Přeskočit na obsah

Srbochorvatština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Srbocharvátština)
Srbochorvatština (српскохрватски jезик, hrvatskosrpski jezik)
Mapa rozšíření jazyka
Mapa rozšíření jazyka
RozšířeníSrbsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Kosovo
Počet mluvčích19 milionů (2022) v době přijetí myšlenky jednotného jazyka 16,5 milionu[1]
Klasifikace
Písmolatinka, cyrilice
Postavení
RegulátorMatice srbská, Matice chorvatská
Úřední jazykdo roku 1992 Jugoslávie
Kódy
ISO 639-1sh
ISO 639-2není
ISO 639-3hbs
EthnologueHBS
Wikipedie
sh.wikipedia.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Srbochorvatština nebo zastarale srbocharvátština (српскохрватски/srpskohrvatski, popř. hrvatskosrpski/хрватскосрпски, někdy také psáno se spojovníkem) je jihoslovanský jazyk a primární jazyk Srbska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Černé Hory.[2] Jedná se o pluricentrický jazyk se čtyřmi[3] vzájemně srozumitelnými standardními variacemi, konkrétně srbštinou, chorvatštinou, bosenštinou a černohorštinou.[4][2]

Jihoslovanské jazyky historicky tvořily nářeční kontinuum. Pohnutá historie této oblasti, zejména kvůli expanzi Osmanské říše, vyústila v mozaiku dialektických a náboženských rozdílů. Štokavština se díky migracím obyvatelstva stala nejrozšířenějším naddialektem na západním Balkáně a pronikla směrem na západ do oblasti dříve obsazené čakavštinou a kajkavštinou (která se na severozápadě dále prolínala se slovinštinou). Bosňáci, Chorvati a Srbové se liší náboženstvím a historicky byli často součástí různých kulturních kruhů, ačkoli velká část národů žila vedle sebe pod cizími vládci. Během tohoto období byl jazyk označován pod různými jmény, jako „slovanský“ obecně nebo „srbský“, „chorvatský“ nebo „bosenský“ konkrétně. Klasicizujícím způsobem byl také označován jako „ilyrský“.

Proces jazykové standardizace srbochorvatštiny byl původně zahájen Vídeňskou jazykovou dohodou v polovině 19. století chorvatskými a srbskými spisovateli a filology, desetiletí před vznikem Jugoslávie.[5] Od samého počátku existovaly mírně odlišné spisovné srbské a chorvatské normy, ačkoli obě byly založeny na stejném dialektu štokavštiny - východohercegovinském dialektu. Ve 20. století sloužila srbochorvatština jako lingua franca Jugoslávie a byla jediným oficiálním jazykem v Království Jugoslávie (když se nazývala „srbo-chorvato-slovinština“),[6] a poté oficiálním jazykem čtyř ze šesti republik Socialistické federativní Jugoslávie. Rozpad Jugoslávie ovlivnil jazykové postoje, takže sociální pojetí jazyka se oddělilo podél etnických a politických linií. Od rozpadu Jugoslávie byla bosenština rovněž zavedena jako oficiální standard v Bosně a Hercegovině a probíhá hnutí za kodifikaci samostatného černohorského standardu.

Stejně jako ostatní jihoslovanské jazyky má srbochorvatština jednoduchou fonologii s běžným systémem pěti samohlásek a dvaceti pěti souhláskami. Její gramatika se vyvinula z obyčejné slovanské, se složitým ohýbáním, zachování sedmi gramatických pádů v podstatných jménech, zájmenech a přídavných jménech. Slovesa vykazují nedokonavý nebo dokonavý aspekt se středně složitým časovým systémem. Srbochorvatština je pro-drop jazyk s flexibilním slovosledem, přičemž podmět–sloveso–předmět je výchozí. Může být psán buď v lokalizovaných variantách latinky (Chorvatská abeceda, černohorská abeceda) nebo cyrilice (srbská cyrilice, černohorská cyrilice) a pravopis je ve všech normách vysoce fonematický. Navzdory mnoha lingvistickým podobnostem jsou znaky, které oddělují všechny standardizované variety, jasně identifikovatelné,[7] i když tyto rozdíly jsou považovány za minimální.[8]

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]

Charakter tohoto jazyka je v souladu se sociolingvistickou klasifikací polycentrický (či pluricentrický).[9][10] Situace srbochorvatštiny se tak srovnává se situací angličtiny, němčiny, španělštiny, portugalštiny, francouzštiny – což jsou polycentrické standardní jazyky, kterými se hovoří ve více státech.[11][12]

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]
     Země, kde je úředním jazykem standardní forma srbochorvatštiny
     Země, kde je jedna nebo více forem označeno jako menšinový jazyk

Z nástupnických států bývalé Jugoslávie jsou následnické jazyky srbochorvatštiny (chorvatština, srbština, bosenština a černohorština) úředními jazyky v Srbsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Přibližně 19 milionů lidí deklaruje svůj rodný jazyk buď jako „bosenský“, „chorvatský“, „srbský“, „černohorský“ nebo „srbochorvatský“.

