Wikipedista:Jan Polák/Pískoviště 4

Ležáky

Publikace „Pardubický kraj – turistický katalog“:

• pietně upravené místo slouží jako památník odboje proti nacismu
• bývalá kamenická osada s osmi domy seskupenými kolem mlýna
• za druhé světové války úkryt para skupiny Silver A s radiostanicí Libuše vyslané z Londýna
• po atentátu na Heydricha byla osada v následném teroru proti civilistů 24. června 1942 vypálena a domy byly srovnány se zemí
• místa vypálených a zbořených domů jsou označena základem budovy a kamenným pomníkem s křížem
• v budově památníku je stálá expozice předmětů a fotografií. Od roku 1990 je zde instalována kamenná mozaika od Vladimíra Sychry

Kniha „333 památných míst České republiky“:

• v lednu 1942 byla v lomu Hluboká u Dachova a pak na jaře ve Švandově mlýně ukryta vysílačka Libuše
• nepotvrdilo se, že by o tom kdokoliv z ležáckých věděl
• domky chudých kameníků vzplály, 16 mužů a 17 žen odvezeno do Pardubic, večer v Zámečku zastřeleno
• zavražděni krom jiného:
  • Helena Skalická (16 let)
  • Růžena Tomková (17 let)
  • Karel Tomek (18 let)
• fašisté chtěli Ležáky vymazat z mapy – zlikvidovali rybník, přeložili koryto potoka. Byla to ale naivní představa, neboť téměř okamžitě se jména Lidice a Ležáky začaly objevovat na mnoha tancích českých bojových jednotek v zahraničí
• před vjezdem do obce ční obelisk
• 1970 – podle návrhu libereckého architekta Švancera vybudován skromný památník

• film (Ležáky 42) – http://orlicky.denik.cz/zpravy_region/tragicke-udalosti-ozivaly-v-chrudimi20090714.html

• Stát zřejmě koupí pozemky v památníku Ležáky, už odsouhlasil peníze

• Vyhlazení osady Ležáky přežily jenom dvě malé holčičky. Přečtěte si jejich příběh

• „Ležácké dítě“ komentuje 70 let starou zprávu o zkáze

• Příběh matky a dcery z Ležáků – 29. června 2015

• Reportáže na Stream.cz:
  • Den, kdy byly vypáleny Ležáky (24. červen)
  • Vypálení osady Ležáky – 1942
  • Den atentátu na Heydricha (27. květen)

• Ležáky jsou součástí Skutečské pahorkatiny
  • struktura: Česká vysočina – Česko-moravská soustava – Českomoravská vrchovina – Železné hory – Sečská vrchovina – Skutečská pahorkatina
• Stydím se za teror v Lidicích a Ležákách, napsal Gauck – Aktuálně.cz

• lom Hluboká – http://www.stranypotapecske.cz/lokality/lokaldet.asp?lok=1182
  • GPS souřadnice: N49 49.732, E015 53.581

• úprava pietního místa byla zařazena mezi třicet nejvýznamnějších parků a zahrad zřízených mezi lety 1939–1989

Jan Čenský

Čenský se narodil v Praze do rodiny stavebního inženýra a zubní laborantky. Má dva sourozence, bratra Jiřího a sestru. Zatímco maminka své děti vychovávala laskavě, otec spartánsky a skautsky. Například spolu závodili v běhu, když spolu ráno cestovali do mateřské školy. Prázdniny ale trávívali u prarodičů v Pastvinách v Orlických horách.

Již od základní školy se věnoval sportu. Nejprve chůzi, ale ta ho přestala bavit, neb mu připadala příliš pomalá. Začal proto běhat. Reprezentoval klub Bohemians Praha a dostal se až do vrcholového střediska. V běhu navíc slavil úspěchy. Když byl například v deváté třídě, vyhrál přebor Prahy a na dorosteneckém mistrovství Československa, jehož se účastnil, doběhl mezi závodníky z Čech na druhém místě. Vedle toho se představil také na mistrovství republiky.

