Sýkora koňadra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Sýkora koňadra

Sýkora koňadra
Sýkora koňadra
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: pěvci (Passeriformes)
Čeleď: sýkorovití (Paridae)
Rod: sýkora (Parus)
Binomické jméno
Parus major
L., 1758

Sýkora koňadra (Parus major) je malý druh pěvce z čeledi sýkorovitých. Jedná o největší a nejrozšířenější ze všech evropských druhů sýkor. Původně dávala přednost listnatým lesům, ale dnes žije také v parcích a zahradách a velmi dobře se naučila využívat blízkosti lidí ve svůj prospěch. Koňadra je poměrně výrazně zbarvená. Má žluté břicho s podélným černým pruhem, černou čepičku a černě lemované bílé líce. V létě se živí hmyzem, ale v zimě musí přejít na semena s vysokým obsahem tuku, která často nachází na krmítkách (nejlépe slunečnice) a je ochotna si pro ně přiletět až na lidskou ruku.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Tvoří zřejmě superspecies se sýkorou středoasijskou (Parus bokharensis), sýkorou zelenohřbetou (P. monticolus) a sýkorou indickou (P. nuchalis). Zeměpisná proměnlivost je složitá, zčásti klinální. Celkem 34 poddruhů se obvykle rozlišuje do tří skupin: „major“ s 12 poddruhy žijícími na západě Palearktidy, „cinereus“ se 13 poddruhy obývajícími jihovýchodní Asii a „minor“ s 9 poddruhy ve východní Palearktidě. V Evropě se vyskytuje celkem 7 poddruhů z 1. skupiny:[1]

  • sýkora koňadra anglická (P. m. newtoni) - Britské ostrovy, Nizozemsko, Belgie, Bretaň
  • s. k. evropská (P. m. major) - většina Evropy a západní Sibiř
  • s. k. korsická (P. m. corsus) - Pyrenejský poloostrov a Korsika
  • s. k. baleárská (P. m. mallorcae) - Baleáry
  • s. k. sardinská (P. m. ecki) - Sardinie
  • s. k. řecká (P. m. aphrodite) - jižní Itálie a Řecko a ostrovy po Kypr
  • s. k. krétská (P. m. niethammeri) - Kréta

Popis[editovat | editovat zdroj]

Pár sýkor koňader (vlevo samice, vpravo samec)

Sýkora koňadra je velká asi jako vrabec. Dorůstá délky 13,5-15 cm a váží 14-23 g. Hlavu má leskle černou, jen tváře a příuší jsou bílé. Černá barva pokračuje i na náprsenku a zužuje se do černého pruhu, který se táhne přes břicho (u samice je tento pruh tenčí a často na břiše přerušený, kdežto u samce tvoří uprostřed břicha černou skvrnu). Hřbet je mechově zelený, křídla modrošedá s výraznou bílou křídelní páskou, spodina žlutá a ocas modrošedý s bílými stranami. Zobák je silný, kuželovitý a hnědošedý, nohy šedé a duhovka hnědá. Mladí ptáci jsou bledší a mají žlutavé skvrny na tvářích, bez úplného spodního černého okraje.[1][2]

Létá vlnkovitě a rychle. Hlas má velmi proměnlivý. U průměrného samce bylo zaznamenáno 32 různých druhů hlasů, ale někteří jich zvládali až 40. Mezi nejčastější patří vábení „tví-tit“ a varování „citerr“. Zpěv, kterým se ozývá již od konce zimy, je hlasitý, melodický a každý motiv je v něm opakován 2x až 3x (zvuk poslech).[1] Podle studie holandských vědců je zpěv samců ve městech hlasitější, rychlejší a kratší než zpěv samců v lesích.[3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Sýkora koňadra má palearktické rozšíření, zahrnující celý Palearkt od Irska až po Kamčatku a také jihovýchodní Asii, Malajsii a Indonésii. Převážně stálý druh, ptáci ze severských populací jsou částečně tažní. V Evropě patří k nejhojnějším ptačím druhům. Od 70. let 20. století jsou její stavy v naprosté většině evropských zemí stabilní a druh je proto považován za zabezpečený. Vyhledává zvláště listnaté lesy, ale žije i ve smíšených a jehličnatých porostech, stejně jako v zahradách, parcích, sadech apod.[1][4]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí početně na celém území, ale se stoupající nadmořskou výškou se početnost snižuje. Nejvýše hnízdí v Krkonoších, Krušných horách a na Šumavě v 1200 m n. m., během mimohnízdních potulek však vystupuje ještě výše a objevuje se i v pásmu kleče, v době tahu přeletuje také horská sedla. Celková početnost byla v letech 2001-03 odhadnuta na 3-6 milionů párů. V ČR je převážně stálým, v případě mladých ptáků potulným druhem, který na našem území zimuje v počtu 2-4 milionu jedinců.[1]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo v budce s vejci

Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, vzácně byla zjištěna i bigamie. Páry se vytvářejí většinou nově po rozpadu zimních hejn. Velikost teritoria je variabilní a v závislosti na prostředí se pohybuje mezi 0,4-3,0 ha.[1]

