Izraelské osady

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Politika osadnictví)
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapa izraelských osad na Západním břehu Jordánu (stav z roku 2006)

Izraelské osady jsou sídla založená Izraelem a Izraelci na územích, která židovský stát dobyl v Šestidenní válce v roce 1967.

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

  • V hebrejštině jsou izraelské osady nejčastěji nazývány התנחלויות ("hitnachalujot"), singulár התנחלות ("hitnachalut"). Tento výraz je používán teprve v poslední třetině 20. století a to jak zastánci tak odpůrci politiky výstavby osad. Zastánci osad jej oceňují pro jeho odvození od biblické terminologie - Numeri 33,54: וְהִתְנַחַלְתֶּם אֶת-הָאָרֶץ בְּגוֹרָל לְמִשְׁפְּחֹתֵיכֶם ("Rozdělíte si zemi losem jako dědictví mezi své čeledi"[1]). Odpůrcům osad zase termín vyhovuje, protože odlišuje izraelská sídla za Zelenou linií od sídel uvnitř vlastního Izraele v jeho mezinárodně uznávaných hranicích. Kromě slova "hitnachalujot" se pro všechna izraelská sídla (uvnitř i za Zelenou linií) používá také výraz התיישבות ("hitjašvut") a nebo od stejného kořene odvozené slovo יישוב ("jišuv").[2] Od těchto dvou základních termínů pro osady se také odvozuje v hebrejštině pojmenování jejich obyvatel, tedy osadníků: buď מתנחלים ("mitnachalim"), nebo מתיישבים ("mitjašvim").
  • V angličtině je spojení "izraelské osady" nejčastěji překládáno jako "Israeli settlements" a takto se objevuje například v oficiálních prohlášeních americké vlády.[3] V kruzích nakloněných politice osadnictví se používá i neutrálnější termín "Israeli communities" (zhruba "izraelské obce"), který neodlišuje sídla zbudovaná vně a uvnitř Zelené linie.[4] Naopak v kruzích radikálněji naladěných proti izraelské politice na obsazených územích, zejména v arabských zemích, se užívá i termín "Israeli colonies" ("izraelské kolonie")[5] Někteří odpůrci sionismu ale výraz "Israeli colonies" aplikují i na židovská sídla uvnitř Zelené linie.[6]
  • V arabštině se pro izraelské osady používá výraz المستوطنات ("mustavtanát") a od něho odvozené slovo pro osadníky مستوطنين ("mustavtinín"), nebo ostřejší مستعمرات ("mustamarát"), které se dá přeložit jako "kolonie".[7]

Právní status[editovat | editovat zdroj]

Zástavba v nejlidnatější izraelské osadě Modi'in Illit s více než 50 000 obyvateli

Oficiální izraelská pozice ohledně osad na Západním břehu Jordánu je, že tato sídla nenarušují práva zde usazených palestinských obyvatel, protože byla zřizována na státní nikoliv soukromé půdě. To ale zpochybňuje organizace Peace Now, která zveřejnila v roce 2006 studii, podle které 39 % plochy zaujímané izraelskými osadami na Západním břehu Jordánu leží na pozemcích, které původně patřily soukromým palestinským vlastníkům.[8] Osady jsou umístěny na území, které je pod vojenskou správou a není formálně součástí Izraele. Právo židů usazovat se na těchto územích bylo podle izraelské vlády zakotveno při zřizování Britského mandátu Palestina a navíc některá z těchto sídel navazují na židovské komunity, které tu existovaly do roku 1948 (například Kfar Ecion nebo Hebron). Izrael považuje Západní břeh Jordánu za sporné nikoliv okupované území.[9] Východní Jeruzalém a Golanské výšiny jsou Izraelem považovány za integrální součást Izraele a zdejší osady se právně neliší od jakýchkoliv jiných sídel ve vlastním Izraeli.

Historie zakládání izraelských osad[editovat | editovat zdroj]

Vznik prvních izraelských osad se datuje už krátce po Šestidenní válce. Úplně první osadou byl Kfar Ecion. 27. září 1967 se skupina budoucích osadníků sešla na vojenském hřbitově v Jeruzalému a pak po ceremoniálu vyrazili v konvoji na místo, kde obnovili vesnici Kfar Ecion zničenou v roce 1948 během První arabsko-izraelské války.[10] V té době ale oficiální pozicí izraelské vlády po jejím zasedání 19. června 1967 bylo vrátit dobytá území (Golanské výšiny a Sinaj) výměnou za mír se sousedními arabskými státy. Egypt ovšem neměl znovu získat kontrolu nad Pásmem Gazy. V případě Západního břehu Jordánu se předpokládalo buď jeho vrácení Jordánsku nebo vytvoření autonomního palestinského státu. Pouze v případě Jeruzalému se od počátku počítalo s jeho sjednocením pod izraelskou suverenitou. Část ministrů ovšem s tímto záměrem nesouhlasila. Ministr práce Jigal Alon prosazoval trvalou anexi části Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a zakládání izraelských osad na tomto území. Mělo jít o údolí řeky Jordán, oblast historického Guš Ecion, aglomeraci Jeruzalému, region jižního Judska (Hebronské hory) a jižní část Pásma Gazy. Tento projekt nazývaný Alonův plán nebyl sice nikdy oficiálně izraelskou vládou přijat jako oficiální politika, ale přesto se v následujících letech stal faktickým vodítkem izraelské vlády při zakládání prvních osad.[11]

Potyčky mezi izraelskou armádou a obyvateli při vystěhovávání osady Jamit na Sinaji v roce 1982

Jako první osada v rámci Alonova plánu vznikla v roce 1968 vesnice Kalija v údolí Jordánu. V roce 1968 přišli také první izraelští osadníci do Hebronu (od roku 1972 vedle historického Hebronu vznikla nová izraelská čtvrť Kirjat Arba). Ještě před koncem 60. let 20.století vznikly také další osady v bloku Guš Ecion. Rozvíjí se také první osady na Sinajském poloostrově, kde Moše Dajan prosazuje projekt výstavby velkého města s přístavem Jamit. V roce 1974 je založeno hnutí Guš Emunim, které požaduje jít nad rámec Alonova plánu a zahájit osidlování i ve vnitrozemí Západního břehu Jordánu. Pro tento účel zřídilo zvláštní osidlovací organizaci Amana. Aktivisté Guš Emunim se snaží o usazení v této oblasti i za cenu potyček s izraelskou armádou. Získávají podporu opoziční strany Likud a jejího předáka Menachema Begina, který slibuje, že pokud nastoupí k moci, nikdy se obsazených území nevzdá.[12]

Izraelská čtvrť Gilo ve Východním Jeruzalému a silnice spojující ji s Guš Ecion

V roce 1977 Likud vyhrál ve volbách a zahajuje masivní výstavbu osad. Během roku 1977 jich vzniká 15 včetně první v Pásmu Gazy (Necer Chazani), kde ale byla již v roce 1970 obnovena vesnice Kfar Darom vyklizená v roce 1948. V roce 1978 ovšem vláda Menachema Begina uzavřela mírovou smlouvu s Egyptem a souhlasí s předáním Sinajského poloostrova pod egyptskou suverenitu. Roku 1982 jsou všechny izraelské osady na Sinaji vyklizeny i za cenu potyček s osadníky. Zároveň pokračuje výstavba osad na ostatních obsazených územích. V roce 1979 vláda zrušila omezení na nákup půdy na Západním břehu Jordánu. V roce 1981 vláda rozhoduje o anexi Golanských výšin. Během roku 1981 byl překonán další rekord, když vzniklo 16 nových osad. Výstavba osad pokračovala po celý zbytek 80. let 20. století, a to i během První intifády.[12]

Počátkem 90. let 20. století začíná mírový proces a části Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu přecházejí pod bezpečnostní a civilní kontrolu Palestinské autonomie, výstavba osad ale pokračuje. Nedochází již ovšem k zakládání nových osad, ale stávající osady zvyšují počet svých obyvatel. Zároveň v blízkosti osad vznikají satelitní čtvrti, takzvané "outposty", které sice formálně tvoří součást své mateřské osady, ale ve skutečnosti se alespoň některé z nich vyvíjejí v samostatné obce, byť neuznávané izraelskou vládou.[12]

Osada Neve Dekalim v Pásmu Gazy vystěhovaná v roce 2005

Během Druhé intifády docházelo na Západním břehu Jordánu k častým útokům na osadníky a populační růst zdejších osad se zpomalil. Zároveň ovšem začala výstavba Izraelské bezpečnostní bariéry, která některé osady poblíž Zelené linie fakticky oddělila od Západního břehu a připojila je k Izraeli.[12] V roce 2005 vláda Ariela Šarona provedla Izraelský plán jednostranného stažení, v jehož rámci byly vystěhovány všechny osady v Pásmu Gazy a také 4 osady v severní části Západního břehu Jordánu.

V listopadu 2009 ohlásila izraelská vláda vedená Benjaminem Netanjahuem desetiměsíční moratorium na novou bytovou výstavbu v osadách na Západním břehu Jordánu. Gesto se netýkalo východního Jeruzaléma ani Golanských výšin. Také byla výjimečně povolena výstavba budov veřejného charakteru.[13] Toto gesto však nevedlo k obnovení jednání mezi oběma stranami.