Po základní škole pokračoval dále na jazykové škole, kde se zaměřoval na němčinu. Již během školy recitoval. Naučil se báseň Pokora od Jiřího Wolkera ze sbírky Host do domu. Vystoupil s ní na recitační soutěži Pražské vajíčko a vyhrál. Když se pak hlásil na Státní konzervatoř, protože to byla škola, kde chemii ani matematiku žáky neučili, přednesl u přijímacích zkoušek zmíněnou Wolkerovu báseň i tentokrát. U zkoušek ovšem neuspěl, a tak hledal možnost dalšího pracovního uplatnění, protože přijímací zkoušky na jiné školy již prošvihl, neboť se soustředil pouze na konzervatoř. Na dorosteneckém odboru pracovních sil mu nabídli tři možnosti: zedníka, svářeče v ČKD a nebo knihaře. Vybral si poslední možnost a nastoupil do učení v  Obchodních tiskárnách Kolín (OTK), jež se specializují především na výrobu kalendářů. Ve firmě studoval obor „Knihvazač a knihař“, který trval rok a pokud se osvědčil, pokračoval po něm ve tříletém učebním oboru završeném povinností minimálně pětileté práce pro firmu. Jestliže se ale po prvním roce neosvědčil nebo nechtěl dále pokračovat, mohl odejít. Společnost měla svou pobočku v Praze, kam Čenský během prvního roku docházel. Původně se domníval, že se něco dozví, ale místo vzdělávání pouze dělal kalendářům žluté ořízky. Vedle toho ho sice ještě zkušený knihař Alois Vakrčka zasvěcoval do ruční knihařské práce, což Čenského zajímalo, ale barvení ořízek mu práci v knihařství natolik znechutilo, že již nechtěl déle pokračovat.

Po roce z knihařského učení odešel. Během toho roku ale poctivě navštěvoval hudebně-dramatický obor na Lidové škole umění (LŠU), chodil do divadel a po večerech ještě studoval večerní školu nazvanou Lidová konzervatoř pro pracující, kde byl jeho učitelem například Ivan Vyskočil. K tomu všemu navíc ještě závodně běhal za Bohemians.

Jak jsme začínali – S 15157

• strana 105
  • kolem roku 1985 vystupoval s herci v zábavném pořadu S maskou a bez masky
  • učili ho Jiří Vala či Josef Vinklář

• strana 108
  • po roce šel opět dělat zkoušky na konzervatoř

• strana 109
  • pak absolvoval druhé talentové zkoušky na Státní konzervatoř
  • ke zkouškám si připravil monolog Dona Césara a zazpíval písničku Tři tamboři. Následně písničku i herecky vyjadřoval. Předváděl také přípravu závodníka v běhu před závodem a vlastní závod

• strana 110
  • manželka Čenského je Dana, filmová skriptka. S Čenským se potkali na Barrandově
  • kvůli studiu na konzervatoři přestal i běhat, přesto že na tu školu chtěl původně jít i proto, aby měl čas na běhání

• strana 111
  • Čenského spolužáky ve škole byli Lukáš Vaculík, Gustav Bubník, Ondřej Vetchý
  • učili ho Jiří Vala, v oboru herectví ho vzdělávala Jaroslava Adamová, Václav Tomšovský, Václav Hudeček, Gabriela Vránová, Radovan Lukavský, Josef Vinklář
  • ještě na škole hrál v televizi
  • během školy hrál i v divadlech, což škola podporovala. Hrál například ve hře Ze života hmyzu (na Kladně), dále v pražském Realistickém divadle v Národním divadle (ve hře Aristokrati od Pogodina, ale nejdéle v Hrátkách s čertem od Jana Drdy).
  • pak musel na vojnu. Hrátky s čertem dohrával už jako voják. To jediné měl dovoleno, jinak nic. Jako člen AUSu nesměl dlěta nic v televizi ani v rozhlase. Voják totiž nesměl pracovat za úplatu. A zadarmo také ne.
  • když byl druhým rokem na vojně, dostal nabídku z libeňského divadla S. K. Neumanna. Ani tam ale jako voják nesměl. A když na vojně skončil, hrálo S. K. Neumanna v Klicperově divadle v Kobylisích, protože se libeňské prostory rekonstruovaly. Herci hráli divadlo a ve volném čase budovali s kolegy herci a zaměstnanci rekonstruovali libeňské divadlo
  • hrál zde v představení Kdo se bojí Virginie Woolfové? od Edward Franklin Albee. Režíroval to Jan Grossman