Srbsky mluví 10 milionů lidí po celém světě, většinou v Srbsku (7,8 milionu), Bosně a Hercegovině (1,2 milionu) a Černé Hoře (300 000). Kromě toho se srbské menšiny nacházejí v Kosovu, Severní Makedonii a Rumunsku. V Srbsku je asi 760 000 lidí, kteří mluví srbštinou jako druhým jazykem, včetně Maďarů ve Vojvodině a odhadovaných 400 000 Romů. V Kosovu srbsky mluví členové srbské menšiny, která se pohybuje mezi 70 000 a 100 000 obyvateli.[13][14] Znalost srbštiny kosovskými Albánci se liší v závislosti na věku a vzdělání a přesná čísla nejsou k dispozici.

Chorvatsky mluví 6,8 milionu lidí na světě, včetně 4,1 milionu v Chorvatsku a 600 000 v Bosně a Hercegovině. Malá chorvatská menšina, která žije v Itálii, známá jako Moliští Chorvati,zachovává stopy chorvatštiny. V Chorvatsku jej jako druhý jazyk používá 170 000, většinou Italů a Maďarů.

Bosensky mluví celosvětově 2,7 milionu lidí, především Bosňáků, včetně 2,0 milionu v Bosně a Hercegovině, 200 000 v Srbsku a 40 000 v Černé Hoře.

Černohorsky mluví na celém světě 300 000 lidí. Pojem černohorštiny jako samostatného standardu od srbštiny je relativně nedávný. Při sčítání lidu v roce 2011 asi 229 251 Černohorců z 620 000 v zemi prohlásilo černohorštinu za svůj rodný jazyk. Toto číslo se pravděpodobně zvýší kvůli nezávislosti země a silné institucionální podpoře černohorského jazyka.

Srbochorvatština je také druhým jazykem mnoha Slovinců[15] a Makedonců (jejichž jazyky se od srbochorvatštiny liší mnohem více než jen názvem), zejména těch, kteří se narodili v době Jugoslávie. Podle sčítání lidu z roku 2002 má srbochorvatština a její varianty největší počet mluvčích menšinových jazyků ve Slovinsku.[16]

Mimo Balkán žije více než dva miliony rodilých mluvčích tohoto jazyka (jazyků), zejména v zemích, které jsou častým cílem imigrace, jako je Austrálie, Rakousko, Brazílie, Kanada, Chile, Německo, Maďarsko, Itálie, Švédsko a Spojené státy.

Dialekty

[editovat | editovat zdroj]

Základní dělení je podle výslovnosti zájmena co, podrobnější je podle výslovnosti praslovanského jat (v závorkách je srbochorvatské pojmenování, použité na mapě):

  • štokavština (štokavci) – nejrozšířenější nářečí v Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině i Černé Hoře:
    • ekavština (ekavci) – úřední výslovnost v Srbsku. Jat se vyslovuje jako e/é;
    • jekavština (jekavci) – úřední výslovnost v Chorvatsku. Je převažující výslovnost v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Jat se vyslovuje jako je/ije/ijé/i;
    • ikavština (ikavci) – nářeční výslovnost v Dalmácii, Istrii, západní Hercegovině a severní Bačce. Jat se vyslovuje jako i.
  • kajkavština (kajkavci) – nářeční výslovnost v severním Chorvatsku, v okolí Záhřebu.
  • čakavština (čakavci) – nářečí v Dalmácii (na ostrovech) a Istrii.

Historie a potíže s názvem

[editovat | editovat zdroj]
Etnopolitické varianty srbochorvatštiny (2006)
Území, kde hovoří srbochorvatsky nadpoloviční většina obyvatel
Rozšíření jazyků v Bosně a Hercegovině podle sčítání lidu z roku 2013
Krabička cigaret s nápisem v bosenštině, chorvatštině a srbštině. Jsou naprosto shodné, jen srbština je zapsána cyrilicí.

Nejstarší památky jsou ze 12. století v tzv. chorvatské redakci církevní staroslověnštiny. Literatura 15. až 17. století je psána v místních nářečích, spisovný jazyk ještě nebyl ustálen. Díla z té doby pocházejí zejména z Dalmácie.

V 19. století vznikly reformou Ljudevita Gaje a Vuka Karadžiće dvě spisovné verze jazyka, vzájemně si velmi blízké. Obě vycházejí ze štokavského nářečí a práce Vuka Karadžiće, který tímto skoncoval se slavenosrbským jazykem a pozdní formou staroslověnštiny. V roce 1850 bylo na jednání ve Vídni mezi srbskými a chorvatskými filology dohodnuto, že se jihoslovanské jazyky západní části „sblíží, upraví a sjednotí“.[17] Dohoda vznikla v obecně nadšené atmosféře jihoslovanské jednoty; nový standard měl podpořit jednotu v literární tvorbě podle hesla „jeden lid potřebuje mít jedno písemnictví“,[18] či „ať je písemnictví různorodé nejen podle písma, či jazyka“.[17] Lidová mluva původem z oblasti Hercegoviny (ijekavská štokavština) tak byla přijata za standard (dílem z důvodu největšího počtu mluvčích, dílem z důvodu slavné tradice literatury Dubrovnické republiky a dílem proto, že se jednalo o dialekt přesně uprostřed srbochorvatského jazykového prostoru).

Myšlenka společného jazyka byla spjata hlavně s panslovanskými idejemi, které byly aktuální v 19. století a během budování první Jugoslávie. Jakmile došlo k druhé světové válce, byl ve fašistickém Chorvatsku, zaveden zvlášť chorvatský jazyk, který se ovšem vyznačoval extrémním purismem a brusičstvím. Byla nahrazena řada slov, a to nejen těch srbského původu, ale i internacionalismů. K obnovení původního stavu došlo po vytvoření druhé Jugoslávie a úpravou celé jazykové záležitosti v roce 1954 novou dohodou podepsanou v Novém Sadu.

Nedlouho poté tak začala práce na nových slovnících a jazykových příručkách. Uvolněné prostředí 60. a 70. let ovšem přineslo nejen změnu ve společnosti, ale také nárůst národně laděných nálad, především v Chorvatsku (tzv. Chorvatské jaro). Během té se objevil požadavek, že má-li každý člověk jako základní lidské právo právo na svůj jazyk, měli by i Chorvaté mít vlastní jazyk. Hlavní politickou silou, která budila v Bělehradu u komunistického vedení zděšení, byla Matice chorvatská. Přestože mnohé požadavky hnutí byly nevyslyšeny, došlo v roce 1974 ke změnám v označování jazyka na úrovni jednotlivých republik, takže v některých (například v Bosně a Hercegovině) se název „srbochorvatština“ vůbec neužíval, ale vyučovala se mnohem neutrálněji znějící „standardní jazykový výraz“ (standardni jezički izraz).[19] V Chorvatsku se užívaly různé termíny; „chorvatskosrbský jazyk“, „srbský neboli chorvatský“, „srbský a chorvatský“.[20]

Přestože se lingvisté od počátku dohadovali, zda srbochorvatština je nebo není jeden jazyk, až do 70. let 20. století byla tato myšlenka, byť na domácím poli procházející těžkými zkouškami, v zahraničí přijímána jako fakt. Po národnostních třenicích, které vyvrcholily v 90. letech krvavou občanskou válkou a rozpadem Jugoslávie, se název i odlišnosti obou spisovných norem staly politickým tématem.

Chorvati v Chorvatsku i Bosně nyní označují svůj jazyk za chorvatštinu. Srbové v Srbsku, Černé Hoře i Bosně označují svůj jazyk za srbštinu. Je tu ovšem ještě skupina bosenských muslimů (Bosňáků), pro které není přijatelný ani jeden název. Proto se jejich variantě srbochorvatštiny začalo říkat bosenština. Chorvatští a srbští lingvisté navíc tvrdí, že tento název není adekvátní, protože odkazuje na veškeré obyvatele Bosny, tedy i Chorvaty a Srby. Podle nich by se jazyk bosenských muslimů měl spíše nazývat bosňáčtina. To, že pojem bosenština či bosňáčtina (historicky to přitom byla synonyma) vznikl až když se „jinam nevešli“, je vlastně paradox. Bosna leží uprostřed mezi Chorvatskem a Srbskem nejen geograficky, ale i jazykově. Bosňané byli jazykově nejhomogennějšími uživateli srbochorvatštiny[zdroj?], ale v kritickém 19. století si svou verzi jazyka nekodifikovali.

Po rozpadu Jugoslávie se na území srbochorvatštiny osamostatnily čtyři nezávislé spisovné jazyky[21]: srbština, chorvatština, bosenština a černohorština, které získaly postavení úředních jazyků svých zemí. Srbochorvatština naopak svou institucionální oporu ztratila.

Zastánci srbochorvatštiny mají za to, že Srbové, Chorvati, Bosňané a Černohorci hovoří fakticky jedním jazykem se čtyřmi národními variantami: srbskou, chorvatskou, bosenskou a černohorskou.[22][23]

Koncem roku 2007 byla v nové ústavě Černé Hory jako úřední řeč deklarována černohorština (místo dřívější srbštiny), čímž se oficiálně stala ještě jedním z jazyků vzniklých na území států používajících dříve srbochorvatštinu.

Protože odlišnosti mezi jeho jednotlivými dialekty jsou menší, než například mezi českým a slovenským jazykem, lze považovat dělení jednotlivých jazyků založených na novoštokavském nářečí tak, jak je tomu dnes, za diskutabilní.[24] Dají se popsat jako rozdíly mezi mluvou v Karlových Varech a Ostravě, anebo mezi německou a rakouskou němčinou.[25] Za rozdělením jazyka na chorvatský a srbský je potřeba vidět spíše politický a nacionalistický motiv. Důkazem může být i fakt, že se i v Česku vydával slovník Česko-srbochorvatský, nikoliv dělený pro každý jazyk zvlášť. Skutečností je ovšem fakt, že takový stav trval pouze do doby rozdělení jugoslávského státu a nyní jsou běžně vydávány slovníky pro oba jazyky odděleně, stejně tak se v dnešní době i odděleně studují.

Abeceda a výslovnost

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Gajica a Karadžićova reforma srbské cyrilice.

Chorvatština používá upravenou latinku, bosenština i srbština se píší jak latinkou, tak cyrilicí (např. v pouličních nápisech v Srbsku drtivě převažuje cyrilice, ale na internetu jsou i srbské stránky většinou psány latinkou). Písmena srbochorvatské abecedy (latinky) a azbuky (cyrilice) se na sebe dají převádět více méně 1:1, na straně latinky za pomoci několika spřežek.

  • Chorvatština používá písmena s háčkem, která převzala z češtiny: Č, Š, Ž
  • Kromě toho má i měkké Ć (měkčí než Č, převzato z polštiny) a Đ (výslovností někde mezi (českým) Ď a DŽ; někdy se opisuje též jako DJ, ale to způsobuje mnoho nejednoznačností)
  • LJ [ľ], NJ [ň] a DŽ jsou spřežky. Projevuje se to na jejich řazení v abecedě (např. LJ je až po LZ), nebo třeba v křížovkách, kde se píší do jednoho okénka. Výjimkou jsou slova, ve kterých se k sobě dostalo D a Ž (L a J, N a J) morfologickými procesy a vyslovuje se jako dva zvuky místo jako jeden. Třeba slovo nadživjeti (předpona nad-). V cyrilici tento problém odpadá, místo „наџивети“ se napíše „надживети“.
  • Chorvatské H (a srbské Х) se čte jako české [ch].
  • Е se nečte [je], ale [e].
  • V srbské cyrilici oproti ruské chybí písmena Ё, Й, Щ, Ъ, Ы, Ь, Э, Ю, Я.
  • Navíc jsou písmena Ђ (Đ), Ј (J), Ћ (Ć), Љ (LJ), Њ (NJ), Џ (DŽ).
  • J v srbské cyrilici vypadá stejně jako v latince.
  • Černohorština má o 2 písmena více: С́ (Ś), З' (Ź).

Chorvatská abeceda vypadá následovně:

velké:
malé:		 A B C Č Ć D DŽ Đ E F G H I J K L LJ M N NJ O P R S Š T U V Z Ž
a b c č ć d dž đ e f g h i j k l lj m n nj o p r s š t u v z ž
srbský
ekvivalent		 А Б Ц Ч Ћ Д Џ Ђ Е Ф Г Х И Ј К Л Љ М Н Њ О П Р С Ш Т У В З Ж
а б ц ч ћ д џ ђ е ф г х и ј к л љ м н њ о п р с ш т у в з ж

Pořadí srbské cyrilice je následující: А а Б б В в Г г Д д Ђ ђ Е е Ж ж З з И и Ј ј К к Л л Љ љ М м Н н Њ њ О о П п Р р С с Т т Ћ ћ У у Ф ф Х х Ц ц Ч ч Џ џ Ш ш

Na rozdíl od makedonštiny a bulharštiny srbochorvatština rozlišuje délku samohlásek, ne však v písmu. Má také melodický (stoupavý a klesavý) přízvuk.[26]

Českému slabikotvornému L odpovídá v srbochorvatštině U (vuk = vlk). Na konci slabik se L mění v O (kupio = koupil).

