Detektivní román

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Detektivka. Možná hledáte: Detektívka, album poprockové skupiny Elán.

Detektivní román a detektivní povídka, lidově detektivka, je jedním z nejoblíbenějších žánrů zábavné literatury. Název pochází z latinského slova detegere = odkrývat, odhalovat. Zápletka detektivních příběhů je založena na zločinu (nejčastěji vraždě), po jehož pachateli, detailech způsobu provedení nebo motivu pátrá detektiv. Příbuzným typem kriminální literatury jsou pitavaly a paměti slavných detektivů, které však popisují zločiny skutečné. Detektivka má rovněž blízko k thrilleru nebo špionážnímu románu, často dochází k jejich kombinaci. Historická detektivka, jejíž děj se odehrává ve vzdálenější minulosti, bývá považována též za subžánr historického románu.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Od počátku byla detektivka pojímána jako složitá hádanka, intelektuální hra a výzva čtenářovým logickým a deduktivním schopnostem. Rozuzlení musí být pravděpodobné, racionálně zdůvodněné a vycházející z indicíí, ale zároveň překvapivé. Autor musí postupovat logicky, aby čtenář mohl sledovat postup dedukce ze stop - za tím účelem vznikala i striktní žánrová pravidla (např. desatero pátera Knoxe, pravidlo tří stop). Vykonstruovanost zápletek však od počátku 20. století postupně ustupovala a pravidla se rozvolňovala. Důrazem na psychologii postav se některé pozdější detektivky výrazně přibližují psychologickému románu (G. Simenon), jiné se zase barvitým zachycením prostředí přibližují románu sociálnímu (např. u představitelů tzv. drsné školy).

Klíčovou postavou detektivky je detektiv, řešitel záhady. Zpočátku navazuje na romantickou tradici mstitelů bezpráví, často je obdařen mimořádními pozorovacími a kombinačními schopnostmi, později též znalostmi lidské psychiky. Někdy bývá výstředníkem až podivínem, jindy má působit jako okolím podceňovaný outsider. Je obvyklé, že v řadě děl jednoho autora vystupuje postava téhož detektiva. Od 20. století je obvyklejší typ obyčejného detektiva, ať již detektiva profesionálního (policista, soukromý detektiv), nebo soukromé osoby, jíž zločin zasáhl do života. Moderní detektivky často popisují rutinní vyšetřování celých policejních týmů.[1]

Z historie[editovat | editovat zdroj]

Deduktivní příběhy s kriminálními náměty nacházíme už v biblických apokryfech, Ezopových bajkách či orientálních pohádkách. Své předchůdce má detektivka v tzv. pikareskním (šibalském) a loupežnickém románu 18. století, nebo také (podobně jako thriller) v tzv. gotickém románu - jde také o typ prózy s tajemstvím. Jako samostatný žánr se detektivní román konstituoval ve 2. polovině 19. století. Rozšíření tohoto typu literatury pak souvisí s vytvářením moderní velkoměstské civilizace s jejím podsvětím a policejním aparátem.

Za první detektivní prózu v historii bývá považována povídka Edgara Allana Poea Vraždy v ulici Morgue z roku 1841. V Poeově stylu logické hádanky pokračuje pak A.C. Doyle a další (G. K. Chesterton, R.A. Freeman, S.S.Van Dine), později D.Sayersová, A. Christie, N. Marshová, P.D. Jamesová aj. Na rozhraní detektivky a thrilleru jsou díla E. Wallace. Ve 20. letech 20. století se v USA zrodil nový typ detektivky, tzv. drsná škola, jejímž protagonistou je osamělý bojovník za spravedlnost typu westernového hrdiny (díla D. Hammetta, R. Chandlera, R. Stouta, P. Cheyneyho, M. Spillana, částečně též E.S. Gardnera). Později se stává hlavní postavou detektivky i policejní profesionál (např. díla G. Simenona nebo Eda McBaina) nebo celý policejní tým (M. Sjówallová--P. Wahló).[1]

Detektivky také bývají častým námětem pro další audiovizuální zpracování jejich námětu v rozhlase, filmu a televizi. Tam jsou oblíbené detektivky zaměřené na moderní vyšetřovací metody, například na psychologické profilování.

Nejvýznamnější zahraniční autoři[editovat | editovat zdroj]

Česká detektivka[editovat | editovat zdroj]

V české literatuře jsou za zakladatele detektivního žánru považováni Emil Vachek a Eduard Fiker, kteří začínají publikovat v období první republiky. Další významnější autoři se objevují až od 60. let 20. století: Josef Škvorecký (některé detektivky napsal společně s Janem Zábranou), Václav Erben, Jiří Marek, Hana Prošková, Pavel Hejcman, později např. Jan Cimický či Jaroslav Velinský, Jan Lipšanský.[1]

Mezi naděje českého detektivního románu patří Michaela Klevisová (Kroky vraha, Zlodějka příběhů, Dům na samotě), Michal Sýkora (Případ pro exorcistu, Modré stíny), Nela Rywiková (Dům číslo 6), Jiří Březina (Na kopci), nebo Martin Goffa (Muž s unavenýma očima, Vánoční zpověď, Bez těla).[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c MOCNÁ, Dagmar a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. S. 106-114.
  2. Mandys, Pavel. Kdo dnes v Česku píše krimi?. Lidové noviny. 2014, 13. 8. 2014, s. 8. ISSN 1213-1385.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]