Gargantua a Pantagruel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gustave Doré, Gargantuův oběd, ilustrace k románu

Gargantua a Pantagruel (1532-1564) je pětidílný román Francoise Rabelaise z období renesance, jenž byl částečně inspirován tehdy oblíbenou lidovou četbou o životě obrů.[1] Jedná se o jakýsi burleskní výchovný román líčící svéráznou cestu hlavní postavy za poznáním, přičemž první dvě knihy připomínají svou podobou svéráznou Iliadu, poslední dvě pak neméně svéráznou Odysseu.[1] Tato stavba románu poskytovala autorovi spoustu příležitostí k satiře na všechny oblasti soudobého života a středověkého myšlení, jako byly scholastická teologie a logika, mnišství a katolická askeze, protestantské puritánství i doznívající rytířství; krom toho je i parodií na soudobou literaturu a její žánry.[1] V utopii Thelémského opatství založeného obrem Gargantuou podává však Rabelais také svou vlastní vizi svobodného lidství.[1]

Dějová linie[editovat | editovat zdroj]

Dějová linie románu je tvořena historií královského rodu obrů - otce, syna a vnuka. První kniha začíná narozením Gargantuy, syna obra Grand Gousiera, a pokračuje jeho výchovou, studiemi v Paříži, válkou a založením utopického opatství Thelémského. Ve druhé knize přichází na svět Gargantuův obrovský syn Pantagruel, který, když dospěje a vystuduje, se vydá na dobrodružné cesty se svým přítelem Panurgem. Třetí kniha líčí groteskní Pantagruelovy úvahy o ženitbě a rozhodnutí o návštěvě věštírny, čtvrtá a pátá pak samotnou fantastickou plavbu k věštírně Božské Lahvice, při jejímž průběhu hrdinové poznají řadu parodicky utopických ostrovů a jejich obyvatel a v závěru získávají zde vytouženou věštbu a její výklad.

O autenticitě a autorství páté knihy vydané až po Rabelaisově smrti ovšem panují pochybnosti.[1]

Přijetí a kritické ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Román vzbudil u čtenářů velkou odezvu, avšak Sorbonna, která je v knize popsána jako bašta scholastické výchovy, odsoudila první dva díly jako obscenní. Kvůli proticírkevnímu tónu a až "karnevalově" veselému zesměšňování zavedených tradic se proti románu ohradil i reformátor Jan Kalvín a církví byla kniha veřejně odsouzena. Rabelaisovo dílo zařadila katolická církev na Index zakázaných knih. Zůstalo na něm až do konce 19. století, zmiňuje ho ještě Index z roku 1892.[2]

V pozdějších epochách (baroko, klasicismus) upadalo Rabelaisovo dílo vzhledem ke svému humornému vyznění stále znovu do nemilosti, objeveno bylo znovu až romantiky.[1] Silný vliv měl Rabelaisův styl grandiózní slovní zásoby a funkčního mísení archaismů, latinismů, neologismů, přísloví, vznešených obratů i vulgarit např. na N. V. Gogola nebo Vladislava Vančuru. Z podobných důvodů stoupl i vědecký zájem o román na počátku 20. století v dilech strukturalistů, hl. Michaila Bachtina.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g MACURA, Vladimír a kol.. Slovník světových literárních děl, 2. díl M-Ž. [s.l.] : Odeon, 1988. S. 166-167.  
  2. Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 326.]