Gramatika

[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od češtiny se v srbochorvatštině zachovaly jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum).

Slovní zásoba

[editovat | editovat zdroj]
Dvojjazyčná chorvatsko-srbská cedule ve vsi Dalj

Odchylky v slovní zásobě jsou způsobeny tím, že chorvatština, stejně jako čeština, je puristický jazyk (nahrazuje výpůjčky neologismy), zatímco srbština, stejně jako polština, není.[27] Příkladem může být chorvatský zemljopis (zeměpis) vs. srbská geografija (geografie). Srbština nemá problém přejímat cizí slova a běžně je používat, a to nejen ze západoevropských jazyků, ale paradoxně i z chorvatštiny samé.[27] Kromě toho se řada regionálních variant objevuje také i v Bosně a Hercegovině, či Černé Hoře.

V morfologii je několik odchylek. Studentka se srbsky řekne studentkinja, zatímco chorvatsky studentica, profesorka se srbsky řekne profesorka, zatímco chorvatsky profesorica. Chorvatština (v srbochorvatské terminologii „západní varianta“) má sklony tíhnout ke germanismům a používat některá slova latinského původu, zatímco srbština („východní varianta“) používá řadu turcismů a slov původu řeckého, hlavně díky náboženským a kulturním odlišnostem.

Příklad: Kuchyňská sůl je sloučenina sodíku a chlóru.

Kuhinjska sol je spoj natrija i klora. (chorvatsky)

Kuhinjska so je jedinjenje natrijuma i hlora. (srbsky)

Kuhinjska so je spoj natrija i hlora. (srbsky)

Srbochorvatština převzala řadu slov z turečtiny a přes ni zprostředkovaně i z arabštiny a perštiny; je to důsledek dlouhodobé turecké nadvlády nad Balkánem. V menší míře je slovní zásoba ovlivněna též němčinou, maďarštinou a řečtinou.

Vzorový text

[editovat | editovat zdroj]

Otčenáš (modlitba Páně):

Oče naš, koji jesi na nebesima,
sveti se ime tvoje.
Dođi kraljevstvo Tvoje.
budi volja Tvoja,
kako na nebu tako i na zemlji.
Kruh naš svagdanji daj nam danas.
il nestri pan cotidian,
I otpusti nam duge naše,
Kako i mi otpuštamo
dužnicima našim.
I ne uvedi nas u napast,
nego izbavi nas od zla. Amen.

Všeobecná deklarace lidských práv

srbsky (cyrilice)

Cвa људскa бићa рaђajу сe слoбoднa и jeднaкa у дoстojaнству и прaвимa. Oнa су oбдaрeнa рaзумoм и свeшћу и трeбa jeдни прeмa другимa дa пoступajу у духу брaтствa.

srbsky (latinka)

Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i svešću i treba jedni prema drugima da postupaju u duhu bratstva.

bosensky (latinka)

Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i treba da jedno prema drugome postupaju u duhu bratstva.

bosensky (cyrilice)

Cвa љyдскa бићa paђajy сe слoбoднa и jeднaкa y дoстojaнствy и пpaвимa. Oнa сy oбдapeнa paзyмoм и свиjeшћy и тpeбa дa jeднo пpeмa дpyгoмe пoстyпajy y дyхy бpaтствa.

chorvatsky

Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i trebaju jedna prema drugima postupati u duhu bratstva.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]
Sběr podpisů pod deklaraci
  • Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RSE/RS) vysílá mj. v jazyce, který nazývá jihoslovanština, jižní slovanština, angl. South Slavic.[28][29][30]
  • Devadesát procent v Srbsku odvysílaných kreslených filmů pro děti je namluveno chorvatsky, protože dabing do srbštiny stojí od osmi do patnácti eur za minutu. Srbské děti tudíž mluví místo srbsky chorvatsky.[31]
  • Město Vídeň má webové stránky v jazykové mutaci "bosensky/chorvatsky/srbsky" (bosanski/hrvatski/srpski).[32]
  • Srbská vláda plánuje zavést daňové úlevy pro veřejné instituce a firmy, které používají cyrilici.[33]
  • Televizní společnost Al-Džazíra Balkán (angl. Al Jazeera Balkans, AJB) sídlící v bosenském Sarajevu vysílá dle rodného jazyka redaktora v bosenštině, chorvatštině a srbštině.[34][35][36]
  • Hudební kanál MTV Adria vysílá pro Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Chorvatsko, Severní Makedonii, Slovinsko a Srbsko.
  • V chorvatské Východní Slavonii se v létě 2013 v souvislosti se vstupem Chorvatska do EU a dodržováním Evropské charty regionálních či menšinových jazyků objevily dvojjazyčné chorvatsko-srbské nápisy (resp. vedle nápisů v latince i nápisy v cyrilici).[37][38]
  • V roce 2017 byla vydána Deklarace o společném jazyku, kde více než 200 intelektuálů z Chorvatska, Bosny, Černé Hory a Srbska prohlásilo, že užívají společný spisovný jazyk

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Jezička situacija u SFR Jugoslaviji, s. 43. (srbština) 
  2. ↑ a b Is Serbo-Croatian a language?. The Economist. 10 April 2017. Dostupné online. 
  3. ↑ MØRK, Henning. Serbokroatisk grammatik: substantivets morfologi. Århus: Slavisk Institut, Århus Universitet, 2002. (Arbejdspapirer; sv. 1). OCLC 471591123 S. unpaginated (Preface). (dánsky) 
  4. ↑ ŠIPKA, Danko. Lexical layers of identity: words, meaning, and culture in the Slavic languages. New York, NY: Cambridge University Press, 2019. ISBN 978-953-313-086-6. DOI 10.1017/9781108685795. S2CID 150383965. OCLC 1061308790 S. 206, 166. 
  5. ↑ Blum 2002, s. 130–132.
  6. ↑ BUSCH, Birgitta; KELLY-HOLMES, Helen. Language, Discourse and Borders in the Yugoslav Successor States. [s.l.]: Multilingual Matters, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-85359-732-9. S. 26. 
  7. ↑ Alexander 2006, s. 379.
  8. ↑ Ćalić 2021, Na rozdíl od převahy jazykových vnějších kritérií, která určují postoje k postavení srbochorvatštiny i k jejímu popisu, postoje k jazykově vnitřním kritériím ukazují, že existuje téměř jednomyslná shoda, že rozdíly mezi standardy jsou minimální. Celkově 96,3 % respondentů považovalo srbochorvatské odrůdy za vzájemně srozumitelné [...].
  9. ↑ BUNČIĆ, Daniel. Die (Re-)Nationalisierung der serbokroatischen Standards. In: KEMPGEN, Sebastian. Deutsche Beiträge zum 14. Internationalen Slavistenkongress, Ohrid, 2008. München: Sagner, 2008. S. 93. (němčina)
  10. ↑ KORDIĆ, Snježana. Policentrični standardni jezik. In: BADURINA, Lada; PRANJKOVIĆ, Ivo; SILIĆ, Josip. Jezični varijeteti i nacionalni identiteti. Zagreb: Disput, 2009. Dostupné online. ISBN 978-953-260-054-4. S. 83–108. (srbochorvatština)
  11. ↑ BLUM, Daniel. Sprache und Politik : Sprachpolitik und Sprachnationalismus in der Republik Indien und dem sozialistischen Jugoslawien (1945-1991). Würzburg: Ergon, 2002. 200 s. (Beiträge zur Südasienforschung ; vol. 192). ISBN 3-89913-253-X. (němčina) 