• strana 112
  • sdílel šatnu se Skopečkem, Moravcem a Davidem Prachařem

---

Ve druhé polovině ledna roku 1989 probíhala v Praze vlna odporu proti vládnoucí Komunistické straně Československa (KSČ). V tu dobu totiž uplynulo 25 let od upálení Jana Palacha (16. ledna 1969) a událostem v týdnu mezi 15. a 21. lednem 1989 se později začalo říkat Palachův týden. Během něj brutálně zakročily policejní jednotky proti občanům připomínajícím si Palachovu památku. Tou dobou šel Čenský s kytarou z dětského představení ve Viole do Vysokoškolského klubu v Řeznické ulici. Cestu si zvolil přes místa, kde probíhaly střety demonstrantů s policií. Příslušníci policie mu zatarasili cestu a nechtěli ho pustit dále. Jeden z nich navíc Čenského vulgárně urážel a chtěl mu vzít i jeho kytaru. Tomu ovšem chtěl Čenský zabránit, dal se na útěk a policistům, ač pronásledován, zmizel. Později se dozvěděl, k čemu všemu v těch místech došlo. V reakci na bezmoc, kterou běžní lidé pociťovali vůči represím státního aparátu, se Čenský rozhodl podepsat výzvu požadující propuštění tehdy vězněného Václava Havla a posléze podepsal i dokument Několik vět. Následkem toho ho přestali zvát na natáčení do rozhlasu a televize, v divadle musel své počínání vysvětlovat nadřízeným a absolvoval i policejní výslech na policii v pražské Bartolomějské ulici.

---

• strana 113
  • seriál Dlouhá míle šel v televizi až s dvouletým zpožděním, protože Čenský, Svatopluk Skopal, kameraman Kristián Hynek a další podepsali protirežimní dokumenty
  • první setkání s kamerou bylo v inscenaci Mapa zámořských objevů, kde měl malou roli šatnáře
  • pak hrál i ve Zkouškách z dospělosti
  • pak hrál Tak se ptám (cyklus inscenací manželů Zelenkových). Hrál tam ve třech dílech - Záruka, Budu ti psát a Příliš mladí na lásku. V tom hrála i Ivana Andrlová a lidé si začali Čenského s Andrlovou spojovat, že musí žít splu i soukromém životě

• strana 114
  • s Andrlovou hrál v pohádce Princové jsou na draka
  • v té době ho ve zpěvu vzdělával i tenorista Jan Hlavsa
  • během školy točil filmy Zahrada dětí a Jestřábí věž (režie Antonín Moskalyk)
  • poslední inscenaci před vojnou natáčel v Tatrách. Protože věděl, že bude rukovat nehledal si jiné angažmá, byť byl po škole
  • v říjnu narukoval
  • zkoušky do AUSu udělal, neb neměl kádrové problémy, ani žádné příbuzné v Americe
  • druhý den pobytu na vojně ale Čenského odeslali místo na Pohořelec (do sídla AUSu) do kasáren v Uherském Hradišti
  • vrchním velitelem Četnického cimry byl Miroslav Vladyka

• strana 115
  • po návratu do Prahy do AUSu se stal konferenciérem. Uváděl velká představení. Poté, co do civilu odešel Vladyka, uváděl po něm menší soubory. Ty měly zábavnější program a nebyly pod takovým dozorem nadřízených (vyšších šarží)

