Válka v Bosně a Hercegovině
Válka v Bosně a Hercegovině | ||||
---|---|---|---|---|
konflikt: Válka v Jugoslávii | ||||
Zleva: 1. Budova výkonné rady hoří po zásahu z tanku v Sarajevu. 2. Květen 1992; Ratko Mladić s důstojníky VRS. 3. Norský voják UNPROFOR v Sarajevu | ||||
Trvání | 6. dubna 1992 – 14. prosince 1995 (3 roky, 8 měsíců, 1 týden a 6 dnů) | |||
Místo | Bosna a Hercegovina | |||
Výsledek | Vojenský pat
| |||
Strany | ||||
| ||||
Velitelé | ||||
| ||||
Síla | ||||
| ||||
Ztráty | ||||
| ||||
Dalších 5 100 zabitých, jejichž etnická příslušnost a status nejsou uvedeny[10] | ||||
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Válka v Bosně a Hercegovině (srbochorvatsky Rat u Bosni i Hercegovini / Рат у Босни и Херцеговини) byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Válka začala 6. dubna 1992 po řadě dřívějších násilných incidentů a skončila 14. prosince 1995, kdy byly podepsány Daytonské dohody. Hlavními válčícími stranami byly síly Republiky Bosna a Hercegovina, Republiky Herceg-Bosna a Republiky Srbské, přičemž poslední dvě entity byly protostáty vedené a zásobované Chorvatskem a Srbskem.[11][12]
Válka byla součástí rozpadu Jugoslávie. Po odtržení Slovinska a Chorvatska od Socialistické federativní republiky Jugoslávie v roce 1991 vznikla multietnická Socialistická republika Bosna a Hercegovina, která byla obývána převážně muslimskými Bosňáky (44 %), ortodoxními Srby (32,5 %) a katolickými Chorvaty (17 %) a 29. února 1992 schválila referendum za nezávislost. Političtí představitelé bosenských Srbů referendum bojkotovali a jeho výsledek odmítli. V očekávání výsledku referenda přijalo Národní shromáždění Republiky srbské v Bosně a Hercegovině dne 28. února 1992 Ústavu Srbské republiky Bosny a Hercegoviny. Po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny (která získala mezinárodní uznání) a po odstoupení Aliji Izetbegoviće z dříve podepsaného Cutileirova plánu[13] (který navrhoval rozdělení Bosny na etnické kantony), zmobilizovali bosenští Srbové vedení Radovanem Karadžićem a podporovaní vládou Slobodana Miloševiće a Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) síly uvnitř Bosny a Hercegoviny, aby zajistily území etnických Srbů. Válka se brzy rozšířila po celé zemi, doprovázená etnickými čistkami.
Konflikt zpočátku probíhal mezi jednotkami jugoslávské armády v Bosně, která se později transformovala na Armádu Republiky srbské (VRS) na jedné straně, a Armádou Republiky Bosna a Hercegovina (ARBiH), složenou převážně z Bosňáků, a chorvatskými silami v Chorvatské radě obrany (HVO) na druhé straně. Napětí mezi Chorvaty a Bosňáky se na konci roku 1992 zvýšilo, což vedlo k eskalaci chorvatsko-bosňácké války na začátku roku 1993.[14] Bosenská válka se vyznačovala lítými boji, nerozlišujícím ostřelováním měst a obcí, etnickými čistkami a systematickým masovým znásilňováním, kterého se dopouštěly především srbské[15] a v menší míře chorvatské[16] a bosenské[17] síly. Události jako obléhání Sarajeva a masakr ve Srebrenici se později staly ikonou konfliktu.
Srbové byli zpočátku vojensky ve výhodě díky zbraním a zdrojům poskytnutým JNA, ale nakonec ztratili na síle, když se Bosňáci a Chorvati spojili proti Republice srbské v roce 1994 s vytvořením Federace Bosny a Hercegoviny po dohodě z Washingtonu. Pákistán ignoroval zákaz OSN týkající se dodávek zbraní a bosenským muslimům letecky přepravil protitankové střely, zatímco po masakrech ve Srebrenici a Markale zasáhlo NATO v roce 1995 operací Rozhodná síla zaměřenou na pozice armády Republiky srbské, což se ukázalo klíčové k ukončení války.[18][19] Válka skončila po podpisu Všeobecné rámcové dohody o míru v Bosně a Hercegovině v Paříži dne 14. prosince 1995. Mírová jednání se konala v Daytonu ve státě Ohio a byla dokončena 21. listopadu 1995.[20]
Začátkem roku 2008 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii usvědčil 45 Srbů, dvanáct Chorvatů a čtyři Bosňáky z válečných zločinů v souvislosti s válkou v Bosně.[21] Odhady naznačují, že během války bylo zabito přes 100 000 lidí. válka.[22][23][24] Přes 2,2 milionu lidí bylo vysídleno,[25], čímž se konflikt stal tehdy nejnásilnějším konfliktem v Evropě od konce druhé světové války.[26][27] Kromě toho bylo znásilněno odhadem 12 000–50 000 žen, zejména srbskými silami, přičemž většina obětí byly ženy z Bosny.[28][29]
Chronologie[editovat | editovat zdroj]
