Houby

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Houba)
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Houby

Hřib hnědý
Vědecká klasifikace
Doména: Eukaryota
(nezařazeno) Opisthokonta
Říše: houby (Fungi)
Oddělení
  • viz text
Tento článek pojednává o biologické říši. Další významy jsou uvedeny v článku Houby (rozcestník).

Houby (Fungi, dříve Mycophyta) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, ale nyní vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami. Je známo kolem 1 500 000 druhů hub.[1] V České republice je zjištěno asi 10 000 druhů.

V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou je glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy.

Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie.

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Houby se zřejmě vyvinuly z jednoduchých vodních organizmů s bičíkatými sporami; předci hub tedy mohli vypadat podobně jako chytridiomycety.[2] Ztráta bičíku nastala buď jednou,[3] nebo vícekrát.[2] Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, v době před 900–570 miliony let. V prvohorách došlo k nárůstu rozmanitosti a v pennsylvanu (karbon, před 320-286 miliony lety) se podle fosilních nálezů již vyskytovaly všechny hlavní skupiny hub, jak je známé ze současnosti.[4]

Stavba těla[editovat | editovat zdroj]

Primitivní chytridiomycety nevytvářejí plodnice. Jsou to známí parazité, jejichž tělo je tvořeno jen podhoubím (na obrázku Spizellomycete)
Plodnice houbařsky cenného hřibu smrkového (Boletus edulis). Patrná je celá plodnice, dolní užší část ("noha") se nazývá třeň, horní rozšířená část je klobouk
Václavka smrková se chová často jako parazit na kmenech stromů, někdy však roste i na mrtvém organickém materiálu (pařezy) a proto někdy je saprotrofní

Houby jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Z buněčných organel nejsou v cytoplazmě přítomny chloroplasty, proto si nejsou schopny vytvářet organické látky. Základní stavební jednotkou je houbové vlákno (hyfa), které se může rozlišit v podhoubí (mycelium) a v plodnici. Někdy tvoří tzv. nepravá pletiva, jako je plektenchym a pseudoparenchym.

Hyfy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Hyfa a Podhoubí.

Tělo hub není členěno na jednotlivé orgány a proto se nazývá stélka. Ta je složena z propletených houbových vláken (hyfa), která vytváří podhoubí. U mnohých hub vyrůstá z podhoubí plodnice.

Plodnice[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Plodnice.

Plodnice je nadzemní "orgán" houby, jehož hlavním úkolem je rozmnožování. Obsahuje totiž (zejména na spodní straně) výtrusy.

Rouško je výtrusorodá vrstva s velkým množstvím kyjovitých výtrusnic s výtrusy. Bývá na spodní ploše klobouku na lupenech nebo v rourkách. Houby s lupeny naspodu klobouku se nazývají lupenaté (např. bedla, muchomůrka, pečárka, ryzec). Někdy mívají i pochvu a plachetku. Houby s rourkami jsou označovány jako rourkaté (např. hřib, křemenáč, kozák, klouzek).

Výživa hub[editovat | editovat zdroj]

Pokud budeme houby dělit dle způsobu, jakým získávají živiny, dostáváme dvě základní skupiny hub – saprofytické (hniložijné) a parazitické (příživné). Saprofytické houby jsou takové, které získávají organické látky pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. Je možno je zařadit mezi rozkladače neboli dekompozitory. Parazitické houby mohou být biotrofní (živí se obsahem buněk ale nezabíjí je) či nekrotrofní (způsobují odumírání tkáně). Dalšími významnými skupinami hub jsou houby formující lišejníky a houby mykorhizní.

Parazitismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku dřevokazné houby.

Četné druhy působí škody na rostlinách, zejména na dřevinách (dřevokazné houby), živočiších i člověku tím, že způsobují onemocnění. Tyto se nazývají parazitické (cizopasné) a mohou vyvolávat onemocnění na povrchu těla i ve vnitřních orgánech. K cizopasným druhům na obilí patří padlí, důležitým tropickým parazitoidem je houba rodu Cordyceps.

Existují i dravé houby, například Arthrobotrys dactyloides loví hlístice pomocí specializovaných hyf.[5][6]

Mykorhiza a lichenismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích mykorhiza a lišejníky.

Některé druhy hub žijí v symbióze s kořeny některých rostlin, což nazýváme mykorhiza. Houba přijímá od rostlin různé organické látky, které sama nevytváří, a pomáhá rostlině přijímat vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.