• strana 116
  • ještě ve škole hrál ve Třech mušketýrech Dartaňana (režíroval to Ladislav Rychman)
  • Čenský sice nemže říci, že by ho po podpisech v divadle šikanovali, nebyl již obsazován do žádné další nové role. Zůstala mu jen jediná Kdo se bojí Virginie Wolfové
  • v té době přišel za Čenským Pavel Marek. Shlédl představení, v němž Čenský hrál pouze postávajícího a neustále mlčícího sluhu. Nabídl mu, ať hraje v jeho divadle, kde mu dá výraznější role (například přímo Barona Prášila).
  • Pavel Marek dělal černé divadlo. Divadlo S. K. Neumanna nabídlo Čenskému dvouletou neplacenou dovolenou s tím, že na částečný úvazek bude dál hrát Virginii Wolfovou
  • tak se stal členem divadla Panoptikum a dvakrát či třikrát v měsíci hrál v Libni
  • přišel listopad 1989 a Čenský s Panoptikem vycestoval do zahraničí (Rakousko, Belgie, Francie, Španělsko, Itálie, Indie, Portugalsko) a všude úspěch
  • divadlo Panoptikum se přejmenovalo na Ta Fantastika. V černém divadle se mu líbilo, byť se mu po normálním divadle stýskalo. Tady může uplatnit i svoje nápady. Přitom je stále kmenovým členem divadla Pod Palmovkou, mají v černém divadle stále vyprodáno. To pod Palmovkou již několikrát nehráli, protože na plánované představení nikdo z diváků nepřišel

Další

• účastní se kampaně bojující proti rakovině – http://zpravy.idnes.cz/ministerstvo-zdravotnictvi-zacina-novou-fazi-kampane-prevence-rakoviny-1lr-/domaci.aspx?c=A140225_145445_domaci_bva
• články na iDNES.cz – http://wiki.idnes.cz/jan-censky-csz-/umelci.aspx?klic=457804&strana=3
• hraje v Ordinaci v růžové zahradě (snad od roku 2010)
• dlouhý rozhovor: http://www.novinky.cz/zena/styl/215557-jan-censky-tocit-realitu-naseho-zdravotnictvi-snad-ani-nelze.html
• další rozhovor: http://www.denik.cz/ostatni_kultura/jan-censky-v-cukrarne-jsem-jeste-nikdy-nevystupoval-20141123-poah.html

Varšavské pokleknutí

Plastika na památníku varšavského pokleknutí

Varšavské pokleknutí byl symbolický akt německého kancléře Willyho Brandta, který při své návštěvě Varšavy 7. prosince 1970 zavítal i k pomníku hrdinů tamního ghetta za druhé světové války, před nímž padl na kolena. Tím kancléř a někdejší západoberlínský starosta či spolkový ministr zahraničí požádal o odpuštění za válečná utrpení, která jeho národ způsobil polským Židům.

Za druhé světové války němečtí okupanti zřídili ve Varšavě ghetto, ve kterém shromáždili místní židovské obyvatelstvo. Od roku 1942 jej pak okupanti vlaky odváželi do vyhlazovacího tábora. Proti systematickému vyvražďování se Židé v ghettu dali na ozbrojený odpor, který nacisté krvavě potlačili. V místech, kde probíhaly nejtvrdší boje, byl po válce zbudován pomník upomínající na odbojáře. Když se před ním kancléř Brandt v roce 1970 při své státní návštěvě Varšavy poklonil, vzbudilo to velký mezinárodní ohlas. Někteří jeho čin obdivovali, jiní mu vytýkali přehnanost či servilnost vůči východnímu bloku. Dle názoru některých kritiků bylo navíc gesto předem naplánované, byť Brandt tato tvrzení opakovaně vyvracel.

V místech, kde ke státníkově pokleknutí v roce 1970 došlo, stojí od roku 2000 pomník, jenž tuto událost připomíná. Je na něm osazena plastika zobrazující muže klečícího před věncem se stuhami.

