Bitva u Vyškova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Vyškova
konflikt: Napoleonské války
Car Alexandr ve Vyškově po vyhnání Francouzů ve čtvrtek 28. 11. 1805
Car Alexandr ve Vyškově po vyhnání Francouzů ve čtvrtek 28. 11. 1805
trvání: 28. listopad 1805
místo: Vyškov a okolí, Morava
Zeměpisné souřadnice:
výsledek: ústup francouzského předvoje a postup vojsk III. koalice ke Slavkovu
strany
Francie Francouzské císařství Rusko Ruské impérium
Svatá říše římská Svatá říše římská
velitelé
Francie Milhaud Rusko Bagration
Svatá říše římská Kienmayer

Bitva u Vyškova se udála dne 28. listopadu 1805 v ulicích města Vyškova a v jeho okolí. Střetla se zde rusko-rakouská vojska postupující od Olomouce k Brnu s vojsky Napoleonovy Francie, která sem v předchozích dnech a týdnech pokročila od Vídně při svém pronásledování dosud ustupujících koaličních armád. Výsledkem střetu bylo, že jezdci Napoleonova předvoje ustoupili podél císařské silnice směrem na Brno a přesila předvoje spojeneckého postoupila k Rousínovu a dále k Holubicím, v zády s hlavními vojsky ruského cara Alexandra a rakouského císaře Františka. Jednalo se o předzvěst následné bitvy u Slavkova, k níž došlo o čtyři dny později a jíž vojensky vyvrcholila válka třetí koalice.

Vyškov ve válce 1805[editovat | editovat zdroj]

Vyškov byl v roce 1805 poddanským městem olomouckého arcibiskupa. Koncem 18. století žilo 1 212 obyvatel ve 116 domech ve vnitřním městě a dalších 1 378 ve 176 domech na předměstích.[1] V době bitvy zde tedy bylo zhruba 2 tisíce lidí.[2] Město leželo na významné císařské silnici z Brna do Olomouce, kromě správního centra panství sloužilo i jako sídlo poštovního úřadu.[1]

Válka s Francií do té doby probíhala daleko za hranicemi, v roce 1805 však poprvé dosáhla i na Moravu. V září 1805 procházelo po císařské cestě 55 tisíc vojáků ruské Podolské armády a 30. září se na vyškovském zámku ubytoval její vrchní velitel generál Kutuzov, jenž zde strávil pár dní a 3. října dorazil do Brna.[3] Ruská vojska spěchala na pomoc rakouskému spojenci, jehož hlavní armáda vedená podmaršálkem Mackem však byla v říjnu z větší části obklíčena a zajata u Ulmu. Kutuzovova armáda se tedy obrátila na ústup.[3]

Příchod fronty k Vyškovu[editovat | editovat zdroj]

Rakouský císař František I. se po útěku z Napoleonem obsazené Vídně uchýlil do Brna, kam 17. listopadu 1805 dorazila zpráva o prohrané bitvě u Schöngrabernu a císař ihned prchl dále do Olomouce. Nazítří 18. listopadu město opustila i špilberská vojenská posádka a ostatní rakouské jednotky, 19. listopadu do něj vkročili jezdci francouzského předvoje maršála Murata a 20. listopadu osobně císař Napoleon.[4] Téhož dne už byly Muratovy přední hlídky umístěny severně a jižně kolem olomoucké silnice nedaleko Pozořické pošty, kde odbočovala silnice na Slavkov. Samotné město Slavkov obsadila jezdecká divize generála Margarona na příkaz maršála Soulta.[5] Dne 21. listopadu postoupil generál Treilhard se svou lehkou jezdeckou brigádou dál k Vyškovu a toto město bez boje obsadil. Jemu v patách dorazili také jízdní myslivci generála Milhauda.[6]

Shromažďování vojsk[editovat | editovat zdroj]

Portrét P. I. Bagrationa od Salvatora Tonciho.

