti inflaci na straně nabídky. L. Randall Wray nám dává shrnutí post keynesiánské pozice na buffer stocky: "Ke kontrole inflace okamžitých cen (jako jsou šoky v cenách ropy), post keynesiánci prosazovali použití buffers stocků .... V rámci programu buffers stocků vláda nakupuje komodity, když ceny klesají, a prodává je, když ceny rostou, čímž pomáhá stabilizovat ceny. Tyto programy stabilizují jednotlivé ceny; pokud jsou však některé komodity důležitou součástí spotřebního koše, buffer stocky by pomohly stabilizovat celkovou cenovou hladinu. Stabilizace cen energií by například pomohla stabilizovat cenu většiny zboží, protože energie vstupuje přímo a nepřímo do výroby téměř všeho.“

Historická zkušenost s vyšší inflací

Způsob, jakým je zvyšováno množství peněz, záleží na jejich formě. Pokud jde o drahý kov, nelze jeho množství zvyšovat snadno, protože musí být nejprve vytěžen, což je nákladný proces. Tomu je možné se vyhnout tak, že se drahý kov nahradí nějakým levnějším. Tak obvykle v historii probíhalo znehodnocování měny. Mince byly stahovány z oběhu a nahrazovány jinými, ve kterých byl zvýšen obsah například mědi na úkor zlata nebo stříbra. Ten, kdo takovou záměnu mincí provedl, dosáhl čistého zisku, který odpovídal množství měnového kovu, o který připravil nové mince, šlo o tzv. ražebné. Samozřejmě si lidé všimli, že nová mince je lehčí, protože levnější kovy obvykle mívaly nižší hustotu (proto se hovoří o „zlehčování mince“).

Jsou-li penězi papírové bankovky, lze je natisknout mnohem snáze, je to také nepoměrně levnější. Proto inflace papírových peněz dosahovala skutečně ohromných rozměrů, které svět metalického měnového standardu neznal. Hovoříme o hyperinflaci. Případů takového nezřízeného tisku bankovek lze najít více, nejznámější jsou francouzské asignáty, americké greenbacky a německá marka po první světové válce.

V bankovnímu systému částečných rezerv není třeba nové peníze ve většině případů ani natisknout. Formu bankovek na sebe bere jen malá část celkového množství peněz, zatímco zbytek existuje pouze jako záznamy na bankovních účtech.

Mezi ekonomy je obvyklá moudrost, že dominantní interpretací těchto dlouhodobých procesů jsou monetaristické názory. To je zejména případ cenové revoluce 16. století, která je spojena s prvními jasnými expozicemi kvantitativní teorie peněz. Není to ale pravda a historici s post-keynesovskou ekonomií obecně zdůrazňují skutečné příčiny inflace založené na neo-malthusiánských modelech, které zdůrazňují demografické síly, v nichž jsou peníze endogenní, jako v post-keynesovské ekonomii.

Římská říše

Jistě se najde ještě dřívější příklad nějaké inflace, avšak nejcitelnější a nejlépe zdokumentovaná je právě ta, která se děla v římské říši. Nelze ještě hovořit o hyperinflaci, protože metalický standard tak masivní devaluaci měny nedovoluje. Inflace římský svět postihla v době pozdního císařství, kdy se s její pomocí vláda pokoušela financovat své rostoucí výdaje. Zároveň však byly ceny, především základních potravin, velkou měrou regulovány, což prakticky znamenalo, že brzy byly příliš nízké, aby se zemědělcům dále vyplácelo pěstovat obilí a obchodníkům dodávat jej do měst. Tuhá byrokratizace impéria zapříčinila, že tyto uměle stanovené, příliš nízké ceny (nominálně stále tytéž, reálně však kvůli inflaci stále klesající) byly pod tvrdými tresty efektivně vymáhány. Čím však účinnější byla tato snaha, tím méně zemědělské produkce směřovalo do měst. Ta se proto postupem doby začala vylidňovat, což vedlo k všeobecnému úpadku řemesel a obchodu. Bohatí pozemkoví vlastníci začali na svých doménách usilovat o autarkii, tedy o soběstačnost. Tímto způsobem se vyspělá antická civilizace proměnila ve feudální zřízení, protože z bývalých pozemkových vlastníků se časem stali de facto lenní páni a z jejich statků de facto léna. Prudký úpadek hospodářství postupem doby oslabil kdysi silnou armádu, a tak nakonec říše podlehla nájezdům barbarů.

Podle jiných (historikové, PKM), ale inflace nevedla k pádu antického Říma. Ve skutečnosti se římská říše ve čtvrtém století n. l. Rozdělila na dvě, přičemž jeden císař byl na Západě a jeden na východě. Výraz „pád římské říše“ ve skutečnosti odkazuje na zhroucení západořímské říše: východní římská říše (nebo „byzantská“ říše) pokračovala se vzrůstajícím a ubývajícím bohatstvím až do roku 1453 n. L. Zatímco římská říše byla od konce třetího století do počátku čtvrtého století n. l. Zasažena silnou měnovou inflací, hospodářská krize do značné míry ustoupila do poloviny čtvrtého století. Východořímská říše byla zasažena stejnou inflační krizí, ale nikdy nespadla. Navíc, zatímco inflace měla špatné sociální dopady, úplné efekty nám nejsou jasné. Většina obyvatel římské říše byli rolníci, ale byli do značné míry soběstační. "Moderní učenci se shodují, že inflace poškodila pouze malou část populace;" možná „řemeslníky“ nebo možná jen „malou třídu věřitelů a městské profesionály (například učitele)“, ale rolník ani magnát netrpěli. Ať už vrstva společnosti utrpěla cokoli, neučinila tak v celé říši. Římská říše nikdy nebyla jednotnou ekonomikou; každá provincie sledovala svou vlastní trajektorii “. Protože drtivá většina obyvatel byla venkovská a zabývala se zemědělstvím (nejdůležitější produktivní činností v říši), inflační krize pozdní říše na ně pravděpodobně neměla velký vliv.

