Geoffrey Chaucer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Geoffrey Chaucer
Portrait of Geoffrey Chaucer (4671380) (cropped) 02.jpg
Narození1343
Londýn
Úmrtí25. října 1400 (ve věku 56–57 let)
Londýn
Místo pohřbeníWestminsterské opatství
Povoláníjazykovědec, básník, textař, filozof, politik, překladatel, astrolog a spisovatel
NárodnostAngličané
Žánrpoezie
Tématabyrokracie
Významná dílaCanterburské povídky
Manžel(ka)Philippa (de) Roet
DětiThomas Chaucer[1]
Elizabeth Chaucer
Lewis Chaucer[2]
RodičeJohn Chaucer[2][1] a Agnes Copton[1]
PříbuzníAlice de la Pole[1] (vnučka)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Geoffrey Chaucer (1340?[3] nebo 1342/1343 –25. října 1400 Londýn) byl největší básník anglického středověku.[4] Jeho nejznámějším dílem jsou Canterburské povídky. Významně se podílel na správě věcí veřejných Anglického království jako dvořan, diplomat a státní úředník.

Život ve stínu královského dvora[editovat | editovat zdroj]

Geoffrey Chaucer byl synem zámožného ipswichského obchodníka s vínem Johna a Agnes de Copton,[5] ale zřejmě trávil větší část svého dětství v Londýně. V letech 1354–1357 byl pážetem hraběnky Alžběty z Ulsteru. Už v té době se pokoušel o první lyrické skladby a popěvky. Roku 1359 se účastnil v oddíle hraběnčina manžela tažení do Francie v rámci stoleté války. Začátkem roku 1360 byl zajat a vykoupen králem.[6] Až do roku 1367 toho o jeho životě moc nevíme. Z nepřímých svědectví je pravděpodobné, že se věnoval studiu. Od tohoto období byl váženým vládním úředníkem, často byl vysílán do ciziny na tajná diplomatická jednání, díky čemuž se naučil francouzsky a italsky. Na cestách se pravděpodobně seznámil i se svou ženou Filipinou, dcerou heroldského krále v Guyenne sira Gilese Roelta. Jejich manželství trvalo dvacet let, narodily se jim nejméně dvě děti. Filipina zemřela na podzim roku 1387.[6]

V roce 1374 byl Geoffrey Chaucer jmenován velitelem celníků v londýnském přístavu. To mu umožnilo pořídit si vlastní statek v hrabství Kent, kam se přestěhoval v září 1386 poté, co nakrátko upadl v nemilost . [6] Byl zvolen smírčím soudcem, poslancem do parlamentu a věnoval se literární tvorbě. Na svém svém největším díle, Canterburských povídkách, začal pracovat v roce 1385. [6]

V roce 1389 se stal úředníkem zodpovědným za veškeré práce prováděné na palácích a ostatních královských nemovitostech. Během výkonu funkce byl na cestách několikrát přepaden a oloupen.[6]O dva roky později Chaucer na toto místo rezignoval a přijal méně náročné místo vedoucího správce královského majetku v Somersetu. Zůstal v přízni královské rodiny i po státním převratu v roce 1399, kdy se do čela dostal nový král Jindřich IV. Pobíral pravidelnou roční rentu, psal dvorské básně a pracoval na Canterburských povídkách. V prosinci 1399 opustil Kent a a pronajal si domek ve westminsterské klášterní zahradě.[6] Brzy nato, v roce 1400, zemřel a byl pochován v místě, které je známé jako Poet's Corner ve Westminsterské katedrále.

Geoffrey Chaucer

Urození potomci[editovat | editovat zdroj]

Společenský vzestup rodiny Geoffreye Chaucera pokračoval i po jeho smrti. Starší syn Thomas sloužil u královského dvora a stal se nejvyšším číšníkem.[6] Chaucerova vnučka Alice (1404–1475) se velmi výhodně provdala za šlechtice Viléma de la Pole. S manželem měla syna Jana de la Pole (1442–1491 nebo 1492), který uzavřel sňatek s Alžbětou z Yorku, sestrou anglického krále Eduarda IV. Pravnuk básníka Geoffreye Chaucera se tak přiženil do královské rodiny a jeho potomci si jako zástupci Yorků ve válce růží opakovaně činili nároky na anglický trůn.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Portrét Chaucera od Thomase Hoccleva v knize Regiment of Princes (1412)

Jeho dílo bylo ovlivněno velkými italskými autory, jako byli Dante nebo Boccaccio. Mnohé z jeho prvních děl (Sen o rytíři — podle anglického názvu The Book of the Duchess též známé jako Kniha o vévodkyni, Dům slávy, Ptačí sněm, Legenda o dobrých ženách nebo Troilus a Kriseida) se zabývají běžnými středověkými tématy, jako jsou snění a dvorská láska, ačkoliv jemu se vždycky podařilo prosadit do nich ještě nějakou svoji postavu. V druhé etapě své tvorby, asi do roku 1385 se přiklonil k realistickému ztvárňování životních a společenských námětů. Příkladem je veršovaný román Troilus a Criselda.

Canterburské povídky jsou Chaucerovým vrcholným dílem, ve kterém se inspiroval Boccacciovým Dekameronem: skupina poutníků cestujících z Londýna do Canterbury na hrob sv. Thomase Becketa a zpět se dohodne, že si budou postupně vyprávět příběhy, aby jim čas lépe ubíhal. Tento rámec umožnil Chaucerovi popsat jednotlivé charaktery všech možných typů a tříd a vyprávět příběhy všeho druhu - hrdinství opěvující i zesměšňující, hodně neslušné i mravoučně svaté, přičemž pro každou povídku použil styl hodící se k vypravěči. Chaucerův humor je rozverně veselý a s chutí používaný. Bohužel však toto dílo zůstalo nedokončené, původně mělo obsahovat 120 příběhů.[6] Je napsáno 23 povídek prokládaných prology k jednotlivým povídkám a jeden prolog na začátku o schůzce společníků a jejich stručném představení. Scházejí se v hospodě U Kabátce v Southwarku, kde se 29 poutníků (+ Chaucer) dohodlo, že každý bude vyprávět 4 příběhy (2 na cestě tam, 2 na cestě zpět). Dílo obsahuje 18 000 veršů psaných pětistopým jambem. [7]

Ztvárnil podněty francouzské rytířské epiky i italské renesanční literatury, do své poezie uvedl sedmiveršovou strofu s rýmem ababbcc, která se jmenuje královská nebo Chaucerova[8][9]. a hrdinské dvojverší, veršované povídky a novely rámcově propojil postavou vypravěče. Ovlivnil mimo jiné Johna Lydgata, Roberta Henrysona a Williama Dunbara.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Kindred Britain.
  2. a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. Geoffrey Chaucer, Poet, Author (c. 1343–1400).]
  4. R.M. Lumiansky, Geoffrey Chaucer, English writer – Encyclopaedia Britannica.
  5. Geoffrey Chaucer, 1340–1400.
  6. a b c d e f g h CODR, Milan; MARTEN, Jindřich. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum INTERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Geoffrey Chaucer, s. 26-30. 
  7. Geoffrey Chaucer. www.crg.cz [online]. [cit. 2020-10-26]. Dostupné online. 
  8. Rhyme royal, poetic form – Encyclopaedia Britannica.
  9. Rhyme royal (rime royale).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CRAIG, Hardin a kolektiv. Dějiny anglické literatury I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. S. 422. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]