Přirozené hnízdění je v dutinách stromů, je však velmi přizpůsobivá a tak vedle běžně obsazovaných hnízdních budek může zahnízdit i na řadě jiných míst (v hromadách dříví, kovových trubkách, dutinách zdí, starých hnízdech strak a veverek, ale i v zemních děrách). Hnízdo staví samotná samice z mechu smíšeného s trávou, kořínky a lišejníky, kotlinku vystýlá trávou, rostlinným chmýřím, srstí a někdy i peřím. Stavba trvá obvykle 2-6 dnů, ale v případě prvního hnízdění může trvat i mnohem déle (až 20 dnů). Běžně hnízdí 2x ročně od dubna do července. Velikost snůšky závisí zejména na množství potravy, ale i na době hnízdění, stáří samice a dalších faktorech; obvykle čítá 7-12 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec o rozměrech 17,6 x 13,4 mm a průměrné hmotnosti 1,6 g. Snášena jsou denně, někdy také 2 vejce za 1 den, 3 vejce za 2 dny nebo naopak s jednodenní pauzou. Délka sezení je 12-17 dnů, sedí pouze samička, kterou samec krmí. Mláďata se líhnou během 1-3 dnů, jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí po 14–23 dnech. V případě 1. hnízdění jsou krmena dalších 6-8 dnů, při 2. hnízdění dvakrát déle. S rodiči setrvávají i přes zimu a ještě v prvním roce života pohlavně dospívají.[1]

Mláďata při opouštění hnízda

Úspěšnost hnízdění je vlivem predace a počasí velmi variabilní (40-95 %), u 1. hnízdění bývá zpravidla vyšší než u 2. Pressen (Pěvci 1990: 99) uvádí z celkového počtu 3818 vajec ztráty 774 vajec a 618 mláďat a celkovou úspěšnost 36,5 %.[1] Figura (2013) u 124 hnízd zjistil jako nejčastější příčinu ztrát predaci (67 % hnízd), a to hlavně kunou, plchem lesním a strakapoudem.[5] Úmrtnost mladých ptáků během 1. roku života je 61,1 %, nejstarší pták se na základě výsledků kroužkování dožil 15 let a 5 měsíců.[1]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Na jaře a v létě se živí převážně živočišnou stravou. Hlavní složku potravy tvoří hmyz v různých vývojových stádiích, zejména pak motýli (až 62,2 %), brouci (až 64,9 %), blanokřídlí (až 45,7 %), stejnokřídlí (až 53,1 %) a dvoukřídlí (až 36,1 %), také pavouci (až 33,3 %). Na podzim a v zimě vyhledává hlavně semena (v předjaří mohou být v potravě zastoupena až 70 %, nejčastěji jde o semena slunečnice, buku a ořešáku). Může také oštipovat dužnaté plody dřevin, pupeny a listy, pít nektar a požírat drobné plže, které vyhledává kvůli obsahu vápníku v ulitách. Mláďata jsou krmena převážně housenkami motýlů (i přes 90 %), dále jiným hmyzem, pavoukovci a někdy i semeny a plody dřevin. Dospělí ptáci mohou mláďata krmit i více než 800x (průměrně 380x) denně, čímž velmi úspěšně regulují výskyt hmyzích škůdců.[1] Podle studie zveřejněné v roce 2007 napomohly hnízdící sýkory v jabloňových sadech ke snížení počtu housenek škůdců o celých 50 %.[6] Potravu sbírá hlavně na větvích stromů a keřů, ale i na zemi a v zimě často také na krmítkách.[1]

O vysoké přizpůsobivosti a učenlivosti sýkory koňadry svědčí i fakt, že se v Anglii naučila rozklovávat hliníková víčka lahví s mlékem a sezobávat smetanu pod ním.[7] Toto chování bylo poprvé pozorováno v roce 1921 a během následujících dvou desetiletích se mezi koňadrami rychle rozšířilo.[8] V roce 2009 byla jako vůbec první pěvec pozorována při zabíjení a požírání netopýrů rodu Pipistrellus. Útočila přitom pouze na hibernující jedince, a to jen v případě nedostatku ostatní potravy.[9] Ojediněle jsou známy i případy kanibalismu a zabití i požírání jiných druhů pěvců.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 3. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  2. SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  3. SLABBEKOORN, H.; BOER-VISSER, A.. Cities Change the Songs of Birds. Current Biology. 2006, roč. 16. DOI:10.1016/j.cub.2006.10.008.  
  4. CEPÁK, J. a kol.. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.  
  5. FIGURA, R.. Hnízdní ztráty dutinových pěvců: sezonní vlivy a reprodukční odpovědi. [s.l.] : Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. Dostupné online.  
  6. MOLS, C. M.; VISSER, M. E.. Great Tits (Parus major) Reduce Caterpillar Damage in Commercial Apple Orchards. PLoS ONE. 2 2007, roč. 2. DOI:10.1371/journal.pone.0000202.  
  7. HAWKINS, T.. Opening of Milk Bottles By Birds. Nature. 1950, roč. 165, s. 435–436. DOI:10.1038/165435a0.  
  8. LEFEBVRE, L.. The opening of milk bottles by birds: Evidence for accelerating learning rates, but against the wave-of-advance model of cultural transmission. Behavioural Processes. 1995, roč. 34, čís. 1, s. 43-53. DOI:10.1016/0376-6357(94)00051-H.  
  9. ESTÓK, P. a kol.. Great tits search for, capture, kill and eat hibernating bats. Biology Letters. 2010, roč. 6, čís. 1, s. 59–62. DOI:10.1098/rsbl.2009.0611.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]