Geografické rozdělení izraelských osad[editovat | editovat zdroj]

Izraelské osady se rozkládají nebo rozkládaly na všech územích, které Izrael obsadil v roce 1967:

  • Západní břeh Jordánu: osady zde byly zakládány hned od roku 1967 a existují zde do současnosti. S více než 300 000 osadníky (k roku 2009) jde o nejpočetnější a nejlidnatější skupinu izraelských osad. Do roku 1967 šlo o součást Jordánska.
Hlavní článek: Judea a Samaří
Hlavní článek: Oblastní rada Chof Aza
Zemědělsky využívaná krajina na Golanských výšinách
  • Východní Jeruzalém: osady (respektive městské čtvrti) zde byly zakládány po roce 1967 a existují dodnes. S cca 200 000 obyvateli (k roku 2009) jde o druhé demograficky nejvýznamnější izraelské osídlení za Zelenou linií, které je Izraelem navíc přímo anektováno. Do roku 1967 šlo o součást Jordánska.
Hlavní článek: Východní Jeruzalém
  • Golanské výšiny: osady zde byly zakládány hned od roku 1967 a existují zde dodnes. Území je přímo anektováno Izraelem. Do roku 1967 šlo o součást Sýrie.
Hlavní článek: Izraelské osady na Sinaji

Rozdělení izraelských osad podle velikosti a administrativního statusu[editovat | editovat zdroj]

Izraelské osady na Západním břehu Jordánu a na Golanských výšinách zahrnují menší sídla vesnického typu, která se sdružují do Oblastních rad, středně velkých osad charakteru menších měst, která mají statut místních rad a z největších sídel městského typu se statutem města. Největším městem mezi izraelskými osadami je Modi'in Illit, kde k 31. prosinci 2011 žilo 52 100 obyvatel.[14] Administrativní dělení ale vždy nekopíruje lidnatost osady. Například osada Ma'ale Efrajim s cca 1400 obyvateli má statut místní rady, zatímco Kochav Ja'akov s více než 6000 obyvateli tento status nemá. Osady ve Východním Jeruzalému mají status městských čtvrtí Jeruzalému. Některé z nich mají přes 40 000 obyvatel (Pisgat Ze'ev nebo Ramot).

Menší osady se také dělí podle ekonomického charakteru, a to na kibucy (vysoká míra kolektivní spolupráce), mošavy (nižší míra kolektivní spolupráce) a společné osady (bez hospodářské spolupráce mezi jednotlivými obyvateli).

Kromě oficiálních osad existují na Západním břehu Jordánu i neoficiální osady ("outposty"), které izraelská vláda neuznává jako samostatné obce a považuje je buď za pouhé čtvrti existujících "mateřských" osad (například osada Nofej Prat je považována za součást Kfar Adumim), nebo je vůbec neuznává a považuje je za osídlení vzniklé bez povolení (například Magen Dan poblíž osady Elkana).

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Izraelská čtvrť Har Choma ve Východním Jeruzalému

Izraelské osady zejména na Západním břehu Jordánu vykazují setrvalý populační nárůst, který je mnohem rychlejší než přírůstek obyvatelstva v celostátním měřítku (v roce 2008 5,1 % versus 1,8 %).[15] Díky tomu demografický význam této skupiny populace roste. Zatímco osady v pásmu Gazy zůstávaly po celou dobu své existence jen nepočetnými enklávami, osady na Západním břehu a izraelské čtvrti ve východním Jeruzalému jsou domovem desetitisíců lidí. Kombinovaná populace všech izraelských osad (včetně východního Jeruzalému) přesáhla okolo roku 2009 hranici 500 000 obyvatel. V roce 2009 zároveň počet osadníků na Západním břehu Jordánu přesáhl 300 000 a v některých územně kompaktních blocích tvoří Izraelci na Západním břehu etnickou většinu. Populace osad na Golanských výšinách sice zaznamenává nižší roční nárůsty, ale vzhledem k absenci arabského osídlení na většině plochy Golan má tamní osadnická populace etnickou převahu na celém území výšin (kromě druzských vesnic na severu).

Obyvatelstvo osad se liší ve své náboženské orientaci. Existují osady sekulárních obyvatel (například Ariel[16]), osady obyvatel nábožensky zaměřených (například Efrat[17]) a nebo ultraortodoxních (charedim - například Bejtar Illit). Existují i smíšené osady, ve kterých vedle sebe žijí skupiny s různou mírou náboženského zaměření.

Vývoj počtu obyvatel izraelských osad[18][19]
rok Západní břeh Pásmo Gazy vých.Jeruzalém Golan.výšiny celkem
1972 1 182 700 8 649 77 10 608
1983 22 800 900 76 095 6800 106 595
1985 44 100 1 900 103 900 8 700 158 700
1989 69 800 3 000 117 100 10 000 199 900
1990 78 600 3 300 135 000 10 600 227 500
1991 90 300 3 800 137 300 11 600 243 000
1992 101 100 4 300 141 000 12 000 258 400
1993 111 600 4 800 152 800 12 600 281 800
1995 133 200 5 300 157 300 13 400 309 200
1996 142 700 5 600 160 400 13 800 322 500
1997 154 400 5 700 161 416 14 300 335 816
1998 163 300 6 100 165 967 14 900 350 267
1999 177 411 6 337 170 123 15 313 369 184
2000 192 976 6 678 172 250 15 955 387 859
2002 214 722 7 277 175 617 16 503 414 119
2003 224 669 7 556 178 601 16 791 427 617
2004 234 487 7 826 181 587 17 265 441 828
2005 258 988 0 184 057 17 794 460 838
2006 268 400 0 186 857 18 105 473 362
2007 276 462 0 189 708 18 692 484 862
2008 295 380 0 193 091 19 083 507 554
2009 299 440 0 191 960 19 248 510 648
2010 314 132[20] 0 198 629 19 797 534 224
2011 328 423[21] 0 n/a 20 347 n/a
2012 360 000[22] 0 n/a n/a n/a

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nu 33, 54 (Kral, ČEP)
  2. Summing up: hityashvut as a symbol, hityashvut as a word [online]. [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Statement by the Press Secretary on Israeli Settlements [online]. The White House, [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. What is Christian Friends of Israeli Communities? [online]. Christian Friends of Israeli Communities, [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. UAE rejects Israeli colonies in Palestinian territories [online]. Gulf News, [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Welcome To Kafr Saba District of Tulkarm [online]. Palestine Remembered, [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. S.Poole, Unspeak: how words become weapons, how weapons become a message, and how... [online]. Google Books, [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Israeli Map Says West Bank Posts Sit on Arab Land [online]. New York Times, [cit. 2009-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Israeli Settlements and International Law [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2009-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. History of the Etzion Bloc [online]. kfar-etzion.co.il, [cit. 2009-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. OREN, Michael. Six Days of War. New York : Ballantine Books, 2003. ISBN 0-345-46192-4. Kapitola Aftershocks, s. 312-323. (anglicky) 
  12. a b c d 36 years, and still counting [online]. Haaretz, [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Israel begins crackdown on settlement construction [online]. Haaretz, [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. POPULATION AND DENSITY PER SQ. KM. IN LOCALITIES NUMBERING 5,000 RESIDENTS AND MORE ON 31 XII 2011 [online]. ročenka Centrálního statistického úřadu 2012, [cit. 2013-02-14]. Dostupné online. (anglicky, hebrejsky) 
  15. Population of Localities with over 2,000 residents and by other geographical divisions-June 2009 [online]. Central Bureau of Statistics Israel, [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Ariel and Ariel Bloc - May 2005 [online]. Peace Now, [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Communities in Gush Etzion [online]. Yesha, [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Comprehensive Settlement Population 1972-2008 [online]. Foundation for Middle East Peace, [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. IDF: More than 300,000 settlers live in West Bank [online]. Haaretz, [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. V ročence Centrálního statistického úřadu uvedena k 31. 12. 2010 populace distriktu Judea a Samařsko 311 100 obyvatel (http://www1.cbs.gov.il/shnaton62/shnaton62_all_e.pdf)
  21. V ročence Centrálního statistického úřadu uvedena k 31. 12. 2011 populace distriktu Judea a Samařsko 325 500 obyvatel (http://www.cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_06x&CYear=2012)
  22. Podle neoficiálních údajů, které s odkazem na statistiky izraelského ministerstva vnitra, publikovala organizace Ješa (http://ansamed.ansa.it/ansamed/en/news/nations/israel/2013/02/13/Mideast-Israeli-settlers-rise-sharply-360-000-West-Bank_8241722.html, http://www.myesha.org.il/?CategoryID=251&ArticleID=5768)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČEJKA, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. 3. vyd. Brno : Barrister & Principal, 2009. 278 s. ISBN 978-80-87029-39-8.  
  • ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9.  
  • OREN, Michael. Six Days of War. New York : Ballantine Books, 2003. 460 s. ISBN 0-345-46192-4. (anglicky)