Mstislav Rostropovič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mstislav Leopoldovič Rostropovič
Mstislav Rostropovič v roce 1991
Mstislav Rostropovič v roce 1991
Narození 27. března 1927
Baku
Úmrtí 27. dubna 2007 (ve věku 80 let)
Moskva
Příčina úmrtí Kolorektální karcinom
Místo odpočinku Novoděvičí hřbitov
Alma mater Moskevská státní konzervatoř
Povolání hudební skladatel, dirigent a hudební pedagog
Ocenění Cena kněžny asturské za svornost (1997)
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ21541633 (1997)
Hudební cena Léonie Sonning
Praemium Imperiale
Four Freedoms Award
… více na Wikidatech
Manžel/ka Galina Višněvskaja
Rodiče Leopold Rostropovič
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Rostropovič v roce 1978

Mstislav Leopoldovič Rostropovič (rusky: Мстислав Леопольдович Ростропович; 27. března 1927 v Baku - 27. dubna 2007Moskvě) byl ruský violoncellista a dirigent. Byl považován za jednoho z nejlepších violoncellistů 20. století.

Roky vrcholu své umělecké kariéry strávil v emigraci v západní Evropě a ve Spojených státech. Ze Sovětského svazu musel odejít, když v roce 1970 otevřeným dopisem podpořil disidenty v čele se spisovatelem Alexandrem Solženicynem, do Ruska se nevrátil dvacet let.

Blízký vztah měl k Praze a Československu (a posléze Česku).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z hudební rodiny. Hru na klavír se učil nejprve od své matky, otec a po jeho smrti Semjon Kozolupov, známý violoncellový pedagog působící na moskevské konzervatoři, ho zasvěcovali do tajů violoncella. Rostropovič absolvoval pod jeho vedením moskevskou konzervatoř, kde studoval např. i u Šostakoviče a Prokofjeva. Díky úspěchům v mezinárodních soutěžích, zcela na počátku zejména v interpretační soutěži Pražského jara, si brzy vybudoval výjimečné renomé violoncellisty. Rok 1967 pak znamenal jeho průlom i jako dirigenta, když s velkým ohlasem řídil provedení opery Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského v moskevském Velkém divadle.

Dopis na podporu Solženicyna[editovat | editovat zdroj]

Už v padesátých letech se zastal svých nedávných pedagogů Dmitrije Šostakoviče a Sergeje Prokofjeva, když byli obviněni z formalismu. Nejvýraznějším projevem jeho odporu proti sovětskému režimu ale byl dopis, který zaslal v roce 1970 do redakce deníku Pravda. Zastal se v něm disidentů v čele s nositelem Nobelovy ceny Alexandrem Solženicynem.

V tomto dopise kritizoval potlačování svobody projevu a utiskování umělců, hudebníků či spisovatelů, jichž byl Solženicyn příkladem.

To nejlepší, co jsem v životě udělal, nebylo v mé hudbě, ale v jediné stránce tohoto dopisu. Od té chvíle moje svědomí bylo čisté a jasné.
— Mstislav Rostropovič, 2002[1]

Dopis nebyl v listu kontrolovaném komunistickou stranou nikdy zveřejněn, ale dostal se přes hranice a objevil se v západoevropském tisku.

Nucená emigrace[editovat | editovat zdroj]

Společně se svojí manželkou (vynikající ruská sopranistka Galina Višněvská) nebyli zatčeni, ale postupně jim byly omezovány možnosti vystupování. Nesměli hrát v rozhlase a televizi, byly jim zakazovány koncerty ve velkých městech. Višněvská vzpomínala, že v tisku po moskevské premiéře nového nastudování Prokofjevovy opery Hráč nebyla vůbec zmíněna, přestože ztvárnila hlavní roli.

V roce 1974 jim byla udělena výjezdní víza, aby mohli přijmout pozvání k vystoupení v zahraničí. O čtyři roky později byli v Paříži zbaveni sovětského občanství (bylo jim navráceno až po pádu režimu v roce 1990). Pár se s dětmi usadil ve Spojených státech, kde Rostropovič v roce 1977 převzal vedení Národního symfonického orchestru ve Washingtonu po Antalu Doratim.

Dál se prezentoval i politickými gesty, například berlínským vystoupením v roce 1989. Hrál violoncellové suity Johanna Sebastiana Bacha na troskách stržené Berlínské zdi.

Návrat domů[editovat | editovat zdroj]

Přestože je rehabilitoval již Michail Gorbačov před pádem železné opony, Rostropovič a Višněvská se dostali zpět do Ruska až v době blížícího se pádu komunistického režimu v roce 1990. První vystoupení v Rusku absolvoval jako host, za dirigentským pultem washingtonského orchestru při čtyřech koncertech v Moskvě a tehdejším Leningradu. V následujícím roce Rostropovič oficiálně podpořil v Moskvě Borise Jelcina v době srpnového puče konzervativních sil.

Náhrobek Mstislava Rostropoviče na Novoděvičím hřbitově v Moskvě

Později svůj život dělil mezi Rusko, Spojené státy a Francii. Zemřel po dlouhé těžké nemoci (v únoru a dubnu roku 2007 prodělal dvě těžké operace v souvislosti s rakovinou jater) 27. dubna téhož roku v moskevské nemocnici. Rozloučení s ním se konalo 28. dubna ve Velkém sále Moskevské konzervatoře, církevní obřad pak v Chrámu Krista Spasitele. Pohřben je na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

Charitativní činnost[editovat | editovat zdroj]

Byl znám i svými dobročinnými aktivitami. Stal se prezidenten Dobročinného fondu Višněvské-Rostropoviče, který pomáhal dětským léčebným zařízením Ruské federace, dále pak jedním z členů opatrovnické rady školy A. M. Gorčakova, která vznikla v duchu tradic Carskoselského lycea.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1955 se oženil s ruskou operní pěvkyní Galinou Višněvskou. Měli dvě dcery, Olgu a Jelenu.

vztah k Československu (a Česku)[editovat | editovat zdroj]

K Československu (a posléze k Česku) měl velmi vřelý vztah. V roce 1950 se v Praze stal vítězem prvního ročníku violoncellové soutěže Pražského jara o cenu Hanuše Wihana. V roce 1952 natočil s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha Koncert h-moll Antonína Dvořáka. Později prohlásil: „Tuto nahrávku Dvořákova violoncellového koncertu považuji za svou vůbec nejlepší. A i když jsem později tento koncert nahrál ještě sedmkrát, znamená pro mě nejvíc. Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich.“[2]

Otevřeně odsoudil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Do Česka se vrátil znovu až v roce 1991, kdy hrál na mimořádném koncertu Pražského jara u příležitosti stažení sovětských vojsk z Československa.

V roce 1998 mu Univerzita Karlova udělila čestný doktorát.

"eSACHERe"[editovat | editovat zdroj]

U příležitosti 70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera (1906 - 1999) oslovil 12 skladatelů a společných přátel (Conrad Beck, Luciano Berio, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Henri Dutilleux, Wolfgang Fortner, Alberto Ginastera, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Heinz Holliger, Klaus Huber a Witold Lutoslawski) s napsáním skladeb pro sólové violoncello, s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Skladby jím byly částečně uvedeny v Curychu, 2. května 1976. Celý projekt "eSACHERe" byl uveden (poprvé v kompletním provedení) českým violoncellistou Františkem Brikciem, 9. května 2011 v Praze.

Skladatel Skladba
Conrad Beck Drei Epigramme
Luciano Berio Les Mots sont allés ...
Pierre Boulez Messagesquisse
Benjamin Britten Tema 'Sacher'
Henri Dutilleux 3 Strophes sur le nom de Sacher
Wolfgang Fortner Thema und Variationen
Alberto Ginastera Punena n° 2, op. 45
Cristóbal Halffter Variationen über das Thema eSACHERe
Hans Werner Henze Capriccio per Paul Sacher
Heinz Holliger Chaconne
Klaus Huber Transpositio ad infinitum
Witold Lutosławski Sacher-Variation

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "The best step was not found in music, but in one page of this letter. Since that moment my conscience was clean and clear." Citováno z Rostropovich: A life in music, zpravodajský web BBC, 16. dubna 2002.
  2. Antonín Dvořák: Koncert h moll. Mstislav Rostropovič, Václav Talich, Česká filharmonie, Supraphon

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Chentova, Sofja Michajlovna: Rostropovič. Přel. Cyril Polách. Praha: Český spisovatel, 1997. ISBN 80-202-0658-2.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]