Rudá armáda: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Úpravy. Plně mechanizovaná armáda - nesmysl. Co Buďonného kavalerie? Žádná drtivá většina důstojníků.
Kolohou (diskuse | příspěvky)
596 editací
Doplnění ZDROJŮ, pokračování v textu, úprava textu - NEDOKONČENO
Řádek 36: Řádek 36:
[[Čínsko-sovětský konflikt (1937)|Druhý čínsko-sovětský konflikt]] (1937)<br />
[[Čínsko-sovětský konflikt (1937)|Druhý čínsko-sovětský konflikt]] (1937)<br />
[[Sovětsko-japonské pohraniční konflikty]] (1938–1945)<br />
[[Sovětsko-japonské pohraniční konflikty]] (1938–1945)<br />
[[Invaze do Polska]] (1939)<br />
[[Zimní válka]] (1939–1940)<br />
[[Invaze do Litvy]] (1940)<br />
[[Invaze do Lotyšska]]<br />
[[Invaze do Estonska]]<br />
[[Sovětská okupace Severní Bukoviny a Besarábie]]<br />
'''[[Druhá světová válka]]''' (1941–1945)<br />
'''[[Druhá světová válka]]''' (1941–1945)<br />
*[[Invaze do Polska]]<br />
*[[Zimní válka]]<br />
*[[Invaze do Litvy]]<br />
*[[Invaze do Lotyšska]]<br />
*[[Invaze do Estonska]]<br />
*[[Sovětská okupace Severní Bukoviny a Besarábie]]<br />
*[[Východní fronta (druhá světová válka)|Velká vlastenecká válka]]<br />
*[[Východní fronta (druhá světová válka)|Velká vlastenecká válka]]<br />
*[[Anglo-sovětská invaze do Íránu]]<br />
*[[Anglo-sovětská invaze do Íránu]]<br />
Řádek 56: Řádek 56:


Označení ''rudá'' vzniklo jako protipól Bílé gardy ([[krasnogvardějci]] proti [[bělogvardějci|bělogvardějcům]]) a její vojáci, se nazývali '''rudoarmějci''' nebo '''krasnoarmějci''' (podle ruštiny - ''krasnyj'' = ''rudý''), což mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji proti kapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí. Po skončení druhé světová války však název ''rudá'' připomínal její revoluční původ nežádoucím způsobem{{Zdroj?}} a 25.&nbsp;února 1946 byla oficiálně přejmenována na [[Sovětská armáda|Sovětskou armádu]] (rusky Советская Армия (СА)/''Sovjetskaja Armija'').
Označení ''rudá'' vzniklo jako protipól Bílé gardy ([[krasnogvardějci]] proti [[bělogvardějci|bělogvardějcům]]) a její vojáci, se nazývali '''rudoarmějci''' nebo '''krasnoarmějci''' (podle ruštiny - ''krasnyj'' = ''rudý''), což mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji proti kapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí. Po skončení druhé světová války však název ''rudá'' připomínal její revoluční původ nežádoucím způsobem{{Zdroj?}} a 25.&nbsp;února 1946 byla oficiálně přejmenována na [[Sovětská armáda|Sovětskou armádu]] (rusky Советская Армия (СА)/''Sovjetskaja Armija'').

[[Soubor:RIAN archive 602161 Center of Stalingrad after liberation.jpg|thumb|Rudoarmějci v&nbsp;troskách [[Volgograd|Stalingrad]]u po osvobození města v&nbsp;únoru 1943]]


Rudá armáda byla vytvořena dle Leninových slov „''pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a&nbsp;svozu obilí a topiva''“ např. pro akce typu ''s kulomety pro obilí''.<ref>ruský historik Alexandr Jakovlev, např. kniha Rusko plné křížů</ref> Představiteli [[komunistický režim|režimu]], [[socialistický realismus|socialistického realismu]] a&nbsp; budovatelské [[poezie]] byla opěvována jako „armáda míru“.
Rudá armáda byla vytvořena dle Leninových slov „''pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a&nbsp;svozu obilí a topiva''“ např. pro akce typu ''s kulomety pro obilí''.<ref>ruský historik Alexandr Jakovlev, např. kniha Rusko plné křížů</ref> Představiteli [[komunistický režim|režimu]], [[socialistický realismus|socialistického realismu]] a&nbsp; budovatelské [[poezie]] byla opěvována jako „armáda míru“.
Řádek 66: Řádek 64:
=== Mechanizace a modernizace ===
=== Mechanizace a modernizace ===
Po vítězství v [[Ruská občanská válka|občanské válce]] v roce 1922 přišlo uklidnění dlouhodobě rozbouřené mezinárodní situace a snížení počtu vojáků na mírové stavy. Jako první odcházeli důstojníci sloužící původně v carské armádě, celé jednotky byly rozpouštěny.
Po vítězství v [[Ruská občanská válka|občanské válce]] v roce 1922 přišlo uklidnění dlouhodobě rozbouřené mezinárodní situace a snížení počtu vojáků na mírové stavy. Jako první odcházeli důstojníci sloužící původně v carské armádě, celé jednotky byly rozpouštěny.
V roce [[1924]] začali komisař pro obranu [[Michail Frunze]] a jeho zástupce [[Michail Tuchačevskij]] Rudou armádu modernizovat. To se nelíbilo tradicionalistům, které reprezentovali [[Semjon Michajlovič Buďonnyj|Semjon Buďonnyj]] a [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Kliment Vorošilov]]. Snaha o modernizaci skončila o rok později, Frunze zemřel za podezřelých okolností a Tuchačevskij byl degradován na velitele leningradského vojenského okruhu. Situace se změnila na začátku [[1930–1939|30. let]]. [[Seznam představitelů Sovětského svazu|Generální tajemník Komunistické strany]] [[Josif Vissarionovič Stalin|Josif Stalin]] usoudil, že Rudou armádu je nutno modernizovat, aby mohla obstát v moderním boji s ostatními velmocemi.<ref name="DTV1">{{Citace monografie
V roce [[1924]] začali komisař pro obranu [[Michail Frunze]] a jeho zástupce [[Michail Tuchačevskij]] Rudou armádu modernizovat. To se nelíbilo tradicionalistům, které reprezentovali [[Semjon Michajlovič Buďonnyj|Semjon Buďonnyj]] a [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Kliment Vorošilov]]. Snaha o modernizaci skončila o rok později, Frunze zemřel za podezřelých okolností a Tuchačevskij byl degradován na velitele leningradského vojenského okruhu. Situace se změnila na začátku [[1930–1939|30. let]]. [[Seznam představitelů Sovětského svazu|Generální tajemník Komunistické strany]] [[Josif Vissarionovič Stalin|Josif Stalin]] usoudil, že Rudou armádu je nutno modernizovat, aby mohla obstát v moderním boji s ostatními velmocemi.<ref name="Jorgenser24">{{Citace monografie
| příjmení = Jörgenser
| příjmení = Jörgenser
| příjmení2 = Mann
| příjmení2 = Mann
Řádek 75: Řádek 73:
| místo = Praha
| místo = Praha
| rok = 2008
| rok = 2008
| kapitola = Stalinova role
| strany = 24
| strany = 24
| poznámka = [dále jen Jörgenser a Mann]
}}</ref>
}}</ref>
Roku [[1931]] byl Tuchačevskij jmenován do úřadu RKKA pro výzbroj a technologie. Začal rozsáhlý projekt, s cílem vytvořit z Rudé armády moderní, silnou, bojovou složku, která by neměla konkurenci. V rámci [[Pětiletka|pětiletých plánů]] (1928–1937) proběhla rozsáhlá [[industrializace]], která změnila [[Sovětský svaz]] z agrárního státu na průmyslovou velmoc.
Roku [[1931]] byl Tuchačevskij jmenován do úřadu RKKA pro výzbroj a technologie. Začal rozsáhlý projekt, s cílem vytvořit z Rudé armády moderní, silnou, bojovou složku, která by neměla konkurenci. V rámci [[Pětiletka|pětiletých plánů]] (1928–1937) proběhla rozsáhlá [[industrializace]], která změnila [[Sovětský svaz]] z agrárního státu na průmyslovou velmoc.