Mimoto žijí také v symbióze se řasami nebo sinicemi, zejména složené organismy zvané lišejníky.

Rozkladači[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku rozkladač.

Hniložijné houby jsou (spolu s hniložijnými bakteriemi) nejvýznamnějšími rozkladači odumřelých zbytků různých organismů. Někdy se také nazývají saprofytické houby. Mohou růst i na potravinách.

Využití hub člověkem[editovat | editovat zdroj]

Houbaření je oblíbenou činností Čechů

Jedlé druhy slouží jako potravina s malou kalorickou hodnotou[7] nebo jako pochutina. Jsou bohaté na vitamíny a minerální látky. Jedovaté druhy nejsou početné, ale pro obsah prudkých jedů nebezpečné.

Kvasinky jsou nezbytné pro mnoho potravinářských technologií (zejména v pekařství a při výrobě alkoholických nápojů). Některé druhy kvasinek se používají k napouštění konzerv a tímto se zamezí kažení potravin.[zdroj?] Konzerva vydrží dlouho a nezkazí se. Tento postup je aplikován v oblasti Asie.

Mnohé druhy se rovněž využívají ve farmaceutickém a chemickém průmyslu. U štětičkovce druhu Penicillium notatum byla objevena antibiotika. V potravinářství se vyrábí např. plísňové sýry (camembert, niva, hermelín, …) Jiné druhy hub se využívají k očkování prken a tím se ochrání dřevo před cizími živočichy a houbami. Houby obsadí celý kus dřeva a nepustí jiného parazita na jejich místo, samy však dřevo nepoškodí a nezničí. Dokonce je dřevo díky tomu pevnější. Tento postup objevili vědci v USA na Floridě.[zdroj?]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

U hub známe pohlavní i nepohlavní rozmnožování. V obou případech mohou hrát roli výtrusy čili spory.

Nepohlavní rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Při nepohlavním rozmnožování nedochází ke tvorbě pohlavních buněk. Nejjednodušším způsobem mohou dva jedinci vzniknout prostou fragmentací (rozpadem) vláknité stélky vedví. Co se týče jednobuněčných kvasinek, ty se mohou dělit v procesu pučení. Druhou fundamentální možností, jak se nepohlavně rozmnožovat, je u hub také produkce nepohlavních výtrusů, a to buď ve specializovaných sporangiích (takové sporangiospory vznikají např. u rodu Mucor), nebo přímo na houbových vláknech konidioforech (z nichž vznikající spory se označují jako konidie).[8]

Pohlavní rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Pohlavní rozmnožování je běžným způsobem rozmnožování u většiny druhů hub. Je spojeno se splýváním buněčných jader a meiotickými děleními, načež jsou touto pohlavní cestou vytvořeny spory (výtrusy). Typicky se útvary, v nichž dozrávají výtrusy pohlavní cestou, označují jako plodnice.[8]

Pohlavní rozmnožování se dá rozdělit na několik fází:

  1. Plazmogamie - splynutí cytoplazmy buněk
  2. Karyogamie - splynutí jader buněk, vzniká zygota s chromozomy jako ostatní buňky
  3. Meióza - redukční dělení; vznik haploidních buněk (haploidní gamety - meiospory)

Příkladem výsledných meiospor jsou askospory vřeckovýtrusných hub anebo basidiospory stopkovýtrusných hub. Gamety splynou a vznikne zygota. U některých hub splývají hyfy (nemají gametangia)

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Klasifikace hub.

Systematicky se houby dělí na několik oddělení. Dříve se houby dělily na nižší houby a vyšší houby, ale toto dělení neodpovídá nárokům na fylogenetickou příbuznost druhů, a tak se od něho upustilo. Houby vyšší mají vyvinutý klobouk. Níže uvedený seznam uvádí jednu z dosud používaných podob klasifikace hub.[9] U každého jsou uvedeny jejich základní charakteristické znaky.

Někdy se uznávají ještě oddělení Neocallimastigomycota a Blastocladiomycota, malé skupiny, které byly dříve součástí chytridiomycet.

