Červená knihovna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vazky knih z edice Červená knihovna
Inzerát nakladatelství Rodina v Národní politice 12. 1. 1930

Červená knihovna je český název pro druh pokleslé literatury určený především ženám a řazený do tzv. brakové literatury.[1] Původně šlo o název edice románů pro ženy v červených plátěných vazbách s protlačeným R ve středu horní desky nebo s emblémem ČK v jejím pravém horním rohu, vydávaných ve 20. a 30. letech 20. století akciovou společností Rodina (celkem v této podobě vyšlo 104 svazků). Jejím protipólem byla tzv. Modrá knihovna, ve které vycházely kovbojky a detektivky. Název této edice byl pak zobecněn jako žánrové označení.[2] S červenou knihovnou úzce souvisí dívčí romány určené dospívajícím dívkám, protože tyto dva žánry se často překrývají.[3]

Charakteristika červené knihovny[editovat | editovat zdroj]

Díla zařazovaná do žánru červené knihovny bývají sentimentální, podbízivé a až k slzám dojímající konvenční milostné příběhy, jejichž hlavním smyslem je konečný šťastný konec.[4] Děj bývá často umístěn do atraktivního prostředí (šlechtické zámky, prostředí bohatých rodin i cizokrajné země). Postavy jsou zredukované na citovou složku a procházejí trnitou cestou strastí a utrpení k závěrečnému štěstí. K základním schématům červené knihovny patří zmatky dívčích srdcí, láska setkávající se s nástrahami a šťastný konec, když jsou nástrahy překonány. Děj bývá poměrně jednoduchý a je vyprávěn nepříliš náročným jazykem. Objevují se v něm také záporní sokové a sokyně, dcery z lepších rodin a jejich nic nechápající rodiče i chudé dívky, do kterých se zamiluje bohatý nápadník. Postavy v těchto dílech jsou černobílé a jejich psychologie je nepropracovaná.[5]

Česká literární teoretička Dagmar Mocná rozlišuje tři typy fabule červené knihovny:

  • fabule sociální - příběhy milenců pocházejících z různých společenských vrstev.
  • fabule nelásky - příběhy o tom, jak se nechuť či dokonce nenávist dvou jedinců promění v hlubokou a trvalou lásku,
  • fabule vzestupu - příběhy o tom, jak se chudá a nevýrazná dívka vypracuje v samostatnou a úspěšnou mladou ženu, čímž získá obdiv mužů.[5]

Vznik a vývoj červené knihovny[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Konvenční milostné příběhy pro ženy začaly vznikat v průběhu 19. století v době, kdy docházelo k rozkvětu dalších druhů triviální literatury, jako byly například kolportážní romány, ale jejich zdroj je možno nalézt již v sentimentálních románech období preromantismu (Samuel Richardson) a v obrozeneckých povídkách Magdaleny Dobromily Rettigové, Věnceslavy Lužické, Karoliny Světlé a její sestry Sofie Podlipské.[5]

K průkopnicím červené knihovny v Německu patřily Eugenie Marlittová, Hedwiga Courthsová-Mahlerová a Emmy von Rhoden, jejíž román Der Trotzkopf (1885) sehrál velkou roli v rozvoji českých dívčích románů a románů pro ženy. Zaujal totiž českou spisovatelku Elišku Krásnohorskou natolik, že jej roku 1899 převyprávěla, vydala pod názvem Svéhlavička a dopsala k němu tři vlastní pokračování).[6]

Vrcholné období[editovat | editovat zdroj]

Ke skutečnému rozmachu červené knihovny došlo v české literatuře až v období mezi dvěma světovými válkami, ve kterém začaly vycházet edice románů pro ženy, především již zmíněná Červená knihovna. Příběhy pro ženy ale nevycházely jen knižně, ale také v časopisech a sešitech, jako byly List paní a dívek, Hvězda československých paní a dívek, Pražanka, Večery pod lampou[6] nebo Čtení pro ženy.[7] Vycházely jak překlady zahraničních autorů, tak i produkce česká (Vlasta Pittnerová, Popelka Biliánová, Bohumil Zahradník-Brodský, Maryna Radoměrská, Vlasta Javořická, Jaromíra Hüttlová, Marie Kyzlinková). Po komunistickém převratu v roce 1948 zavládla v oblasti literatury tvrdá cenzura, která se týkala i červené knihovny. V jejím důsledku prakticky celý žánr zanikl.[5]

Červená knihovna po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

K novému rozkvětu červené knihovny došlo až po pádu komunistického režimu roku 1989. Začaly vycházet reedice dřívějších nejpopulárnějších knih, objevily se snahy po obnovení úspěšných edic (Večery pod lampou). začaly se vydávat tzv. harlequinky (paperbacky o lásce původem z Kanady) a knihy známých zahraničních autorek (Rosamunde Pilcherová). Vznikla rovněž i nová česká produkce (Simona Monyová, Bára Nesvadbová, Irena Obermannová).[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEGI, Stefan; HOLANOVÁ, Markéta. Anatomie braku: několik tezí k brakové literatuře [online]. 2010-01-04. LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40). Dostupné online. 
  2. HRABÁK, Josef. Od laciného optimismu k hororu: k historii a patologii dvou odvětví literárního braku. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1989, s. 121. [dále jen Hrabák]
  3. Hrabák, S. 96.
  4. MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha, Litomyšl: Paseka 2004. S. 86
  5. a b c d MOCNÁ, Dagmar. Červená knihovna: studie kulturně a literárně historická: pohled do dějin pokleslého žánru. 1. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 1996
  6. a b Červená knihovna aneb Věčné příběhy o lásce - Novinky.cz
  7. JANÁČEK, Pavel; JAREŠ Michal: Svět rodokapsu. Praha: Karolinum 2003. S.208.
  8. RUSMANOVÁ, Romana; Ženy ženám: Červená knihovna 21. století; Praha: Univerzita Karlova v Praze 2018; diplomová práce.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]