  12. ↑ THOMAS, Paul-Louis. Le serbo-croate (bosniaque, croate, monténégrin, serbe): de l’étude d’une langue à l’identité des langues. Revue des études slaves. 2003, roč. 74, čís. 2–3, s. 311–325. Dostupné online [cit. 2013-07-13]. ISSN 0080-2557. (francouzština) 
  13. ↑ RAMET, Sabrina P.; VALENTA, Marko. Ethnic Minorities and Politics in Post-Socialist Southeastern Europe. [s.l.]: Cambridge University Press, 2016-09-22. Dostupné online. ISBN 978-1-316-98277-8. (anglicky) 
  14. ↑ Kosovo's Demographic Destiny Looks Eerily Familiar [online]. 2019-11-07 [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ TÖRNQUIST-PLEWA, Barbara. The Balkans in Focus: Cultural Boundaries in Europe. Redakce Resic Sanimir. Lund, Sweden: Nordic Academic Press, 2002. Dostupné online. ISBN 9789187121708. OCLC 802047788 S. 198. 
  16. ↑ Raziskava Položaj in status pripadnikov narodov nekdanje Jugoslavije vRS.pdf [online]. Dostupné online. (slovinsky) 
  17. ↑ a b MILOŠEVIĆ, Miloš. Bečki književni dogovor. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 16. (srbština) 
  18. ↑ BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir; EKMEČIĆ, Milorad. Istorija Jugoslavije. Beograd: Prosveta, 1972. S. 243. (srbochorvatština) 
  19. ↑ RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 42. (srbština) 
  20. ↑ RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 40. (srbština) 
  21. ↑ hbs na ISO 639-3 [online]. ISO 639-3. Dostupné online. 
  22. ↑ KORDIĆ, Snježana. Jezik i nacionalizam. Zagreb: Durieux, 2010. 430 s. (Rotulus Universitas). Dostupné online. ISBN 978-953-188-311-5. DOI 10.2139/ssrn.3467646. OCLC 729837512 (srbochorvatština) 
  23. ↑ GRÖSCHEL, Bernhard. Das Serbokroatische zwischen Linguistik und Politik: mit einer Bibliographie zum postjugoslavischen Sprachenstreit. München: Lincom Europa, 2009. 451 s. (Lincom Studies in Slavic Linguistics ; vol 34). ISBN 978-3-929075-79-3. (němčina) 
  24. ↑ KORDIĆ, Snježana. Plurizentrische Sprachen, Ausbausprachen, Abstandsprachen und die Serbokroatistik. Zeitschrift für Balkanologie. 2009, roč. 45, čís. 2, s. 210–215. Dostupné online. ISSN 0044-2356. (němčina) 
  25. ↑ KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In: GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München: Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN 978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)
  26. ↑ KORDIĆ, Snježana. Serbo-Croatian. München a Newcastle: Lincom Europa, 1997, 2. vydání 2006. (Languages of the World/Materials 148). Dostupné online. ISBN 3-89586-161-8. S. 8. (angličtina)  Contents.
  27. ↑ a b RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola O evropeizaciji u eksternoj ravni, s. 59. (srbština) 
  28. ↑ RFE/RL's South Slavic broadcasting [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-14. 
  29. ↑ RFE/RL's South Slavic and Albanian Languages Service [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-13. 
  30. ↑ Slobodna Evropa [online]. Dostupné online. 
  31. ↑ Srbské děti mluví chorvatsky, může za to televize
  32. ↑ wien.at > bosanski/hrvatski/srpski
  33. ↑ Srbsko chce chránit cyrilici. Širší využití mají zajistit daňové úlevy
  34. ↑ Al Jazeera Balkans
  35. ↑ Televize Al Džazíra expanduje. Od pátku vysílá také na Balkáně
  36. ↑ Al-Džazíra vysílá už rok na Balkáně. A vydobyla si tam respekt
  37. ↑ Chorvatský Vukovar zaplavily nápisy psané srbskou cyrilicí. Unie to vyžaduje, lidé se bouří
  38. ↑ Na smíření nemyslí. Srbštinu tady nechceme, bouří se vukovarští Chorvaté