Zatím poslední komplexní fylogenetická systematika hub zpracovaná v rámci projektu Assembling the Fungal Tree of Life (AFTOL) byla publikována v r. 2007,[10] na ni navázala v r. 2009 fylogenetická studie 82 kompletních genomů[11] a některé další studie.[12] Byl potvrzen přirozený klad Dikarya zahrnující houby vřeckovýtrusné a houby stopkovýtrusné, naopak houby spájivé (Zygomycota) se ukázaly jako nepřirozená (parafyletická) skupina. Také bylo potvrzeno zahrnutí mikrosporidií do hub, problémem je však konkrétní pozice ve fylogenetickém stromu.[13][14] Rod Rozella, zajímavý absencí chitinové buněčné stěny, se ukázal být zástupcem nového kmene Cryptomycota, jedné z bazálních evolučních větví hub.[15][16]

Zjednodušený fylogenetický strom hlavních skupin hub vypadá podle současných představ (počátek r. 2011) následovně:

 houby 
 ?

mikrosporidie



Cryptomycota[15][16]




chytridiomycety




houby spájivé“ (nepřirozená skupina)



Glomeromycota


 Dikarya
 houby stopkovýtrusné 

Pucciniomycotina




Ustilaginomycotina



Agaricomycotina




 houby vřeckovýtrusné 

Taphrinomycotina




Saccharomycotina



Pezizomycotina









Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Monitor [online]. Český rozhlas Leonardo, 2009-10-19, [cit. 2008-09-20]. Kapitola Teplokrevnost jako zbraň proti houbám?. Čas 4:30 od začátku stopáže. Dostupné online.  
  2. a b JAMES, Timothy Y, Frank Kauff, Conrad L Schoch, P Brandon Matheny, Valérie Hofstetter, Cymon J Cox, Gail Celio, Cécile Gueidan, Emily Fraker, Jolanta Miadlikowska, H Thorsten Lumbsch, Alexandra Rauhut, Valérie Reeb, A Elizabeth Arnold, Anja Amtoft, Jason E Stajich, Kentaro Hosaka, Gi-Ho Sung, Desiree Johnson, Ben O'Rourke, Michael Crockett, Manfred Binder, Judd M Curtis, Jason C Slot, Zheng Wang, Andrew W Wilson, Arthur Schüssler, Joyce E Longcore, Kerry O'Donnell, Sharon Mozley-Standridge, David Porter, Peter M Letcher, Martha J Powell, John W Taylor, Merlin M White, Gareth W Griffith, David R Davies, Richard A Humber, Joseph B Morton, Junta Sugiyama, Amy Y Rossman, Jack D Rogers, Don H Pfister, David Hewitt, Karen Hansen, Sarah Hambleton, Robert A Shoemaker, Jan Kohlmeyer, Brigitte Volkmann-Kohlmeyer, Robert A Spotts, Maryna Serdani, Pedro W Crous, Karen W Hughes, Kenji Matsuura, Ewald Langer, Gitta Langer, Wendy A Untereiner, Robert Lücking, Burkhard Büdel, David M Geiser, André Aptroot, Paul Diederich, Imke Schmitt, Matthias Schultz, Rebecca Yahr, David S Hibbett, François Lutzoni, David J McLaughlin, Joseph W Spatafora, Rytas Vilgalys Reconstructing the early evolution of Fungi using a six-gene phylogeny. Nature. 2006-10-19, roč. 443, čís. 7113, s. 818-822. Dostupné online [cit. 2010-02-10]. ISSN 1476-4687. DOI:10.1038/nature05110.  
  3. LIU, Yajuan J, Matthew C Hodson, Benjamin D Hall Loss of the flagellum happened only once in the fungal lineage: phylogenetic structure of kingdom Fungi inferred from RNA polymerase II subunit genes. BMC Evolutionary Biology. 2006, roč. 6, s. 74. Dostupné online [cit. 2010-02-10]. ISSN 1471-2148. DOI:10.1186/1471-2148-6-74.  
  4. Meredith Blackwell, Rytas Vilgalys, Timothy Y. James, John W. Taylor. Fungi [online]. Tolweb.org. Dostupné online.  
  5. Evolution of nematode-trapping cells of predatory fungi of the Orbiliaceae based on evidence from rRNA-encoding DNA and multiprotein sequences. Proc. Nat. Ac. Sc. USA. 2007, roč. 104, čís. 20, s. 8379–8384. DOI:10.1073/pnas.0702770104. PMID 17494736. (anglicky) 