Willy Brandt

Willy Brandt (1973)

Německý politik Willy Brand se narodil 18. prosince 1913 v Lübecku jako Herbert Ernst Karl Frahm. Svého otce nepoznal a matka Martha vydělávala na živobytí jako prodavačka v obchodě. O výchovu syna se proto staral její otec, chlapcův dědeček, jenž sympatizoval se sociální demokracií. Když bylo Herbertovi šestnáct let, vstoupil roku 1929 do německé sociálnědemoratické strany (SPD). V tu dobu studoval na gymnáziu ve svém rodném městě a začal přispívat do stranického časopisu Volksbote. Aby kvůli své politické angažovanosti neměl případně problémy při studiu, podepisoval své články v periodiku pseudonymem, jenž si zvolil Willy Brandt. Postupem jej přijal za své jméno. Před druhou světovou válkou se vymezoval vůči politice Adolfa Hitlera a roku 1933 musel uprchnout do exilu. Uchýlil se do Osla. Po napadnutí Norska Německem musel prchat dále a zakotvil ve Švédsku. Po válce se vrátil zpět do Německa a postupně stoupal ve stranické hierarchii. Roku 1948 se stal asistentem západoberlínského starosty Ernsta Reutera a následující rok poslancem Německého spolkového sněmu. Roku 1957 byl zvolen starostou Západního Berlína. O pět let později (1962) se stal místopředsedou SPD a dva roky nato vystřídal Ericha Ollenhauera v jejím vedení.

Roku 1966 se stal ve vládě Kurta Kiesingera vicepremiérem a ministrem zahraničních věcí. Snažil se o zmírnění poválečného napětí mezi Německem a ostatními státy. V rámci Ostpolitik se v této snaze zaměřoval především na státy Východního bloku. Roku 1969 vyhrála SPD německé volby a Brandt se 21. října téhož roku stal čtvrtým poválečným německým kancléřem. I nadále v zahraniční politice pokračoval ve snaze o uvolňování vztahů s východními zeměmi. V roce 1970 se setkal s východoněmeckým kancléřem Willi Stophem a poté i se sovětským ministrem zahraničí Alexejem Kosyginem, s nímž podepsal smlouvu odmítající použití vojenské síly při řešení vzájemných sporů. V závěru toho roku navštívil Brandt Polsko. V dalších letech se i se svojí vládou angažoval ve vztahu k Československu a roku 1973 jím vedená Spolková republika uznala nulitu Mnichovské dohody z roku 1938. Již o dva roky dříve (prosinec 1971) mu byla za jeho snahy o uvolňování mezinárodního napětí udělena Nobelova cena za mír. V roce 1972 sice opětovně vyhrál volby, stal se znovu kancléřem, a následující rok (1973) dovedl Spolkovou republiku Německo mezi členy Organizace spojených národů (OSN), nicméně 7. května 1974 na kancléřský post rezignoval, když vyšlo najevo, že jeho blízký spolupracovník Günter Guillaume je agentem východoněmecké tajné služby Stasi. Po odchodu z politiky se jako sociální demokrat zaměřoval na podporu sociálních požadavků vznášených vládami rozvojových zemí. Brandt zemřel na začátku října 1992.

Varšavské ghetto

Momentka z varšavského ghetta

Ve Varšavě se na začátku druhé světové války nacházela největší židovská komunita v tehdejší Evropě, která čítala 350 tisíc lidí představujících 30 procent obyvatel města. Po obsazení města německými okupanty vzniklo z rozhodnutí tamního nacistického guvernéra Ludwiga Fischera ze začátku října 1940 ve městě uzavřené židovské ghetto, které mělo podle oficiálních zdůvodnění zabránit šíření nakažlivých nemocí. Ač zabíralo asi pět procent rozlohy města, koncentrovali sem okupanti skoro 40 % jeho obyvatel. Od 22. července 1942 odváželi Němci v rámci konečného řešení židovské otázky během „Akce Reinhardt“ Židy vlaky z ghetta do vyhlazovacího tábora Treblinka. Obyvatelům ghetta ale tvrdili, že jsou Židé vlaky odváženi za prací na východ. O skutečném cíli odjíždějících transportů se obyvatelé ghetta dozvěděli ve chvíli, kdy se vlaky navracely prázdné, a navíc domněnky o likvidaci Židů potvrdil i jeden z deportovaných, jemuž se podařilo uprchnout a vrátit se zpět do ghetta.

Židé ve Varšavském ghettu se proto rozhodli jednat. Když do něj v lednu 1943 vstoupily německé jednotky, aby zajistily vypravení dalšího transportního vlaku, nikdo ze Židů neměl o odjezd zájem a naopak okupanty, ač sami slabě vyzbrojeni, napadli. Věděli sice, že nemohou Němce porazit, nicméně měli přesvědčení, že je lepší padnout v boji, než v plynových komorách. Nacisté území opustili, ale 18. dubna 1943 večer ghetto obklíčili a rozhodli se jej srovnat se zemí. Jeho obránci odolávali přesile téměř měsíc až do 16. května, kdy německý velitel operace Jürgen Stroop na základě rozkazu Heinricha Himmlera nechal výbuchem zničit místní velkou synagogu. Téměř všichni z povstalců v bojích zahynuli.

Památník hrdinů

Podrobnější informace naleznete na stránce Pomník hrdinů ghetta.

Pomník hrdinů ghetta

Ve varšavské čtvrti Muranów ležící na západním břehu řeky Visly, vede od roku 1930 ulice Zamenhofa. V těchto místech probíhaly během povstání nejtěžší boje. Při západní straně ulice, v místě někdejšího křížení Zamenhofovy ulice s ulicí Nalevky, se nachází park, označovaný někdy za náměstí Hrdinů ghetta, ve kterém byl v místech, kde 18. ledna 1943 povstání začalo, po druhé světové válce zbudován pomník, nazvaný Pomník hrdinů ghetta (Pomnik Bohatérow Getta). Autory památníku jsou polský umělec židovského původu Natan Rapaport, který na něm spolupracoval s polským architektem Leonem Suzinem. Umělecké dílo připomíná boj nedostatečně vyzbrojených Židů s nacistickými okupanty. Má podobu rozsáhlého basreliéfu, před nímž jsou instalovány sedmiramenné svícny, tzv. menory. Do památníku jeho autoři osadili i kámen, který Němci původně plánovali využít při budování svého vlastního pomníku oslavujícího předpokládané vítězství Třetí říše.

Pokleknutí

Když se Brant stal roku 1969 německým kancléřem, angažoval se v navazování vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a jejím nepřáteli z druhé světové války. V prosinci roku 1970 navštívil Polsko, kde v jeho hlavním městě Varšavě podepsal s polskými představiteli smlouvu o přátelství, která současně uznávala hranici mezi Německem a Polskem na toku řek Odry a Nisy. Ještě před ratifikací dokumentu, avšak možná až po ní, zavítal k pomníku hrdinů ghetta, u něhož polský národ požádal o omluvu za válečná příkoří a poté, co urovnal na položeném věnci stuhy, v dojetí před památníkem poklekl. S hlavou skloněnou chvíli klečel a tiše rozjímal. Přítomní, stojící v tu chvíli v kancléřově blízkosti, nabyli dojmu, že státníka postihla zdravotní indispozice nebo že byl postřelen.

Učiněné gesto kancléř dopředu promyšlené neměl a vzešlo z momentálního rozpoložení, jak sdělil své manželce Rut Brandtové, která to pak zmínila ve své vzpomínkové knize Země přátel (v německém originále Freundesland). Svým aktem tak kancléř uctil miliony zavražděných. Někteří historikové o tom však pochybují a domnívají se, že šlo o předem připravený čin. Těmto názorům ale oponuje tehdejší ministr zahraničí a pozdější spolkový prezident Walter Scheel, když pro internetový portál Welt online vzpomínal, jak 7. prosince 1970 s Brandtem ve společném rozhovoru trávil cestu automobilem a domnívá se, že se pak kancléř před pomníkem nechal ve svých myšlenkách unést situací.

Z aktu vznikl fotografický snímek, který se tehdy objevil ve zpravodajství po celém světě a to i v Polsku a dalších zemích východního bloku. Stejnou odezvu měl i kancléřův výrok pronesený při návštěvě Polska, kdy uvedl, že „žádný národ nemůže uniknout své historii“. Dle německého deníku Focus se reakcí na Brandtův akt zalekli představitelé polské televize do té míry, že sice odvysílali zmínku o kancléřově návštěvě Polska, avšak jeho pokleknutí před pomníkem divákům zamlčeli. Když pak fotografie v časopisech vyšla, měla spodní stranu oříznutou, takže čtenář nabyl dojmu, že Brandt před pomníkem stojí.

Reakce

Při odletu z Varšavy vyprávěl Brandtovi cestou na letiště jeho polský protějšek, premiér Józef Cyrankiewicz, o rozhovoru se svou manželkou, která se mu přiznala, jak na ni kancléřovo gesto u pomníku zapůsobilo do té míry, že když večer telefonicky hovořila se svojí přítelkyní, obě se při vzpomínce dojetím rozplakaly. Polští občané symbolikou Brandtova pokleknutí před pomníkem ztratili obavy z německého národa, jež se v nich do té míry snažila vyvolat sovětská propaganda, která líčila Němce jako národ, jehož je třeba se bát a před jehož nebezpečím Polsko Sovětský svaz ochrání. Podobně na událost v roce 2010 vzpomínal filozof Krzysztof Wojciechowský, jemuž tehdy v roce 1970 bylo dvanáct let, kdy na základě kancléřova gesta nabyl přesvědčení, že z německého národa nemuseli mít Poláci takový strach, jaký do té doby pociťovali.

Na kancléřův čin při své návštěvě Polska v prosinci 2010 u příležitosti čtyřicátého výročí události zavzpomínal i tehdejší německý prezident Christian Wulff a přiznal, jak hluboce na něj zapůsobil. Ne všichni Němci ale takto Brandtovo gesto v roce 1970 vnímali. Deník Der Spiegel tehdy uspořádal anketu, v níž 48 procent respondentů označilo kancléřův čin za přehnaný. V několika městech vyrazily do ulic průvody Brandtových odpůrců, kteří na transparentech nesli například text „Pověste zrádce“ doplněný kresbou oběšenecké oprátky. Příznivci německé pravice kancléře osočili, že v Polsku poklekl před Varšavským paktem, vojenským uskupením zemí východního bloku. I na německé politické scéně měl čin odezvu. Opoziční politický blok CDU/CSU inicioval hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Brandt hlasování ustál a následkem toho se rozšířila členská základna jeho politické strany o nové přívržence a v předčasných volbách do Spolkového sněmu v roce 1972 se ziskem 45,8 procent mandátů se stala nejsilnější stranou Bundestagu.

Pomník

Podrobnější informace naleznete na stránce Pomník Varšavského pokleknutí.

Pomník varšavského pokleknutí roku 1970

Plocha na průsečíku varšavských ulic Karmelitské a Józefa Lewartowskiego nese pojmenování „náměstí Willyho Brandta“. U příležitosti třicátého výročí kancléřova činu (2000) zde byl zbudován pomník upomínající na státníkův akt, který v předvečer výročí, dne 6. prosince 2000, společně odhalili tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder a polský premiér Jerzy Buzek. Slavnosti se vedle jiných zúčastnili i německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1999 Günter Grass a Brandtova dcera Brigitte Seebacherová-Brandtová. Pomník, jenž architektonicky zpracoval Piotr Drachal, obsahuje bronzovou plaketu zobrazující klečícího kancléře, kterou vytvořila Wiktoria Czechowská-Antoniewská.

Odkazy

Související články

• Povstání ve varšavském ghettu

Projev Havla

Projev Václava Havla v Kongresu USA se uskutečnil 21. února 1990.

Historické souvislosti

Návštěva Václava Havla ve Spojených státech amerických se uskutečnila od 20. do 22. února 1990, tedy necelé dva měsíce po jeho zvolení do funkce prezidenta Československa (29. prosince 1989). Během návštěvy postupně pobýval ve Washingtonu a na poslední den se přesunul do New Yorku.