Západní říše přetrvávala téměř 50 let po skončení inflace, než začala postupně ztrácet své území, a až v roce 357 byl římský Caesar Julian Odpadlík (císař od roku 355 do 363) schopen zažít zdrcující porážka od Alamanů a Franků v bitvě o Argentoratum, když se pokoušeli napadnout říši. Zničující porážku, kterou Římané později zažili v bitvě u Adrianopole (378 n. L.), Kdy východořímský císař Valens bojoval s gótskou armádou, byla zjevně způsobena strategickými a taktickými chybami, a nikoli kvůli fiskálním problémům říše nebo neschopnosti postavit armádu. Západ přišel o většinu své říše v důsledku barbarských invazí v letech 400–450 a existuje pro to zjevné vysvětlení: vojenské a strategické chyby generálů a císařů. Západní říše skončila v roce 476 n. L. Kvůli jednoduché vnitřní vzpouře, když byl poslední římský císař (Romulus Augustus) sesazen Odoacerem, barbarským vůdcem žoldáků v Itálii, který byl vyhlášen králem Itálie.

Ekonomické problémy, se kterými se římská říše potýkala po třetím století našeho letopočtu, byly samozřejmě skutečné, ale nebyly výsledkem jednoduchého příběhu o morálce o inflaci. Byli to super bohatí a majetníci, kteří se vyhýbali zdanění a vnucovali vysoce regresivní daňový systém středním vrstvám a chudým. Ekonomické problémy mohou souviset se strukturou a nespravedlivým zatížením daní, nikoli se zdaněním per se. Římská republika (která existovala před impériem) ve skutečnosti čelila nadměrnému zadlužení a deflačním obdobím v prvním století před naším letopočtem, zejména v 90. a 80. letech př. N. L., Což způsobilo vážné sociální a ekonomické problémy. Nežádoucí účinky tedy neměla jen inflace, ale také deflace.

Inflace a deflace dluhu byly jasně faktory ekonomických a sociálních nepokojů, které viděly pád římské republiky v prvním století před naším letopočtem a její nahrazení despotickou římskou říší. Během Sociální války (91 až 88 n.l.), Řím byl ovlivněn měnovou krizí, ve kterých šok důvěry (nebo fides ve starověké latině) a nejistota způsobená válkou vedla k hromadění peněz. V keynesiánských termínech došlo k posunu v preferencích likvidity v důsledku preventivního motivu. Nečinné peníze, které byly staženy z oběhu, způsobily cenovou deflaci komodit a hodnot pozemků (skutečné aktivum). Nadměrný soukromý dluh byl v Římě vždy problémem a deflační potíže způsobily dluhovou krizi. To ještě zhoršil pontský král Mithridates VI., Který vtrhl do Malé Asie, římské provincie, které Římané půjčili značné částky peněz. Bylo ohroženo splácení římských půjček v Asii, což způsobilo, že věřitelé v Římě zažili krizi likvidity a měli problémy se splácením svých vlastních dluhů. Na druhé straně byli zbankrotováni další věřitelé. Jinými slovy, po deflaci následovala finanční krize.

Není divu, že se tato dluhová deflační krize shodovala s prvním obdobím vážné politické krize v římské republice, ve které stát degeneroval do otevřené občanské války mezi stoupenci aristokrata Luciuse Corneliusa Sully (asi 138 př . N. L. - 78 př . N. L.) a populárního vůdce Gaiuse Mariuse (157 př. n. l. - 86 př. n. l.), který byl strýcem Julia Caesara. V roce 88 použil Sulla svou armádu k invazi a vytlačení frakci Marius. Když Sulla odešel na východ bojovat proti pontskému králi Mithridatesovi, síly Mariusa a Cinny získaly kontrolu nad Římem. Optimates („nejlepší muži“) byly stoupenci moci senátu vůči lidem, zatímco Populares byly příznivější pro lidi a získali moc prostřednictvím lidových shromáždění a úřadu tribunate. Populares měli politickou agendu, která se sestávala z pozemkové reformy, zásobování potravinami, blahobytu lidí a oddlužení. S populární kontrolou vlády od roku 87 pod Cinnou bylo implementováno řešení dluhové krize a Cinnův kolega konzul Valerius Flaccus prosadil oddlužení (lex Valeria de aere alieno). I když akce v roce 86 odvrátila další krizi, jednalo se o první z řady dluhových krizí pozdní republiky a úlohu dluhu a deflace dluhu při pádu římské republiky nelze ignorovat. Objevila se další ohniska dluhové krize, možná ještě umocněná deflací v pozdní republice: (1) V roce 63 př. N. L., Kdy senátor Catiline vedl spiknutí s cílem svrhnout vládu tím, že čerpal podporu z předlužených segmentů populace. (2) V roce 47 př. N. L. Vypukly mezi Publiusem Corneliusem Dolabellou a Markem Antoniem násilné spory ohledně legislativy týkající se oddlužení, přičemž Julius Caesar nakonec vyšel na podporu uvolňování nájemného. (3) Caesar musel přijmout další opatření k řešení dluhové a úvěrové krize v reformách, které provedl až do roku 46 př. N. L..

Problémy shrnuje M. Aglietta: "Boje mezi dlužníky a věřiteli roztrhaly politickou elitu [římské republiky] od sebe. Došlo k tomu v Catilinově spiknutí (64 až 62 př. N. L.), Občanské válce vyvolané rivalitou mezi Caesarem a ... [Pompeiem] (49 až 44 př. N. L.) A akutním zadlužením za vlády Tiberia (32 až 33 n. L.). V těchto epizodách mohli patricijští dlužníci získat podporu plebejců, kteří byli strukturálně zadluženi. Vzhledem k důležitosti udržování majetku na politické scéně se dlužníci zdrželi prodeje svých majetků, aby mohli vyrovnat své dluhy, aby nedošlo k poklesu cen pozemků a znehodnocení jejich majetku. V dobách akutních politických sporů by finanční krize mohly vyvolat vysychání v oběhu hromaděním platebních prostředků kvůli obavám z politické nestability. Rychlost peněz v oběhu se náhle změnila. Řešení dluhové krize bylo předpokladem obnovení běžných plateb. Záleželo to na struktuře politické moci ve státě, která se v republice a říši velmi lišila. V Republice byli muži disponující nejvyšší mocí partyzáni ve finančním boji. Takový byl Cicero v 63 letech, který pouhým násilím vnutil zájmy věřitelů. V Říši autorita spočívala mimo konfliktní zájmy. Císař měl v úmyslu kompromitovat přeplánováním dluhů, jejich částečným snížením v jistině nebo v zájmech a poskytováním darů nebo půjček s nízkým úrokem od státu“.

