Simona Monyová
| Simona Monyová | |
.JPG) Simona Monyová na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě v roce 2010 | |
| Rodné jméno | Simona Urbánková, Simona Strejčková (1. manželství), Simona Ingrová (2. manželství) |
|---|---|
| Narození |
17. března 1967 Brno |
| Úmrtí |
3. srpna 2011 (ve věku 44 let) Brno |
| Místo pohřbení | Židenický hřbitov |
| Povolání | spisovatelka |
| Žánr | romány pro ženy |
| Manžel(ka) | Boris Ingr |
| Děti | Michal (* 1988), Dominik (* 1993) a Šimon (* 2004) |
| Příbuzní | Gustav Urbánek (bratr) a Dana Urbánková (švagrová) |
 oficiální stránka | |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Simona Monyová, vlastním jménem Simona Ingrová, (17. března 1967 Brno – 3. srpna 2011 Brno[1]) byla česká spisovatelka, zaměřující se především na romány pro ženy, pro které sbírala inspiraci ve vlastním životě. Čerpala ze svých zkušeností, především s mezilidskými vztahy a domácím násilím. Několik jejích románů bylo zfilmováno.
S manželem Borisem Ingrem vlastnili vydavatelství Mony, ve kterém od roku 2002 vycházely její knihy.
V srpnu 2011 ji její manžel zavraždil v jejich domě v Brně-Obřanech.[2] Ingr jí při hádce zasadil šest ran nožem. Po sérii soudních stání Nejvyšší soud v březnu 2013 Ingrovi za vraždu manželky definitivně potvrdil patnáctiletý trest vězení.[3]
Obsah
Rodina[editovat | editovat zdroj]
Simona Monyová se narodila v Brně jako prvorozená dcera manželů Jitky a Gustava Urbánkových, o pět let později se narodil bratr Gustav. Před nástupem do školy bydlela Simona i s rodiči u prarodičů z matčiny strany. K dědečkovi, profesionálnímu hudebníkovi, měla velice blízký vztah a právě jím vytvořenou přezdívku „Mony, Monynka“ použila později pro svůj profesionální pseudonym „Monyová“.[4]
Byla matkou tří synů.
Spisovatelka zemřela začátkem srpna 2011 ve svém brněnském bytě na následky mnoha bodných ran. Zavraždil ji její manžel – bývalý kameraman České televize Boris Ingr. Muž, který ji údajně léta týral a znásilňoval. Volání o pomoc, které autorka nenápadně zanechávala ve svých románech a posléze i v textovkách přátelům, nebylo dostatečně hlasité. Ingr stále sveřepě tvrdil, že si nevzpomíná, jak jeho žena zemřela. Podle verdiktu soudu se na ni vrhl s nožem v ruce a zasadil jí šest smrtelných ran - většinou do břicha a do hrudníku. Subtilní spisovatelka se chránila rukama, ale zbytečně. Umírala v bolestech několik minut. Ingr pak pobodal ještě sám sebe a vyskočil z okna. Záchranáři, které sám přivolal - paradoxně pro Monyovou, jej našli krvácejícího před domem. Začal hystericky křičet, že záchranáři nemají pomáhat jemu, ale jeho ženě. Právě toto „gesto“ bývalému kameramanovi nakonec ušetřilo tři roky za mřížemi. Původně pro něj státní návladní požadoval osmnáct let, soud ale zohlednil, že ženě přivolal pomoc.
Vzdělání a pracovní zkušenosti[editovat | editovat zdroj]
U Simony Monyové bylo už od dětství patrné nejen literární, ale i výtvarné nadání se zaměřením na ruční práce. Z toho důvodu si v posledním ročníku základní školy podala přihlášku na textilní průmyslovou školu v Brně. Talentové zkoušky sice složila úspěšně, ale kvůli velkému počtu uchazečů nebyla přijata. Zvolila tedy v pořadí druhou variantu – textilní průmyslovou školu v Jihlavě, čtyřletý obor pletařství. Po maturitě nastoupila Monyová do svého prvního zaměstnání – vychovatelka na učilišti, později se zde stala i kulturní referentkou. V oblasti vzdělávání dále absolvovala pedagogické studium se zaměřením na psychologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita)[5] a kurz na obchodní akademii – manažer marketingu. Své obchodní ambice realizovala zpočátku sama – navrhovala, pletla a rozdávala vyrobené svetry, které se časem pokusila i prodávat. Za tímto účelem vznikla prosperující firma s charakteristickým názvem S-pleteniny a v závěru 30 zaměstnanci. Nějakou dobu se živila i jako realitní makléřka.
Spisovatelství[editovat | editovat zdroj]
Simona Monyová byla úspěšná už od základní školy, kde se účastnila různých literárních soutěží. Zprvu psala básně a texty k písním.[6] V roce 1997 vydala, přes potíže s nakladateli, svůj první román Osud mě má rád, který však nepřinesl očekávanou odezvu. Cílevědomě pokračovala v honbě za svým snem, až se jí podařilo prorazit a stát se úspěšnou spisovatelkou s 30 tituly na kontě.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
- Osud mě má rád (1997)
- Milostná strategie (1997)
- Zítra vyjde slunce (1998)
- Jednou za život (2000)
- Manželky na odpis (2002)
- Poslední extáze (2002)
- Tchyně a uzený… (2003) – zfilmováno 2010, režie Lenka Wimmerová[7]
- Roznese tě na kopytech (2003) – zfilmováno 2013
- Utrhnout se ze řetězu (2003)
- Hra svalů (2004)
- Deník citového vyděrače (2004)
- Ženu ani květinou… (2004)
- Krotitelka snů (2005)
- Otcomilky (2005)
- Jednou nohou v blázinci (2005)
- Opiju tě rohlíkem (2006)
- Střípky z ložnic (2006)
- Pletky s osudem (2006)
- Sebemilenec (2006) – zfilmováno 2013
- Konkurz na milence (2007)
- Kudlanka bezbožná (2007)
- Já o koze, on o voze… (2007)
- Matka v krizi (2008)
- Matka v koncích (2008)
- Hříšný kanec (2009)
- CD Otrokyně lásky (2009)
- Blonďatá stíhačka (2010)
- Dvacet deka lásky (2010)
- Citová divočina (2011)
- Srdceboly (2011)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Spisovatelka Simona Monyová byla zavražděna
- ↑ Jako spisovatelka jsem nebezpečně upřímná, říká Simona Monyová – iDNES.cz
- ↑ Za vraždu spisovatelky Monyové platí 15 let, řekl soud, aktualne.cz, 11. 3. 2013
- ↑ http://www.monyova.cz/?id=z_tisku&cl=host
- ↑ http://knihy.abz.cz/obchod/autor-monyova-simona-monyova
- ↑ http://www.monyova.cz/?id=z_tisku&cl=car_tip
- ↑ Tchyně a uzený v Česko-Slovenské filmové databázi
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Simona Monyová (kniha sestavená ze vzpomínek rodiny a přátel Jiřinou Veselou)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Simona Monyová ve Wikimedia Commons - Simona Monyová, oficiální web Simony Monyové