O dva dny dříve, 19. listopadu se ve Vyškově setkaly dva ruské sbory – ustupující Podolská armáda generála Kutuzova s Volyňskou armádou generála Buxhöwdena, aby následujícího dne odešly směrem k Olomouci, přičemž jejich ústup kryly zadní hlídky generálporučíka Bagrationa u Brodku a podmaršálka Kienmayera u Klenovic na Hané.[6][2] Oba generálové se osobně setkali 19. listopadu ve vyškovském zámku. Kutuzovova armáda čítala asi 37 tisíc mužů, Buxhöwdenova kolem 30 tisíc.[7] V následujících dnech (24. listopadu[8]) je doplnilo ještě 10 tisíc mužů carské gardy pod velením velkoknížete Konstantina a na cestě od ruského Grodna při hranicích s Pruskem byl sbor 40 tisíc vojáků generála Bennigsena, který však už ani do slavkovské bitvy zasáhnout nestihl. Asi 10 kilometrů jižně od Olomouce, na půli cesty k Prostějovu, vybudovala spojenecká vojska 22. listopadu opevněný tábor, s podporou olomoucké pevnosti. Rakouský císař František, jehož vojska se na celkových stavech podílela asi 15-17 tisíci, se po odchodu z Brna usídlil v olomouckém arcibiskupském paláci a vyčkával příjezdu ruského cara Alexandra I., který v Berlíně přesvědčoval pruského krále Bedřicha Viléma III. k účasti na protifrancouzské koalici.[9] Dne 19. listopadu Alexandr dorazil do Šternberka, kam mu František přijel naproti, a poté se rovněž ubytoval v arcibiskupské rezidenci.[10] Rakouský generálmajor Weyrother, dosavadní styčný důstojník při Volyňské armádě, byl jmenován generálním ubytovatelem spojenecké armády a zásadním způsobem ovlivnil vypracování operačního plánu pro příští dny.[11] Dne 24. listopadu padlo rozhodnutí přejít do útoku a napadnout Napoleona před Brnem.[12]

Portrét generála Milhauda od Charlese Verhulsta (r. 1808).

Na francouzské straně se po 20. listopadu nacházelo asi 5 tisíc gardistů a 12 tisíc mužů maršála Lannese přímo v Brně a nejbližším okolí. Soultův sbor čítající 25 tisíc mužů byl vysunut východně ke Slavkovu a sbor maršála Bernadotta s asi 19 tisíci vojáky přicházel od jihozápadu mezi Znojmem a Jihlavou. Nejdál na východ postoupil Muratův předvoj, jehož 5 tisíc jezdců se umístilo mezi Vyškovem a Brnem a další muži prováděli rozptýlený průzkum po okolí. U Pohořelic bylo přes 6 tisíc mužů generála Caffarelliho a 14 tisíc vojáků maršála Davouta bylo zčásti u Bratislavy a zčásti u Vídně. Napoleon se tedy rozhodl dále na Olomouc nepostupovat a vyčkat shromáždění všech svých nejbližších vojsk.[13][14] Ve čtvrtek 21. listopadu ještě osobně vyjel za předsunutá stanoviště k obhlédnutí situace[14] a ve vyškovském zámku se setkal s generály Treilhardem a Milhaudem.[2]

První šarvátka[editovat | editovat zdroj]

Už v pondělí 25. listopadu došlo k drobné šarvátce mezi Vyškovem a Brodkem u Prostějova, v níž se potkali francouzští husaři z Treilhardovy brigády s asi 5 tisíci Bagrationovými kozáky. Vyškov tehdy ještě ubránili.[2][15]

Diplomatická jednání[editovat | editovat zdroj]

Dne 25. listopadu vyhledal Napoleona rakouský vyjednavač generál Gyulay spolu s hrabětem Stadionem a jednali o možném míru, zatímco císař dosud marně očekával příjezd pruského vyjednavače hraběte Haugwitze, který dorazil teprve 28. listopadu.[16] Mezitím 26. listopadu navštívil generála Kutuzova na olomouckém předměstí Nové Sady Napoleonův vyjednavač generál Savary ve snaze navázat kontakt s ruským carem, který jej přijal, avšak bez výsledku.[pozn. 1][17]

Postup spojenců a srážka[editovat | editovat zdroj]

Rusko-rakouská armáda se měla podle Weyrotherova plánu vydat na pochod k Brnu už 25. listopadu, kvůli nepřipravenosti potravin a zmatkům ve velení však vyrazila až ráno ve středu 27. listopadu,[18][14] a to v pěti proudech (kolonách). Postupovala velmi pomalu a na druhý den dosáhla pozic Bagrationova předvoje u Brodku.[19] Ten dosud mohl krýt postup hlavních sil svým setrváním v pozicích, nyní se však také dal do pohybu.[2][20] Posílen 58 jezdeckými eskadronami pod vedením carova pobočníka knížete Dolgorukova, vyrazil na pochod ve třech proudech – střední postupoval po hlavní silnici na Vyškov, druhý proud vpravo od silnice přes Pustiměř na Dědice a třetí vlevo přes Moravské Prusy na vyvýšeninu Kopaniny.[18]

