Vikingové
| Vikingové | |||
|---|---|---|---|
 Vikinský drakkar na Tapiserii z Bayeux | |||
| Trvání | 8. – 11. století | ||
| Místo | Evropa, Středomoří, Severní Amerika | ||
| Výsledek | osídlení nových území zámořské objevy | ||
| Strany | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
Vikingové (vikingr-muži Fjordů, přídavné jméno vikinský[1] spíše než vikingský) byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na „viking“ – loupeživé výpravy do jižní a západní Evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů. V Evropě byli nazýváni Normany (Francie), Dány (Anglie), Ascomany (Německo) nebo Varjagy (Rus, Byzanc). Vikingský vůdce Erik Rudý se kolem roku 980 vydal do Ameriky, kde zřejmě jako jeden z prvních Vikingů doplul do Grónska a založil zde první osady. Erikův syn Leif též doplul na východní pobřeží dnešní Kanady.
Zažité stereotypní představy o vikinzích jako urostlých polonahých válečnících s dlouhými vousy a rohatými přilbami, oděných jen v nezpracovaných zvířecích kůžích, jsou na hony vzdáleny skutečnosti. Jedná se o mylný obraz z éry romantismu období 19. století, šířený zpočátku zejména německými romantiky. Patrně k tomu došlo na základě mylné záměny se vzhledem válečníků z doby bronzové, jmenovitě keltskými Galy, jistou roli v tom ale mohlo sehrát i mylné pochopení germánských uměleckých předmětů, zobrazující neurčité rohaté postavy, válečníky nebo berserky, vzácně i kněze. Fakticky nikdy nebyly nalezeny rohaté ani okřídlené přilby z doby vikingů. Podstatně staršího data jsou přilby s dlouhými rohy vyhotovené z bronzu, pocházející z doby bronzové. Mýty o vikinských rohatých helmách (více zde).
Životní podmínky
Obyvatelstvo Skandinávie se živilo převážně zemědělstvím a rybolovem. Jejich obživu tvořily různé druhy masa, ale pojídali také stravu rostlinného původu. Zemědělství se věnovali pouze v některých oblastech, kde k tomu byly přírodní podmínky (švédské Skåne a Gotland Jekaterinsburg, norský Viken, Jutský poloostrov). Přes zimu si pak vyráběli nástroje, se kterými pak muži vyráželi za obchodem. Ženy, děti, starci a otroci zůstávali doma a starali se o hospodářství.[zdroj?] Zajímavé je, že ženy Vikingů neměly ve společnosti zrovna nízké postavení. Mnohdy se totiž samy musely o všechno postarat. Někdy byly i válečnice.[2]
Expanze na jih
| „ | Jako bodající sršňové se rozlétli po celé zemi, řádili jako zuřiví vlci, drancující, trhající a zabíjející nejenom ovce a voly, ale i kněží a jáhny a taktéž sbory mnichů a jeptišek... | “ |
| — Šimon z Durhamu[3] | ||
Ze Skandinávie (Norsko, Švédsko) se vypravili zhruba v 8. století, plenili pobřeží Británie (kláštery Iona a Lindisfarne) a také pobřeží Francie (zejména při ústí řeky Seiny), a to až do 11. století. Pirátské nájezdy spojovali s obchodem – obchodovali s kořistí i válečnými zajatci.
Důvody:
- nedostatek zemědělské půdy
- populační boom Seveřanů, u potomků špatné vyhlídky na dědictví
- pravděpodobně i velké napětí mezi Franky a Dány
- rozsáhlá územní expanze Franské říše a násilná christianizace pohanů
- obchody v Evropě (bohatá kořist)
- sociální změny
Vyvinuli si i své vlastní lodě – veslice, jinak přezdívané drakkary. Tyto lodě měly malý ponor, což vikingům umožňovalo pronikat proti proudu velkých řek hluboko do vnitrozemí.
Vikingové v českých zemích
Podle legendy vikingové Tunna a Gommon zavraždili svatou Ludmilu. Na Pražském hradě byl v 9. století podle testů pohřben severský válečník.[4]
Vpády vikingů
Přibližně lze rozlišovat tři větve ještě jednotného národa severských Germánů a jejich směry expanze, které pro jejich oblasti byly geograficky nejbližší a které odpovídají moderním třem severským národům - Norům, Švédům a Dánům.