Kolem Tuchačevského se shromáždili schopní a prozíraví velitelé a vojenští teoretikové, inspirovaní myšlenkami mechanizovaného vedení boje a [[Blitzkrieg|bleskové války]].<ref name="DTV2">{{Citace monografie
Kolem Tuchačevského se shromáždili schopní a prozíraví velitelé a vojenští teoretikové, inspirovaní myšlenkami mechanizovaného vedení boje a [[Blitzkrieg|bleskové války]].<ref name="Jorgenser26">Jörgenser a Mann, str. 26.</ref> Dali podnět k modernizování tankových závodů ve [[Volgograd|Stalingradu]], [[Charkov|Charkově]], [[Čeljabinsk|Čeljabinsku]] i [[Petrohrad|Leningradě]] a výroba tanků prudce vzrostla. Rozběhla se i výroba letadel. Na rozdíl od západních velmocí neplatila v socialistickém hospodářství finanční omezení (obzvlášť pro politické a vojenské cíle). Pouhá produkce zbraní a techniky však nestačila, a proto bylo nutné vypracovat taktiku vedení boje.
| příjmení = Jörgenser
| příjmení2 = Mann
| jméno = Christer
| jméno2 = Chris
| titul = Strategie a taktiky tankových zbraní
| vydavatel = D-Consult s. r. o.
| místo = Praha
| rok = 2008
| kapitola = Těžké tanky
| strany = 26-27
}}</ref> Dali podnět k modernizování tankových závodů ve [[Volgograd|Stalingradu]], [[Charkov|Charkově]], [[Čeljabinsk|Čeljabinsku]] i [[Petrohrad|Leningradě]] a výroba tanků prudce vzrostla. Rozběhla se i výroba letadel. Na rozdíl od západních velmocí neplatila v socialistickém hospodářství finanční omezení (obzvlášť pro politické a vojenské cíle). Pouhá produkce zbraní a techniky však nestačila, a proto bylo nutné vypracovat taktiku boje.


Při útoku měly [[Brigáda (jednotka)|tankové brigády]] soustředěné do mechanizovaných [[Armádní sbor|sborů]] prolomit nepřátelské obranné linie za podpory [[Střemhlavý bombardér|střemhlavých bombardérů]], proniknout do týlu protivníka a nepřátelské jednotky obchvátit z boku a obklíčit. Likvidaci těchto ohnisek odporu zajistila mechanizovaná pěchota podporovaná samohybným dělostřelectvem, zatímco tankové jednotky se přeskupily a zahájily další postup do nitra nepřátelského území. Poté následoval proti zaskočenému a zmatenému nepříteli ''„hloubkový útok“'', ze vzduchu. Letecký výsadek [[Výsadkář|parašutistů]], vyzbrojených speciálními lehkými tanky, obrněnými transportéry a dalšími druhy podpůrných zbraní, by udeřil hluboko na nepřátelském území a zmocnil se strategických cílů (mosty přes vodní toky, železniční stanice, týlové sklady, velitelská stanoviště, atd.). Rudá armáda byla díky těmto myšlenkám roky, ne-li desítky let, před Západem. Mechanizované sbory se staly silnými útvary nejen pro útočné, ale i obranné operace.
Při útoku měly [[Brigáda (jednotka)|tankové brigády]] soustředěné do mechanizovaných [[Armádní sbor|sborů]] prolomit nepřátelské obranné linie za podpory [[Střemhlavý bombardér|střemhlavých bombardérů]], proniknout do týlu protivníka, jeho jednotky obchvátit z boku a obklíčit. Likvidaci těchto ohnisek odporu zajistila mechanizovaná pěchota podporovaná samohybným dělostřelectvem, zatímco tankové jednotky se přeskupily a zahájily další postup do nitra nepřátelského území. Poté následoval proti zaskočenému a zmatenému nepříteli ''„hloubkový útok“'', ze vzduchu. Letecký výsadek [[Výsadkář|parašutistů]], vyzbrojených speciálními lehkými tanky, obrněnými transportéry a dalšími druhy podpůrných zbraní, by udeřil hluboko v týlu a zmocnil se strategických cílů (mosty přes vodní toky, železniční stanice, týlové sklady, velitelská stanoviště, atd.). Nepřítel, jenž by byl těmito útoky spíš ochromen a paralyzován, než fyzicky zničen a následně donucen ke kapitulaci. Mechanizované sbory se staly silnými útvary nejen pro útočné, ale i obranné operace. Rudá armáda byla díky těmto myšlenkám roky, ne-li desítky let, před Západem.


Rudá armáda se stala teoreticky celosvětově největší a nejmodernější armádou.<ref name="Jorgenser26">Jörgenser a Mann, str. 26.</ref> Byla do značné míry mechanizovaná, dobře vybavená a vedená. Podle některých autorů se žádná armáda západních velmocí, včetně německého [[Wehrmacht|Wehrmachtu]], s tehdejší Rudou armádou nemohla měřit. Během kyjevských manévrů v roce [[1935]] generál [[Jona Jakir]] úspěšně demonstroval, jak můžou pozemní jednotky operovat při dobré součinnosti s letectvem. O rok později byl úspěch zopakován v Bělorusku. Tentokrát byli přítomni i zahraniční pozorovatelé, na které udělala tato demonstrace síly velký dojem. A právě obdiv Západu k těmto mužům, kteří za své postavení vděčili nikoliv Stalinovi, ale svému umu, se stal stalinistickému vedení země trnem v oku. Tuchačevskij navíc otevřeně kritizoval [[nacistické Německo]] a varoval před jeho agresí. Stalin, který už v té době trpěl [[Paranoia|paranoiou]], se obával, že tito profesionálové, kteří Rudou armádu učinili prvotřídní bojovou složkou, by se mohli s umírněnými komunisty proti němu spiknout a svrhnout ho. Tak začala i v armádě série procesů, věznění a poprav, známá jako [[Velká čistka]].
Rudá armáda se stala teoreticky celosvětově největší a nejmodernější armádou. Byla do značné míry mechanizovaná, dobře vybavená a vedená.<ref name="DTV3">{{Citace monografie
| příjmení = Jörgenser
| příjmení2 = Mann
| jméno = Christer
| jméno2 = Chris
| titul = Strategie a taktiky tankových zbraní
| vydavatel = D-Consult s. r. o.
| místo = Praha
| rok = 2008
| kapitola = Úspěšné demonstrace síly
| strany = 28-29
}}</ref> Podle některých autorů se žádná armáda západních velmocí, včetně německého [[Wehrmacht|Wehrmachtu]], s tehdejší Rudou armádou nemohla měřit. Během kyjevských manévrů v roce [[1935]] generál [[Jona Jakir]] úspěšně demonstroval, jak můžou pozemní jednotky operovat při dobré součinnosti s letectvem. O rok později byl úspěch zopakován v Bělorusku. Tentokrát byli přítomni i zahraniční pozorovatelé, na které udělala tato demonstrace síly velký dojem. A právě obdiv Západu k těmto mužům, kteří za své postavení vděčili nikoliv Stalinovi, ale svému umu, se stal stalinistickému vedení země trnem v oku. Tuchačevskij navíc otevřeně kritizoval [[nacistické Německo]] a varoval před jeho agresí. Stalin, který už v té době trpěl [[Paranoia|paranoiou]], se obával, že tito profesionálové, kteří Rudou armádu učinili prvotřídní bojovou složkou, by se mohli s umírněnými komunisty proti němu spiknout a svrhnout ho. Tak začala i v armádě série procesů, věznění a poprav, známá jako [[Velká čistka]].