Bagrationovi a Kienmayerovi vojáci zaútočili z několika směrů na zaskočená francouzská vojska ve Vyškově. Ta tvořilo 8 eskadron Milhaudovy brigády.[20] Boje probíhaly zčásti přímo v ulicích města, zčásti v jeho okolí.[2] Srážky se zúčastnil osobně i ruský car Alexandr.[20]

Napoleon sice příchod soupeřů přes Vyškov očekával, proto umístil do města jen jízdní jednotky, které měly rozkaz se stáhnout. Nečekal však patrně, že k tomu dojde již tak brzy a náhle, proto došlo i ke střetu.[pozn. 2][21] Vzhledem ke značné převaze a momentu překvapení spojenci Vyškov po krátkém boji obsadili. Ještě téhož dne jejich předvoj postoupil k Rousínovu a Kienmayerovy jednotky obsadily také Dražovice.[18]

Podle historika Dušana Uhlíře se nejednalo o žádné velké vítězství. V knize Slunce nad Slavkovem cituje z deníku ruského podplukovníka Jermolova: „Výnam této události byl silně zveličen a kníže Bagration, chytrý jako vždy, připsal ten úspěch knížeti Dolgorukovovi.“[21] Uhlíř však dále soudí, že hladký průběh této srážky povzbudil spojenecké velitele a utvrdil je v přesvědčení, že francouzská vojska se chtějí vyhnout bitvě.[21] Napoleon oproti tomu zpozorněl, neboť do toho dne si nebyl postupu spojenecké armády vědom,[21] a vyslal rozkazy k urychlenému stažení Bernadottova sboru od českých hranic a Davoutova sboru od Vídně a Bratislavy.[14]

Další vývoj[editovat | editovat zdroj]

Ve Vyškově se 28. listopadu ubytovali oba panovníci František a Alexandr a přenocovali na zdejším zámku, který náležel olomouckému arcibiskupovi a kde za jejich účasti proběhla porada štábu.[22] Opětovné setkání císařů na zámku je zmíněno mimo jiné v románu Lva N. Tolstého Vojna a mír.[2] Ve Vyškově strávil noc také generál Kutuzov se svým štábem a byla zde ubytována carská garda.[22] Hlavní část vojska přenocovala mezi Lulčí, Vyškovem a Topolany.[18]

Francouzský vyjednavač generál Savary u cara Alexandra I.

Napoleon se v té chvíli snažil získat čas, aby mu stihly přispět na pomoc narychlo povolané sbory. Večer 28. listopadu tedy po jednání s Haugwitzem vyrazil z Brna na Pozořickou poštu poblíž frontové linie, kde přijal svého vyjednavače Savaryho, jenž se vrátil z Olomouce. Znovu jej vyslal za carem se žádostí o osobní schůzku obou panovníků. Savary Alexandra zastihl ve Vyškově, car však svolil jen s tím, že místo sebe vyšle k Napoleonovi svého blízkého pobočníka, generála Dolgorukova. Savary byl nucen přenocovat ve Vyškově a spolu s Dolgorukovem ráno 29. listopadu odjel zpět k císaři.[22] K setkání došlo u předních francouzských linií na císařské silnici nad Holubicemi a bylo zaznamenáno Napoleonovými pobočníky Savarym a Ségurem i historiky, spisovateli a filmaři.[23]

Mezitím spojenecká vojska 29. listopadu pokračovala v jen pozvolném postupu, odbočila z hlavní silnice k jihu a zastavila se v oblasti kolem Kučerova, Bohdalic, Kozlan a Pavlovic. Panovníci nocovali v zámku hraběte Michaela Mannera v Bohdalicích, generál Kutuzov v Pavlovicích, carův bratr Konstantin v Medlovicích. Buxhöwden s Dolgorukovem a dalšími se ubytovali na faře v Kučerově.[18][24] Bagrationův předvoj zůstal při silnici u Rousínova a Slavíkovic, zatímco Kienmayerův se dostal až ke Slavkovu, který týž den Francouzi vyklidili.[18] Některé jednotky pronikly až k Židlochovicím a Hustopečím.[24]

Výchozí postavení vojsk před bitvou u Slavkova, tj. na konci spojeneckého postupu od Olomouce (mapa kolem r. 1885).

V sobotu 30. listopadu spojenecká armáda postoupila ke Slavkovu a utábořila se kolem Hodějic a Křižanovic, přičemž Bagrationův předvoj na severu obsadil Pozořice a Kruh a zezadu armádní těleso uzavírala ruská garda tábořící východně od Bučovic.[18] K drobné přestřelce došlo jen v Dražovicích, jinak se Francouzi před postupujícími armádami rychle stáhli. Panovníci strávili noc v Křižanovicích, generál Kutuzov v Hodějicích.[25]

V neděli 1. prosince pak spojenci vstoupili do Slavkova, který před dvěma dny vyklidili Soultovi vojáci. Rakouský i ruský panovnický dvůr obsadil zdejší zámek, patřící Dominiku Ondřeji z Kounic, který v té době pobýval v Pešti, a generál Kutuzov se svým štábem se usadil v Křenovicích. Armádní kolony obsadily Pratecké návrší jako nejvyšší bod v krajině a rozložily se podél jeho hřebenu, zatímco carská garda zůstala v Bučovicích a Slavkově a Bagrationův předvoj již druhým dnem stál připraven na severním okraji mezi Holubicemi, Kovalovicemi a Pozořicemi.[26] Skončil tak pětidenní rusko-rakouský postup od Olomouce ke Slavkovu a vojska čekal rozhodující střet, k němuž došlo v pondělí 2. prosince 1805 na polích mezi Slavkovem a Brnem.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Savary vyrazil z Brna už o den dříve, 25. listopadu. Kvůli probíhající šarvátce mezi Muratovými a Bagrationovými jezdci však musel celý den setrvat ve Vyškově a až večer mohl pokračovat dál, aby do Olomouce dorazil v ranních hodinách 26. listopadu.
  2. Dušan Uhlíř však ve Slunci nad Slavkovem cituje také Napoleonovy paměti, v nichž císař překvapení nepřiznal a popisuje událost jako předem naplánovaný ústup, který měl přispět k vlákání nepřítele do pasti a vnucení mu vlastních podmínek následné rozhodující bitvy ve výhodném postavení.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b SVOBODA, Miroslav. Vyškov od roku 1789 do dvacátých let 19. století. In: MLATEČEK, Karel. Vyškov. Dějiny města. Vyškov: Město Vyškov, 2016. ISBN 978-80-906656-0-6. S. 245. Dále jen Svoboda.
  2. a b c d e f g HANÁK, Jaromír. Slavkovské bojiště. Průvodce krajinou bitvy „tří císařů“. 1. vyd. Brno: Ave, 2015. 221 s. ISBN 978-80-86831-00-8. Kapitola Vyškov, s. 172-173. 
  3. a b Svoboda. s. 247.
  4. UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. Třebíč: Akcent, 2010. 469 s. ISBN 978-80-7268-777-0. S. 187–188.  Dále jen Uhlíř.
  5. Uhlíř, s. 192.
  6. a b Uhlíř, s. 193.
  7. Uhlíř, s. 201-202.
  8. Uhlíř, s. 209.
  9. Uhlíř, s. 202-204.
  10. Uhlíř, s. 206.
  11. Uhlíř, s. 203.
  12. Uhlíř, s. 210.
  13. Uhlíř, s. 200-201.
  14. a b c d CASTLE, Ian. Slavkov 1805. Osud císařství (původním názvem: Austerlitz 1805. The fate of empires). Redakce Zdeňka Zienertová, Danuše Martinová; překlad Ondřej Vévoda. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 96 s. (Válečná tažení). ISBN 978-80-247-1895-8. S. 33-35. 
  15. Uhlíř, s. 224.
  16. Uhlíř, s. 210-212.
  17. Uhlíř, s. 224-226.
  18. a b c d e f g KOPECKÝ, František. O slavkovské bitvě: dopady a tradice. Brno: Onufrius, 2009. 240 s. ISBN 978-80-903881-6-1. S. 25. 
  19. Uhlíř, s. 226-229.
  20. a b c Uhlíř, s. 229.
  21. a b c d Uhlíř, s. 229-230.
  22. a b c Uhlíř, s. 231-234.
  23. Uhlíř, s. 234-237.
  24. a b Uhlíř, s. 237.
  25. Uhlíř, s. 238-239.
  26. Uhlíř, s. 239-241.