Sýkora lužní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Sýkora lužní

Sýkora lužní
Sýkora lužní
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: pěvci (Passeriformes)
Čeleď: sýkorovití (Paridae)
Rod: sýkora (Poecile)
Binomické jméno
Poecile montanus
Conrad von Baldenstein, 1827

Sýkora lužní (Poecile montanus, dříve Parus montanus) je malý druh pěvce z čeledi sýkorovitých.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se celkem 15 poddruhů. 9 z nich obývá asijskou a následujících 6 evropskou část areálu:[1]

  • sýkora lužní severoevropská (Poecile montanus borealis) – severní Evropa, na východ po západní Sibiř
  • s. l. středoevropská (P. m. salicaria) – střední Evropa
  • s. l. západoevropská (P. m. rhenana) – území západně od Rýna
  • s. l. anglická (P. m. kleinschmidti) – Velká Británie
  • s. l. alpská (P. m. montanus) – Alpy a Balkán
  • s. l. uralská (P. m. uralensis) – jihovýchod evropské části Ruska

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Délka těla: 11,5 cm
  • Hmotnost: 11 g

Menší sýkora, s poměrně velkou hlavou a silnou šíjí. Opeření je převážně šedohnědé a špinavě bílé, s černou čepičkou a skvrnou pod zobákem. Pohlaví a věkové skupiny jsou stejné.[1][2]

Je velice podobná sýkoře babce, od které se dá spolehlivě poznat podle hlasu. Z dalších rozlišovacích znaků bývají nejčastěji uváděny: nelesklá, matně černá čepička, sahají přes týl až na horní hřbet (u sýkory babky lesklá, končící na týlu), větší, dole rozpitě (nikoliv ostře) zakončená černá skvrna na bradě a hrdle, bělavé, s krkem nekontrastující líce (u s. babky bílé s kontrastem mezi lícemi a krkem), široké světle krémové okraje praporů loketních (terciálních) letek kontrastující s tmavým pláštíkem (u s. babky okraje jen nepatrně světlejší, bez kontrastu) a více stupňovitý ocas (u s. lužní je pár krajních ocasních per o více než 4 mm kratší než špička složeného ocasu, u s. babky o méně než 5 mm). Řada z těchto znaků se však u obou druhů překrývá a některé z nich se dají zjistit pouze u ptáků v ruce. S dalším rozlišovacím znakem přišli v roce 2008 britští ornitologové, kteří zjistili, že je odlišení obou druhů možné podle zbarvení okraje horní čelisti zobáku. Ten je u sýkory babky ostrý, přesahuje přes okraj dolní čelisti a při kořeni zobáku vytváří výraznou bílou skvrnu. U sýkory lužní takový okraj chybí a zobák je tak jednolitě černý. Spolehlivost tohoto znaku je značně vysoká; z několika desítek odchycených i vypreparovaných exemplářů obou druhů bylo s jeho pomocí správně určeno 98 % ptáků. Následně byla platnost znaku ověřena také v ČR, kde se tímto způsobem podařilo z celkem 58 jedinců obou druhů chycených na Třeboňsku, v Praze a na Rychnovsku určit všechny.[3][4]

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Při vábení nosové dlouze protažené "dé-dé-dé" nebo "ci-ci-dé-dé", při zpěvu řady jasných čistých tónů "cjy-cjy-cjy" nebo "cí-cí-cí" (zvuk poslech).

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Sýkora lužní má palearktický typ rozšíření. Obývá celou Evropu s výjimkou Španělska a rozsáhlé území Asie východně až po Kamčatku. Je stálá, pouze ptáci ze severních oblastí jsou tažní.[1][5]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí pravidelně na většině území, její rozšíření je však mozaikovité, s mezerami spíše v nížinách podél velkých vodních toků. Od 60. let 20. století se začala šířit a osídlovat i oblasti, kde nikdy předtím nehnízdila. Její stavy jsou v posledních letech stabilní; v letech 1985–89 i 2001–03 byla celková početnost odhadnuta na 40 000–80 000 párů.[1]

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí v bažinatých lužních lesích či pobřežních porostech s břízami, olšemi, topoly a vrbami, také ve vlhčích smíšených a jehličnatých lesích. Mimo hnízdní období se vyskytuje i v blízkosti lidských sídel.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Na jaře a v létě se živí hlavně hmyzem a pavouky, na podzim a v zimě bobulemi a semeny. Potravu hledá převážně na stromech a keřích, v zimě často ve smíšených hejnech s jinými druhy sýkor, brhlíky a šoupálky. Na zimu si vytváří zásoby potravy, které ukrývá mezi lišejníky, za kůrou apod. Ročně takto uschová až 15 kg semen, hmyzu a pavouků.[1]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, páry spolu setrvávají po více let a obvykle využívají i stejná teritoria. Hnízdo staví oba ptáci v dutině stromu, kterou zpravidla sami vytesávají ve ztrouchnivělém dřevě, zřídka může hnízdit i v budce nebo hnízdě veverky či střízlíka. Vytesání nového hnízda trvá průměrně 12,5 dne a probíhá nejčastěji v kmenech nebo silnějších větvích bříz a vrb. Stavebním materiálem jsou rostlinná vlákna, kůra, suchá tráva, srst a peří (mech v hnízdě obvykle chybí, čímž se liší od sýkory babky). Hnízdí zpravidla 1x ročně s případnou náhradní snůškou, ve střední Evropě připadá začátek hnízdění na duben. Snůška čítá 5–10 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec o rozměrech 16,1 x 12,3 mm. Délka sezení je 17–19 dní, sedí pouze samice, které samec přináší potravu. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí po 17–18 dnech. Samostatná jsou 15–20 dní po vyvedení a poprvé hnízdí ve 2. kalendářním roce. Nejvyšší známý věk je 11 let a 4 měsíce.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  2. SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  3. CEPÁK, J.. Babka nebo lužka? Problém vyřešen!. Kroužkovatel. 2011, roč. 11. Dostupné online.  
  4. BROUGHTON, R. K.; HINSLEY, S. A.; BELLAMY, P. E.. Separation of Marsh Tit Poecile palustris from Willow Tit Poecile montana using a bill criterion. Ringing & Migration. 2008, roč. 24. Dostupné online.  
  5. CEPÁK, J. a kol.. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu