Muzeum Litovel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Muzeum Litovel
Bývalá střelnice, od roku 1920 budova Muzea Litovel
Bývalá střelnice, od roku 1920 budova Muzea Litovel
Údaje o muzeu
Stát ČeskoČesko Česko
Adresa Smyčkova 795  Litovel
Založeno 16. května 1920
Kód památky 41099/8-1843 (PkMnMISSezObr)
Zeměpisné souřadnice
Muzeum Litovel
Red pog.svg
Muzeum Litovel
Webové stránky

Muzeum Litovel je muzeum zaměřující se na historii města Litovle a jeho nejbližšího okolí. Sídlí v objektu bývalé střelnice ve Smyčkově ulici.

Popis muzea[editovat | editovat zdroj]

Budova Muzea Litovel má pozdně-klasicistní vzhled, který dostala při velkolepé přestavbě roku 1872.[1] Výstavní prostory jsou umístěny v prvním patře a v podkroví. První patro je rozděleno na dvě části. Na levé straně se nachází výstavní sál o ploše 78 m², v němž se konají krátkodobé výstavy, a malý prodejní kout. Na pravé straně je pak na ploše 108 m² velký výstavní sál se stálou expozicí Litovelská řemesla 1. poloviny 20. století. V podkroví jsou dva výstavní sály: vlevo na 85 m² je stálá expozice Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu a vpravo na 97 m² další stálá expozice Gustav Frištenský. Oba sály jsou odděleny prostorem o ploše 80 m², v němž lze vidět vazby střešních trámů s krovem.[2]

V přízemí budovy se nachází kavárna, dětská herna, zázemí muzea a skladové prostory.[3] Muzejní sbírky jsou také uchovávány v depozitáři na ulici 1. máje č. p. 800.[4]

Stálé expozice[editovat | editovat zdroj]

Litovelská řemesla první poloviny 20. století[editovat | editovat zdroj]

Expozice Litovelská řemesla první poloviny 20. století, která byla otevřena 17. února 2005 ve velkém výstavním sále v prvním patře muzejní budovy,[5] je hlavní muzejní výstavou. K vidění jsou zde různé řemeslnické nástroje i hotové výrobky, především řezbářské, kovářské, ševcovské, sedlářské, cukrářské, kadeřnické, řeznické, krejčovské a další. Některé vystavené předměty si návštěvníci mohou též vyzkoušet. Výstavu každoročně doprovází dva jarmarky, a sice týden Velikonoční jarmark, který se koná týden před Velikonoci, a v závěru roku Oživlá řemesla, která se konají 26. prosince.[6] Velmi populární jsou především Oživlá řemesla, během nichž mohou řemeslníci jako například řezbáři, dráteníci, obuvníci, tkalci a mnozí další přímo představit svou tvorbu.[7][5]

Gustav Frištenský[editovat | editovat zdroj]

Tato expozice je věnována známému prvorepublikovému zápasníku v řecko-římském stylu Gustavu Frištenskému, který v Litovli prožil významnou část svého života a také zde roku 1957 zemřel. Výstava se snaží představit jeho život i sportovní kariéru. Mimo jiné zde návštěvníci mohou vidět originály vybojovaných ocenění, dobové plakáty a také posilovací zařízení, která využíval při svém tréninku. Některé exponáty si mohou také vyzkoušet.[8] Expozice byla otevřena na začátku roku 2016 v nových prostorách získaných rekonstrukcí podkroví budovy.[9]

Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu[editovat | editovat zdroj]

Expozice Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu představuje vývoj zařízení pro reprodukci hudby od konce 19. století až do současnosti. Nejstaršími vystavenými exponáty jsou různé hrací strojky z konce 19. století, ovšem převážná část výstavy je věnována gramofonům. Zhlédnout tu lze některé staré přístroje z manufaktur, především však výrobky litovelských gramozávodů, to jest nejprve firmy Křižík, která byla později převzata firmou Tesla a nakonec firmou SEV Litovel. Představena je i historie vývoje gramofonových desek vyráběných v Loděnici na Berounsku. Výstavu doprovází také dobové fotografie či filmové záběry a pomocí dotykové obrazovky si lze pustit i některé staré oblíbené melodie.[10]

Historie budovy do roku 1924 – střelnice[editovat | editovat zdroj]

Na místě dnešního muzea vně městských hradeb původně stávala stavba, která většinu své historie sloužila jako střelnice. Postavena byla již někdy v 17. století a měla sloužit jako boční ochrana olomoucké městské brány. Roku 1705 byla ke staré kulaté dělové věži na hlubokých kvádrových základech přistavěna dřevěná budova,[11] jejíž tehdejší podoba však není známa.[12]

Podoba původní střelnice přiléhající zvnějšku k hradbám v roce 1786 na olejomalbě Donáta Ulricha (kolem roku 1870).

V roce 1747 byla dřevěná stavba nahrazena novou, vyzděnou z kamene. Měla jedno patro a čtvercový půdorys. Roku 1786, kdy došlo ke sloučení dvou střeleckých spolků (ostrostřelců a střelců z ručnic), byla rozšířena o dřevěnou přístavbu. Sloučení připomíná pískovcová deska s pamětním nápisem Anno quo foederi Lithovia uniebatutor honori iaculatorium restaurabatur (V roce, kdy se Litovel sjednotila ve spolku, na počest obnovena). Deska byla původně umístěna do městských hradeb, dnes se nachází v prvním patře muzea vedle vchodu do výstavních sálů dnešního muzea.[12][11]

Protože rozšířenému spolku již budova střelnice nestačila, uvažovalo se o její přestavbě.[11] Události byly urychleny roku 1822, kdy zde došlo k tragické události: při střelecké oslavě proletěla zbloudilá střela dřevěným stropem a zabila omnáctiletou číšnici. V reakci na to byla dřevěná přístavba zbourána, přikoupen další pozemek a 24. června téhož roku byla započata nákladná, dva roky trvající přestavba. Její náklady dosáhly téměř 8000 zlatých.[12] Přestože většinu potřebných peněz poskytli místní podnikatelé (majitel papírny Jan Hickl, právovárečník František Popp a majitel Špitálského mlýna Antonín Linder),[1] spolek se kvůli stavbě zadlužil. Nakonec byla budova roku 1835 převedena na město, které zde střelcům nadále umožňovalo působit.[12] Pod novým majitelem se budova stala centrem společenského života ve městě. V sále se pořádaly okázalé plesy,[11] karnevaly a večírky. Roku 1839 se zde hrálo první ochotnické divadlo, a sice hra s názvem Chudoba a šlechetnost.[12] Známý litovelský kronikář Donát Ulrich zde v letech 1845 až 1874 provozoval hostinec.

Podoba střelnice v roce 1822 na olejomalbě Donáta Ulricha (kolem roku 1870).

Další nákladnou rekonstrukcí (za 10 tisíc zlatých) budova prošla roku 1872.[11] Tehdy získala svou nynější klasicistní podobu, ovšem celkově tato přestavba není považována za zdařilou[12] a rovněž současníci je kritizovali pro její zbytečnou velkolepost.[1] Další úpravy pak prodělala v lerech 1882 až 1884, kdy byl v její zadní části zazděný střelecký znak sestávající ze dvou zkřížených pušek, zelenobílého praporku a rohu na prach. V té době se však spolek již postupně začínal věnovat jiným společenským aktivitám než střelbě a vedle střelnice nechal postavit kuželnu.[12]

Střelnice nakonec doplatila na národnostní třenice ve městě. Zatímco do roku 1876 v ní působili společně Češi i Němci, po tomto roce se stala německým kulturním centrem[12] a Češi své společenské aktivity přenesli do budovy Záložny na náměstí Přemysla Otakara.[11] Toto rozdělení předznamenalo pokles významu střelnice, zvláště když roku 1899 Češi poprvé zvítězili v městských volbách.[1] Následně se objevily snahy o zrušení německého střeleckého spolku. Zákaz střelby, která byla údajně příliš hlučná a nebezpečná, z roku 1900 se ještě německým střelcům podařilo u zemského soudu v Brně zrušit, ovšem když se situace se zákazem roku 1911 znovu zopakovala, tak už se svým odvoláním neuspěli ani v Brně, ani u nejvyššího správního soudu ve Vídni.[12]

Roku 1912 bylo na střelnici uspořádáno první kinematografické představení ve městě. V průběhu první světové války zde byl zřízen vojenský lazaret s kuchyní. Krátce po válce, roku 1920, bylo do prvního patra budovy přemístěno městské muzeum. Brzy poté se střelecký spolek rozhodl ukončit vleklý spor s městem a za 5000 korun se roku 1924 vzdal svých práv na užívání budovy.[11]

Historie muzea[editovat | editovat zdroj]

Cesta k budoucímu muzeu[editovat | editovat zdroj]

Počátky muzea jsou spojeny především s osobou lékaře a pozdějšího starosty města Jana Smyčky. Krátce po té, co se do Litovle přistěhoval z blízké Choliny, začal shromažďovat různé artefakty lidového umění a jiné etnografické, archeologické, numismatické a archivní památky, přičemž se současně snažil získat litovelskou veřejnost pro myšlenku založení muzea.

V jeho osvětových snahách mu velmi pomohla Jubilejní výstava v Praze roku 1891, která v Litovli též vzbudila velký zájem. Roku 1892 byl proto v Litovli založen Národopisný odbor, jehož účelem byla příprava účasti litovelského okresu na chystané národopisné výstavě v Praze roku 1893. Ve 22 obcích okresu byly zorganizovány místní odbory, které měly sbírat potřebný národopisný materiál. Protože výstava byla nakonec odložena až na rok 1895, byl nasbíraný materiál využit též pro samostatné výstavy v blízkých obcích (1892 v Seničce, 1893 v Nákle a v Litovli v Sokolovně a Ziegrových domech, na místě dnešního Husova sboru).

Na národopisné výstavě českoslovanské roku 1895 pak byly mimo jiné předvedeny též hanácké zvyky a obyčeje, přičemž úspěch měly zejména „Hanácké přástky z Nákla“ předvedené na Hanáckém dnu 17. srpna, dále sádrový model hanáckého gruntu zhotovený litovelským stavitelem Čeňkem Chrudimským či dva hanácké svatební stromy. Janu Smyčkovi byl na výstavě udělen čestný diplom a bronzová medaile za zásluhy o její zdar.

Roku 1899 zvítězili v Litovli Češi v obecních volbách a Jan Smyčka se stal náměstkem starosty a prvním radním. Nástup českých zástupců do vedení města také otvíral nové možnosti, co se týkalo muzejní práce. Jan Smyčka prosadil zřízení Místopisné komise městské rady, která měla uspořádat městský archiv a sbírat místopisné a národopisné památky města a jeho okolí. Smyčka, který již vlastnil cennou sbírku archeologických nálezů, mimo jiné též z jím objevených pravěkých sídlišť v regionu, koupil roku 1904 společně s Vácslavem Sochou od Karla Fišary z Nákla více než tisíc artefaktů z různých archeologických nalezišť Moravy, které se později staly základem archeologické expozice budoucího muzea.

Počátky muzea[editovat | editovat zdroj]

Roku 1906 přidělilo město svému archivu a muzejním sbírkám několik místností v nově postavené dívčí měšťanské škole v Jungmannově ulici, ovšem zároveň se distancovalo od jejich financování a doporučilo k tomuto účelu zřídit muzejní spolek.

V letech 1913–1919 bylo muzeum umístěno ve vile starosty Vácslava Sochy.

23. prosince 1906 proto byla Místopisná komise přeměněna v Krajinskou muzejní společnost v Litovli. Společnost měla 30 členů a v jejím čele stál Jan Smyčka. Přešla na ni veškerá správa městského archivu i vznikajícího muzea. Městu zůstaly ve vlastnictví muzejní zařízení, archivní listiny a numismatická sbírka, která byla pořízena z městských fondů. Jan Smyčka sem následně přestěhoval své soukromé sbírky krojů, výšivek, kraslic, mincí, listin a archeologických nálezů.

Veřejnosti se muzeum v dívčí měšťanské škole otevřelo 14. dubna 1907, přičemž v té době bylo přístupné pouze v neděli odpoledne. V těchto prostorách však nově zřízená instituce nezůstala dlouho, neboť škola si je brzy vyžádala pro své potřeby.[13] Od roku 1913 proto přístřeší Muzeu Krajinské muzejní společnosti poskytl ve své nedávno postavené vile v Husově ulici starosta Vácslav Socha.[13][14] Některé sbírkové předměty byly zazděny do zdi u vchodu do muzejních místností (náhrobní kameny, radniční brána, kamenné střílny a koule) a staly se tak trvalou součástí vily. Sbírky se v této době dále rozrůstaly, mimo jiné o četné paleontologické nálezy z mladečských jeskyní a z cihelen v okolí Litovle, či o archeologické artefakty z naleziště popelnicových hrobů u Choliny.[13]

Mladečské jeskyně[editovat | editovat zdroj]

Pohlednice s krápníkovou výzdobou Mladečských jeskyní (před rokem 1926)
Související informace naleznete také v článku Mladečské jeskyně.

Litovelské muzeum příležitostně získávalo nové exponáty do své paleontologické sbírky mimo jiné z nálezů v Mladečských jeskyních, ovšem většinou se jednalo o náhodné koupě. Majitelem pozemku, na němž se nacházel jeden ze vstupů do jeskyní, byl domkař Alois Nevrlý, který začal roku 1910 vyjednávat s různými zájemci o prodeji jeskyní. Jan Smyčka to pochopil jako příležitost pro muzeum a přesvědčil Krajinskou muzejní společnost, aby jeskyně zakoupila. Aby překonal odpor jejích členů, plynoucí z vysoké kupní ceny, musel sám poskytnout potřebné finance. Společnost nakonec jeskyně získala 17. února 1911, když za vlastní jeskyně zaplatila 3400 K a za vstup a pozemky nacházející se na nimi dalších 2600 K. Jiný pozemek nad jeskyněmi byl zakoupen od Anny Havlíčkové za 1310 K. Důležité také bylo, že se podařilo získat svolení k průzkumu a prolamování jeskyní i od majitelů dalších pozemků nad jeskyněmi, manželů Krčkových.

Po koupi jeskyní byla v Krajinské muzejní společnosti ustavena jeskynní sekce, jejímž úkolem byl jejich průzkum a zpřístupnění a jejímž vedením byl pověřen Jan Smyčka. V majetku společnosti pak zůstaly až do roku 1955.

Přesun muzea a archivu do bývalé střelnice[editovat | editovat zdroj]

Během první světové války byl rozvoj muzea dočasně zpomalen. Do určité míry to bylo způsobeno také tím, že Vácslav Socha roku 1914 odstoupil z funkce starosty a do čela města byl (jako úřadující náměstek) postaven Jan Smyčka. V té době již přízemí Sochovy vily nepostačovalo bohatým sbírkám a mnoho exponátů zde bylo umístěno pouze ve veřejnosti nepřístupném skladišti.

Po válce pak Jan Smyčka daroval všechny své soukromé sbírky, jejichž hodnota byla vyčíslena na 30 000K, městu Litovel, založil pro financování jejich údržby fond o hodnotě 10 000 K a současně se v darovací listině zavázal k bezplatné pomoci. Podobně také na město převedla veškerý svůj majetek včetně sbírek v hodnotě 20 000 K Krajinská muzejní společnost. 12. července 1919 pak městské zastupitelstvo rozhodlo, že muzeum bude ze Sochovy vily přemístěno do prvního patra historické budovy bývalé střelnice. Veřejnosti se pak v novém sídle otevřelo 16. května 1920. Nedlouho na to, 5. června, zvolilo městské zastupitelstvo muzejní radu, která měla pečovat o sbírky a archiv a také dostala na starosti správu Mladečských jeskyní, takže muzejní společnost se již nadále starala jen o jejich průzkum a rozšiřování zpřístupněných částí. Složení zvolené rady bylo velmi reprezentativní, jejími prvními členy byli Jan Smyčka, ředitel reálného gymnázia Josef Fürst, ředitel okresní nemocenské pokladny Metoděj Charvát, ředitel Záložny František Nedoluha, velkoobchodník Stanislav Smékal, okresní školní inspektor Vladimír Novotný, knihtiskař Albín Smetana a profesoři reálného gymnázia v Litovli Jaroslav Bílek a Eugen Stoklas.

Do 2. světové války[editovat | editovat zdroj]

Restaurace v přízemí budovy střelnice roku 1914

Protože Jan Smyčka se po 1. světové válce začal více věnovat spíše komunální politice a správě města a později zase čelil vážným zdravotním problémům, byl nakonec 26. února 1925 do bezplatné funkce správce muzea a archivu jmenován Smyčkův muzejní spolupracovník Karel Sedlák.[15] Tento učitel reálného gymnázia, první městský kronikář a aktivní účastník litovelského veřejného života pak ve funkci vydržel až do prvních let 2. světové války, přičemž během této doby významně přispěl k dalšímu zpracování a zpřístupnění muzejních sbírek.[16] Kromě vedení muzea se intenzivně podílel i na dalších činnostech, jako konzervování prehistorických nálezů či sbírání kramářských písní.[17]

I po přesunu muzea do budovy střelnice zůstávala v přízemí budovy ještě nějakou dobu restaurace, jejímž nájemcem byl v letech 1920 až 1925 Fabian Hopian a po něm do roku 1929 Matěj Pavlík. Umístění muzea v prvním patře však vyvolalo potřebu různých stavebních úprav, které městská rada roku 1926 zadala místnímu staviteli Františku Matouškovi, přičemž jejich dokumentaci vypracoval stavitel Jan Macháček, rovněž z Litovle. Roku 1928, u příležitosti 10. výročí vyhlášení československého státu, se městská rada usnesla, že budovu získá bezplatně do nájmu tzv. Masarykův osvětový dům[18][12] a vypověděla k následujícímu roku nájem restauraci v přízemí, čímž byly získány prostory pro přestěhování městského archivu z měšťanské školy v Komenského ulici.[18]

Roku 1926 byly také významně obohaceny muzejní sbírky, když Městská rada zakoupila ve Vídni za 3120 Kč listiny městského archivu ze 14. století, ztracené v šedesátých letech století 19.[19]

Druhá světová válka a poválečná léta[editovat | editovat zdroj]

Německá okupace během druhé světové války významně zasáhla do správy muzea. Dne 19. července 1940 byl po patnácti letech z vedení muzea odvolán jeho správce Karel Sedlák[17] a následně byl pro své protiněmecké smýšlení i uvězněn.[16] Ve funkci ho nahradil bývalý učitel litovelského gymnázia Eugen Stoklas. 15. května 1942 Zemský úřad v Brně rozpustil litovelskou Krajinskou muzejní společnost. Eugen Stoklas se funkce vzdal se funkce vzdal v červnu 1944[20] a po něm se do konce války ještě ve vedení muzea vystřídali ředitel školy v Senici na Hané Josef Husička (13. září 1944 zatčen za protifašistickou činnost a podporu partyzánům),[21], Josef Husička a Alois Šrot.[20]

Krátce před koncem války litovelské muzeum zapůjčilo část exponátů ze své archeologické sbírky muzeu Antropos v Brně, které je deponovalo na zámku Mikulov.[22] V dubnu 1945 však zámek za nevyjasněných okolonosti téměř celý do základů vyhořel[23] a všechny zapůjčené litovelské muzejní exponáty byly během požáru rovněž zcela zničeny.[22]

Protože zrušená Krajinská muzejní společnost již po válce svou činnost znovu neobnovila, připadl její majetek (především muzejní exponáty a také mladečské jeskyně) v souladu s jejími stanovami městu. Městská rada jmenovala Komisi pro správu jeskyní a v březnu 1946 byly jeskyně oficiálně převedeny na město.[22]

Po válce se do Litovle vrátili oba věznění bývalí správci muzea Karel Sedlák a Josef Husička, přičemž druhý jmenovaný byl 2. května 1947 znovu do této funkce zvolen, zatímco Karel Sedlák se stal konzervátorem pro historické památky v litovelském okrese.[22]

Okresní muzeum[editovat | editovat zdroj]

Josef Husička byl jedním z prvních, kdo navrhovali, aby se litovelské městské muzeum změnilo na okresní (v rámci tehdejšího okresu Litovel). To se nakonec stalo 25. září 1953, kdy rada Městského národního výboru Litovel schválila, že muzeum bude předáno Okresnímu národnímu výboru Litovel, ovšem za podmínky, že okresní muzeum bude mít sídlo v Litovli, a to i v případě, že by sídlo okresu bylo přeloženo do jiného města. Předávací smlouva výslovně stanovovala, že v případě, že by tato podmínka nebyla dodržena, bude převod považován za neplatný a okres uvede muzeum do původního stavu před předáním. Podobně došlo také ke sloučení městského archivu s archivem okresním a tento byl umístěn v Domě soukenického cechu na náměstí Svobody.[24]

Roku 1955 muzeum přišlo o město přišlo o mladečské jeskyně, které byly převedeny pod národní podnik Turista. O rok později pak bylo muzeum z důvodu generální opravy budovy veřejnosti uzavřeno. Osoba správce zavřeného muzea není v listinách zaznamenána, ale pravděpodobně jí byl historik Jan Beneš.[24]

Podle zprávy Karla Sedláka z roku 1956 dosáhla jeho péčí budovaná muzejní sbírka kramářských písní počtu 4301 kusů.[25] Sám Karel Sedlák však v té době již dlouho trpěl různými ústrky komunistických orgánů (roku 1948 byl z politických důvodů odvolán z vedení litovelského gymnázia a později dokonce vystěhován z bytu) a odstěhoval se z Litovle do Olomouce.[25][16] Sbírky muzea však byly přesto nadále významně obohacovány. Muzeu byl věnován starý hodinový stroj z radniční věže, pocházející z roku 1572, který byl během Vánoc roku 1958 nahrazen novými hodinami. Dalším významným ziskem byl depot depot 60 mincí z 15. až 17. století, nalezených roku 1959 během demolice cechovního domu řezníků v Masarykově ulici.[25]

Ve správě Vlastivědného ústavu v Olomouci[editovat | editovat zdroj]

Roku 1960 byl zrušen okres Litovel a stal se součástí okresu Olomouc. V souvislosti s tím bylo i litovelské okresní muzeum převedeno do správy Vlastivědného ústavu v Olomouci, který vypracoval koncepci jeho oprav a budoucího uspořádání. Uvažovalo se o tom, že v muzeum se bude profilovat jako zemědělské, proti čemuž se vyjádřila školská a kulturní komise Městského národního výboru. Město také protestovalo proti tomu, aby z Litovle byly odvezeny nashromážděné muzejní sbírky, přesto však jejich část byla převedena do jiných pracovišť, čímž byl porušen závazek z převodní smlouvy z roku 1953.[26]

V této době se také konečně přikročilo k opravám budovy, které připadly Okresnímu stavebímu podniku v Litovli a zahrnovaly především novou střešní krytinu, elektroinstalaci, nové omítky ve výstavních sálech, výměnu oken a dveří, vyspravení parket v sálech prvního poschodí, vybetonování podlah v depozitářích a novou fasádu celé přední části budovy. Prostor před budovou dostal parkovou úpravu. 8. května 1965 bylo muzeum znovu otevřeno, přičemž návštěvníky v něm čekala nová expozice o dvou částech nazvaných Z minulosti Litovle a Výstavba vesnice.[26]

Kromě stálé expozice muzeum také připravovalo příležitostné krátkodobé výstavy. Zpočátku bylo několik z nich zaměřeno a prezentaci děl osobností spojených s litovelským Reálným gymnáziem, které slavilo 65. výročí svého založení, například roku 1966 byla přímo jako součást zahájení oslav otevřena výstava obrazů absolventa gymnázia akademického malíře Aloise Kučery a následujícího roku v muzeu zase vystavoval další absolvent gymnázia akademický malíř František Doubrava.[27]

Dalšími významnějšími výstavami po znovuotevření byla roku 1967 výstava Lidové umění na Hané a výstavy obrazů Jóži Úprky a plastik Františka Úprky, v závěru roku 1968 výstava obrazů akademického malíře Aljo Berana, roku 1971 pak navázaly výstava obrazů akademického malíře Jindřicha Lenharta, výstava z děl olomouckých malířů let 1921–1971 a výstava Již nikdy fašismus, uspořádaná Svazem protifašistických bojovníků.[28] Muzeum také začalo znovu budovat své sbírky, do nichž přibylo například 8 hanáckých krojů, sokolský kroj, mnoho starých náboženských obrázků, vzácný kříž jako doklad lidového umění či výrobky litovelských hrnčířů, které se roku 1969 staly součástí nové stálé expozice Litovelská hrnčina. Roku 1971 pak muzeum získalo vzácný exemplář piety.[28]