Španělsko a 1 cenová revoluce

Příklad inflace, kterou způsobilo objevení Nového světa, ukazuje, podle hospodářských liberálů, platnost kvantitativní teorie peněz, která tvrdí, že jakékoliv prakticky použitelné množství peněz vyhovuje stejně dobře jako libovolné jiné. Zdvojnásobení objemu peněz nepřináší dvakrát tak vysoké bohatství všem zúčastněným, ale pouze dvojnásobné ceny, jak vysvětlil už skotský filozof a myslitel David Hume. Jiný názor zastávají post-keynesovci. Bylo vyvinuto několik vysvětlení.

Španělé po objevení Ameriky získali ohromný zdroj drahých kovů. Ty poté, co se dostaly do Evropy, způsobily růst cen, tedy inflaci. Ve srovnání s jejími dnešními dimenzemi šlo však pouze o mírný růst cen, protože náklady na získání kovů z Ameriky byly stále velmi vysoké ve srovnání s lácí dnešních inflačních prostředků. Zlato, které se dováželo z kolonií v Jižní Americe, španělské ekonomice nic nepřineslo, tamější podnikatelé se díky němu nestali efektivnějšími, ani nevyráběli více než dříve. Zato panovníkům umožnilo vést nákladné války zejména s Anglií. Obecně umožnilo šlechtě upevnit svou pozici ve srovnání s třetím stavem. Kvůli tomu nedošlo ve Španělsku k rozvoji řemeslné výroby a obchodu, jak se tomu stalo v dalších zemích. Nakonec se téměř vše dováželo a řemeslná výroba upadala. Ve Francii se budovaly nové manufaktury, zatímco ty španělské krachovaly. Většina tehdejší španělské inteligence s nelibostí sledovala to, jak je vše ve Francii mnohem levnější, než v jejich rodné zemi. Krize se neustále zvětšovala a dosáhla takové míry, že z kdysi jedné z nejsilnější mocnosti na světě se stala kořist pro ostatní.

Výše byl popsán pohled hospodářských liberálů. Existují ale i jiný pohled (post-keynesovská peněžní teorie výroby). Cenové revoluce začínají v období prosperity a končí v obdobích krizí. Klasický demografický nebo reálný model je v zásadě založen na malthusiánském vhledu a byl vyvinut Michaelem M. Postanem (1973) a byl použit k vysvětlení chování pozdější středověké západní evropské ekonomiky, zejména pro chování cenových pohybů. Postan tvrdil, že populační růst a relativně statická agrární technologie nevyhnutelně vedly ke snižování výnosů. Klesající výnosy zase během dlouhého třináctého století (1180–1350) vyhnaly ceny obilí, což podle odhadů Postana činilo přibližně 0,5 procenta ročně. Symetricky pokles populace během čtrnáctého a patnáctého století způsobený hroznými hladomory, epidemiemi a válkami vedl k poklesu cen obilí. Někteří historici nesouhlasí s postanským neo-malthusiánským modelem. Day (1978) tvrdí, že ekonomiky pozdního středověku zůstaly ekonomikami s tvrdými penězi - navzdory neuvěřitelnému vývoji úvěrových nástrojů - a že peněžní kontrakce by měla být považována za základní příčinu deflace ve čtrnáctém a patnáctém století. Pokles nabídky peněz byl způsoben jednak omezenými evropskými peněžními zásobami, jednak trvalým odlivem drahých kovů vyplývajícím z trvalých deficitů platební bilance s Východem. Hackett Fisher však naznačuje, že i když roli hrají jak peníze, tak populační změny, „populace se zdá být hybnou silou“. V tomto smyslu by zlom v roce 1380 měl více společného s neúrodami a morem než s nedostatkem peněz. Hackett Fisher následně tvrdí, že hybnou silou v následující cenové revoluci bylo „oživení populačního růstu, které vyvinulo silný tlak na materiální zdroje“. Monetarističtí inklinující autoři zdůrazňují rozmach těžby stříbra a mědi ve střední Evropě v 60. letech 14. století - před objevením a přílivem amerických prutů - jako hlavní faktor ukončující hladomor evropských prutů. Pro vysvětlení inflace v šestnáctém století by tedy byly ústřední měnové faktory.

Cenová revoluce šestnáctého století je mezi ekonomy dobře známá. Earl Hamiltonova (1934) klasická interpretace, která klade důraz na na příliv amerického zlata a stříbra blíže odpovídá hospodářským liberálům. Wrigley a Schofield (1981) vyvíjejí neo-malthusiánský model podle Postanových linií. Hlavním problémem konvenčního monetaristického pohledu je, že ceny začaly značně stoupat, než americké slitky dorazily do Evropy. Historická kauzalita naznačuje, že nejprve vzrostly ceny a poté následovala nabídka peněz. Skutečnost naznačuje, že velká inflace vytvořila takovou poptávku po peněžním médiu, že dokonce „staré doly byly znovu otevřeny s velkými náklady“. Arestis a Howells zdůrazňují úlohu endogenních peněz v realistické neo-malthusiánské tradici. Z neo-malthusiánského pohledu vedly špatné úrody, hladomor, nemoci a války - zejména třicetiletá válka (1618-48) - k návratu demografických trendů a ke konci druhé cenové revoluce.

Cenová revoluce v 18. století a 19. století

Cenová revoluce v osmnáctém století je však nakonec proslulá debatami, které vyvolaly v Anglii na konci osmnáctého a na počátku devatenáctého století, známé jako diskuse bullionistů. Cenová revoluce osmnáctého století začala ve 30. letech 20. století. Tok nedávno objeveného brazilského zlata v Minas Gerais do Londýna přes Lisabon považují bullionisté za počáteční příčinu rostoucích cenových trendů. Methuenská smlouva stanovila, že Portugalsko bude vyvážet víno a dovážet zpracované zboží - zásadně textilní výrobky - z Anglie za velmi nízké sazby. Smlouva znamenala, že Portugalsko se stalo závislým na britském zboží, které bylo nakonec dovezeno s přílivem brazilského zlata. Objev zlata znamenal pro Portugalsko úplné podřízení se britské nadvládě. Na druhé straně byly populační trendy - pokles věku při sňatku a následné zvyšování poměru plodnosti.

David Ricardo je obvykle popisován jako hlavní autor bullionistů a zastánce názoru, že inflace byla způsobena nadměrným vydáváním bankovek Bank of England během let 1797-1821, v které bankovky nešlo převést na zlato. Proud anti-kvantitativní teorie z tohoto pohledu začíná Thorntonem a bankovní školou a vrcholí keynesiánskou ekonomií. Hlavním odpůrcem bullionistického pohledu na inflaci v osmnáctém století byl ekonom a cenový historik Thomas Tooke - vůdce bankovní školy. Bankovní škola je někdy považována za předchůdce postkeynesiánské analýzy endogenních peněz. Endogenita peněz je implicitně obsažena v tzv. zákoně Refluxu - verze zákona o peněžním oběhu v bankovní škole. Reflux znamená, že komerční banky nemohou vytvářet úvěry nad úroveň požadovanou ekonomickými agenty, protože nadbytečný úvěr by tyto ekonomičtí agenty využily k splacení nevyřízených dluhů, čímž by se zrušil nárůst platebních prostředků. Podle Tooke „ceny komodit nezávisí na množství peněz označeném množstvím bankovek, ani na množství celého cirkulujícího média; ale ... naopak, množství cirkulujícího média je důsledkem cen.“ Ceny se podle Tooke stále zvyšovaly v důsledku špatné úrody, znehodnocení vnější hodnoty měny, které zvýšilo cenu dováženého zboží, a vyšších úrokových sazeb, což vedlo k vyšším finančním nákladům. Zvrácení těchto trendů v období po napoleonských válkách tedy vysvětluje deflační síly na začátku a konci cenové revoluce.

Poslední cenová revoluce začíná koncem Velké hospodářské krize (1873-1896). Konvenční názory zdůrazňují roli objevu nových zdrojů drahých kovů v Jižní Africe, alternativní názory zdůrazňují význam distribučních konfliktů v inflačním procesu. Dodržování zlatého standardu a takzvaný zločin z roku 1873 - demonetizace stříbra dle Goodwina - znamenaly, že peněz bylo málo, a vedly k deflačním silám, které zase poškodily dlužníky (střední -západní a jižní zemědělci) a ve prospěch východních průmyslníků a bankéřů (lupičští baroni). Agrární revolta a vzestup populistických a progresivních hnutí - které vedly k regulaci monopolů, přijetí daně z příjmu, vytvoření centrální banky a řadě dalších reforem - zvrátily příliv a vytvořily inflační tlaky.

Výmarská republika

Doklad hyperinflace: německá bankovka z roku 1923 v hodnotě 100 milionů marek

Hackett Fisher tvrdí, že cenová revoluce dvacátého století má strukturální příčiny související se zvyšováním životní úrovně, revolucí v oblasti veřejného zdraví, která vedla k růstu populace, a institucionálními změnami, které vedly k tomu, co Heilbronner označoval jako „podlahy bez stropů“. Vzestup korporací a rozvoj více regulované ekonomiky se zvyšující se účastí vlád vedly k cenové tendenci. Joan Robinson (1971) tedy skvěle tvrdila, že „obecná cenová hladina se stala politickým problémem“.

Velká hyperinflace vypukla v Německu po první světové válce. Existují vzájemně protichůdná vysvětlení jejích příčin, která se však v popisu katastrofálních následků shodují. Peníze během krátké chvíle ztrácely hodnotu, veškeré úspory lidí byly znehodnoceny narůstající měnou. Na vrcholu inflace se jeden dolar rovnal 4,2 bilionům (v důsledku spekulace v jednu chvíli až 12 bilionům) výmarských marek. Lidé pak chodili nakupovat do obchodu s košem plným peněz, někteří dokonce i penězi topili, hospodářství se hroutilo a lidé začali pozorněji naslouchat hlasu demagogů, kteří slibovali návrat předválečné prosperity.

Jednotlivé výklady se však liší v tom, koho považují za viníka této katastrofy. První a častější poukazuje především na skutečnost, že Německo bylo značně oslabeno, zdecimováno a k tomu muselo platit ještě válečné reparace Francii. Ty byly tak velké, že musely být rozloženy do vícero let. Postupně ale úroky z těchto reparací začaly přerůstat únosnou mez a Německo si začalo půjčovat další úvěry na jejich splácení. Zanedlouho situace přesáhla stav, kdy ani veškerý domácí produkt země nestačil ke splacení válečných reparací a úroků z nich. Protože vláda neměla na vybranou a platit musela, začala Říšská banka peníze jednoduše tisknout (vysvětlení kvantitativní teorie peněz). Ty samozřejmě nebyly nijak svázány se skutečnými hodnotami, a tak okamžitě následovala mohutná inflace.

Na rozdíl od tohoto vysvětlení, které obviňuje mocnosti dohody, existuje ještě i jiné, které obrací pozornost k samotné německé vládě, i když nezpochybňuje kvantitativní teorii peněz. Mnozí zpochybňují válečné reparace jako možnou příčinu, viz například pravicový hospodářský historik Niall Fergusson ve své knize The Pity of War, česky vyšla jako Nešťastná válka. Německu se totiž podařilo vyhnout se placení velké části předepsané sumy (z 132 na 37 mld marek). Mýtus reparací jako příčiny německé hyperinflace pak prý stvořil především John Maynard Keynes svou knihou Ekonomické důsledky míru, kterou napsal krátce po svém angažmá jako jeden z členů britské delegace na konferenci ve Versailles, která měla stanovit poválečné uspořádání. Skutečnou příčinou německé hyperinflace podle Fergussona byla tehdejší vláda výmarské republiky, která se tímto způsobem politicky bezbolestně chtěla zbavit ohromných válečných dluhů.

Neexistuje pouze ale vysvětlení dle kvantitativní teorie peněz (Fergusson). Ve skutečnosti realistické vysvětlení představuje peněžní teorie výroby (Post-Keynesovská teorie endogenních peněz). Hyperinflace v postkeynesiánské perspektivě se zaměřuje na její kvalitativní charakteristiky, nikoli pouze na kvantitativní kritéria navržená ortodoxní školou. Charles a Marie poskytují následující definici hyperinflace v otevřené ekonomice: „velmi rychlý růst cen a obecná tendence převádět jednotky domácí měny na cizí měnu“. Klíčovým kritériem použitým k určení, zda dochází k hyperinflaci, je postupné odmítání národní měny a "dolarizace" ekonomiky, kde se měna jiné země používá výměnou za národní měnu nebo vedle ní. Odmítnutí používání domácí měny je klíčovou součástí postkeynesovského teoretického přístupu k hyperinflaci. Vysoká inflace a hyperinflace nejsou příliš častým jevem. Ve dvacátém století došlo po dvou světových válkách k epizodám s vysokou inflací a hyperinflací po latinskoamerických dluhových krizích a po zhroucení socialistického bloku. Ve všech těchto historických událostech byly přítomny krize platební bilance, závažné odpisy a finanční krize. Neoklasická ekonomie vždy zdůrazňovala fiktivní složku a všechno ostatní zanedbávala. Na druhé straně, post keynesiánci se obecně zabývali normální dobou, inovací v rozvinutých zemích a zdůrazňovali roli distribučního konfliktu. Němečtí autoři během hyperinflace v roce 1923 a latinskoameričtí autoři v osmdesátých letech zdůraznili důležitost krizí platební bilance.

Kvantitativisté (kauzální vzorec: → exogenní nárůst nabídky peněz → cenová inflace → znehodnocení směnného kurzu) a škola Balance of Payments jsou dvě hlavní skupiny s protichůdnými názory na německou hyperinflaci. Škola Balance of Payments (Německý pohled) tvrdí, že příčinou hyperinflace jsou reparace a amortizace dluhu. Joan Robinson (post-keynesiánský pohled) k tomu přidává pojem mzdových / devizových spirál a distribučního konfliktu, bez kterého nelze pochopit inflaci, protože inflace je „symptomem boje o rozdělení příjmů“ mezi prací, kapitálem a rentou. Podle post-keynesiánského pohledu na „platební bilanci“ je řetězec kauzality tento: → devalvace kurzu → cenová a mzdová inflace → inflace peněžní zásoby. „Teorie platební bilance“ tvrdí, že zásadní příčinný faktor hyperinflace byl výrazný pokles hodnoty německé marky a nikoliv "tisknutí peněz", který byl zase způsoben břemenem reparací uložených Německu. Silné inflaci, která zasáhla Německo v druhé polovině roku 1921, předcházelo výrazné oslabení směnné hodnoty marky od května 1921 do listopadu 1921, kdy německá vláda začala vyplácet platby velkých hotovostních reparací a souběžný růst peněžních mezd, protože existuje reálný vztah mezi skutečnou mzdou a směnným kurzem, takže devalvace vedla k poklesu reálné mzdy.

Reakce na hyperinflaci

Profesor a bývalý guvernér centrální banky, Bernard Lietaer ve své knize Budoucnost peněz popisuje případ jistého regionu Výmarské republiky v letech 1923–1924, tedy v době největší hyperinflace. Tamní vlastník uhelného dolu založil vlastní lokální peníze, které denominoval uhlím vytěženým z jeho dolu (stanovil, kolik jeho lokálních peněz odpovídá jednomu pytli uhlí určité hmotnosti). Současně stanovil (a uvedl na bankovkách této nově vzniklé měny), že každá bankovka je směnitelná za odpovídající množství uhlí a jeho podnik se zavazuje tuto směnu provést. Bankovky byly navíc vybaveny kolonkami (každá představovala jeden měsíc), do kterých se lepily kolky při každé směně bankovky za množství uhlí. Bankovky, kterým chyběly kolky za současný i minulý měsíc, ztrácely platnost. Toto opatření pravděpodobně mělo motivovat lidi, aby peníze směňovali. Úspěch tohoto systému rostl geometrickou řadou a v té době jinak bezútěšné republice se rozšířil daleko za oblast, ve které důl působil. Peníze fungovaly i po finanční stabilizaci Německé říše, ale v roce 1933 byly zrušeny z rozhodnutí státní moci (legislativního nařízení, které lokální měnu jako takovou postavil mimo zákon). Lietaer na tomto případu zdůrazňuje, že klíčovým aspektem zde bylo spojení nominální hodnoty dané měny se skutečnou hodnotou, kterou reprezentuje: zatímco tehdejší výmarská státní pokladna svou měnu s nuceným oběhem tiskla pro splátky válečných reparací bez jakékoli relace, v případě „peněz krytých uhlím“ majitel dolu nikdy nevydal více peněz, než vytěžil uhlí (tím mohl dostát slibu napsaném na jeho bankovkách).

Inflace a Stagflace (60 a 70 léta)

Distribuční konflikt a politické narušení byly zvláště důležité v diskusi o inflaci v 60. letech. Konvenční moudrost, dle Laider a Parkin, předpokládá, že inflační tlaky byly způsobeny expanzivní fiskální politikou v USA a propagací těchto inflačních tlaků prostřednictvím mezinárodního systému. Stále expanzivnější fiskální politika šedesátých let - vyplývající jak z vietnamské války, tak z experimentu Velké společnosti Kennedyho-Johnsona - vedla k rostoucímu deficitu platební bilance. Americké deficity byly původně považovány za pomocné pro fungování mezinárodního měnového systému, který zoufale potřeboval dolary, aby získal základní dovoz kapitálového zboží potřebného k rekonstrukci. Nicméně, koncem šedesátých let začala akumulace nečinných dolarových zůstatků vyvíjet tlak na peněžní zásobu zbytku světa, což vedlo k inflaci. To znamená, že podle monetaristické logiky byla inflace způsobena americkou fiskální a měnovou politikou a přenášena do světa v důsledku systému pevných parit.

Je však možné alternativní vysvětlení inflačních tlaků 60. let. Toto alternativní vysvětlení, slučitelné s postkeynesovským pohledem, by minimalizovalo dopady expanzivní fiskální politiky USA a režimu fixního směnného kurzu. Režim akumulace zlatého věku znamenal závazek plné zaměstnanosti a vytvoření záchranné sítě pro nezaměstnané pracovníky. Zavedení kontroly kapitálu a politiky levných peněz - což vedlo k nízkým reálným úrokovým sazbám - navíc znamenalo příznivé prostředí pro pracovníky. V několika západních zemích byly u moci strany se silnými vazbami na dělnické hnutí, což bylo do značné míry tolerováno, protože to bylo považováno za formu snižování nebezpečí sovětské hrozby. V tomto prostředí byly obvykle vyrovnány tlaky pracovníků na vyšší nominální mzdy. Pro danou skutečnou úrokovou sazbu a pevný nominální směnný kurz by jediným účinkem růstu mezd vyšší ceny. Stručně řečeno, inflace byla výsledkem mzdových tlaků (nákladových), spíše než expanzivní fiskální a měnové politiky (poptávkových). PKM upozorňuje však, že po značnou část zlatého věku rostly mzdy stejným tempem, jaké měla produktivita, a tudíž měly zanedbatelný inflační dopad. Zdá se tedy, že inflační proces 60. a 70. let souvisí se zvýšením daní (přenesených do cen), konkurenčních odpisů (výrazněji po roce 1973) a šoků na straně nabídky, zejména dvou ropných šoků 70. let.

V letech 1944 až 1973 se finanční architektura světové ekonomiky soustředila na keynesiánskou akumulační agendu vytvořenou v USA jako reakci na devastaci způsobenou velkou hospodářskou krizí. Kapitalistická institucionální struktura neboli sociální struktura akumulace spočívala na financování, které je podřízeno podpoře průmyslového podniku. Celkově byl světový systém podpořen Bretton Woodsským ujednáním, které požadovalo globálně fixní směnné kurzy vůči americkému dolaru vázané na cenu zlata a kontrolu kapitálu. V šedesátých letech však američtí představitelé začali aktivně podporovat růst Euromarketu, tj. Zásoby neregulovaných amerických dolarových rezerv soustředěných v londýnské City . Marginalizované segmenty populace požadovali rozšířené role státu při uspokojování potřeb občanů, tak dramaticky vymezila globální akumulaci kapitálu v důsledku zvýšené spirály nominální mzdy a ceny. Spekulativní kapitálové toky však začaly podkopávat schopnost Spojených států zaručit směnitelnost amerických dolarů na zlato při pevné paritě, přestože americký dolar byl klíčovou mezinárodní měnou, byl fixován na zlato. Dluh jako takový byl nakonec umořitelný v aktivu, které nebylo přímo kontrolováno americkým měnovým úřadem. Výchozí možnost byla, i když vzdálená, protože manipulací s úrokovou sazbou a nátlakem a spoluprací s jinými centrálními bankami ve světové ekonomice bylo možné udržet stabilitu systému. S globalizací financí prostřednictvím Euromarketu se však rozmnožily spekulace proti paritě zlata a dolaru, což znesnadnilo správu funkčních financí na celosvětové úrovni. V roce 1971 Nixon zavřel zlaté okno a uvolnil kapitálové kontroly. Američtí úředníci dospěli k závěru, že již není v jejich zájmu udržovat základní pilíř mezi zlatem a americkým dolarem, a ipso facto zrušilo podporu systému Bretton Woods, kterým byly fixovány směnné kurzy a do značné míry kontrolovány toky kapitálu.

Jak již dávno poznamenal Nicholas Kaldor, během zlatého věku „po dlouhou dobu zůstala míra inflace (měřená spotřebitelskými cenami) mírná a až do závěrečných let šedesátých let nevykazovala jasnou tendenci k akceleraci“. Důvod inflační krize 70. let byl čtyřnásobný. (1) V letech 1968–1971 byly v mnoha průmyslových zemích počátky inflačních tlaků, a to jak mzdových, tak i cenových. Zásadní příčinou bylo, že v letech 1968–1969 v Japonsku, Francii, Belgii a Nizozemsku a v letech 1969–1970 v Německu, Itálii, Švýcarsku a Velké Británii došlo ke zvýšení mezd, což Kaldor připisuje silné akci odborů. Mezi kapitalisty a prací je neustálý boj o rozdělení příjmů, a právě se stalo, že v letech 1968 až 1970 zvítězila práce v mnoha zemích, což způsobilo záchvat nákladové inflace (prostřednictvím zvýšení mezd). To by se však nestalo vážným problémem, kdyby nebylo faktorů (2), (3) a (4). (2) demontáž politiky komoditních vyrovnávacích zásob, která dříve zajišťovala cenovou stabilitu. Předehra stagflace byla poznamenána výrazným výbuchem cen komodit, ke kterému došlo ve druhé polovině roku 1972. Součástí problému bylo selhání sklizně v Sovětském svazu v letech 1972–1973 a nečekaně velké nákupy na světových trzích (sovětský stát). Tomu by se dalo odvrátit, kdyby Spojené státy v 60. letech nerozložily svoji politiku komoditních zásob. (3) Konec Bretton Woods (poválečný mezinárodní měnový systém) byl významný: výsledkem byla inflační očekávání a nestabilita na finančních a komoditních trzích, stejně jako nárůst komoditních spekulací jako zajištění proti inflaci. To přispělo k nákladové inflaci, která byla pociťována v mnoha zemích po roce 1971. (4) Posledním faktorem, který způsobil silnou inflaci v 70. letech, byl první ropný šok z října 1973, kdy různí producenti ropy na Středním východě zavedli embargo, které trvalo do března 1974. Ve většině zemí byla dvouciferná inflace sedmdesátých let způsobena ropnými šoky (první i druhou). Nešťastné zřetězení těchto historicky bezprecedentních šoků - tedy faktorů (1), (2), (3) a (4) - toto vše bylo příčinou stagflace sedmdesátých let. Kaldor zdůrazňuje důležitost faktoru (2). Během většiny zlatého věku kapitalismu (1945–1973) vytvářely rezervní zásoby primárních komodit stabilní ceny. Tato politika však byla změněna v 60. letech, kdy USA upravily svoji politiku rezervních zásob: „… Trvání a stabilita poválečného ekonomického boomu značně vděčily politice Spojených států a dalších vlád při absorpci a přepravě zásob obilí a dalších základních komodit, a to jak ke stabilizaci cen, tak ke strategickým účelům. Mnoho lidí je také přesvědčeno, že pokud by Spojené státy prokázaly větší připravenost přepravovat zásoby obilí (místo aby se v 60. letech všemožně snažily eliminovat své obrovské přebytky rozdáváním pšenice podle ustanovení PL 480 a snížením produkce prostřednictvím omezení výměry) prudkému růstu cen potravin v návaznosti na velké nákupy obilí SSSR [v letech 1972–1973], které více než cokoli jiného narušilo stabilitu světové cenové hladiny, bylo možné zabránit. “. To byl hlavní faktor způsobující stagflaci spolu se spirálami peněžních mezd. První ropný šok byl posledním faktorem, který vše zhoršil.

Jugoslávie

Velká inflační krize otřásla bývalou Jugoslávii. Po rozpadu federace zde byla situace podobná jako v Česku v 90. letech, kdy docházelo k transformaci z plánovaného na tržní hospodářství. Tisknutí nových peněz vyvolalo rekordní inflaci, která se v roce 1992 vyšplhala na 19 810,2 procent. Dalším způsobem, kterým se vládě podařilo získat peníze od lidí, bylo zakládaní velkých bank a investičních společnosti, které však fungovaly pouze několik měsíců. Prostředky z Dafíny se začaly lidem vracet až v roce 2006 po iniciativě tehdejší vlády.

Jugoslávský dinár, stabilní měna někdejší Jugoslávie, se z kurzu 7 dinárů za marku propadl do takové inflace, že byl vydáván v miliardových hodnotách. Následovala měnová reforma a zavedení „nových dinárů“.

Nastal nedostatek téměř všech druhů zboží. K tomu přispěly i sankce, které na celou SFRJ uvalila OSN. Peníze ztratily funkci oběživa, začal fungovat směnný obchod. Vysoká míra inflace zasáhly v podstatě všechny republiky, mimo Slovinsko, které se dokázalo rychle přeorientovat na nové trhy. Chorvatsko nahradilo jugoslávský dinár zprvu svým vlastním chorvatským dinárem, ten následně kunou. Kosovo a Černá Hora začaly v 90. letech používat jako měnu německou marku, od roku 2002 pak euro. V Bosně a Hercegovině se do roku 1998 používaly tři různé měny (chorvatská kuna, bosenský dinár a dinár Republiky srbské), od tohoto roku se používá bosenská konvertibilní marka, která je pevně navázána na euro v kurzu 1,955 KM/€.

Zimbabwe

Zimbabwe mělo v 80. letech 20. století stabilní ekonomiku s vysokým růstem. Na přelomu století se situace změnila a země se ocitla v hospodářské krizi s pádivou inflací během posledních několika let. Během června roku 2007 pak inflace dosáhla týdenní úrovně až 300 procent. Podle Davida Marka, analytika portálu Patria, je na vině hostilní politika prezidenta Roberta Mugabeho, v jejímž důsledku zemi k roku 2002 opustily asi 4 miliony lidí. V roce 2007 varoval MMF, že inflace ke konci tohoto roku může dosáhnout 100 tisíc procent. Tyto předpoklady byly překonány. Ještě v polovině července 2008 se držela inflace na 2,2 milionech procent, v polovině srpna 2008 ale již pokořila i největší rekordy a dosáhla nevídaných 11,3 milionu procent. Vláda tehdy přistoupila k reformě měny, kdy z deseti miliard zimbabwských dolarů udělá jeden. Reforma vyvolala chaos a následně se ekonomická krize ještě prohloubila. Na počátku listopadu 2008 inflace oficiálně dosáhla 230 miliónů procent.

Cílování inflace

Na tuto kapitolu je přesměrováno heslo Cílování inflace.

Motivace a praxe

Cílování inflace je postup centrální banky, která předem veřejně oznámí, jaké inflace chce v daném období u „své“ měny dosáhnout. Průkopníkem této politiky je od roku 1990 Nový Zéland.^[zdroj?]

Tuto politiku v ČR od roku 1998 provádí i ČNB. (Od roku 2013 pak tzv. cílování měnového kurzu, takové zasahování do ekonomiky však vede ke ztrátě autonomie měnové politiky) Tak sice inflace poklesla z předchozích hodnot okolo 10% na zhruba 2 %, na druhou stranu tak ale ČNB prohlubuje státní dluh České republiky. Podle vyjádření Václava Klause však je doktrína cílování inflace mylná.

Politiku cílování inflace provádí i Evropská centrální banka.

Post-keynesovská kritika

Dle Post-keynesovské ekonomie je chybná, ne-efektivní a sociálně nežádoucí. Cílování inflace způsobem navrženým „novým konsensem“ v makroekonomii není sociálně žádoucí strategií měnové politiky a není kompatibilní s Keynesovou politickou ekonomií (eutanázie rentiéra, nízké úrokové sazby, redistribuce bohatství k chudým). Cílování inflace způsobí distribuční změny, z nichž budou mít prospěch věřitelé, bohatí a neproduktivní, což by zase mohlo fungovat jako zdroj nedostatečné poptávky, nezaměstnanosti a nízké míry růstu hrubého domácího produktu. Post keynesiánské politiky mají velkou schopnost vést ekonomiku k požadovaným úrovním produkce a inflace, zatímco ortodoxní politiky jsou obecně neslučitelné s post keynesiánským prostředím. Inflaci je v současné době věnována příliš velká pozornost a měla by být věnována větší pozornost tvůrcům politik na cílení výstupu (a potažmo zaměstnanosti). Měnová politika se stala hlavním nástrojem hospodářské politiky k řešení finanční krize v letech 2008/2009. Základním makroekonomickým konsensem bylo a je (ČNB), že inflace ve výši 2% odpovídá stabilnímu růstu hospodářského růstu. Ačkoli se většina centrálních bank řídí touto zásadou, která je široce podporována novými klasickými a novými konsensuálními makroekonomy, dopady na bubliny cen aktiv a nerovnoměrné rozdělení bohatství i fiskální dopady jsou opomíjeny. Makroekonomická stabilita není výsledkem cílování inflace. Závěr je, že za stanovených podmínek je fiskální politika silným a zásadně nezbytným nástrojem makroekonomické politiky.