Střety mezi Bosňáky, Chorvaty a Srby v Bosně začaly koncem února 1992 a „úplné nepřátelství vypuklo 6. dubna“,[6] téhož dne Spojené státy[30] a Evropské hospodářské společenství (EHS)[31] uznaly Bosnu a Hercegovinu.[32][33] Misha Glenny uvádí datum 22. března, Tom Gallagher uvádí 2. dubna, zatímco Mary Kaldor a Laura Silber a Allan Little udávají 6. dubna.[34] Philip Hammond tvrdí, že nejběžnějším názorem je, že válka začala 6. dubna 1992.[32]
Srbové považují střelbu na sarajevské svatbě 1. března 1992, kdy probíhal druhý den referenda o nezávislosti Bosny a kde byl zabit ženichův otec, za první úmrtí války.[35] Masakr Srbů v Sijekovaci se odehrál 26. března a masakr v Bijeljině (většinou Bosňáků) 1.–2. dubna. Dne 5. dubna, poté, co se demonstranti přiblížili k barikádě, byl srbskými silami zabit demonstrant.[36]
Válku ukončila Všeobecná rámcová dohoda o míru v Bosně a Hercegovině, sjednaná na letecké základně Wright-Patterson v Daytonu ve státě Ohio mezi 1. a 21. listopadem 1995 a podepsaná v Paříži 14. prosince 1995.[37]
Předválečná situace[editovat | editovat zdroj]
Rozpad Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]
Válka v Bosně a Hercegovině vznikla v důsledku rozpadu socialistické Jugoslávie. V Jugoslávii se objevila krize v důsledku oslabení konfederačního systému na konci studené války. V Jugoslávii ztratila národní komunistická strana (Svaz komunistů Jugoslávie) ideologickou sílu. Mezitím etnický nacionalismus zažil v 80. letech renesanci po násilí v Kosovu.[38] Zatímco cílem srbských nacionalistů byla centralizace Jugoslávie, ostatní národnosti v Jugoslávii usilovaly o federalizaci a decentralizaci státu.[39]
Bosna a Hercegovina, bývalá osmanská provincie, byla historicky multietnickým státem. Podle sčítání lidu z roku 1991 se 44 % populace považovalo za muslimy (Bosňáky), 32,5 % za Srby a 17 % za Chorvaty, přičemž 6 % se označilo za Jugoslávce.[39]
V březnu 1989 se krize v Jugoslávii prohloubila poté, co byly přijaty dodatky k srbské ústavě umožňující vládě Srbska ovládnout provincie Kosovo a Vojvodina.[40] Do té doby bylo rozhodování Kosova a Vojvodiny nezávislé a každá autonomní provincie měla také hlas na jugoslávské federální úrovni. Srbsko pod nově zvoleným prezidentem Slobodanem Miloševičem získalo kontrolu nad třemi z osmi hlasů v jugoslávském předsednictví. S dodatečnými hlasy z Černé Hory tak Srbsko mohlo výrazně ovlivnit rozhodnutí federální vlády. Tato situace vedla k námitkám ze strany ostatních republik a volání po reformě Jugoslávské federace.
Na 14. mimořádném sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie dne 20. ledna 1990 se delegace republik nemohly shodnout na hlavních otázkách, kterým jugoslávská federace čelí V důsledku toho slovinští a chorvatští delegáti kongres opustili. Slovinská delegace v čele s Milanem Kučanem požadovala demokratické změny a volnější federaci, zatímco srbská delegace v čele s Miloševičem byla proti.[41]
V prvních vícestranných volbách v Bosně a Hercegovině v listopadu 1990 se hlasovalo převážně podle etnického původu, což vedlo k úspěchu bosenské strany demokratické akce (SDA), Srbské demokratické strany (SDS) a Chorvatského demokratického společenství (HDZ BiH).[42]
Strany si rozdělovaly moc podle etnických linií, takže prezidentem předsednictva Socialistické republiky Bosna a Hercegovina byl Bosňák, předsedou parlamentu Srb a ministerským předsedou Chorvat. Separatistické nacionalistické strany dosáhly moci v jiných republikách, včetně Chorvatska a Slovinska.[43]
Začátek jugoslávských válek[editovat | editovat zdroj]
Začátkem roku 1991 se konala setkání vedoucích představitelů šesti jugoslávských republik a dvou autonomních oblastí, aby prodiskutovali probíhající krizi v Jugoslávii.[44] Srbské vedení upřednostňovalo federální řešení, zatímco chorvatské a slovinské vedení upřednostňovalo alianci suverénních států. Bosenský vůdce Alija Izetbegović v únoru navrhl asymetrickou federaci, kde by Slovinsko a Chorvatsko udržely volné vztahy se čtyřmi zbývajícími republikami. Krátce poté změnil svůj postoj a jako předpoklad takové federace zvolil suverénní Bosnu.[45]
Dne 25. března se Franjo Tuđman a srbský prezident Slobodan Milošević sešli v Karađorđevu.[46] Setkání bylo kontroverzní kvůli tvrzením některých jugoslávských politiků, že oba prezidenti souhlasili s rozdělením Bosny a Hercegoviny.[47]
6. června Izetbegović a makedonský prezident Kiro Gligorov navrhli slabou konfederaci mezi Chorvatskem, Slovinskem a federací ostatních čtyř republik. To bylo odmítnuto Miloševićovou administrativou.[48]
