Přeskočit na obsah

Próza

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Próza (prosa), výraz pochází z latinského výrazu prósa orátio – tj. řeč hovořící přímo, nerýmovaně, próza je tedy každý psaný text nepsaný ve verších. Jde tedy o běžnou, přirozenou formou psaného textu na rozdíl od „vázané řeči“ čili poezie. Odtud také pojem prozaický v přeneseném smyslu, tedy zhruba „protiklad vznešeného“. S nástupem volného verše v poezii se hranice mezi pojmy poezie a próza ovšem setřely, americký básník T. S. Eliot to komentoval slovy „rozdíl mezi veršem a prózou je jasný, rozdíl mezi poezií a prózou je nejasný“. Třetí samostatnou kategorií vedle poezie a prózy je drama.[1]

Próza se dělí na dvě hlavní skupiny, prózu uměleckou a prózu vědeckou. V běžné řeči, zejména v češtině, se však postupem doby pojem próza stal označením hlavně prózy umělecké (v jiných jazycích tomu tak nutně není), tedy synonymem beletrie (i tento pojem však v češtině měnil v čase význam, původně zahrnoval i poezii). Hlavními žánry umělecké prózy v moderní éře jsou román a povídka, vedlejšími žánry pak novela, fejeton a esej. V minulosti to byly spíše žánry legendy, mýtu či pohádky.

Význam umělecké prózy se zvýšil v době preromantismu a osvícenství. V 19. století se stala rovnocennou poezii a od konce tohoto století je nejrozšířenějším druhem textů.[1]

Píšeme-li prózu, řídíme se při sestavování vět logikou a gramatickými pravidly, text se člení do odstavců, slova, která k sobě významově patří, se neoddělují pauzou apod. Ve zvukové podobě mají věty přirozenou intonaci (např. v oznamovacích větách mluvčí v závěru klesá hlasem) a přízvuky netvoří pravidelné rytmy.

V počátcích literatury byl text psaný prózou spíše výjimečný a zpravidla se jednalo o odborná (náboženská, historická) nebo vzdělávací díla.

Po vynálezu knihtisku (1445) a nástupu renesance si literatura (resp. autoři) začala klást za cíl oslovit širší čtenářské publikum. To samozřejmě předpokládalo, že knihy bude číst i méně vzdělaná část populace než tomu bylo do té doby, proto byla do prózy převáděna starší veršovaná díla – především eposy a rytířské romány. Období renesance lze tedy označit jako období začátku rozvoje prózy, to však neznamená, že by se próza stala převažující literaturou, naopak byla považována za nižší literární útvar (poměr próza k poezii bývá udáván zhruba jako 2 : 9, toto číslo nelze brát nijak vážně, protože neexistuje žádná statistika vydaných děl, jedná se pouze o odhad).

Tento poměr se vyrovnal zhruba v 18. století a od 19. století je většina děl vydávána v próze. O současné době lze tvrdit, že poezie je prózou stále více zatlačována do ústraní a převaha prózy se zvyšuje.

Stavba prozaických děl

[editovat | editovat zdroj]

Je samozřejmě velmi těžké hovořit o nějaké obecné stavbě u takto širokého tématu, pokud se zde hovoří o stavbě myslí se tím, že dochází k zanedbání tak specifických prozaických textů jako jsou např. zákony, dále tento popis neplatí u uměleckých zvláštností jako je např. nový román. Zcela všeobecně lze říci pouze, že stavba prózy vychází z námětu, který nemá s literaturou vůbec nic společného a je důvodem k napsání díla, motivací by měla být mj. i touha něco sdělit, ale v próze se často objevuje fakt, že motivací jsou pouze peníze, to se netýká pouze žánrů typu červená knihovna, ale i klasiků (např. Honoré de Balzac).

Základem díla je příběh – tzv. fabule, což jsou události spojené dohromady určitou dějovou posloupností – tzv. syžet. Příběh může být přerušován vedlejšími, někdy i zcela nesouvisejícími příhodami, s vlastním syžetem. Dobrým příkladem těchto vložených příhod je Jaroslav Hašek, kdy Švejk vypravuje nějaké příhody, které na hlavní děj nemají žádný vliv.

Často se hovoří o autorově stylu, což je vlastně souhrn prostředků, kterými je dílo psáno – např. charakteristika, popis, používání několikanásobných větných členů, zvláštní větná stavba, atp.

Díky rozsáhlosti tohoto pojmu je samozřejmě nutné prózu nějak rozdělit. Za základní lze považovat dělení na prózu[1]:

  1. Uměleckou – tím se rozumí text, který je psán nerýmovanou (resp. neveršovanou) formou – tzv. „řečí všedního dne“. Samozřejmě je různě umělecky ztvárňována jednak volbou vhodných slov, používáním spisovného jazyka (neplatí vždy), zvláštní stavbou věty, tím samozřejmě dochází k určité rytmizaci, která může přejít do volného verše.
  2. Vědeckou – touto prózou se rozumí specifické druhy literatury, jako jsou vědecká pojednání, návody, publikování nějakého výzkumu
  3. Rétorickou – či též řečnickou; politické projevy, soudní řeči, slavnostní projevy, kázání
  4. Dokumentární – úřední listiny, zákony, korespondence
  5. Publicistickou – žurnalistické články, komentáře, popularizační knihy

Uměleckou prózu lze dělit z mnoha hledisek, nejčastěji jsou používána:


Dělení podle forem

[editovat | editovat zdroj]

Podle literárních stylů

[editovat | editovat zdroj]

Další populární dělení se vztahu k literárnímu stylu jakým je dané dílo napsáno, zde lze rozlišovat např. styly:

Podle žánrů

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Žánrová literatura.

Vedle prózy hlavního proudu (mainstreamu), existuje i tzv. žánrová próza, v níž autor neklade takový důraz na uměleckost vyjádření, autorskou autenticitu či originalitu formy, ale snaží se naopak dodržet pravidla některého z tradičních žánrů, a to povětšinou populárních. K hlavním větvím žánrové literatury patří především detektivka a krimi, literatura pro děti, sci-fi a fantasy, horor a thriller, humoristická literatura, western, dobrodružná literatura, červená knihovna, někdy je k žánrové literatuře počítán i komiks, který stojí na rozhraní výtvarného umění. Žánry se pak často štěpí na podžánry (jako gotický horor, noir, historická detektivka, dystopická sci-fi, superhrdinský komiks, právnický thriller, špionská nebo válečná dobrodružná literatura, literatura pro dospívající, parodie apod.) a fúzují (dětská fantasy, humoristická sci-fi apod.). Za okrajovější žánrovou literaturu lze označit i literární pornografii. Hraničním jevem je také literatura faktu. Některé žánry se omezují jen na určité kulturní okruhy, například v anglosaském světě je populární tzv. motivační literatura, neboli „inspirational fiction“ (např. Slepičí polévka pro duši). Je zcela pravidelným zjevem, že i díla vysoké literatury si postupy žánrové literatury vypůjčují a ozvláštňují je, v literární postmoderně se pak takový postup stal takřka programovým – Jméno růže Umberta Eca tak bylo například napsáno jako detektivka. Není neobvyklé, že některá díla, která jsou zpočátku vnímána jen jako žánrová, jsou do vysoké literatury dodatečně „vyzvednuta“ kritickou reflexí (např. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nebo Rabelaisův Gargantua a Pantagruel). Ke klasikům patří v detektivce Arthur Conan Doyle (Sherlock Holmes), Agatha Christie či George Simenon (komisař Maigret), v literatuře pro děti Astrid Lindgrenová (Děti z Bullerbynu, Pipi Dlouhá punčocha), ve sci-fi Jules Verne, H. G. Wells, Arthur C. Clarke, v dobrodružné literatuře Robert Louis Stevenson nebo Herman Melville, v hororu a thrilleru Bram Stoker nebo Stephen King, v komiksu Stan Lee, v humoristické literatuře Oscar Wilde nebo Jerome K. Jerome. Své klasiky mají i jednotlivé podžánry – špionská dobrodružná literatura Iana Fleminga či Johna le Carré, humoristická sci-fi Douglase Adamse (Stopařův průvodce po Galaxii) a Terryho Pratchetta (Zeměplocha), noirová detektivka Raymonda Chandlera nebo Jo Nesboa (tzv. scandinoir), dystopický komiks Alana Moora (V jako Vendeta) atp.


  1. a b c Próza. leporelo.info [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-09-21. 
  2. POSPÍŠIL, Ivo. Hrabákovo Čtení o románu a souvislosti románové teorie. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. X, Řada literárněvědné slavistiky. 2003, roč. 6, s. 111. Dostupné online. ISSN 1212-1509. 
  3. PAVEL, Thomas G. The Lives of the Novel. Princeton: Princeton University Press, 2015. 360 s. ISBN 978-0-691-16578-3. S. 23. 
  4. MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef. Encyklopedie literárních žánrů. [s.l.]: Paseka 699 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7185-669-6. 
  5. Pavel (2015), s. 1.
  6. Pospíšil (2003), s. 111–112.
  7. SUZUKI, Tomi. The Tale of Genji, National Literature, Language, and Modernism. In: SHIRANE, Haruo. Envisioning the Tale of Genji: Media, Gender, and Cultural Production. New York: Columbia University Press, 2008. ISBN 978-80-7185-669-6. S. 262.
  8. JAMEK, Václav. Esej neboli zkoušení. www.advojka.cz [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. 
  9. FREUDMANN, Felix R. Realism and Magic in Perrault's Fairy Tales. L'Esprit Créateur. 1963, roč. 3, čís. 3, s. 116–122. Dostupné online [cit. 2021-09-22]. ISSN 0014-0767. 
  10. BORGES, Jorge Luis; WEINBERGER, Eliot. The Thousand and One Nights. The Georgia Review. 1984, roč. 38, čís. 3, s. 564–574. Dostupné online [cit. 2021-09-22]. ISSN 0016-8386. 
  11. MICHAELIS-JENA, Ruth. Oral Tradition and the Brothers Grimm. Folklore. 1971, roč. 82, čís. 4, s. 265–275. Dostupné online [cit. 2021-09-22]. ISSN 0015-587X. 
  12. DE MYLIUS, Johan. "Our time is the time of the fairy tale": Hans Christian Andersen between Traditional Craft and Literary Modernism. Marvels & Tales. 2006, roč. 20, čís. 2, s. 166–178. Dostupné online [cit. 2021-09-22]. ISSN 1521-4281. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]