Kritika cílování inflace

Plánovaná inflace je kritiky^[kým?] považována za centrální plánování a dokrína o škodlivosti deflace za mýtus.

Centrální banky si obecně dávají za cíl hlídat cenovou hladinu spotřebitelských cen pro obyvatelstvo a její stabilitu, o to se snaží takovým způsobem, že si předepsují inflační cíl: například ČNB si určila inflační cíl 2 % ročně.^[zdroj?] To je sice nutí snižovat vysokou inflaci, ale je-li inflace nižší, snaží se národní banky inflaci naopak zvýšit. To je však předmětem kritiky, národní banky jsou označovány^[kým?] za penězokazce, úmyslné „kazení měny“ pak za „krádež za bílého dne“, například pro degradaci kupní síly důchodců.^[zdroj?] Argumentem kritiků^[kdo?] je, že při technologickém pokroku se výrobní náklady neustále snižují, tedy i prodejní ceny mají klesat, tedy že přirozeným stavem ekonomiky je deflace, a ne inflace.^[zdroj?]

Navíc i v situacích s inflací vyšší než je inflační cíl má zasahování národních bank do mezibankovního trhu své důsledky: tzv. „regulace trhu“ totiž podle kritiků inflačního cílování zavání plánovanou ekonomikou.^[zdroj?] Dále podle kritiků jakýkoli umělý zásah do trhu vždy nutně někoho poškodí: Jinými slovy stát svou silou jedné části účastníků trhu pomůže, za peníze daňových poplatníků (a suma na intervenci se nakonec bude muset vybrat, skrze daně), zbývající účastníky trhu naopak ve stejný okamžik poškodí.^[zdroj?]

Při úřednickém plánování intervence do trhu, ještě uvnitř národní banky, vzniká prostor pro trestný čin „zneužití informací“ a pro korupci obecně.^[zdroj?]

V neposledním řadě i pro národní banky platí obecné námitky proti úředním zásahům do ekonomiky, že jsou takové zásahy nepružně opožděné, oproti rychlé situaci na trhu, jejich úřední zásahy jsou spíše jednorázové, než plynulé, a tím na trhu způsobují skokové změny a nestability, tedy pravý opak původní motivace.^[zdroj?]

Post-keynesovská kritika

Post-keynesovci kritizují cílování inflace. Přísná měnová politika může a často reálně dokázala negativně ovlivnit reálnou ekonomiku a přílišné zdůrazňování cenové stability může ekonomiku poškodit, pokud jde o nižší potenciální produkci, snížení investic a nerovnoměrnější rozdělení příjmů. Post Keynesiánci nabízejí cenné alternativy v rámci přístupu parking-it ke stávajícímu paradigmatu měnové politiky. Závěr je, že centrální banky by měly stanovit politickou úrokovou sazbu co nejnižší (co nejblíže nominální nule) a udržet ji tam, v souladu s keynesiánskou politikou „levných peněz“. Post keynesiánské alternativy k Taylorovu pravidlu identifikují dva odlišné přístupy k post keynesiánské politice úrokových sazeb, které Rochon označuje jako aktivistický přístup a parkovací přístup. První přístup obhajuje použití nominálních (nebo reálných) úrokových sazeb jako nástroje jemného doladění agregátní poptávky, zatímco druhý přístup se odklání od reakčních funkcí a tvrdí, že se měnová politika v ekonomickém diskurzu stala příliš dominantní. Místo toho navrhuje politiku úrokových sazeb, podle které centrální banka „parkuje“ úrokovou sazbu (skutečnou nebo nominální) podle konkrétního pravidla (pravidlo Smithin, pravidlo Kansas City a pravidlo spravedlivých cen Pasinetti). Podle nového měnového konsensu centrální banka potřebuje nezávislost na politice, aby si vybudovala důvěryhodnost, provozním cílem je sazba mezibankovních půjček přes noc a konečným cílem je cenová stabilita. Podle PKM, efektivní centrální banka nemůže být nezávislá, jak je konvenčně definováno, kde účinnost je indikována schopností dosáhnout cíle nominální úrokové sazby přes noc. Diskreční politika a konvenční názory na schopnost centrální banky dosáhnout tradičních cílů, jako je silný růst, nízká inflace nebo vysoká zaměstnanost, jsou v PKM odmítány. PKM se vrací ke Keynesově výzvě po nízkých úrokových sazbách a eutanazii rentiéra. PKM tvrdí, že zlepšení zaměstnanosti bez zvyšování inflace bude možné, pokud budou makroekonomické politiky koordinovány v následujících směrech: centrální banka se zaměří na distribuci (od rentiéru k produktivním zaměstnancům a podnikatelům), strany vyjednávající o mzdách budou cílit na inflaci a fiskální politiky se použijí pro krátkodobé a střednědobé skutečné stabilizační účely.

Odmítnutí cílování inflace

Profesor Jeffrey Frankel takovouto měnovou politiku považuje od roku 2008 za mrtvou. Dlouhodobě udržitelná je pouze nulová inflace. Jenže žádná národní banka na světě pro svou měnu necíluje inflaci na nulu, přestože je toho zastáncem například i Alan Greenspan či Banka pro mezinárodní vypořádání. Přitom tzv. vyspělé státy (jejich centrální banky) stále cílují inflaci mezi 1% a 3%.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Inflation na anglické Wikipedii.

Literatura

• SAMUELSON, Paul A.; NORDHAUS, William D. Ekonomie. Praha: NS Svoboda, 2007. ISBN 978-80-205-0590-3. 
• MANKIW, Gregory. Zásady ekonomie. Praha: Grada, 2009. ISBN 80-7169-891-1. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu inflace na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo inflace ve Wikislovníku
• Míra inflace v České republice na webu Českého statistického úřadu

Autoritní data	NKC: ph114766 PSH: 1478 BNF: cb13318346c (data) GND: 4026887-1 HDS: 013660 LCCN: sh85066112 NARA: 10638421 NDL: 00564128 NLI: 987007550727505171

Portály: Ekonomie