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GREENBERG, Robert D. Jezik i identitet na Balkanu. Raspad srpsko-hrvatskoga. Zagreb 2005. ISBN 953-6979-27-6.
  • JENÍKOVÁ, Anna. Srbocharvátština pro samouky. 5. vyd. Praha 1987.
  • VYMAZAL, František. Gramatické základy jazyka srbského čili charvátského. Brno: J. Barvič, 1885. Dostupné online. 
  • ALEXANDER, Ronelle. Bosnian, Croatian, Serbian, a Grammar: With Sociolinguistic Commentary. Madison: University of Wisconsin Press, 2006. Dostupné online. ISBN 9780299211936. 
  • ALEXANDER, Ronelle. Entangled Histories of the Balkans. Leiden, South Holland; Boston, MA: Brill, 2013. Dostupné online. ISBN 9789004250765. Kapitola Language and Identity: The Fate of Serbo-Croatian, s. 341–417. 
  • AMMON, Ulrich. Die deutsche Sprache in Deutschland, Österreich und der Schweiz: das Problem der nationalen Varietäten. Berlin & New York: Walter de Gruyter, 1995. OCLC 33981055 S. 575. (německy) 
  • BLUM, Daniel. Sprache und Politik : Sprachpolitik und Sprachnationalismus in der Republik Indien und dem sozialistischen Jugoslawien (1945–1991). Würzburg: Ergon, 2002. (Beiträge zur Südasienforschung; sv. 192). ISBN 978-3-89913-253-3. OCLC 51961066 S. 200. (německy) 
  • Encyclopedia of Language and Linguistics. Redakce Brown Edward Keith. Amsterdam: Elsevier, 2006. ISBN 978-0-08-044299-0. OCLC 3945869 
  • Language in the Former Yugoslav Lands. Redakce Bugarski Ranko. Bloomington: Slavica Publishers, 2006. ISBN 978-0-89357-298-3. OCLC 52858529 S. 325. 
  • ĆALIĆ, Jelena. Pluricentricity in the classroom: the Serbo-Croatian language issue for foreign language teaching at higher education institutions worldwide. Sociolinguistica: European Journal of Sociolinguistics. De Gruyter, 2021, s. 113–140. ISSN 0933-1883. DOI 10.1515/soci-2021-0007. S2CID 244134335. 
  • GREENBERG, Robert D. Language and Identity in the Balkans: Serbo-Croatian and its Disintegration. 1st. vyd. New York, NY: Oxford University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 9780191514555. 
  • GREENBERG, Robert D. Language and Identity in the Balkans: Serbo-Croatian and its Disintegration. 2nd updated. vyd. New York, NY: Oxford University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9780199208753. 
  • GRÖSCHEL, Bernhard. Postjugoslavische Amtssprachenregelungen – Soziolinguistische Argumente gegen die Einheitlichkeit des Serbokroatischen?. Srpski Jezik. 2003, s. 135–196. Dostupné online [cit. 18 May 2015]. ISSN 0354-9259. (německy)  (COBISS-Sr)Archivováno 28. 9. 2018 na Wayback Machine..
  • GRÖSCHEL, Bernhard. Das Serbokroatische zwischen Linguistik und Politik: mit einer Bibliographie zum postjugoslavischen Sprachenstreit. Munich: Lincom Europa, 2009. (Lincom Studies in Slavic Linguistics; sv. 34). ISBN 978-3-929075-79-3. OCLC 428012015 Šablona:COBISS. S. 451. (německy)  Contents.
  • KORDIĆ, Snježana. Serbo-Croatian. Munich & Newcastle: Lincom Europa, 2006. (Languages of the World/Materials; sv. 148). ISBN 978-3-89586-161-1. OCLC 37959860 Šablona:CROSBI. 
  • KORDIĆ, Snježana. Jezik i nacionalizam. Zagreb: Durieux, 2010. (Rotulus Universitas). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 June 2012. ISBN 978-953-188-311-5. DOI 10.2139/ssrn.3467646. S2CID 220918333. OCLC 729837512 Šablona:CROSBI. S. 430. (srbochorvatsky) 
  • LENCEK, Rado. A few remarks for the history of the term 'Serbocroatian' language. Zbornik Za Filologiju I Lingvistiku. 1976, s. 45–53. ISSN 0514-6143. 
  • MAPPES-NIEDIEK, Norbert. Die Ethno-Falle: der Balkan-Konflikt und was Europa daraus lernen kann. Berlin: Christoph Links Verlag, 2005. ISBN 978-3-86153-367-2. OCLC 61665869 S. 224. (německy) 
  • POHL, Hans-Dieter. Wechselbeziehungen zwischen slawischen Sprachen, Literaturen und Kulturen in Vergangenheit und Gegenwart : Akten der Tagung aus Anlaß des 25jährigen Bestehens des Instituts für Slawistik an der Universität Innsbruck, Innsbruck, 25. – 27. Mai 1995. Redakce Ohnheiser Ingeborg. Innsbruck: Non Lieu, 1996. (Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft, Slavica aenipontan; sv. 4). OCLC 243829127 Kapitola Serbokroatisch – Rückblick und Ausblick, s. 205–219. (německy) 
  • THOMAS, Paul-Louis. Le serbo-croate (bosniaque, croate, monténégrin, serbe): de l'étude d'une langue à l'identité des langues. Revue des études slaves. 2003, s. 311–325. ISSN 0080-2557. DOI 10.3406/slave.2002.6801. Šablona:ZDB. (francouzsky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Slovanské jazyky
Západoslovanské
česko-slovenské
lužickosrbské
lechické
Jihoslovanské
západní
východní
Východoslovanské
Praslovanština†
 
poznámka: † vymřelý jazyk
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Srbochorvatština&oldid=24261576“