25. června 1991 vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko nezávislost. Ve Slovinsku následoval ozbrojený konflikt, zatímco střety v oblastech Chorvatska se značným počtem etnických Srbů přerostly v totální válku.[49] Jugoslávská lidová armáda (JNA) opustila snahy o znovuzískání kontroly nad Slovinskem v červenci, zatímco boje v Chorvatsku zesílily, dokud nebylo v lednu 1992 dohodnuto příměří. JNA také zaútočila na Chorvatsko z Bosny a Hercegoviny.[50]
V červenci 1991 zástupci Srbské demokratické strany (SDS), včetně prezidenta SDS Radovana Karadžiće, Muhameda Filipoviće a Adila Zulfikarpašiće z Muslimské bosňácké organizace (MBO), vypracovali dohodu známou jako dohoda Zulfikarpašić–Karadžić. Tím by SR Bosna a Hercegovina zůstala ve státním svazku se SR Srbsko a SR Černá Hora. Dohoda byla vypovězena chorvatskými politickými stranami. Ačkoli zpočátku iniciativu vítala, Izetbegovićova administrativa později dohodu odmítla.[51][52]
Mezi zářím a listopadem 1991 zorganizovala SDS vytvoření šesti „srbských autonomních oblastí“ (SAO).[53] Bylo to v reakci na kroky Bosňáků směrem k odtržení od Jugoslávie.[54] Podobné kroky podnikli i bosenští Chorvati.[54]
V srpnu 1991 uspořádalo Evropské hospodářské společenství konferenci ve snaze zabránit tomu, aby Bosna a Hercegovina sklouzla do války.
25. září 1991 schválila Rada bezpečnosti OSN rezoluci 713, která uvalila zbrojní embargo na všechna území bývalé Jugoslávie. Embargo mělo malý vliv na JNA a srbské síly. Do té doby se chorvatské síly zmocnily velkého množství zbraní od JNA během bitvy o kasárna. Embargo mělo významný dopad v Bosně a Hercegovině na začátku bosenské války.[55] Srbské síly zdědily výzbroj a výstroj JNA, zatímco chorvatské a bosenské síly získaly zbraně přes Chorvatsko v rozporu s embargem.[56]
19. září 1991 přesunula JNA další jednotky do oblasti kolem města Mostar. Proti tomu protestovala místní vláda. 20. září 1991 JNA přesunula jednotky na frontu u Vukovaru přes Višegradskou oblast severovýchodní Bosny. V reakci na to místní Chorvati a Bosňáci postavili barikády a stanoviště pro kulomety. Zastavili kolonu 60 tanků JNA, ale následující den byli násilím rozprášeni. Více než 1000 lidí muselo z oblasti uprchnout. Tato akce, téměř sedm měsíců před začátkem bosenské války, způsobila první oběti jugoslávských válek v Bosně. V prvních říjnových dnech JNA zaútočila a srovnala se zemí chorvatskou vesnici Ravno ve východní Hercegovině, na cestě k útoku na Dubrovník v jižním Chorvatsku.[57]
Dne 6. října 1991 dal bosenský prezident Alija Izetbegović televizní prohlášení o neutralitě, které obsahovalo prohlášení „to není naše válka“.[58] Mezitím Izetbegović učinil před bosenským parlamentem dne 14. října následující prohlášení týkající se JNA: „Nedělejte nic proti armádě. (...) přítomnost armády je pro nás stabilizujícím faktorem a my tu armádu potřebujeme (...). Až dosud jsme s armádou neměli problémy a nebudeme mít problémy ani později.“[59]
V průběhu roku 1990 vytvářela SDB a skupina vybraných srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA) Plán RAM s cílem organizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad začínajícími stranami SDS a rozmístit zbraně a střelivo.[60]
Plán měl připravit rámec pro třetí Jugoslávii, ve které by všichni Srbové na svých územích žili společně ve stejném státě.[61]
Novinář Giuseppe Zaccaria shrnul setkání důstojníků srbské armády v Bělehradě v roce 1992 a uvedl, že přijali explicitní politiku zaměřenou na ženy a děti jako zranitelnou část muslimské náboženské a sociální struktury.[62] Podle některých zdrojů byl plán RAM vytvořen v 80. letech 20. století.[63] Jeho existenci prozradil Ante Marković, předseda vlády Jugoslávie, Chorvat z Bosny a Hercegoviny. Existence a jeho možná realizace znepokojila bosenskou vládu.[64][65]
Konečná politická krize[editovat | editovat zdroj]
Dne 15. října 1991 parlament Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny v Sarajevu schválil prostou většinou „Memorandum o suverenitě Bosny a Hercegoviny“.[66][67] Memorandum bylo žhavě zpochybněno bosenskosrbskými poslanci parlamentu s argumentem, že dodatek LXX ústavy vyžaduje procedurální záruky a dvoutřetinovou většinu pro takové záležitosti. Memorandum bylo každopádně projednáváno, což vedlo k bojkotu parlamentu ze strany bosenských Srbů a během bojkotu byla legislativa schválena.[68] Srbští členové parlamentu vyhlásili 24. října 1991 Sněmovnu srbského národa Bosny a Hercegoviny (Skupština srpskog naroda Bosne i Hercegovine) a prohlásili, že srbský lid si přeje zůstat v Jugoslávii.[54] Strana demokratické akce (SDA), vedená Alijou Izetbegovićem, byla odhodlána usilovat o nezávislost a byla podporována Evropou a USA.[69] SDS jasně uvedla, že pokud bude vyhlášena nezávislost, Srbové se odtrhnou, protože je to jejich právo na sebeurčení.[69]
Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (HDZ BiH) vzniklo jako pobočka vládnoucí strany v Chorvatsku, Chorvatského demokratického společenství (HDZ). Zatímco to volalo po nezávislosti země, vznikl ve straně s některými členy rozkol obhajovat oddělení oblastí s chorvatskou vetšinou. V listopadu 1991 chorvatské vedení zorganizovalo autonomní společenství v oblastech s chorvatskou většinou. 12. listopadu 1991 byla v Bosanském Brodě založena Chorvatské společenství bosenské Posaviny. Pokrývalo osm obcí v severní Bosně.[70] Dne 18. listopadu 1991 bylo v Mostaru založeno Chorvatské společenství Herceg-Bosna (Hrvatska zajednica Herceg-Bosna), politická, ekonomická, kulturní a geografická autonomie na Bosně a Hercegovině. Jejím prezidentem byl zvolen Mate Boban.[71] Její zakládající dokument řekl: „Společenství bude respektovat demokraticky zvolenou vládu Republiky Bosna a Hercegovina, dokud bude existovat státní nezávislost Bosny a Hercegoviny ve vztahu k bývalé nebo jakékoli jiné Jugoslávii.“[72]
Paměti Borisava Joviće ukazují, že 5. prosince 1991 Slobodan Milošević nařídil reorganizaci jednotek JNA v Bosně a Hercegovině a stažení její nebosenské posádky pro případ, že by uznání vedlo k vnímání JNA jako cizí síly; Bosenští Srbové by zůstali, aby tvořili jádro bosenskosrbské armády.[73] V souladu s tím bylo do konce měsíce pouze 10–15 % personálu JNA v Bosně a Hercegovině ze zemí mimo republiku.[73] Silber a Little poznamenávají, že Milošević tajně nařídil, aby byli všichni bosenští vojáci JNA převezeni do BaH.[73] Jovićovy paměti naznačují, že Milošević plánoval útok na Bosnu s velkým předstihem.[73]
9. ledna 1992 vyhlásili bosenští Srbové „Republiku srbského lidu v Bosně a Hercegovině“ (Republika srpskog naroda Bosne i Hercegovine, SR BiH, později Republika srbská), ale oficiálně nezávislost nevyhlásili.[54] Arbitrážní komise Mírové konference o Jugoslávii ve svém Stanovisku č. 4 k Bosně a Hercegovině z 11. ledna 1992 uvedla, že nezávislost Bosny a Hercegoviny by neměla být uznána, protože v zemi dosud referendum o nezávislosti neproběhlo.[74]
25. ledna 1992, hodinu po přerušeném zasedání parlamentu, parlament vyhlásil referendum o nezávislosti na 29. února a 1. března.[66] Debata skončila poté, co se srbští poslanci stáhli poté, co většina bosňácko-chorvatských delegátů odmítla návrh, aby byla otázka referenda předložena dosud neustanovené Radě národní rovnosti.[75] Návrh referenda byl přijat v podobě, jak jej navrhli muslimští poslanci za nepřítomnosti členů SDS.[75] Jak poznamenávají Burg a Shoup, „rozhodnutí postavilo bosenskou vládu a Srby do kolizního kurzu“[75]. Nadcházející referendum vyvolalo v únoru mezinárodní znepokojení.[76]
Chorvatská válka vyústila v rezoluci Rady bezpečnosti OSN 743 dne 21. února 1992, která vytvořila Ochranné síly OSN (UNPROFOR).
Během jednání v Lisabonu ve dnech 21.–22. února představil prostředník EK José Cutileiro mírový plán, který navrhoval rozdělení nezávislého státu Bosna na tři základní jednotky. Dohoda byla vypovězena bosňáckým vedením dne 25. února.[76] 28. února 1992 Ústava SR BiH prohlásila, že území této republiky zahrnuje „území srbských autonomních oblastí a okresů a dalších srbských etnických jednotek v Bosně a Hercegovině, včetně regionů, ve kterých srbský národ zůstal v menšina kvůli genocidě vedené proti němu ve 2. světové válce“ a bylo prohlášena za součást Jugoslávie.[77]
Členové shromáždění bosenských Srbů Srbům doporučili, aby bojkotovali referenda konaná ve dnech 29. února a 1. března 1992. Účast v referendech byla hlášena jako 63,7 %,[78] přičemž 92,7 % voličů hlasovalo pro nezávislost (což znamená, že bosenští Srbové, kteří tvořili přibližně 34 % populace z velké části referendum bojkotovali).[79] Srbské politické vedení využilo referenda jako záminku k tomu, aby na protest postavilo zátarasy. Nezávislost byla formálně vyhlášena bosenským parlamentem dne 3. března 1992.[30]
Carrington-Cutileirův plán[editovat | editovat zdroj]
Hrozba války v zemi si vynutila zasedání Evropského společenství a dalších států v září 1991. Carrington-Cutileirův plán byl pojmenovaný podle jeho tvůrců – lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance José Cutileira. Plán spočíval v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Nejprve byl plán přijat všemi třemi stranami, ale nakonec prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňan Alija Izetbegović, od plánu ustoupil a jednání tak ztroskotala.