Roku 1972 začala další generální rekonstrukce muzea, jejímž cílem bylo především zajistit statiku budovy. Na opravy bylo vyčleněno více než 1 milión korun. V důsledku těchto prací bylo muzeum znovu zavřeno a všechny jeho sbírky byly převezeny do depozitářů Vlastivědného ústavu v Olomouci, odkud se již do Litovle nikdy nevrátily. Rekonstruovaná budova se veřejnosti opětovně otevřela 14. září 1975, a to s novou stálou expozicí Z klenotnice lidové kultury Hané. Po krátké době však byly zahájeny další adaptační práce, které si opět vyžádaly dočasné uzavření, a to od podzimu 1976 do jara 1977.[29]

V 70. letech byla v přízemí budovy otevřena expozice gramofonů obsahující jak přístroje historické, tak i moderní vyrobené v místním podniku Tesla Litovel. Mezi oběma rekonstrukcemi proběhla v muzeu opět výstava výtvarných prací Aloise Kučery, uspořádaná k jeho nedožitým sedmdesátinám. V dalších letech pak následovalo mnoho výstav především regionálních umělců, mezi nimi například výstava plastik olomouckého sochaře Rudolfa Doležala.[30]

Roku 1983 byly v budově opět zahájeny další rekonstruční práce a muzeum proto bylo znovu uzavřeno, pouze v jeho přízemí se střídaly krátkodobé výstavy, jako například roku 1986 výstava ke stoletému výročí zahájení provozu na železniční trati Červenka-Litovel. Exponáty z gramofonové expozice si vyžádal zpět jejich majitel Tesla Litovel, a protože jednání o jejich bezúplatném převodu na muzeum skončilo nezdarem, musely být vráceny a podnik je následně rozprodal. Budova měla být během rekonstrukce znovu staticky zajištěna, což měl na starosti podnik Geologický průzkum Rýmařov a stavební práce vykonávala stavební skupina JZD Haňovice. Roku 1989 se však v části hlavního sálu propadl strop a při dalším ohledání se zjistilo, že celé jižní křídlo budovy napadla dřevomorka. Práce se proto protáhly až do dubna 1992.[31]

Snahy o převod muzea na město[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 90. let se projevilo město opětovný zájem o převod muzea do své správy a v roce 1991 požádalo Vlastivědné muzeum v Olomouci (což byl nový název dřívějšího Vlastivědného ústavu) o navrácení sbírek i budovy muzea do svého majetku. Po jednáních se obě strany dohodly na kompromisním řešení, podle kterého byla na město převedena budova, ovšem k převodu sbírek mělo dojít až budou v Litovli zajištěny vhodné depozitáře. Provoz muzea zůstal nadále v režii Vlastivědného muzea Olomouc.[31]

V dubnu roku 1992 bylo opravené muzeum opětovně otevřeno, a to expozicí moravské kartografie. Následovala řada dalších výstav, z nichž nejúspěšnější byla výstava karikaturisty a ilustrátora Jiřího Wintra Neprakty Kreslený humor. Olomoucké muzeum požádalo město Litovel o bezúplatný převod entomologické sbírky. Městské zastupitelstvo uznalo, že v Litovli pro péči o sbírku nebyly vhodné podmínky, a s převodem souhlasilo.[31]

Další jednání o převodu sbírek proběhla v roce 1994, neboť město splnilo podmínku olomouckého muzea, že musí nejprve zajistit potřebné vhodné prostory. Nové depozitáře měly být v budově kina. Vlastivědné muzeum se také zavázalo, že zajistí novou stálou expozici zaměřenou na litovelskou historii. Než se tak stalo, byla v září 1994 otevřena stálá expozice věnovaná místnímu rodákovi, zápasníku Gustavu Frištenskému. 13. července 2005 pak Vlastivědné muzeum splnilo slib otevřením výstavy Z dějin Litovle. Převod vlastních sbírek se však stále oddaloval, a když se nakonec roku 1996 městská rada v této věci obrátila na Ministerstvo kultury ČR, obdržela odpověď, že převod sbírek je možný jen pokud je Vlastivědné muzeum samo vyřadí ze své evidence jako přebytečné. Městská rada nakonec po dalších jednáních změnila názor a z důvodu finanční náročnosti péče o sbírky se rozhodla o jejich převod zatím znovu neusilovat.[32]

Zrušení litovelské pobočky Vlastivědného muzea Olomouc[editovat | editovat zdroj]

Ve druhé polovině 90. let se již začala výstavní aktivita muzea snižovat, což bylo v srpnu roku 1997 završeno povodní, během níž bylo zaplaveno přízemí budovy. V reakci na to byla výstavní činnost prakticky zastavena, pouze v patře zůstala expozice map a litovelských dějin, přičemž otevírací doba se omezila jen na dva dny v týdnu. To dohromady vedlo k drastickému poklesu návštěvnosti. Památkový ústav Olomouc následně zjistil, že budova se nachází ve velmi špatném stavu, který povodeň ještě dále zhoršila. Vlastivědné muzeum se po jednáních s Památkovým ústavem a městem Litovel rozhodlo výstavní činnost v přízemí neobnovit a ponechat pouze expozice v patře. Na začátku ledna 1999 však Vlastivědné muzeum svou litovelskou pobočku zcela zrušilo a o několik měsíců později byly z Litovle odvezeny i poslední exponáty.[33]

Městské muzeum[editovat | editovat zdroj]

Na opravách budovy zrušeného muzea se začalo pracovat v květnu 1999. Práce byly zadány firmě Archa Brno. Do konce roku byly opraveny střechy a částečně byla budova odvlhčena a opravena její fasáda. Poté byla rekonstrukce na rok zastavena, aby přízemí objektu po povodni lépe vyschlo, a znovu se rozběhla roku 2001 pod vedením olomoucké firmy TS a. s. Během prací však byly také zničeny a rozvezeny poslední pozůstatky městských valů ve Smyčkově ulici za budovou muzea. Rekonstrukce se nakonec protáhla až do roku 2004. Částečně to bylo z důvodu nedostatku financí, kvůli němuž byly v roce 2003 práce na čas zastaveny, a také z důvodu pomalu postupující výstavby nové kanalizace ve městě, neboť bez kanalizační přípojky nemohla být budova zkolaudována.[34]

Již během oprav budovy městská rada současně jednala o obnovení muzea. Vlastivědné muzeum Olomouc však jednoznačně odmítlo odvezené sbírky do Litovle vrátit a neúspěchem skončil také návrh na obnovení jeho litovelské pobočky. V září 2003 byla vedoucí chystaného muzea jmenována Zdena Frištenská, která na počátku roku 2004 začala z darů občanů znovu budovat nové muzejní sbírky.[35] Jejím přičiněním byl také znovu založen muzejní spolek, který na své ustavující schůzi 31. března 2004 přijal název Muzejní společnost Litovelska.[36]

Budova a okolí muzea roku 2005

Muzeum bylo slavnostně otevřeno 11. září 2004 během Litovelských slavností. Začátky však byly velmi skromné, neboť obnovené muzeum nemělo prakticky žádné vlastní sbírky. Prvními expozicemi byly výstava fotografií Přírodní katastrofy v Litovli, dokumentující litovelské povodně a také tornádo z roku 2004, instalace Litovel v obrazech, sestávající z obrazů které do té doby zdobily kanceláře městského úřadu a výstava 80 let tělovýchovné jednoty Vodní sporty a 10 let závodu Bobr Cup. Přesto se obnovení muzea setkalo se zájmem veřejnosti a v prvních třech měsících ho navštívilo přibližně tisíc lidí. V přízemí budovy byla místo výstavních prostor po desítkách let opět otevřena restaurace.[37]

Po dalším shromažďování darů pak byla 17. února 2005 otevřena stálá expozice Litovelská řemesla první poloviny 20. století, obsahující rozsáhlou sbírku nářadí, nástrojů a jiných dokladů někdejších řemeslnických dílen ve městě. Výstavu na konci roku doprovodila jednorázová akce Oživlá řemesla, během níž mohli návštěvníci zhlédnout řemeslníky při práci. Protože se akce setkala s velkým ohlasem (navštívilo ji asi 300 lidí), stala se z ní každoroční tradice, přičemž vzrostl také počet představovaných řemesel. Mezi ně patří například řezbářství, drátenictví či obuvnictví,[5] jednorázově se představují i mnohá další. [pozn. 1] Rovněž rozšiřování sbírky z darů občanů pokračovalo v i v dalších letech.[38][39][40]

Z dočasných výstav stojí za zmínku například expozice zaměřená na historii litovelské Střelecké společnosti, vystavená v únoru až srpnu 2005. Na přelomu června a července téhož roku zde byly také vystavené předměty z otevřené schránky ukryté v makovici věže kostela svatého Marka, pocházející ze 17. až 20. století.[37]

Zatím poslední rekonstrukce budovy proběhla od srpna 2014 do srpna 2015, kdy bylo za 19,6 miliónu korun upraveno k výstavním účelům její podkroví. Následně zde byly umístěny dvě nové dlouhodobé expozice, a sice Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu a Gustav Frištenský.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Například během 7. ročníku Oživlých řemesel 26. prosince 2011 se v obou výstavních sálech představily výroba z kůže, šití a oprava obuvi, drátování a keramika, pletení, řezbářství, tkaní na kolíkovém stavu, práce s papírem, pletení košíků, písmomalířství, pečetění, pletení panenek a zvířátek, lití olova, vyřezávání voskových svící, šití a vázání knih a dokumentů, zdobení vánočních perníků, řeznictví, platnéřství, pletení kroužkové košile, výroba šperků z korálků či malování na kameny a korálkování s drátky.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d URVÁLEK, Radovan. Litovel a okolí. Olomouc : Petr Baštan, 2006. ISBN 80-903275-4-0. Kapitola Muzeum, s. 20.  
  2. NAJMAN, Robert. Výstavní prostory Muzea Litovel [online]. Muzeum Litovel, 2012-05-09, rev. 2017-07-14, [cit. 2017-08-14]. Dostupné online.  
  3. NAJMAN, Robert. Služby v budově a muzeu [online]. Muzeum Litovel, 2012-05-03, rev. 2017-07-14, [cit. 2017-08-14]. Dostupné online.  
  4. ŽENOŽIČKA, Pavel. Koncepce Litovelského muzea [online]. Muzeum Litovel, 2012-05-03, rev. 2017-07-14, [cit. 2017-08-14]. Dostupné online.  
  5. a b c NAJMAN, Robert. Zpráva o činnosti MSL v letech 2012–2013. In Ročenka Muzejní společnosti Litovelska 2012–2014. Litovel : Muzejní společnost Litovelska, 2015. ISBN 978-80-260-7474-8. S. 7–16.
  6. NAJMAN, Robert. Litovelská řemesla 1. poloviny 20. století [online]. Muzeum Litovel, 2016-06-10, rev. 2017-07-14, [cit. 2017-08-15]. Dostupné online.  
  7. a b NAJMAN, Robert. Muzejní společnost Litovelska v roce 2011. In Ročenka Muzejní společnosti Litovelska 2011. Litovel : Muzejní společnost Litovelska, 2012. ISBN 978-80-260-2038-7. S. 5–7.
  8. NAJMAN, Robert. Gustav Frištenský [online]. Muzeum Litovel, 2016-06-10, rev. 2017-07-14, [cit. 2017-08-15]. Dostupné online.  
  9. a b OŠŤÁDALOVÁ, Hana. Muzeum Litovel otevřelo hned 2 nové stálé expozice [online]. Městský úřad Litovel, 2016-01-13. Dostupné online.  
  10. NAJMAN, Robert. Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu [online]. Muzeum Litovel, 2016-06-10, rev. 2007-07-14, [cit. 2017-08-15]. Dostupné online.  
  11. a b c d e f g Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik není určen žádný text
  12. a b c d e f g h i j NAJMAN, Robert. Historie budovy muzea [online]. Muzeum Litovel, 2016-09-14, rev. 2017-07-14, [cit. 2017-07-24]. Dostupné online.  
  13. a b c Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str6 není určen žádný text
  14. Památkový katalog [online]. Národní památkový ústav, [cit. 2017-06-12]. Kapitola Sochova vila. Dostupné online.  
  15. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str11-13 není určen žádný text
  16. a b c KUBÍČKOVÁ, Ivana. Litovelské ulice: Karla Sedláka. Litovelské noviny. 2015, čís. 4, s. 9.  
  17. a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str13 není určen žádný text
  18. a b ŠIK, Lubomír. 100 let muzejnictví v Litovli. [Litovel] : Muzejní společnost Litovelska, 2006. ISBN 80-239-7185-9. S. 12. Dále jen Šik. 
  19. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str11 není určen žádný text
  20. a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str13-14 není určen žádný text
  21. Před sto lety se narodil významný občan naší obce Josef Husička. Obecní Zpravodaj. 2006, s. 9. Dostupné online.   | vydavatel = Obec Slatinice
  22. a b c d Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str14 není určen žádný text
  23. Historie zámku [online]. Město Mikulov, 2008, [cit. 2017-07-31]. Dostupné online.  
  24. a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str14-15 není určen žádný text
  25. a b c Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str15 není určen žádný text
  26. a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str16 není určen žádný text
  27. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str16-17 není určen žádný text
  28. a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str17 není určen žádný text
  29. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str17-18 není určen žádný text
  30. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str18 není určen žádný text
  31. a b c Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str18-19 není určen žádný text
  32. Šik, s. 19–21.
  33. Šik, s. 21.
  34. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str21-22 není určen žádný text
  35. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str22 není určen žádný text
  36. NAJMAN, Robert. Muzejní společnost Litovelska. In Ročenka 2007. Litovel : Muzejní společnost Litovelska, 2007. ISBN 978-80-904088-0-7. S. 6–11.
  37. a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené .C5.A0ik_str23 není určen žádný text
  38. RoN; red. Rodinná vernisáž v muzeu. Litovelské noviny. 2008-06-01, s. 12. Dostupné online.  
  39. Muzeum Litovel představuje zajímavé dary do sbírek. Litovelské noviny. 2008-09-01, s. 12. Dostupné online.  
  40. RoN. Muzeum Litovel představuje zajímavé dary do sbírek. Litovelské noviny. 2008-10-01, s. 13. Dostupné online.