=== Velká čistka ===
=== Velká čistka ===
[[Josif Vissarionovič Stalin]] rozpoutal ve snaze zbavit se veškeré skutečné i domnělé opozice teror proti armádnímu velení. Obrovskému politickému útlaku, věznění a popravám padl za oběť velký počet vysokých armádních důstojníků<ref name="DTV3"></ref> (včetně [[Michail Tuchačevskij|Michaila Tuchačevského]] a [[Vasilij Konstantinovič Bljucher|Vasila Bljuchera]], kteří byli popraveni). To se na Rudé armádě fatálně podepsalo. Na velitelské posty se dostali [[Stalinismus|stalinisté]], kteří slepě vyznávali tradiční způsob boje, založený na jezdectvu a [[Proletariát|proletářském nadšení]].<ref name="DTV3"></ref> Tito velitelé byly na jednu stranu velice loajální vůči komunistické straně, ale zároveň nezkušení a na vedení velkých mechanizovaných útvarů v doktríně bleskové války jejich schopnosti absolutně nestačili, což úroveň a efektivitu velení srazilo do období [[Ruská občanská válka|občanské války]].<ref name="DTV4">{{Citace monografie
[[Josif Vissarionovič Stalin]] rozpoutal ve snaze zbavit se veškeré skutečné i domnělé opozice teror proti armádnímu velení. Obrovskému politickému útlaku, věznění a popravám padl za oběť velký počet zkušených armádních důstojníků, z toho několik desítek vysoce postavených generálů.<ref name="Charbonnier4">{{Citace monografie | jméno=Philippe | příjmení=Charbonnier | titul=The Soviet Soldier of World War Two |vydavatel=HISTORIE & COLLECTIONS | místo= Paris | rok=2011 | jazyk = angličtina |strany=4 | poznámka = [dále jen Charbonnier]}}</ref>{{#tag:ref|Přesný a celkový důstojníků, kteří byli uvězněni nebo popraveni je předmětem dohadů, nicméně z nejvyššího velení bylo popraveno 13 [[Armádní generál|armádních generálů]], 57 [[Generálporučík|generálporučíků]], 85 [[Generálmajor|generálmajorů]] a 220 [[Plukovník|plukovníků]]|group="Pozn."}} (včetně [[Michail Tuchačevskij|Michaila Tuchačevského]] a [[Vasilij Konstantinovič Bljucher|Vasila Bljuchera]], kteří byli popraveni). To se na Rudé armádě fatálně podepsalo. Na velitelské posty se dostali [[Stalinismus|stalinisté]], kteří slepě vyznávali tradiční způsob boje, založený na jezdectvu a [[Proletariát|proletářském nadšení]]. Tito velitelé byly na jednu stranu velice loajální vůči komunistické straně, ale zároveň nezkušení a na vedení velkých mechanizovaných útvarů v doktríně bleskové války jejich schopnosti absolutně nestačili, což úroveň a efektivitu velení, stejně jako úroveň vzdělání na vojenských akademiích srazilo do období [[Ruská občanská válka|občanské války]].<ref name="Jorgenser28">Jörgenser a Mann, str. 28.</ref><ref name="Zaloga3">{{Citace monografie
| příjmení = Zaloga
| příjmení = Zaloga
| jméno = Steven
| jméno = Steven
Řádek 116: Řádek 92:
| místo = Brno
| místo = Brno
| rok = 2007
| rok = 2007
| strany = 3
| kapitola = Rudá armáda v roce 1941
}}</ref>
| strany = 3-6
}}</ref>


Politické překážky a zavádění nových opatření se staly obrovskou brzdou v dalším vývoji. Největší politickou překážkou bylo opětovné zavedení systému ''„dvojí velení“'' a znovuvytvoření pozice [[Politický komisař|politického komisaře]].<ref name="DTV4"></ref>
Politické překážky a zavádění nových opatření se staly obrovskou brzdou v dalším vývoji. Největší politickou překážkou bylo opětovné zavedení systému ''„dvojí velení“'' a znovuvytvoření pozice [[Politický komisař|politického komisaře]].{{#tag:ref|Šlo systém užívaný za občanské války, kdy komisaři dohlíželi na profesionální důstojníky, z nichž většina sloužila v carské armádě.<ref name="Zaloga4">Zaloga, str. 4.</ref>|group="Pozn."}} Každá jednotka o velikosti [[Prapor (jednotka)|praporu]] a výše měla vlastního politruka, který schvaloval veškeré podstatné rozkazy velitele jednotky. Neměl žádné vojenské vzdělání a vybírán byl na základě věrnosti [[Komunistická strana Sovětského svazu|komunistické straně]]. Obecně se věnoval politickému školení jednotky, vytváření morálky a do vojenských záležitostí se nemíchal. Ve skutečnosti však drtivá většina politruků svého postavení zlomyslně a škodolibě zneužívala k zastrašování čestných velitelů i k osobnímu prospěchu. Vměšovali se do velení jednotek a ve své pýše si hráli na velké vojevůdce, což mělo pro Rudou armádu v následujících konfliktech destruktivní důsledky.<ref name="Zaloga4">Zaloga, str. 4.</ref><ref name="Ries_56">{{Citace monografie
| příjmení = Ries
Politruka, který schvaloval veškeré podstatné rozkazy velitele jednotky měla každá jednotka o velikosti [[Prapor (jednotka)|praporu]] a výše. Neměl žádné vojenské vzdělání a vybírán byl na základě věrnosti vůči [[Komunistická strana Sovětského svazu|straně]]. Obecně se komisař věnoval politickému školení jednotky, vytváření morálky a do vojenských záležitostí se nemíchal. Ve skutečnosti však drtivá většina politruků svého postavení zlomyslně a škodolibě zneužívala k zastrašování čestných velitelů i k osobnímu prospěchu. Vměšovali se do velení jednotek a ve své pýše si hráli na velké vojevůdce, což mělo pro Rudou armádu destruktivní důsledky.<ref name="DTV4"></ref>
| jméno = Tomas
| titul = Cold Will: The Defense of Finland
| vydavatel = Brassey's Defence Publishers
| místo = Londýn
| rok = 1988
| strany = 56
|jazyk=anglicky
}}</ref>


