Velká francouzská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Velká francouzská válka
trvání: 17921815
místo: Evropa, Střední východ, Atlantský oceán, Indie a Severní Amerika
casus belli: Vypuknutí velké francouzské revoluce
výsledek: Porážka Francie; Restaurace Bourbonů; Napoleon na Svaté Heleně; Vídeňský kongres
strany
Francie se spojenci: protivníci Francie:
velitelé
Napoleon Bonaparte
maršál Ney
maršál Murat
Louis-Nicolas Davout
Jean-Victor Moreau
Karel Francois Dumoriez
Jean Lannes
Josef Bonaparte
Evžen de Beauharnais
Józef Antoni Poniatowski
Fridrich August I.
James Madison
Andrew Jackson
Alexandr I.
maršál Suvorov
maršál Kutuzov
František I.
Arcivévoda Karel
Karel Filip Schwarzenberg
Arcivévoda Jan
Gebhart von Blücher
Karle Vilém vévoda Brunšvický
Arthur Wellesley
Horatio Nelson
Francisco Javier Castaños
Gustav IV. Adolf
Karel XIV.
Ludvík VIII.

síla
Revoluční války: neznámá
Napoleonské války: 1 000 000
Revoluční války: neznámá
Napoleonské války: 1 500 000
ztráty
Revoluční války: méně než 1 100 000 vojáků
Napoleonské války: 371 000 padlo v boji
400 000 zemřelo v důsledku nemocí
1 000 000 celkové ztráty
Revoluční války: méně než 1 100 000 vojáků
Napoleonské války: 400 000 Rusů
300 000 Rakušanů
300 000 Španělů
200 000 Prusů
311 806 Britů

Velká francouzská válka je označení používané pro sérii konfliktů v letech 17921815, známých jako francouzské revoluční a napoleonské války. Bojovala v ní Francie proti většině Evropy.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Roku 1789 začala Velká francouzská revoluce a roku 1792 začala válka první koalice jako odpověď na popravu francouzského krále Ludvíka XVI. a jeho manželky, královny Marie Antoinetty. Tím začaly revoluční války. První koalice se rozpadla roku 1797 po italském tažení vedeném generálem Bonapartem. Brzy poté zahájil Bonaparte tažení do Egypta, ale nepovedlo se mu dosáhnout rozhodného vítězství a nakonec se musel vrátit, protože v Evropě mezitím vznikla druhá koalice, která pod velením ruského maršála Suvorova porážela revoluční vojska v Itálii.

Napoleon 14. června 1800 porazil koalici u Marenga a postupoval do Rakouska, které raději uzavřelo mír; ten nakonec uzavřely i ostatní členové koalice. Roku 1803 vpadl Napoleon do Hanoverska a tím zahájil napoleonské války. Po jeho korunovaci císařem (2. prosince 1804) vznikla třetí koalice, jež se však po bitvách u Ulmu a Slavkova rozpadla. Napoleon poté zvítězil nad čtvrtou koalicí, ale válka ve Španělsku skončila neúspěchem a ve válce páté koalice prohrál bitvu u Aspern. Po bitvě u Aspern Napoleon nakonec zvítězil u Wagramu, ale to již bylo jasné, že není neporazitelný.

Tažení do Ruska roku 1812 skončilo zničením jeho půlmilionové armády a následným vznikem šesté koalice. Ta mu uštědřila zdrcující porážku u Lipska a 30. března 1814 obsadila Paříž. Napoleon musel abdikovat a odejít do exilu na ostrově Elba. 1. března 1815 z Elby utekl a později se vylodil v zátoce San Juan u Cannes. Francouzský král Ludvík XVIII. musel prchnout, ale Napoleon zůstal císařem jen sto dní, neboť 18. června 1815 mu nově vzniklá sedmá koalice uštědřila zdrcující porážku u Waterloo. Napoleon nyní byl deportován na ostrov Svatá Helena, kde roku 1821 zemřel. Poválečné uspořádání Evropy bylo dohodnuto na Vídeňském kongresu.

Ve francouzských revolučních válkých zahynulo 1 100 000 vojáků a v napoleonských 3 350 000 až 6 500 000. Šlo až do první světové války o největší ozbrojený konflikt historie. Bojovalo se v severní a jižní Africe, jižní a Severní Americe, Karibské oblasti, na Blízkém východě, v Indii a většině Atlantského a Indické oceánu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kolektiv autorů: Války a válečníci
  • Lev Tolstoj: Vojna a mír
  • P. A. Žilin: Kutuzov
  • Josef Hotmar: Dobrodružství Velké revoluce 1789–1799
  • Geofrey Regan: Guinnesova kniha válečných omylů

Související články[editovat | editovat zdroj]