Zbrojní embargo[editovat | editovat zdroj]
Dne 25. září 1991 vydala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci RB OSN 713 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. Embargo postihlo nejvíce armádu Bosny a Hercegoviny, protože Srbsko vlastnilo většinu vojenského arzenálu komunistické armády Jugoslávie a chorvatská armáda mohla využít pašování zbraní přes své pobřeží. Pakliže Srbsko vlastnilo většinu výbavy po rozpadlé Jugoslávii, na území Bosny bylo více než 55 % zbrojařských závodů a kasáren. Ovšem nedostatek surovin, elektrické energie pro výrobu a srbská správa mnoha podniků, nutilo BaH apelovat na embargo, protože v očekávání válečného konfliktu potřebovala BaH zbraně. Embargo zrušeno nebylo, proti se postavilo Spojené království, Rusko a Francie.
Válka[editovat | editovat zdroj]
Prvním reálným konfliktem v Bosně byl spor mezi Srby a Bosňáky. V druhém dni referenda o nezávislost 1. března 1992 byl na srbské svatbě v Sarajevu zabit otec ženicha Nikola Gardović, kterého Srbové považují za první oběť války. Naproti tomu Bosňáci a Chorvaté považují za první oběti civilisty z obce Ravno, které vyvraždila Jugoslávská lidová armáda 30. září 1991, v průběhu obléhání města Dubrovník.
Dne 19. září Jugoslávská lidová armáda (JNA) přesunula některé svoje jednotky do oblasti kolem města Mostar, kde obyvatelé veřejně protestovali proti vládě.
Pád Srebrenice a Žepy[editovat | editovat zdroj]
6. květen 1993 RB OSN přijala rezoluci č. 824, kterou bylo město Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica a jejich okolí vyhlášena bezpečnými zónami pod ochranou OSN. 11. července 1995 Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Z města bylo evakuováno na 25 000 lidí, většinou do oblasti Tuzly. Nejasný zůstal osud asi patnácti tisíc bosňáckých mužů, kteří byli při obsazování města zajati. Část z nich se probila do Tuzly, ostatní byli pobiti. 25. července dobyly srbské síly Žepu, další takzvanou bezpečnou zónu.[80]
Mapy[editovat | editovat zdroj]
-
Bývalá Jugoslávie během války.
-
Odhadované etnické složení v roce 2013.
-
Přední linie v roce 1994, na konci bosensko-chorvatského konfliktu a po Washingtonských dohodách.
-
Maximální území kontrolované Chorvaty během války.
-
Maximální území kontrolované Srby během války.
-
Animace kontroly různých republik.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: svědectví. Praha: Jan Vašut, 2002. ISBN 80-7236-171-6.
- DZURO, Vladimír. Vyšetřovatel: démoni balkánské války a světská spravedlnost. Praha: Grada Publishing, 2017. ISBN 978-80-271-0507-6.
- NICHOLSON, Michael. Tisíc mil z mrtvé země. Praha: Columbus, 1995. ISBN 80-901727-9-2.
- VULLIAMY, Ed; MAREK, Vladimír. Údobí pekla: nejen o válce v Bosně, ale i o úsilí českých vojáků nastolit v této zemi mír. Praha: Naše vojsko, 2009. ISBN 978-80-206-1044-7.
- BARTOS, Otomar J.; WEHR, Paul. Using Conflict Theory. [s.l.]: Cambridge University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-521-79446-6.
- BETHLEHEM, Daniel; WELLER, Marc. The Yugoslav Crisis in International Law. [s.l.]: Cambridge University Press, 1997. Dostupné online. ISBN 9780521463041.
- BJARNASON, Magnus. The War and War-games in Bosnia and Herzegovina from 1992 to 1995: The Main Events, Disagreements and Arguments, Resulting in a "de Facto" Divided Country. [s.l.]: M. Bjarnason, 2001. Dostupné online. ISBN 978-9979-60-669-7.
- BOSE, Sumantra. Bosnia After Dayton: Nationalist Partition and International Intervention. [s.l.]: C. Hurst & Co. Publishers, 2002. Dostupné online. ISBN 978-1-85065-585-5.
- BOSE, Sumantra. Contested Lands. [s.l.]: Harvard University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-674-02856-2.
- BURG, Steven L.; SHOUP, Paul S. Ethnic Conflict and International Intervention: Crisis in Bosnia-Herzegovina, 1990-93. [s.l.]: Taylor & Francis, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-317-47101-1.
- BURG, Steven L.; SHOUP, Paul S. The War in Bosnia-Herzegovina: Ethnic Conflict and International Intervention. 2nd. vyd. [s.l.]: M.E. Sharpe, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-7656-3189-3.
- CASPERSEN, Nina. Contested Nationalism: Serb Elite Rivalry in Croatia and Bosnia in the 1990s. [s.l.]: Berghahn Books, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-84545-791-4.
- Central Intelligence Agency, 1993. Combatant Forces in the Former Yugoslavia. Washington, D.C.: Central Intelligence Agency. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-14.
- Central Intelligence Agency, Office of Russian and European Analysis, 2002. Balkan Battlegrounds: A Military History of the Yugoslav Conflict, 1990–1995, Volume 1. Washington, D.C.: Central Intelligence Agency. Dostupné online. ISBN 978-0-16-066472-4.
- Central Intelligence Agency, Office of Russian and European Analysis, 2002. Balkan Battlegrounds: A Military History of the Yugoslav Conflict, 1990–1995, Volume 2. Washington, D.C.: Central Intelligence Agency. Dostupné online. ISBN 978-0-16-066472-4.
- CHRISTIA, Fotini. Alliance Formation in Civil Wars. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-13985-175-6.
- DONIA, Robert J. Sarajevo: A Biography. [s.l.]: University of Michigan Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-472-11557-0.
- FINLAN, Alastair, 2004. The Collapse of Yugoslavia 1991–1999. [s.l.]: Osprey Publishing. Dostupné online. ISBN 9781841768052.
- FORSYTHE, David P., 2009. Encyclopedia of Human Rights. [s.l.]: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 9780195334029.
- Hall, Richard C. ed. War in the Balkans: An Encyclopedic History from the Fall of the Ottoman Empire to the Breakup of Yugoslavia (2014)
- GAGNON, V.P. Jr. The Myth of Ethnic War: Serbia and Croatia in the 1990s. Ithaca, New York: Cornell University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-80147-291-6.
- HAMMOND, Philip. Framing Post-Cold War Conflicts: The Media and International Intervention. Manchester: Manchester University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-7190-7696-1.
- HARRIS, Paul. Cry Bosnia. [s.l.]: Canongate, 1995. ISBN 978-0-86241-564-8.
- HOFF, Lee Ann, 2009. Violence and Abuse Issues: Cross-Cultural Perspectives for Health and Social Services. [s.l.]: Routledge. Dostupné online. ISBN 9780203875629.
- LUKIC, Reneo; LYNCH, Allen. Europe from the Balkans to the Urals: The Disintegration of Yugoslavia and the Soviet Union. [s.l.]: SIPRI, Oxford University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780198292005.
- MALCOLM, Noel. Povijest Bosne: kratki pregled. [s.l.]: Erasmus Gilda, 1995. Dostupné online. ISBN 9783895470820.
- MULAJ, Klejda. Politics of Ethnic Cleansing: Nation-state Building and Provision of In/security in Twentieth-century Balkans. [s.l.]: Lexington Books, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-7391-1782-8.
- WOOD, Elisabeth J. Handbook on the Study of Multiple Perpetrator Rape: A multidisciplinary response to an international problem. Redakce Miranda A.H Horvath, Jessica Woodhams. [s.l.]: Routledge, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0-415-50044-9.
- RAMET, Sabrina P. Central and Southeast European Politics since 1989. [s.l.]: Cambridge University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-139-48750-4.
- RAMET, Sabrina P. The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. Bloomington, Indiana: Indiana University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-253-34656-8.
- Why Bosnia? Writings on the Balkan War. Stony Creek, CT: The Pamphleteer's Press, Inc., 1993. ISBN 978-0-9630587-9-9.
- ROGEL, Carole. The Breakup of Yugoslavia and the War in Bosnia. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-313-29918-6.
- SCHINDLER, John R. Unholy Terror: Bosnia, Al-Qa'ida, and the Rise of Global Jihad. New York City: Zenith Press, 2007. Dostupné online. ISBN 9780760330036.
- SHRADER, Charles R. The Muslim-Croat Civil War in Central Bosnia: A Military History, 1992–1994. College Station, Texas: Texas A&M University Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1-58544-261-4.
- TANNER, Marcus. Croatia: A Nation Forged in War. New Haven: Yale University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-300-09125-0.
- TRBOVICH, Ana S. A Legal Geography of Yugoslavia's Disintegration. [s.l.]: Oxford University Press, USA, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-19-533343-5.
- WIEBES, Cees. Intelligence and the War in Bosnia, 1992–1995. [s.l.]: LIT Verlag Münster, 2003. Dostupné online. ISBN 978-3-8258-6347-0.
- HOARE, Marko Attila. How Bosnia Armed. [s.l.]: Saqi Books, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0863564512.
- BROZ, Svetlana. Good People in an Evil Time. [s.l.]: Ethnographies of the Present, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1590510612.
- LOWERY, Zoe; CHING, Jacqueline. The Bosnian War and Ethnic Cleansing. [s.l.]: Rosen Young Adult, 2016. Dostupné online. ISBN 978-1499463040.
- CUSHMAN, Thomas; MESTROVIC, Stjepan. This Time We Knew: Western Responses to Genocide in Bosnia. [s.l.]: New York University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0814715352.
- BARTROP, Paul R. Bosnian Genocide: The Essential Reference Guide. [s.l.]: Greenwood Press, 2016. Dostupné online. ISBN 9781440838682.
- DONIA, Robert J.; FINE, John V. A. Bosnia-Hercegovina: A Tradition Betrayed. [s.l.]: C. Hurst & Co (Publishers) Ltd, 1994. Dostupné online. ISBN 978-1850652113.
- TOAL, Gerard; DAHLMAN, Carl. Bosnia Remade: Ethnic Cleansing and Its Reversal. [s.l.]: OUP USA, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0199730360.
- CEKIC, Smail. The Aggression Against the Republic of Bosnia and Herzegovina: Planning, Preparation, Execution, Books I-II. [s.l.]: Institute for the Research of Crimes Against Humanity and International Law, 2005. Dostupné online. ISBN 978-9958740220.
- MAGAS, Branka. The War in Croatia and Bosnia-Herzegovina 1991-1995. [s.l.]: Routledge, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0714682013.
- PHILLIPS, R. Cody. Bosnia-Herzegovina. [s.l.]: Government Printing Office, 2005. Dostupné online. ISBN 9780160876141.
- SEYBOLT, Taylor B. Humanitarian Military Intervention: The Conditions for Success and Failure. [s.l.]: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 9780199252435.
- TOTTEN, Samuel. Genocide at the Millennium. London: Routledge, 2017. Dostupné online. ISBN 9781351517836.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Ramet 2010, s. 130.
- ↑ Christia 2012, s. 154.
- ↑ CIA 1993, s. 28.
- ↑ Shrader 2003, s. 22.
- ↑ Ramet 2006, s. 450.
- ↑ a b Mulaj 2008, s. 53.
- ↑ Finlan 2004, p. 21
- ↑ Ramet 2006, s. 451.
- ↑ a b c Spolna i nacionalna struktura žrtava i ljudski gubitci vojnih formacija (1991-1996) [online]. Prometej. Dostupné online.
- ↑ After years of toil, book names Bosnian war dead. Reuters. 15 February 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2013.
- ↑ ICTY: Conflict between Bosnia and Herzegovina and the Federal Republic of Yugoslavia [online]. [cit. 2015-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 January 2019.
- ↑ ICJ: The genocide case: Bosnia v. Serbia – See Part VI – Entities involved in the events 235–241 [online]. [cit. 2015-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 March 2011.
- ↑ From Lisbon to Dayton: International Mediation and the Bosnia Crisis [online]. [cit. 2019-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2023.
- ↑ Christia 2012, s. 172.
- ↑ Wood 2013, s. 140, 343.
- ↑ Forsythe 2009, p. 145
- ↑ Bosnia Handout [online]. [cit. 2016-05-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017.
- ↑ COHEN, Roger. Conflict in the Balkans: The overview; NATO presses Bosnia bombing, vowing to make Sarajevo safe. The New York Times. 31 August 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 September 2018.
- ↑ HOLBROOKE, Richard. To End a War. New York: Modern Library, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-375-75360-2. OCLC 40545454 S. 102.
- ↑ Dayton Peace Accords on Bosnia [online]. US Department of State, 30 March 1996 [cit. 2006-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 May 2011.
- ↑ BILEFSKY, Dan. Karadzic Sent to Hague for Trial Despite Violent Protest by Loyalists. The New York Times. 2008-07-30. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 June 2017. ISSN 0362-4331. (anglicky)
- ↑ Bosnia war dead figure announced. news.bbc.co.uk. BBC, 21 June 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 April 2022.
- ↑ Bosnia's dark days – a cameraman reflects on war of 1990s. www.cbc.ca. CBC, 6 April 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 June 2012.
- ↑ Logos 2019, s. 265, 412.
- ↑ Jolie highlights the continuing suffering of the displaced in Bosnia [online]. UNHCR, 6 April 2010 [cit. 2010-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 January 2018.
- ↑ HARTMANN, Florence. Bosnia [online]. Crimes of War [cit. 2015-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 May 2015.
- ↑ HARSCH, Michael F. The Power of Dependence: NATO-UN Cooperation in Crisis Management. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-872231-1. S. 37.
- ↑ Burg a Shoup 2015, s. 222.
- ↑ CROWE, David M. War Crimes, Genocide, and Justice: A Global History. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2023. ISBN 978-0-230-62224-1. S. 343.
- ↑ a b Bose 2009, s. 124.
- ↑ WALSH, Martha. Women and Civil War: Impact, Organizations, and Action. [s.l.]: Lynne Rienner Publishers, 2001. Dostupné online. ISBN 9781588260468. S. 57; The Republic of Bosnia and Herzegovina was recognised by the European Union on 6 April. On the same date, Bosnian Serb nationalists began the siege of Sarajevo, and the Bosnian war began..
- ↑ a b Hammond 2007, s. 51.