Další politickou překážkou a nástrojem komunistické strany zavedených během čistky bylo nasazení [[Komsomol|Komsomolu]]. Díky štědré podpoře strany počet členů Komsomolu v letech 1937–1938 rapidně vzrostl. Členové ve vojenských jednotkách svolávali schůze, během kterých kritizovali a odsuzovali své velitele a komisaře.<ref name="DTV4"></ref> To způsobilo, že v armádě začala upadat běžná vojenská disciplína a došlo k úplnému morálnímu rozkladu, který se projevil nejen za [[Zimní válka|zimní války]] proti [[Finsko|Finsku]], ale především za [[Východní fronta (druhá světová válka)|války s Německem]]. Stalin Velkou čistkou sice zlikvidoval opozici a upevnil svou moc, ale zároveň zničil Rudou armádu a iniciativu tak převzali [[Němci]].<ref name="DTV3"></ref>
Další politickou překážkou a nástrojem komunistické strany zavedených během čistky bylo nasazení [[Komsomol|Komsomolu]]. Díky štědré podpoře strany počet členů Komsomolu v letech 1937–1938 rapidně vzrostl. Členové ve vojenských jednotkách svolávali schůze, během kterých kritizovali a odsuzovali své velitele a komisaře.<ref name="Zaloga4">Zaloga, str. 4.</ref> To způsobilo, že v armádě začala upadat běžná vojenská disciplína a došlo k úplnému morálnímu rozkladu, který se projevil nejen za [[Zimní válka|zimní války]] proti [[Finsko|Finsku]], ale především za [[Východní fronta (druhá světová válka)|války s Německem]]. Stalin Velkou čistkou sice zlikvidoval opozici a upevnil svou moc, ale zároveň zničil Rudou armádu a iniciativu tak převzali [[Němci]].<ref name="Jorgenser28">Jörgenser a Mann, str. 28.</ref>

=== Španělská občanská válka ===
{{Viz též|Španělská občanská válka}}
Roku [[1936]] vypukla ve Španělsku občanská válka. Na straně oficiální vlády stáli levicoví [[Republikáni (španělská občanská válka)|republikáni]] a na straně druhé povstalečtí nacionalisté vedení generálem [[Francisco Franco|Frankem]]. Pro Sovětský svaz to byla perfektní příležitost, jak vyzkoušet novou doktrínu mechanizovaného boje v praxi. Do Španělska se vypravil kontingent vojenských poradců, dobrovolníků a tanková brigáda s nemalým počtem tanků (hlavně [[T-26]] a [[BT (tank)|BT-5]]).<ref name="Jorgenser30">Jörgenser a Mann, str. 30.</ref><ref name="Macoun26">Macoun, str. 26.{{Citace monografie
| příjmení = Macoun
| jméno = Jiří
| titul = Tanky
| vydavatel = Computer Press, a. s.
| místo = Brno
| rok = 2008
| strany = 96
}}</ref> Z počátku neměly sovětské jednotky rovnocenného soupeře (lepší kvalita výzbroje), ale jakmile bylo velení svěřeno nezkušeným republikánům, začala se situace měnit. Republikáni nedokázali v boji účinně koordinovat tankové, a letecké jednotky s pěchotou. Tankové jednotky byly nasazovány jednotlivě a velice trpěly palbou dělostřelectva a protitankových min. Generál [[Dmitrij Grigorijevič Pavlov|Dmitrij Pavlov]] vyvodil z konfliktu chybné závěry, že tanky by měly fungovat jako podpůrná zbraň pěchoty, nikoliv jako mohutný obrněný celek.<ref name="Jorgenser31">Jörgenser a Mann, str. 31.</ref><ref>"Tanková vojska Rudé armády. Vojska. Extra Publishing, 13. března, 2015. str. 5.</ref> Následující roky docházelo k rozpouštění mechanizovaných sborů a návratu ke staré, západní taktice vedení boje.


=== Druhá světová válka ===
=== Druhá světová válka ===
==== 1939 ====
Už od obsazení Mandžuska roku [[1931]] ohrožovalo [[Japonské císařství|císařské Japonsko]] sovětské hranice na dálném východě. Pohraniční potyčky s jednotkami [[Kuantungská armáda|Kuantungské armády]] přerostly roku [[1938]] v japonskou invazi. Střed vyústil v [[Bitva u jezera Chasan|bitvu u jezera Chasan]], jenž skončila na mrtvém bodě. V květnu [[1939]] zahájila japonská 6. armáda útok na Mongolsko, jenž bylo spojencem [[SSSR]].<ref name="DTV5">{{Citace monografie
| příjmení = Jowett
| jméno = Philip
| titul = Japonská armáda 1931-1945
| vydavatel = Computer Press, a. s.
| místo = Brno
| rok = 2007
| kapitola = Chronologie 1931-Prosinec 1941
| strany = 13-17
}}</ref> Do cesty se jim postavily jednotky [[Dálněvýchodní front|dálněvýchodního frontu]] pod velením generála [[Georgij Konstantinovič Žukov|Georgije Žukova]] a pomocí kombinovaných mechanizovaných útoků podporovanými, dělostřelectvem a letectvem nepřátelský postup zastavili, přestože Japonci měli proti nim převahu 4/1.<ref name="Jorgenser32">Jörgenser a Mann, str. 32-33.</ref><ref name="DTV5"></ref> Za úsvitu [[20. srpen|20. srpna]] zahájila rudá armáda rozsáhlou [[Protiútok|protiofenzívu]]. Tankové jednotky pronikly za mohutné dělostřelecké a letecké podpory obrannou na křídlech a v týlu odřízly Japoncům ústupovou cestu u vesnice Nomonhan.<ref name="Jorgenser33">Jörgenser a Mann, str. 33.</ref> V těsném závěsu za tanky postupovala pěchota, jenž představovala druhou údernou vlnu. [[31. srpen|31. srpna]] se zbylé japonské jednotky vzdaly. [[Bitva u řeky Chalchyn|Bitva u Chalchyn-golu]] potvrdila teorii maršála [[Michail Tuchačevskij|Tuchačevského]] v moderní, mechanizovaný způsob boje a prakticky ukázala, že velké tankové síly jsou v koordinaci s letectvem a dělostřelectvem velmi efektivní.<ref name="Jorgenser33">Jörgenser a Mann, str. 33.</ref> Porážka donutila Japonce opustit plán na obsazení Sibiře {{#tag:ref|Jednalo se o plán japonské politiky tzv. „''Severní expanze''“ (北進論 ''[[Hokušin-ron]]''), jenž začal vznikat už po [[Rusko-japonská válka|rusko-japonské válce]] s cílem získat sibiřské nerostné bohatství. Japonské velení po porážce [[Bitva u řeky Chalchyn|u Chalchyn-golu]] expanzi na Sibiř zavrhlo a nahradilo jej diametrálně-opačným plánem tzv. „''Jižní expanze''“ (南進論 ''[[Nanšin-ron]]'') na obsazení Indonésie a tamních zdrojů ropy a kaučuku|group="Pozn."}}.