Norští vikingové
Norští vikingové se soustředili na západ a také dále na jih. Osídlili severoskotské ostrovy, přivlastnili si ostrov Man a dále se zachytili ve Skotsku a Irsku a prakticky na všech pobřežích okolo Skotského moře. Odtud pak dále postupovali jak do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy střetly se zájmy Dánů, postupujících od západního pobřeží Anglie, tak i do Francie a dokonce i do Středozemního moře. Později, v mladší době vikingů se dostali na Faerské ostrovy, Island, do Grónska a odtud potom do dnešní Ameriky (vedeni náčelníkem Leifem Erikssonem byli norští vikingové okolo roku 985 prvními Evropany v Americe). Zbudovali zde minimálně jednu malou osadu v severní části Newfoundlandu, patrně legendární Vinland. Osada existovala jen krátce. Odtud se vikingové vydávali pravděpodobně i dále na jih, ale kam až dopluli, se zatím odhalit nepodařilo.[5] Dnes je tato lokalita pod ochranou UNESCO. Nachází se zde vikinský skanzen (více viz L'Anse aux Meadows). Osady v Grónsku zanikly v 15. století.[6]
Dánští vikingové
Dánští vikingové se zaměřili na jihozápad. Pronikli do severní Francie a do Anglie a společně s norskými vikingy dopluli až do Středozemního moře. Roku 911 udělil západofranský král normanskému náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (později Normandské vévodství). Ve druhé polovině 9. století kolonizovali také část Anglie. Největší z britských ostrovů byl proto v této době rozdělen na dvě království – na severu se nacházelo vikinské Danelaw a na jihu anglosaský Wessex. Byli též zaměřeni na západní část Baltského moře.
Roku 1002 nařídil anglosaský král Ethelred, aby byli povražděni všichni Dánové žijící v Anglii. Masakr se pravděpodobně vyhnul oblasti Danelawu, kde bylo dánské osídlení příliš silné. Roku 1066 odrazil anglosaský král Harold Godwinson invazi norského krále Haralda, ale o několik týdnů později byl poražen u Hastingsu normandským vévodou Vilémem Dobyvatelem, potomkem vikingského náčelníka Rolla, který se po bitvě zmocnil vlády nad Anglií.
Švédští vikingové (varjagové)
Švédští vikingové (varjagové) tvořili elitní družiny ozbrojených kupců, kteří se zaměřili na východ. Po vodních tocích a plochách pronikali z Finského nebo Rižského zálivu k Volze nebo Dněpru. Po těchto vodních cestách postupovali dále k jihu, po Volze do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance, kde začali varjagové sloužit jako osobní garda byzantských císařů. Podle rozšířené normanské teorie vzniku ruského státu byli Varjagové zakladateli Kyjevské Rusi a její původní panovnické dynastie Rurikovců, která v carském Rusku vládla až do konce 16. století (zakladatel Rurik, původem švédský Varjag).
Jómští vikingové
Jómští vikingové (také jómsvikingové) byla nezávislá organizovaná družina žoldnéřů a banditů z 10. a 11. století. Jak je známo převážně z norských ság, usídlili se na jižním pobřeží Baltského moře, kde si zřídili svou pevnost Jomsborg, a nechávali se najímat do cizích armád kohokoli, kdo byl ochotný jim za jejich služby patřičně zaplatit. Přestože zůstávali věrnými pohany, příležitostně bojovali i po boku křesťanských panovníků. Nejednou však museli čelit jejich expanzivní politice a na bojištích se střetávali s vojsky skandinávských králů. Nakonec se norský král Magnus I. (1024-1047) rozhodl, že s jómskými vikingy definitivně skoncuje a roku 1043 se mu podařilo dobýt jejich pevnost Jomsborg. To byl konec jómských vikingů. Přesná poloha pevnosti není známa, nejčastěji bývá umisťována na ostrov Wolin v severozápadním cípu dnešního Polska.
Vikinská společnost a právní systém
Vikingové se dělili do čtyř stavů:
- Otroci – do nejnižší skupiny patřili otroci (byli na tom stejně jako otroci v Evropě).
- Sedláci – selský stav, sice nehospodařili na velkých pozemcích, ale byli svobodní. Do tohoto stavu patřili také řemeslníci a válečníci. Ti byli pod vedením jarla nebo dokonce krále. Podnikali takto velké zámořské výpravy (zmíněné výše).
- Jarlové – jakási šlechta, velkostatkáři. Měli docela slušný majetek, díky němu si také mohli udržet vlastní družinu a mnohdy vlastnili i lodě a uplatňovali svůj vliv.
- Králové – Krále si ze svého středu volili náčelníci. Jeho moc byla omezena mocí lidu. Tzn. shromáždění svobodných mužů thingu. Učinit rozhodnutí proti jejich vůli bylo velice obtížné, skoro až nemožné.
Důležitá byla rovněž role Thingu, rady, kde se rozhodovaly důležité záležitosti, ale rovněž se zde hrály hry. Čest znamenala pro vikingy vše a tak se velice často uchylovali k soubojům, jež byly nedílnou součástí jejich životů a kultury. Ženy měly taktéž svá práva. Mohly muže žalovat, jestliže na ně sáhl. Podle toho kam, se v případě, že žena žalovala, určilo, kolik musí zaplatit.
Vikinské mýty a legendy
Vikingové měli velmi bohatou a propracovanou mytologii. Na samém počátku existovaly jen dva světy – svět zimy Niflheim a svět ohně Múspellheim. Tyto dva světy byly odděleny propastí Ginnungagap. Jednoho dne se však oheň spojil s ledem a ze vzniklé reakce se zrodil obr Ymli a kráva Audhumla jejímž mlékem se Ymli živil. Svět byl v těch časech pustý a tak Audhumla olizovala alespoň kameny pokryté solí. A pravé z jednoho takového kamene vzešel "olizováním" první bůh Búri. Ten měl syna (není jasné jak k němu přišel) Boriho, jenž se oženil s obryní Bestlou (ta byla dcerou Ymliho – nové bytosti vznikaly z jeho potu když spal) a spolu měli tři syny – Viliho, Véa a Odina.
Tito tři bratři byli velmi znepokojeni množstvím trollů a jiných obrů, kteří se nekontrolovatelně tvořili z Ymliho těla, a tak se rozhodli, že tuto nebezpečnou rasu včetně Ymliho zabijí. Ve velkém boji se jim to povedlo, avšak jeden pár trollů přežil a dal základ nové generaci obrů, jež se stala úhlavními nepřáteli bohů.
Z Ymliho těla poté bratři vytvořili devět světů, které podpírá světový strom Yggdrasil. Na vrcholu jsou Ásgard a Vanaheim, světy bohů. Je tu i Valhalla – obří hodovní síň, kde Odin shromažďuje duše lidských bojovníků, z nichž buduje armádu pro závěrečnou bitvu, až nastane konec světa – Ragnarok. Duše do Valhally přinášely Valkýry – ženské služebnice bohů. Z Asgardu se po duhovém mostě Bifröstu dostaneme do Midgardu – světa lidí který se však prolíná i s Jotunheimem, zemí obrů.
Pod těmito světy je Niflheim, země mrtvých. Zde vládne bohyně Hel. Strom Yggdrasil zde má i své tři kořeny – jeden vede ke studni osudu Urdi kde sídlí i 3 bohyně osudu nazývané Norny. Druhý kořen vede k studni moudrosti kterou hlídá obr Mími. Třetí kořen vede k prameni řeky Gjöll kde sídlí drak Nidhögg který kořeny okusuje. Po kmeni neustále běhá mezi světy veverka Ratatosk a sděluje pomluvy od draka nebeskému orlu Vidofniru, který sídlí na vrcholu stromu a zase naopak od orla drakovi.
Lidé vznikli tak, že Odin, Vili a Vé vdechli život dvěma kmenům, které našli vyplavené na pláži. Muž byl z jasanu – Ask a žena z jívy – Embla.
Trojice hlavních bohů se později rozrostla na početnou rodinu. Sám Odin stanul v čele všech bohů, neboť obětoval své oko, aby získal moudrost ze studně moudrosti. Se svojí manželkou bohyní Frigg zplodil několik synů – například boha války Tyra, boha světla Baldra a další. Zřejmě nejpopulárnějším Odinovým synem, i když vzešlým z jiné ženy, byl Thor – bůh hromu. Velmi populární postavou byl také Loki, Odinův nevlastní bratr a míšenec obra a boha. Byl lstivý, škodolibý a prospěchářský a bohům způsobil nejednu nepříjemnost.
Vikingové a oděvy
Způsob oblékání vikingů závisel na třech věcech:
- v jaké části Skandinávie žili
- jaké bylo jejich postavení ve společnosti
- jak byli bohatí
Oblečení vikingů bylo přizpůsobeno jeho použití a pohodlí a daleko méně k současné módě. Protože skandinávské podnebí je chladné, bylo oblečení teplé, většinou vlněné nebo lněné. Vikingové měli rádi pestré barvy a často jimi své oblečení zdobili. Barviva na látky byla přírodní a získávala se z rostlin.
Každá vikinská žena měla doma nástroje pro výrobu látek. Protože výroba každého kusu oblečení byla časově velmi náročná, byl výsledný kus velmi jednoduchý.
Vikingové se často vraceli ze svých cest s nákladem vlny a hedvábí. Hedvábí bylo ovšem velmi drahé a tak si jej mohli dovolit pouze bohatí jedinci.
Ženy nosily lněné šaty na kterých měly zástěru. Ta chránila šaty před ušpiněním a také se do ní daly často používané předměty např. nůž. Drobné předměty se také uvazovaly kolem zápěstí protože šaty neměly žádné kapsy. Na hlavě nosily šátek který byl u krku uvázán a opatřen broží.
Mýty o vikinských rohatých helmách
Mnoho lidí si myslí, že Vikingové nosili rohaté přilby, ačkoli to není pravda - vikinští válečníci totiž přilby s rohy zřejmě nikdy nenosili.[zdroj?] Podle vědců[kdo?] je to nesmyslné, neboť na žádné nalezené helmě vikinga se rohy zvířete nenašly, kromě helem některých severských kněží.[zdroj?] Podle jiné, nijak nepodložené teorie, tyto mýty rozšířili křesťané, když o Vikinzích mluvili jako o „ďáblech ze severu“.[zdroj?] Kronikáři se pak domnívali, že šlo o skutečné ďábly a tak je zaznamenali s rohy na hlavě. Druhou teorií je, že naše známé vikingy s rohy ztvárnila divadelní hra – herci neměli jiné helmy, než ty s rohy, a tak se rohatí Vikingové dostali mezi lidi.[zdroj?]
Vikingské lodě
- Drakkar – v 9. století, válečná loď
- Snekkar – v 9. století, válečná loď
- Knarr – v 10–11. století kolonizátorská a obchodní loď
Reference
- ↑ Internetová jazyková příručka [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2024. Heslo vikinský.
- ↑ https://phys.org/news/2017-09-genetic-proof-women-viking-warriors.html - First genetic proof that women were Viking warriors
- ↑ MCGLYNN, Sean. Mečem a ohněm: Ukrutnosti a zvěrstva středověkého válečnictví. Praha: Mladá fronta, 2010. ISBN 978-80-204-2211-8. S. 85.
- ↑ http://extrastory.cz/mezi-premyslovce-pohrbili-vikinga-prokazaly-to-vedecke-analyzy.html - Mezi Přemyslovce pohřbili Vikinga. Prokázaly to vědecké analýzy
- ↑ FAGAN, Brian. Malá doba ledová, jak klima formovalo dějiny v letech 1300 - 1850. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1457-3. Kapitola Teplé období a jeho dozvuky, s. 40 - 41. (Česky)
- ↑ "Vikingy vyhnala z Grónska zima, sedimenty odhalily prudké poklesy teploty". Novinky. 13. dubna 2012.
Literatura
- ARBMAN, Holger. Vikingové. Praha: Mladá fronta, 1969.
- BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Stěhování národů a sever Evropy. Vikingové na mořích i na pevnině. Praha: Vyšehrad, 2017. 280 s. ISBN 9788074297441.
- BRONSTED, Johannes. Vikingové. Sága tří staletí. Praha: Orbis, 1967. 248 s.
- Graham-Campbell, J.; Batey, C.; Clarke, H.; Page, R. I.; Price, N. S. Svět Vikingů. Praha 1998. ISBN 80-7176-669-0
- RAGACHE, Gilles; LAVERDET, Marcel. Vikingové. Bratislava: Gemini, 1993. 47 s. ISBN 8085265451.
- RANGI, Hiroa te; CINCIBUS, Josef. Vikingové jižních moří. Praha: Orbis, 1963. 203 s.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vikingové na Wikimedia Commons
- Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
- Lokální odkaz: Viking Age
- Wikidata: Vikings
- Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
- Galerie Vikingové na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo Viking ve Wikislovníku- Dánské muzeum Vikinské historie a mořeplavby v Rosklide