- ↑ ROGEL, Carole. The Breakup of Yugoslavia and Its Aftermath. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2004. Dostupné online. ISBN 9780313323577. S. 59; Neither recognition nor UN membership, however, saved Bosnia from the JNA; the war there began on April 6..
- ↑ Mulaj 2008, s. 76.
- ↑ Donia 2006, s. 291.
- ↑ Donia 2006, s. 284.
- ↑ 15 years ago, Dayton Peace Accords: a milestone for NATO and the Balkans. www.nato.int. NATO, 14 December 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 February 2020.
- ↑ PAVKOVIC, Aleksandar. The fragmentation of Yugoslavia: nationalism and war in the Balkans. [s.l.]: MacMillan Press, 1997. ISBN 978-0-312-23084-5. S. 85.
- ↑ a b KLEMENČIČ, Matjaž; ŽAGAR, Mitja. The former Yugoslavia's Diverse Peoples: A Reference Sourcebook. Santa Barbara, California: ABC-CLIO, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-57607-294-3. S. 311.
- ↑ Bethlehem & Weller 1997, s. 20
- ↑ The Death Of Yugoslavia Part 1 Enter Nationalism 5. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 October 2022. (anglicky)
- ↑ CAMPBELL, David. National deconstruction: Violence, identity, and justice in Bosnia. [s.l.]: U of Minnesota Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-8166-2937-4. S. 220.
- ↑ S. Lobell; P. MAUCERI. Ethnic Conflict and International Politics: Explaining Diffusion and Escalation. [s.l.]: Palgrave Macmillan US, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-4039-8141-7. S. 79–.
- ↑ Sadkovich 2007, s. 239.
- ↑ Ramet 2006, s. 386.
- ↑ Lučić 2008, s. 72.
- ↑ Lučić 2008, s. 74–75.
- ↑ Tanner 2001, s. 248.
- ↑ CIA 2002, s. 58, 91.
- ↑ Lukic a Lynch 1996, s. 206.
- ↑ Ramet 2006, s. 426.
- ↑ Schindler 2007, s. 71.
- ↑ Caspersen 2010, s. 82.
- ↑ a b c d Trbovich 2008, s. 228.
- ↑ Burg a Shoup 1999, s. 85.
- ↑ Shrader 2003, s. 59–61.
- ↑ Ramet 2006, s. 416.
- ↑ Shrader 2003, s. 25.
- ↑ Tape record of the BiH Parliament, 88/3. – 89/2. AG, 89/3. – 90/4.
- ↑ JUDAH, Tim. The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9780300147841. S. 273.
- ↑ Lukic a Lynch 1996, s. 204.
- ↑ CARD, Claudia. Confronting Evils: Terrorism, Torture, Genocide. [s.l.]: Cambridge University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 9781139491709. S. 269.
- ↑ TATUM, Dale C. Genocide at the Dawn of the Twenty-First Century: Rwanda, Bosnia, Kosovo, and Darfur. [s.l.]: Springer Science+Business Media, 2010. Dostupné online. ISBN 9780230109674. S. 76.
- ↑ DOBBS, Michael. Down with Big Brother: The Fall of the Soviet Empire. [s.l.]: A&C Black, 1997. Dostupné online. ISBN 9780747533948. S. 426–27.
- ↑ LUKI, Reneo; LYNCH, Allen. Europe from the Balkans to the Urals: The Disintegration of Yugoslavia and the Soviet Union. [s.l.]: SIPRI, Oxford University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780198292005. S. 204.
- ↑ a b Trbovich 2008, s. 221.
- ↑ COOK, Bernard A. Europe Since 1945. [s.l.]: Taylor and Francis, 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2023. ISBN 978-0-8153-4057-7. S. 140.
- ↑ Trbovich 2008, s. 220–224.
- ↑ a b Burg a Shoup 1999, s. 103.
- ↑ Burg a Shoup 1999, s. 48.
- ↑ Krišto 2011, s. 44.
- ↑ Marijan 2004, s. 259.
- ↑ a b c d Burg a Shoup 1999, s. 101.
- ↑ Roland Rich. Recognition of States: The Collapse of Yugoslavia and the Soviet Union. European Journal of International Law. 1993, s. 48–51. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 April 2012.
- ↑ a b c Burg a Shoup 1999, s. 105.
- ↑ a b Burg a Shoup 1999, s. 108.
- ↑ ICTY/ ZUPLJANIN, Stojan/ Indictment (Amended) [online]. [cit. 2009-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 May 2011.
- ↑ Zpráva k výročí referenda na portálu Dnevni Avaz (bosensky)
- ↑ The Referendum on Independence in Bosnia-Herzegovina: 29 February–1 March 1992 [online]. Commission on Security and Cooperation in Europe, 1992 [cit. 2009-12-28]. S. 19. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 May 2011.
- ↑ chronologický přehled událostí v Bosně a Hercegovině v letech 1992-1995. www.bosna.cz [online]. [cit. 2009-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-01.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Obrázky, zvuky či videa k tématu válka v Bosně a Hercegovině na Wikimedia Commons
- Digital VHS Archive: Bosnian Air War 1995 na YouTube (anglicky)