[[23. srpen|23. srpna]] byl v [[Moskva|Moskvě]] podepsán [[Pakt Ribbentrop-Molotov|pakt Molotov-Ribbentrop]], jenž z stvrzoval dohodu o neútočení mezi [[Nacistické Německo|Třetí říší]] a [[Sovětský svaz|Sovětským svazem]]. V září se Rudá armáda podílela na okupaci [[Druhá Polská republika|Polska]], když překročila polské hranice bez vyhlášení války. Vrchním velitelem byl jmenován [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Kliment Vorošilov]]. Rusové snadno překonali polský odpor díky obrovské početní převaze, území východního Polska anektovali a zahájily proces [[Sovětizace|sovětizace]]. Postupně se připravovala i anexe [[Baltské státy|Pobaltí]] a rumunské [[Besarábie]]. <ref name="DTV6">{{Citace monografie
| příjmení = Jörgenser
| příjmení2 = Mann
| jméno = Christer
| jméno2 = Chris
| titul = Strategie a taktiky tankových zbraní
| vydavatel = D-Consult s. r. o.
| místo = Praha
| rok = 2008
| kapitola = Blesková válka
| strany = 35-53
}}</ref>

Po počátečním náporu německého [[Wehrmacht]]u, který přinesl Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generála [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukova]] v [[Bitva před Moskvou|bitvě před Moskvou]]. Vítězství rudoarmějců v [[Bitva u Stalingradu|bitvách u Stalingradu]] a&nbsp;u&nbsp;[[Bitva u Kurska|Kurska]] znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa.
Po počátečním náporu německého [[Wehrmacht]]u, který přinesl Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generála [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukova]] v [[Bitva před Moskvou|bitvě před Moskvou]]. Vítězství rudoarmějců v [[Bitva u Stalingradu|bitvách u Stalingradu]] a&nbsp;u&nbsp;[[Bitva u Kurska|Kurska]] znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa.


Řádek 167: Řádek 187:
</gallery>
</gallery>
</center>
</center>

== Poznámky ==
<references group="Pozn."/>


== Reference ==
== Reference ==
Řádek 191: Řádek 214:
| odkaz na autora =
| odkaz na autora =
| titul = Rudá armáda za druhé světové války
| titul = Rudá armáda za druhé světové války
|vydání=1
| vydavatel = Computer Press, a. s.
| vydavatel = Computer Press, a. s.
| místo = Brno
| místo = Brno
Řádek 196: Řádek 220:
| počet stran = 48
| počet stran = 48
| isbn = 978-80-251-1890-0
| isbn = 978-80-251-1890-0
| poznámka = překlad Sylvie Fidrová
|ref=Zaloga2007
}}
}}
* {{Citace monografie
* {{Citace monografie
| příjmení = Jörgenser / Mann
| příjmení = Jörgenser
| příjmení2 = Mann
| jméno = Christer / Chris
| jméno = Christer
| jméno2 = Chris
| odkaz na autora =
| odkaz na autora =
| titul = Strategie a taktiky tankových zbraní
| titul = Strategie a taktiky tankových zbraní
|vydání=1
| vydavatel = D-Consult s. r. o.
| vydavatel = D-Consult s. r. o.
| místo = Praha
| místo = Praha
Řádek 207: Řádek 236:
| počet stran = 176
| počet stran = 176
| isbn = 978-80-87087-52-7
| isbn = 978-80-87087-52-7
| poznámka = překlad Budivoj Hnát
|ref=Jorgenser2008
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Macoun
| jméno = Jiří
| odkaz na autora =
| titul = Tanky
|vydání=1
| vydavatel = Computer Press, a. s.
| místo = Brno
| rok = 2008
| počet stran = 96
| isbn = 80-251-0818-X
|ref=Macoun2008
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Jowett
| jméno = Philip
| titul = Japonská armáda 1931-1945
|vydání=1
| vydavatel = Computer Press, a. s.
| místo = Brno
| rok = 2007
| isbn = 978-80-251-1888-7
| poznámka = překlad Karel Lokaj
|ref=Jowett2007
}}
}}


Řádek 215: Řádek 271:
| odkaz na autora =
| odkaz na autora =
| titul = The Soviet Soldier of World War Two
| titul = The Soviet Soldier of World War Two
|vydání=1
| vydavatel = HISTORIE & COLLECTIONS
| vydavatel = HISTORIE & COLLECTIONS
| místo = Paris
| místo = Paříž
| rok = 2011
| rok = 2011
| počet stran = 176
| počet stran = 176
| isbn = 978-2-35250-100-8
| isbn = 978-2-35250-100-8
| jazyk = anglicky
| jazyk = anglicky
|ref=Charbonnier2011
}}
* {{Citace monografie
|příjmení= Ries
|jméno= Tomas
|titul= Cold Will: The Defense of Finland
|vydání=1
|rok=1988
|vydavatel=Brassey's Defence Publishers
|místo=Londýn
|isbn=00-8033-592-6
|jazyk=anglicky
|ref=Ries1988
}}
}}


Verze z 7. 8. 2016, 15:04

ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Dělnicko-rolnická rudá armáda
Neoficiální vlajka RKKA (líc)
Neoficiální vlajka RKKA (líc)
ZeměVlajka RSFSR RSFSR (1918–1922)
Vlajka Sovětského svazu Sovětský svaz (1922–1946)
Vznik28. ledna 1918
Zánik25. února 1946 (přejmenována na Sovětskou armádu)
TypPozemní vojsko
FunkceOchrana území a politických zájmů SSSR
Vytváření ohnisek pro socialistické revoluce v Evropě a jejich následná podpora
Velikost12 839 800[1] (červenec 1945)
MottoPro naši sovětskou vlast!
VeliteléLev Trockij
Michail Frunze
Kliment Vorošilov
Vasilij Bljucher
Michail Tuchačevskij
Semjon Timošenko
Georgij Žukov
Konstantin Rokossovskij
Ivan Koněv
Semjon Buďonnyj
Boris Šapošnikov
Alexandr Vasilevskij
Rodion Malinovskij
Vasilij Čujkov
a další
Nadřazené jednotkyRada lidových komisařů
Rada práce a obrany
Nejvyšší sovět Sovětského svazu
Lidový komisariát obrany SSSR
Výbor pro obranu SNK
Stavka
Účast
VálkyRuská občanská válka (1917–1922)

Finská občanská válka
Ukrajinská válka (1917–1921)
Litevská válka (1918–1919)
Lotyšská válka (1918–1920)
Estonská osvobozenecká válka
Válka v Osetii (1918–1920)
Polsko-sovětská válka (1919–1921)
Invaze Rudé armády do Ázerbájdžánu (1920)
Invaze Rudé armády do Gruzie (1921)
Potlačení arménského povstání
Potlačení povstání v Karélii (1921–1922)
Intervence v Gruzii (1924)
První čínsko-sovětský konflikt (1929)
Sovětská invaze do Sin-ťiangu (1934)
Druhý čínsko-sovětský konflikt (1937)
Sovětsko-japonské pohraniční konflikty (1938–1945)
Druhá světová válka (1941–1945)

MiseŠpanělská občanská válka (1936–1939)
BitvyBitva o Narvu (1919)
Bitva u jezera Chasan (1938)
Bitva u Chalchyn-golu (1939)
Bitva o Kollaa (1939–1940)
Operace Barbarossa (1941)
Bitva před Moskvou (1941–1942)
Obležení Leningradu (1941–1944)
Bitva u Stalingradu (1942–1943)
Bitva u Kurska (1943)
Bitva o Dněpr
Operace Bagration (1944)
Viselsko-oderská operace (1945)
Ostravská operace
Bratislavsko-brněnská operace
Bitva o Berlín
Pražská ofenzíva
Operace Srpnová bouře

Rudá armáda, celým názvem Dělnicko-rolnická rudá armáda (rusky Рабоче-крестьянская Красная Армия Raboče-krestjanskaja Krasnaja Armija (РККА nebo RKKA), zkráceně jen Красная Армия) byla armáda bolševického Ruska (1918–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1946). S pomocí armádních specialistů carské armády ji během ruské revoluce (28. ledna 1918) z pověření Rady lidových komisařů založil Lev Trockij jako nástupkyni Rudé gardy.

Označení rudá vzniklo jako protipól Bílé gardy (krasnogvardějci proti bělogvardějcům) a její vojáci, se nazývali rudoarmějci nebo krasnoarmějci (podle ruštiny - krasnyj = rudý), což mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji proti kapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí. Po skončení druhé světová války však název rudá připomínal její revoluční původ nežádoucím způsobem[zdroj?] a 25. února 1946 byla oficiálně přejmenována na Sovětskou armádu (rusky Советская Армия (СА)/Sovjetskaja Armija).

Rudá armáda byla vytvořena dle Leninových slov „pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a svozu obilí a topiva“ např. pro akce typu s kulomety pro obilí.[2] Představiteli režimu, socialistického realismu a  budovatelské poezie byla opěvována jako „armáda míru“.

Rudé armádě je v bojích druhé světové války vedoucích k vítězství spojenců, přisuzována rozhodující role. Během války na východní frontě bojovaly divize Wehrmachtu a SS od hustých baltských a běloruských lesů po rozsáhlé jihoruské stepi. Představovaly 70% -80% z německých pozemních sil. Vázání takového počtu jednotek a obranyschopnost Rudé armády vedly k tomu, že Němci nemohli tato vojska použít ani v Africe, ani v Itálii a také ne na západní frontě.

Historie

Mechanizace a modernizace

Po vítězství v občanské válce v roce 1922 přišlo uklidnění dlouhodobě rozbouřené mezinárodní situace a snížení počtu vojáků na mírové stavy. Jako první odcházeli důstojníci sloužící původně v carské armádě, celé jednotky byly rozpouštěny. V roce 1924 začali komisař pro obranu Michail Frunze a jeho zástupce Michail Tuchačevskij Rudou armádu modernizovat. To se nelíbilo tradicionalistům, které reprezentovali Semjon Buďonnyj a Kliment Vorošilov. Snaha o modernizaci skončila o rok později, Frunze zemřel za podezřelých okolností a Tuchačevskij byl degradován na velitele leningradského vojenského okruhu. Situace se změnila na začátku 30. let. Generální tajemník Komunistické strany Josif Stalin usoudil, že Rudou armádu je nutno modernizovat, aby mohla obstát v moderním boji s ostatními velmocemi.[3] Roku 1931 byl Tuchačevskij jmenován do úřadu RKKA pro výzbroj a technologie. Začal rozsáhlý projekt, s cílem vytvořit z Rudé armády moderní, silnou, bojovou složku, která by neměla konkurenci. V rámci pětiletých plánů (1928–1937) proběhla rozsáhlá industrializace, která změnila Sovětský svaz z agrárního státu na průmyslovou velmoc.

Kolem Tuchačevského se shromáždili schopní a prozíraví velitelé a vojenští teoretikové, inspirovaní myšlenkami mechanizovaného vedení boje a bleskové války.[4] Dali podnět k modernizování tankových závodů ve Stalingradu, Charkově, Čeljabinsku i Leningradě a výroba tanků prudce vzrostla. Rozběhla se i výroba letadel. Na rozdíl od západních velmocí neplatila v socialistickém hospodářství finanční omezení (obzvlášť pro politické a vojenské cíle). Pouhá produkce zbraní a techniky však nestačila, a proto bylo nutné vypracovat taktiku vedení boje.

Při útoku měly tankové brigády soustředěné do mechanizovaných sborů prolomit nepřátelské obranné linie za podpory střemhlavých bombardérů, proniknout do týlu protivníka, jeho jednotky obchvátit z boku a obklíčit. Likvidaci těchto ohnisek odporu zajistila mechanizovaná pěchota podporovaná samohybným dělostřelectvem, zatímco tankové jednotky se přeskupily a zahájily další postup do nitra nepřátelského území. Poté následoval proti zaskočenému a zmatenému nepříteli „hloubkový útok“, ze vzduchu. Letecký výsadek parašutistů, vyzbrojených speciálními lehkými tanky, obrněnými transportéry a dalšími druhy podpůrných zbraní, by udeřil hluboko v týlu a zmocnil se strategických cílů (mosty přes vodní toky, železniční stanice, týlové sklady, velitelská stanoviště, atd.). Nepřítel, jenž by byl těmito útoky spíš ochromen a paralyzován, než fyzicky zničen a následně donucen ke kapitulaci. Mechanizované sbory se staly silnými útvary nejen pro útočné, ale i obranné operace. Rudá armáda byla díky těmto myšlenkám roky, ne-li desítky let, před Západem.

Rudá armáda se stala teoreticky celosvětově největší a nejmodernější armádou.[4] Byla do značné míry mechanizovaná, dobře vybavená a vedená. Podle některých autorů se žádná armáda západních velmocí, včetně německého Wehrmachtu, s tehdejší Rudou armádou nemohla měřit. Během kyjevských manévrů v roce 1935 generál Jona Jakir úspěšně demonstroval, jak můžou pozemní jednotky operovat při dobré součinnosti s letectvem. O rok později byl úspěch zopakován v Bělorusku. Tentokrát byli přítomni i zahraniční pozorovatelé, na které udělala tato demonstrace síly velký dojem. A právě obdiv Západu k těmto mužům, kteří za své postavení vděčili nikoliv Stalinovi, ale svému umu, se stal stalinistickému vedení země trnem v oku. Tuchačevskij navíc otevřeně kritizoval nacistické Německo a varoval před jeho agresí. Stalin, který už v té době trpěl paranoiou, se obával, že tito profesionálové, kteří Rudou armádu učinili prvotřídní bojovou složkou, by se mohli s umírněnými komunisty proti němu spiknout a svrhnout ho. Tak začala i v armádě série procesů, věznění a poprav, známá jako Velká čistka.

Velká čistka

Josif Vissarionovič Stalin rozpoutal ve snaze zbavit se veškeré skutečné i domnělé opozice teror proti armádnímu velení. Obrovskému politickému útlaku, věznění a popravám padl za oběť velký počet zkušených armádních důstojníků, z toho několik desítek vysoce postavených generálů.[5][Pozn. 1] (včetně Michaila Tuchačevského a Vasila Bljuchera, kteří byli popraveni). To se na Rudé armádě fatálně podepsalo. Na velitelské posty se dostali stalinisté, kteří slepě vyznávali tradiční způsob boje, založený na jezdectvu a proletářském nadšení. Tito velitelé byly na jednu stranu velice loajální vůči komunistické straně, ale zároveň nezkušení a na vedení velkých mechanizovaných útvarů v doktríně bleskové války jejich schopnosti absolutně nestačili, což úroveň a efektivitu velení, stejně jako úroveň vzdělání na vojenských akademiích srazilo do období občanské války.[6][7]

Politické překážky a zavádění nových opatření se staly obrovskou brzdou v dalším vývoji. Největší politickou překážkou bylo opětovné zavedení systému „dvojí velení“ a znovuvytvoření pozice politického komisaře.[Pozn. 2] Každá jednotka o velikosti praporu a výše měla vlastního politruka, který schvaloval veškeré podstatné rozkazy velitele jednotky. Neměl žádné vojenské vzdělání a vybírán byl na základě věrnosti komunistické straně. Obecně se věnoval politickému školení jednotky, vytváření morálky a do vojenských záležitostí se nemíchal. Ve skutečnosti však drtivá většina politruků svého postavení zlomyslně a škodolibě zneužívala k zastrašování čestných velitelů i k osobnímu prospěchu. Vměšovali se do velení jednotek a ve své pýše si hráli na velké vojevůdce, což mělo pro Rudou armádu v následujících konfliktech destruktivní důsledky.[8][9]

Další politickou překážkou a nástrojem komunistické strany zavedených během čistky bylo nasazení Komsomolu. Díky štědré podpoře strany počet členů Komsomolu v letech 1937–1938 rapidně vzrostl. Členové ve vojenských jednotkách svolávali schůze, během kterých kritizovali a odsuzovali své velitele a komisaře.[8] To způsobilo, že v armádě začala upadat běžná vojenská disciplína a došlo k úplnému morálnímu rozkladu, který se projevil nejen za zimní války proti Finsku, ale především za války s Německem. Stalin Velkou čistkou sice zlikvidoval opozici a upevnil svou moc, ale zároveň zničil Rudou armádu a iniciativu tak převzali Němci.[6]

Španělská občanská válka

Související informace naleznete také v článku Španělská občanská válka.

Roku 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. Na straně oficiální vlády stáli levicoví republikáni a na straně druhé povstalečtí nacionalisté vedení generálem Frankem. Pro Sovětský svaz to byla perfektní příležitost, jak vyzkoušet novou doktrínu mechanizovaného boje v praxi. Do Španělska se vypravil kontingent vojenských poradců, dobrovolníků a tanková brigáda s nemalým počtem tanků (hlavně T-26 a BT-5).[10][11] Z počátku neměly sovětské jednotky rovnocenného soupeře (lepší kvalita výzbroje), ale jakmile bylo velení svěřeno nezkušeným republikánům, začala se situace měnit. Republikáni nedokázali v boji účinně koordinovat tankové, a letecké jednotky s pěchotou. Tankové jednotky byly nasazovány jednotlivě a velice trpěly palbou dělostřelectva a protitankových min. Generál Dmitrij Pavlov vyvodil z konfliktu chybné závěry, že tanky by měly fungovat jako podpůrná zbraň pěchoty, nikoliv jako mohutný obrněný celek.[12][13] Následující roky docházelo k rozpouštění mechanizovaných sborů a návratu ke staré, západní taktice vedení boje.

Druhá světová válka

1939

Už od obsazení Mandžuska roku 1931 ohrožovalo císařské Japonsko sovětské hranice na dálném východě. Pohraniční potyčky s jednotkami Kuantungské armády přerostly roku 1938 v japonskou invazi. Střed vyústil v bitvu u jezera Chasan, jenž skončila na mrtvém bodě. V květnu 1939 zahájila japonská 6. armáda útok na Mongolsko, jenž bylo spojencem SSSR.[14] Do cesty se jim postavily jednotky dálněvýchodního frontu pod velením generála Georgije Žukova a pomocí kombinovaných mechanizovaných útoků podporovanými, dělostřelectvem a letectvem nepřátelský postup zastavili, přestože Japonci měli proti nim převahu 4/1.[15][14] Za úsvitu 20. srpna zahájila rudá armáda rozsáhlou protiofenzívu. Tankové jednotky pronikly za mohutné dělostřelecké a letecké podpory obrannou na křídlech a v týlu odřízly Japoncům ústupovou cestu u vesnice Nomonhan.[16] V těsném závěsu za tanky postupovala pěchota, jenž představovala druhou údernou vlnu. 31. srpna se zbylé japonské jednotky vzdaly. Bitva u Chalchyn-golu potvrdila teorii maršála Tuchačevského v moderní, mechanizovaný způsob boje a prakticky ukázala, že velké tankové síly jsou v koordinaci s letectvem a dělostřelectvem velmi efektivní.[16] Porážka donutila Japonce opustit plán na obsazení Sibiře [Pozn. 3].

23. srpna byl v Moskvě podepsán pakt Molotov-Ribbentrop, jenž z stvrzoval dohodu o neútočení mezi Třetí říší a Sovětským svazem. V září se Rudá armáda podílela na okupaci Polska, když překročila polské hranice bez vyhlášení války. Vrchním velitelem byl jmenován Kliment Vorošilov. Rusové snadno překonali polský odpor díky obrovské početní převaze, území východního Polska anektovali a zahájily proces sovětizace. Postupně se připravovala i anexe Pobaltí a rumunské Besarábie. [17]

Po počátečním náporu německého Wehrmachtu, který přinesl Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generála Žukova v bitvě před Moskvou. Vítězství rudoarmějců v bitvách u Stalingradu a u Kurska znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa.

V průběhu druhé světové války sloužilo v Rudé armádě 35 milionů sovětských občanů. Podle oficiálních odhadů bylo zabito v boji nebo pohřešováno 8,7 milionu rudoarmějců, z toho bylo 5,8 milionu Rusů, 1,4 milionu Ukrajinců a 1,5 milionu příslušníků ostatních sovětských národů. Dalších 15 milionů vojáků Rudé armády utrpělo v boji zranění.[18] Dále zemřelo v letech 1941-42 v německém zajetí okolo 3 milionů zajatých rudoarmějců, což byla součást německého plánu genocidy slovanských národů, tzv. Generalplan Ost.[19]

V bojích s Rudou armádou zahynulo 5 milionů německých vojáků a jejich spojenců ze zemí Osy.[20] I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 připadalo 68.5% vojenských ztrát nacistického Německa na východní frontu.[21] Na vítězství Rudé armády měla nemalý vliv materiální pomoc spojenců, kterou Sovětský svaz splácel už za války dodávkami nerostných surovin i v letech po válce. V prvních dvou letech byla anglo-americká pomoc ještě malá a nejvíce materiálu bylo dodáno po polovině roku 1943, tedy až po vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kursku. V roce 1945 byla už celá třetina nákladních vozů používaných Rudou armádou americké výroby.[22]

„ "Dnes se říká, že nám Spojenci nikdy nepomohli... Ale sotva lze popřít, že nám Američané dodávali obrovské množství materiálu, bez něhož bychom nemohli formovat naše zálohy, a ani pokračovat ve vláce... Dostali jsme 350 000 aut, a jakých aut! Chyběly nám výbušniny, střelný prach, neměli jsme ani čím plnit patrony do pušek. Američané nás (i v tom) opravdu dostali z nouze." “
— Ivan Stěpanovič Koněv, R. G. Pichoja, Sovětskij sojuz: istorija vlasti, 1945-1991, Moskva 1998, str. 206, citováno v knize Popely ještě žhavé. I.: Válka a nukleární mír, Díl 1, str. 72[23]

Při osvobozování Československa zemřelo 140 000 vojáků Rudé armády, mnozí padli během karpatsko-dukelské operace na severovýchodě Slovenska, kde bojovali po boku příslušníků 1. čs. armádního sboru.[24] Podle badatele Vlastimila Schildbergera padlo 66 495 Rumunů bojujících v 1. a 4. rumunské armádě 2. ukrajinském frontu maršála Malinovského. V bojích utrpěli vysoké ztráty také Poláci a padly či byly zraněny tisíce Rusínů (občanů ČSR).[25]

Přísaha

Tak jako v ostatních armádách, museli všichni vojáci Rudé armády složit vojenskou přísahu. Její text až na pár drobných úprav zůstával stejný. Verze z roku 1941:

„ "Já, občan Svazu sovětských socialistických republik, vstupujíce do řad Dělnicko-rolnické Rudé armády skládám přísahu a slavnostně se zavazuji být čestným, statečným, disciplinovaným, ostražitým vojákem, přísně chránit vojenská a státní tajemství, bezvýhradně se řídit všemi vojenskými řády a plnit rozkazy velitelů a náčelníků.

Přísahám, že budu svědomitě studovat vojenskou nauku, všemi prostředky chránit vojenský i lidový majetek a do posledního dechu budu oddán svému Lidu, své Sovětské Vlasti a dělnicko-rolnické vládě.

Budu vždy připraven na rozkaz dělnicko-rolnické vlády vystoupit na obranu své vlasti - Svazu sovětských socialistických republik, a, jako vojín Dělnicko-rolnické Rudé armády, se zavazuji bránit ji chrabře, důstojně a čestně, nelitujíce své krve i samotného života pro dosažení plného vítězství nad nepřítelem.

Pokud se zlým úmyslem poruším tuto přísahu, nechť mně postihne tvrdý trest sovětského zákona, všeobecná nenávist a opovržení pracujících."[26]

“

Galerie

Poznámky

  1. ↑ Přesný a celkový důstojníků, kteří byli uvězněni nebo popraveni je předmětem dohadů, nicméně z nejvyššího velení bylo popraveno 13 armádních generálů, 57 generálporučíků, 85 generálmajorů a 220 plukovníků
  2. ↑ Šlo systém užívaný za občanské války, kdy komisaři dohlíželi na profesionální důstojníky, z nichž většina sloužila v carské armádě.[8]
  3. ↑ Jednalo se o plán japonské politiky tzv. „Severní expanze“ (北進論 Hokušin-ron), jenž začal vznikat už po rusko-japonské válce s cílem získat sibiřské nerostné bohatství. Japonské velení po porážce u Chalchyn-golu expanzi na Sibiř zavrhlo a nahradilo jej diametrálně-opačným plánem tzv. „Jižní expanze“ (南進論 Nanšin-ron) na obsazení Indonésie a tamních zdrojů ropy a kaučuku

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Red Army na anglické Wikipedii (číslo revize nebylo určeno)Šablona {{Překlad}} požaduje zadat hodnotu do parametru „revize“!.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Рабоче-крестьянская Красная армия na ruské Wikipedii (číslo revize nebylo určeno)Šablona {{Překlad}} požaduje zadat hodnotu do parametru „revize“!.

  1. ↑ http://www.fronta.cz/dotaz/pocet-mobilizovanych-v-sssr-a-nemecku
  2. ↑ ruský historik Alexandr Jakovlev, např. kniha Rusko plné křížů
  3. ↑ JÖRGENSER, Christer; MANN, Chris. Strategie a taktiky tankových zbraní. Praha: D-Consult s. r. o., 2008. S. 24. [dále jen Jörgenser a Mann]. 
  4. ↑ a b Jörgenser a Mann, str. 26.
  5. ↑ CHARBONNIER, Philippe. The Soviet Soldier of World War Two. Paris: HISTORIE & COLLECTIONS, 2011. S. 4. (angličtina) [dále jen Charbonnier]. 
  6. ↑ a b Jörgenser a Mann, str. 28.
  7. ↑ ZALOGA, Steven. Rudá armáda za druhé světové války. Brno: Computer Press, a. s., 2007. S. 3. 
  8. ↑ a b c Zaloga, str. 4.
  9. ↑ RIES, Tomas. Cold Will: The Defense of Finland. Londýn: Brassey's Defence Publishers, 1988. S. 56. (anglicky) 
  10. ↑ Jörgenser a Mann, str. 30.
  11. ↑ Macoun, str. 26.MACOUN, Jiří. Tanky. Brno: Computer Press, a. s., 2008. S. 96. 
  12. ↑ Jörgenser a Mann, str. 31.
  13. ↑ "Tanková vojska Rudé armády. Vojska. Extra Publishing, 13. března, 2015. str. 5.
  14. ↑ a b JOWETT, Philip. Japonská armáda 1931-1945. Brno: Computer Press, a. s., 2007. Kapitola Chronologie 1931-Prosinec 1941, s. 13-17. 
  15. ↑ Jörgenser a Mann, str. 32-33.
  16. ↑ a b Jörgenser a Mann, str. 33.
  17. ↑ JÖRGENSER, Christer; MANN, Chris. Strategie a taktiky tankových zbraní. Praha: D-Consult s. r. o., 2008. Kapitola Blesková válka, s. 35-53. 
  18. ↑ Zdroj: G. I. Krivosheev. Soviet Casualties and Combat Losses. Greenhill 1997 ISBN 978-1-85367-280-4 Strany 85–97
  19. ↑ "Geografie krvavých zemí". Respekt. 24. listopadu, 2013
  20. ↑ German losses according to: Rüdiger Overmans, Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg. Oldenbourg 2000. ISBN 3-486-56531-1, s. 265, 272
  21. ↑ Jeffrey Herf (2006). The Jewish enemy: Nazi propaganda during World War II and the Holocaust. Harvard University Press. ISBN 0-674-02175-4, s. 252.
  22. ↑ Weeks, Albert L. Russia's Life-Saver: Lend-Lease Aid to the U.S.S.R. in World War II. Lanham, Maryland: Lexington Books, 2004. ISBN 978-0-7391-0736-2, s. 107
  23. ↑ https://books.google.cz/books?id=ZFhcBAAAQBAJ&pg=PA72&lpg=PA72&dq=%C5%BDukov+bez+spojeneck%C3%A9+pomoci&source=bl&ots=pwUri3jQDp&sig=AqeJpQC9gvxRp_ywB83Gh8fl-v0&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiWu-frs9DMAhVLiiwKHYUsDEcQ6AEIdDAO#v=onepage&q=%C5%BDukov%20bez%20&f=false
  24. ↑ "A Companion to Russian History". Abbott Gleason (2009). Wiley-Blackwell. s.409. ISBN 1-4051-3560-3
  25. ↑ http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/vojaci-o-nichz-skoro-nikdo-nevi-pri-osvobozovani-ceskosloven/r~74d4fc5a12c411e6888a0025900fea04/
  26. ↑ [[1]]

Literatura

V češtině

  • LITERA, Bohuslav. Historie Rudé armády 1917–1941. Praha: Libri, 2009. 384 s. ISBN 978-80-7277-418-0. 
  • ZALOGA, Steven, 2007. Rudá armáda za druhé světové války. 1. vyd. Brno: Computer Press, a. s.. 48 s. ISBN 978-80-251-1890-0. Překlad Sylvie Fidrová. 
  • JÖRGENSER, Christer; MANN, Chris, 2008. Strategie a taktiky tankových zbraní. 1. vyd. Praha: D-Consult s. r. o.. 176 s. ISBN 978-80-87087-52-7. Překlad Budivoj Hnát. 
  • MACOUN, Jiří, 2008. Tanky. 1. vyd. Brno: Computer Press, a. s.. 96 s. ISBN 80-251-0818-X. 
  • JOWETT, Philip, 2007. Japonská armáda 1931-1945. 1. vyd. Brno: Computer Press, a. s.. ISBN 978-80-251-1888-7. Překlad Karel Lokaj. 

Cizojazyčně

  • CHARBONNIER, Philippe, 2011. The Soviet Soldier of World War Two. 1. vyd. Paříž: HISTORIE & COLLECTIONS. 176 s. ISBN 978-2-35250-100-8. (anglicky) 
  • RIES, Tomas, 1988. Cold Will: The Defense of Finland. 1. vyd. Londýn: Brassey's Defence Publishers. ISBN 00-8033-592-6. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rudá_armáda&oldid=13997843“