  6. George Barron. Nematode Destroying Fungi [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  7. Srovnávací tabulka nutričních hodnot základních potravin oproti houbám
  8. a b Bílý, M.; Hájek, J.; Koutecký, P.; Kratzerová, L.. Rozmnožování organismů. Praha : Ústřední komise biologické olympiády, 2000.  
  9. Biolib, http://www.biolib.cz/cz/taxon/id14893/
  10. HIBBETT, David S., Manfred Binder, Joseph F. Bischoff, Meredith Blackwell, Paul F. Cannon, Ove E. Eriksson, Sabine Huhndorf, Timothy James, Paul M. Kirk, Robert Lücking, H. Thorsten Lumbsch, François Lutzoni, P. Brandon Matheny, David J. McLaughlin, Martha J. Powell, Scott Redhead, Conrad L. Schoch, Joseph W. Spatafora, Joost A. Stalpers, Rytas Vilgalys, M. Catherine Aime, André Aptroot, Robert Bauer, Dominik Begerow, Gerald L. Benny, Lisa A. Castlebury, Pedro W. Crous, Yu-Cheng Dai, Walter Gams, David M. Geiser, Gareth W. Griffith, Cécile Gueidan, David L. Hawksworth, Geir Hestmark, Kentaro Hosaka, Richard A. Humber, Kevin D. Hyde, Joseph E. Ironside, Urmas Kõljalg, Cletus P. Kurtzman, Karl-Henrik Larsson, Robert Lichtwardt, Joyce Longcore, Jolanta Miądlikowska, Andrew Miller, Jean-Marc Moncalvo, Sharon Mozley-Standridge, Franz Oberwinkler, Erast Parmasto, Valérie Reeb, Jack D. Rogers, Claude Roux, Leif Ryvarden, José Paulo Sampaio, Arthur Schüßler, Junta Sugiyama, R. Greg Thorn, Leif Tibell, Wendy A. Untereiner, Christopher Walker, Zheng Wang, Alex Weir, Michael Weiss, Merlin M. White, Katarina Winka, Yi-Jian Yao, Ning Zhang A higher-level phylogenetic classification of the Fungi. Mycological Research [online]. , 13. března 2007, svazek 111, čís. 5 [cit. 2009-12-03], s. 509-547. Dostupné online. ISSN 0953-7562. DOI:10.1016/j.mycres.2007.03.004.  (anglicky) 
  11. HAO WANG, Zhao Xu, Lei Gao, Bailin Hao A fungal phylogeny based on 82 complete genomes using the composition vector method. BMC Evolutionary Biology [online]. , 10. srpna 2009, svazek 9, čís. 195 [cit. 2009-12-03], s. 1-13. Dostupné online. PDF: [1].ISSN 1471-2148. DOI:10.1186/1471-2148-9-195.  (anglicky) 
  12. YU LIU; STEENKAMP, Emma T.; BRINKMANN, Henner, Lise Forget, Herve Philippe, B. Franz Lang Phylogenomic analyses predict sistergroup relationship of nucleariids and Fungi and paraphyly of zygomycetes with significant support. BMC Evolutionary Biology [online]. , 25. listopad 2009, 9 svazek, čís. 272 [cit. 2009-12-02], s. 1-31. Dostupné online. PDF: [2].ISSN 1471-2148. DOI:10.1186/1471-2148-9-272.  (anglicky) 
  13. SOKOLOVA, Ju. Ja. (Соколова Ю. Я.). Origin of Microsporidia and their systematic position among eukaryotes. Микология и фитопатология. 2009, svazek 43, čís. 3, s. 177-192. Dostupné online [abstrakt]. ISSN 0026-3648. (anglicky) 
  14. KOESTLER, Tina; EBERSBERGER, Ingo. Zygomycetes, microsporidia, and the evolutionary ancestry of sex determination. Genome Biology and Evolution [online]. , 9. únor 2011, svazek 3, s. 186-194. Dostupné online. PDF: [3].ISSN 1759-6653. DOI:10.1093/gbe/evr009.  (anglicky) 
  15. a b TURNER, Marian. The evolutionary tree of fungi grows a new branch. Nature news. 11. květen 2011. Dostupné online. ISSN 1476-4687. DOI:10.1038/news.2011.285. (anglicky) 
  16. a b JONES, Meredith D. M.; FORN, Irene; GADELHA, Catarina, Martin J. Egan, David Bass, Ramon Massana, Thomas A. Richards. Discovery of novel intermediate forms redefines the fungal tree of life. Nature. 11. květen 2011. Online před tiskem. Dostupné online [abstrakt]. ISSN 0028-0836. DOI:10.1038/nature09984. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu