V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Josef Skutil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Skutil
Narození 7. března 1904
Zbýšov u Brna
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 18. září 1965 (ve věku 61 let)
Varšava
PolskoPolsko Polsko
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Příbuzenstvo
syn Jan Skutil

Josef Skutil (7. března 1904, Zbýšov u Brna[1]18. září 1965, Varšava) byl český archeolog a historik. Byl prvním českým školeným odborníkem na paleolit, vedl pravěká oddělení muzejí v Brně a Olomouci a archeologického ústavu v Brně. Roku 1938 byl jmenován mimořádným profesorem na bratislavské Univerzitě Komenského. Kromě značné odborné publikační činnosti v oborech archeologie, antropologie, speleologie, historie, bibliografie a dalších, se hodně věnoval popularizační činnosti zejména v denním tisku.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Jeho předkové pocházeli z východních Čech, z obce Vysoká nad Labem (dnes součást Hradce Králové). Narodil se 7. března 1904 ve Zbýšově u Brna do učitelské rodiny Josefa Skutila st. (10. 2. 1866 – 1. 8. 1941) a Leopoldy Skutilové, roz. Šmídkové (1868 – 21. 1. 1958). Oba rodiče působili na Moravě jako učitelé na různých místech, seznámili se když otec Josefa působil v Oslavanech u svého švagra Václava Čapka a jeho matka v nedalekých Neslovicích (svatbu slavili 9. 9. 1900 v Bystřici nad Pernštejnem). Jeho otec byl mj. i vášnivým chovatelem včel, což jej jistě později vedlo k publikování řady netradičních článků o využití medu v pravěku. V jeho rodné obci se zdrželi jen krátce a brzy se přestěhovali do Soběšic u Brna, kde žili na tamní dvoutřídce až do roku 1922. Poté se přestěhovali do Řečkovic u Brna, kde oba rodiče trávili i zasloužený odpočinek (Janásek 1971) a kde svůj život nakonec strávil i on sám.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Nejdříve navštěvoval obecnou školu u svého otce v Soběšicích, posléze 1. reálku na Antonínské ul. v Brně (kam docházel ze Soběšic denně pěšky), kde maturoval 17. 4. 1922. Zde ho mj. z matematiky vyučoval syn K. J. Mašky Otokar a z němčiny významný člen Moravského archeologického klubu František Černý. Ve školních lavicích se také seznámil se svým spolužákem Jaroslavem Kramářem, vnukem K. J. Mašky. Již v dětství a za svých mladých studijních let se tak Josef Skutil setkával s archeologií a oblastmi svého budoucího celoživotního zájmu. V bytě na Augustýnské ulici 11 (dnes Jaselská), v rodině svého kamaráda, se Josef setkával s bohatými Maškovými archeologickými sbírkami, které si se zaujetím prohlížel a pár týdnů před smrtí K. J. Mašky se také s tímto významným badatelem setkal.1 Je známo, že v 7 letech navštívil jeskyni v Postolné v Dalmátském krase, v 11 letech navštívil Moravský kras s rodinou Maškovu. Prázdniny trávil v rodině svého strýce Václava Čapka v Oslavanech, známého prehistorika a ornitologa, kde se s vlastivědou a archeologií setkal vůbec poprvé. Není tedy překvapivé, že již v primě si začal vytvářet první archeologickou sbírku. Od 15 do 20 let si Josef Skutil vedl archeologický deník, do nějž si zaznamenával své četné archeologické sběry, výlety a setkání s celou řadou tehdejších badatelů, zakladatelů naší archeologické disciplíny (nejdříve s J. Kniesem, na exkurzi na Slovensko pak mj. s I. L. Červinkou, J. Zavadilem, A. Teličkou, A. Gottwaldem, R. Janovským, J. Eisnerem, K. Snětinou, J. Spáčilem, A. Procházkou, J. Palliardim), jejichž se stal nadšeným žákem. Není pochyb, že v těchto letech se formoval jeho silný vztah k regionálnímu bádání a vlastivědě (deník vydán synem Janem Skutilem 1972, 1975). V tuto donu jej „nejvíce zajímala kultura hradištní“, proto byl již v roce 1919 přijat za člena Československé archeologické společnosti v Praze (za roční poplatek 5 K). Začala mu vycházet řada článků v novinách a netajil se svoji značnou touhou po dalším publikování. V roce 1919 si poznamenal: „Můj osud je rozhodnut. Budu studovat archeologii, historii a filologii. Musím být archeologem.“ (Skutil 1972, 89)

Akademická dráha[editovat | editovat zdroj]

Své rozhodnutí v plné míře naplnil. Svá univerzitní studia zahájil nástupem na obor filologie Filozofické fakulty nově zřízené Masarykovy univerzity. Zde navštěvoval přednášky S. Součka, A. Nováka, V. Vondráka a Fr. Trávníčka. Až o rok později, po nutné druhé maturitě z latiny 22. 4. 1923, nastoupil na Univerzitu Karlovu, kde studoval slovanskou archeologii u Lubora Niederleho, český a světový pravěk u Albína Stockého, který jako ředitel pravěkého odd. Národního muzea Skutila na krátký čas při studiích zaměstnal. Přednášky z historie absolvoval u Josefa Pekaře a Josefa Šusty. Souběžně navštěvoval přednášky na Přírodovědecké fakultě, kde ho antropologii učil Jindřich Matiegka. Školní rok 1925/26 prožil na pařížské Sorboně (pracoval např. na výzkumu H. Martina v La Quině)3, další semestr v roce 1926 pak také na American School of Prehistoric Research v Londýně u prof. G. G. Mac Curdyho. Po udělení doktorátu z filozofie na jaře roku 1927 za práci o solutréenu (resp. Szeletienu) Josef Skutil obdržel státní stipendium francouzské vlády a odebral se opět do Francie na pařížský Institut de la Paléontologie humaine, kde se až do června 1928 věnoval studiu paleolitu. V této době zde přednášel koryfej předválečné paleolitické archeologie abbé Henri Breuil, který si Josefa Skutila zpočátku oblíbil a referoval o něm Karlu Absolonovi: „Jsem velmi šťasten, že jste mě spojil s mým mladým žákem Skutilem, který je velmi pracovitý, dobře vychovaný a kterého si velmi cením“4 Na svých studijních pobytech se také seznámil s badateli M. Boulem, D. Peyronym, (křestní jména ??)Capitanem, Mortilettem, v našich krajinách pak i Bayerem a Szombathym. Ve stejné době však již úzce spolupracoval s dalším svým učitelem z Přírodovědecké fakulty prof. Karlem Absolonem, který ho mj. díky Skutilovým výborným znalostem francouzštiny (jež K. Absolon v takové šíři postrádal; Josef Skutil mj. v roce 1937 otiskl v Lidových Novinách svoji stať „Kritika francouzského překladu Čapkových rozhovorů s TGM“) využil k nákupu rozsáhlých paleolitických sbírek pro připravovaný pavilon Člověk a jeho rod, předchůdce Anthroposu na Výstavě soudobé kultury v Brně. Toto spojení způsobilo J. Skutilovi řadu choulostivých situací. V prvé řadě byl pověřen zorganizováním nákupu sbírky paleolitických artefaktů pocházejících ze soukromé Girauxovy sbírky v celkové hodnotě 20.000 fr. (celkem 14 beden). Tato sbírka měla dorazit k abbé Breulovi, který si z ní chtěl vybrat některé unikáty. Při expedování materiálu do Brna však Josef Skutil odeslal i dvě bedny vybraných Breulových materiálů s tím posvěcením, že na ně H. Breuil nemá žádného práva.5 Josef Skutil si pak vysloužil několikeré obvinění abbé Breula z krádeže (H. Breul se např. snažil zamezit J. Skutilovi v přístupu na „Institut“ při jeho dalších pobytech v Paříži v roce 1929), kterým musel čelit i po příjezdu do Brna, kde se kauza stala veřejnou záležitostí.6 Po konečném zdárném návratu bylo Josefu Skutilovi na konci roku 1928 uděleno místo volontéra při ústavu Anthropos, jež vykonával necelé čtyři roky. Podobné nepříjemnosti na začínajícího odborného pracovníka však čekaly již ve vánočním období roku 1928 opět v Paříži, kam se vydal nakoupit pro expozici Anthropos velikou archeologickou sbírku markýze A. de Paniagua. Nákup této sbírky za úctyhodných 100.000 fr. (tedy 130.000 K + 30.000 K na expedici a celní poplatky) byl přímo konspirativní úkol. Jak vyplývá z dochované korespondence7 vše probíhalo ve značném utajení (především před Institutem de la Paléontologie a H. Breulem) a ve značném spěchu přes vánoční a novoroční svátky. Josef Skutil přitom v Paříži za celou záležitost nesl plnou odbornou i hmotnou zodpovědnost, kterou byl pověřen Karlem Absolonem. Po odeslání sbírky se objevily značné problémy s jejím finančním krytím, jejichž likvidace se táhla až do roku 1935.8 Při svém působení v Absolonově diluviálním oddělení se ovšem Josef Skutil také aktivně podílel na budování ústavu a expozice populárního Anthroposu i na archeologických výzkumech především v Dolních Věstonicích.

Profesní život[editovat | editovat zdroj]

Po nabytých zkušenostech a na základě vlastní žádosti byl jmenován správcem sbírek moravského diluvia při oddělení pravěku MZM, jehož vedení roku 1937 po I. L. Červinkovi převzal. V období první republiky se zvyšoval (zvýšil) Skutilův zájem o problematiku paleolitu Slovenska, který nakonec vedl v roce 1938 k jeho habilitaci na bratislavské filozofické fakultě u prof. J. Eisnera eklektickými pracemi „Paleolitikum v Československu“ a „Paleolitikum Slovenska a Podkarpatskej Rusi“. Na bratislavské univerzitě do roku 1939 přednášel a stal se zde také po druhé světové válce roku 1947 profesorem. Brněnský univerzitní Ústav pro prehistorii a protohistorii zůstal pro něj uzavřen. Josef Skutil v této době také neúnavně plnil kulturní rubriky denního tisku (především Lidových novin) celou řadou krátkých pojednání o archeologii, vlastivědě, historii, zahraničních muzeích i literatuře.

Ve funkci vedoucího oddělení moravského pravěku zůstal i v době německé okupace Československa. Zde, podobně jako v celém muzeu, musel respektovat nucenou germanizaci svého oddělení (v roce 1940 byly do oddělení pravěku přijati dva noví zaměstnanci – dipl. Ing. H. Freising jako badatel pro německá území a řídící učitel H. Stika; naopak kvůli legionářské minulosti byli „odejiti“ J. Peroutka a laborant J. Tomek) a podrobit se direktivě byrokraticky smýšlejícího dosazeného ředitele Moravského muzea – středoškolského prof. v. v. Josefa Freisinga. Josef Skutil byl v této situaci napomínán, že při úřední korespondenci s Archeologickým ústavem obchází komisařského správce (v této době pravěké oddělení vyvíjelo bohatou činnost a spolu s pražským archeologickým ústavem zahájilo výkopové práce na Holém kopci u Maloměřic, mohylníku ve Strážovicích a sídlišti ve Vícemilicích; Břečka 2002). V následujícím roce 1941 zase čelil disciplinárnímu řízení, kvůli nerespektování ustanovení, týkající se užívání jazyka – na tiskopisech pravěkého odd. se razítko s německým názvem ocitlo až pod česky tištěným záhlavím. Josef Skutil byl poté zbaven vedení oddělení v němž ho nahradil nově nastoupivší německý prehistorik K. Hucke, jenž byl zároveň i novým ředitelem muzea. Josefu Skutilovi navíc hrozilo pracovní nasazení pro válečné účely, jemuž se prozatím vyhnul ze zdravotních důvodů (později od října 1944 do května 1945 pracoval v Královopolské strojírně). Po osvobození byl Josef Skutil krátce vyšetřován Očistnou komisí pro veřejné zaměstnance při Zemském národním výboru pro údajnou národní nespolehlivost. Kárné oznámení, podané Muzejním závodním výborem, ho vinilo za to, že se za protektorátu habilitoval na bratislavské univerzitě, a že nevycházel vstříc českým vědeckým pracovníkům apod. Josef Skutil byl ovšem všech obvinění zproštěn (Břečka 2002).

Do brněnského muzea se tedy vrátil k 9. 6. 1945 jako zemský vrchní komisař pro pravěké sbírky. V období poválečné euforie Skutil vydal mnohokrát diskutovanou monografii „Naše pravlast je střední Evropa“, v níž zastával originální autochtonistické stanovisko původu Slovanů v našich zemích. Ještě krátce fungující Zemský národní výbor ho dokonce od 1. 3. 1948 jmenoval ředitelem Moravského zemského muzea (Král 1994, 183). Dvacetileté působení muzejního archeologa však bylo brzy ukončeno „únorovým vítězstvím pracujícího lidu“, kdy samozvaně vzniklý akční výbor Národní fronty Josefa Skutila jeho funkce již k 31.3.1948 zbavil a zakázal dokonce další vstup do muzejních budov. V prehistorickém odd. byl nahrazen dr. Karlem Tihelkou (Mikulka 1995). Na jeho přednášky brzy po jeho jmenování profesorem přestala reflektovat i bratislavská univerzita. V roce 1948 pak čtyři měsíce pracoval v univerzitní knihovně a dva měsíce v knihovně a archívu Zemského národního výboru v Brně. Od 8. 11. 1948 do 30. 9. 1951 Skutil nastoupil „neplacenou dovolenou“, při níž získal, především díky vstřícnému postoji J. Neustupného, pracovní azyl i existenční podporu v Národním muzeu v Praze, kde zpracovával a publikoval paleolitické sbírky a vytvořil zde první monografii o českém paleolitu, která však zůstala na úrovni pramenné kritiky. Od. 10. 12. 1951 do 26. 4. 1952 pracoval v průmyslu (Skutil 1969, 3). Od 8. 5. 1953 Skutil získal místo vedoucího archeologického oddělení olomouckého Vlastivědného muzea, kde navázal na vlastivědnou a archeologickou práci zakladatelů naší archeologie J. Wankela, J. Havelky, A. Gottwalda aj. Karlu Absolonovi k tomu v roce 1956 napsal: „Neračte to pokládati za pouhý historismus stejně jako ne za sentimentalitu, když často na hrobě Wanklově a Havelkově vytrhnu nějaké býlí a sám tam několik kvítek položím často i za Vás.“10 Jeho aktivní a energický přístup k práci Josefa Skutila v těchto letech přivedl až k srdečnímu infarktu, z kterého se však úspěšně vyléčil (v roce 1955 absolvoval lázeňský pobyt v Poděbradech). Jisté rehabilitace se Skutilovi dostalo po nastoupení Jana Filipa do vedení Archeologického ústavu ČSAV, na jehož přímluvu byl v roce 1958 přijat do brněnské pobočky AÚ ČSAV. Přijímal jej Josef Poulík, který se u Josefa Skutila ve 30. letech vzdělával jako volontér v Moravském muzeu. Jako vědecký pracovník zde paradoxně musel předložit práci k získání nové vědecké hodnosti v níž se věnoval „karpatskému radiolaritovému paleolitiku“. V letech svého předčasně ukončeného působení na Archeologickém ústavu v Brně pracoval na syntéze moravského paleolitu a mezolitu, kterou však již nestihl dokončit. Josef Skutil v září 1965 nečekaně podlehl srdečnímu infarktu na mezinárodním kongresu slovanské archeologie ve Varšavě, k jehož konání dal již v roce 1937 sám podnět.

Žádná z uvedených profesních ani osobních problémů mu neubrala chuti k odborné práci, které se do posledních chvil neúnavně věnoval. Za svůj život publikoval evidovaných neuvěřitelných 2264 publikací (Skutil 1969, 1980). Josef Skutil se stal naším prvním odborně školeným paleolitikem, jehož významné soupisové práce, navazující na Absolonovské koncepce (po válce však zásadním způsobem pomohl rehabilitovat existenci starého paleolitu), vynikají detailní úplností, málokdy však diskutují hlubší či obecnější problémy. Svůj zájem oproti tomu rozptýlil mnohdy zcela rozdílnými směry, které mu však umožnily novátorsky objevovat celou řadu témat, jenž bychom dnes nazvaly interdisciplinárními. Mimo archeologii a speleoarcheologii svoji pozornost upínal k národopisu, paleoantropologii, paleolingvistice, etymologii, numismatice, historii (např. slavkovskému bojišti) a literární historii. Stranou nezůstaly obory muzeologie, památkové ochrany a dějiny věd. Zhodnocení Skutilova díla je z úzce vymezeného pohledu proto nesnadné a také této vzpomínce nepřísluší (cf. Podborský 1995). Josef Skutil se jako první archeolog systematicky zabýval historií archeologie, díky svému příklonu k vlastivědě v nejširším slova smyslu (vydal celou řadu hodnotných regionálních monografií) počal objevovat „folklórní archeologii“, několikrát se vrátil ke vztahu J. A. Komenského, J. Dobrovského, P. J. Šafaříka či B. Němcové k historii a archeologickým památkám. Speciální studie věnoval bratřím Mrštíkům (vydával ponejvíce edice korespondence; osobně se znal s Boženou Mrštíkovou – manželkou Viléma Mrštíka, žijící v Olomouci a z dob studia i se synem Aloise Mrštíka Karlem). Ten spolu s Janem Skutilem vydal velmi cennou a neobvyklou publikaci „Moravský kras ve své kulturní historii a beletrii“, zachycující krasový fenomén v literárních reflexích od 18. století. Po svém nuceném odchodu do Olomouce se začal věnovat historii věd a v roce 1954 stál u založení Vlastivědného kroužku pro dějiny lékařství, který v roce 1963 přerostl v pobočku Československé společnosti pro dějiny věd a techniky. Již v roce 1948 spolu s A. Bočkem založil Československý speleologický klub v Brně a stal se redaktorem prvních čísel časopisu Československý kras, jemuž se v letech svého „vyakčnění“ nejvíce věnoval (např. ročník 2/1949 naplnil 42 příspěvky a nejinak tomu bylo i v následujících číslech). Mimo celou řadu vlastivědných a muzejních spolků v něm také Musejní spolek v Brně, pozdější Muzejní a vlastivědná společnost našla obětavého funkcionáře i redaktora Vlastivědného věstníku moravského.

Svůj život vyplnil nepředstavitelným množstvím heuristické práce a přímo detektivním shromažďováním informací, nálezů a drobných postřehů z oboru archeologie, vlastivědy a rozličných příbuzných oborů, které by pravděpodobně bez jeho úsilí zůstaly navždy zasuty nebo ztraceny a díky nímž si právem vyhradil neopominutelné místo v každé navazující práci dalších generací badatelů. Ve svém projevu u příležitosti svých 60. narozenin se posluchačům svěřil slovy, kterými také toto krátké připomenutí můžeme uzavřít (Skutil 1969,4): „Když se mým životním zaměstnáním stala archeologie – nesmějte se mému přiznání, protože to říkám vědomě – obětoval jsem jí všechno… Archeologie a prehistorie poskytují totiž pro posuzování mnohého dění – je to opačný pól oné aeternitatis, o jejímž zorném úhlu se mluvívá – právě pro svoji vertikální hlubokost a rozlehlost, důležitá kritéria pro zdravý světový názor. Jsem v podstatě agnostickým eklektikem nebo chcete-li eklektickým agnostikem…“

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Zbýšov
  2. SKLENÁŘ, Karel; SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Redakce Hana Petrová. Praha: Libri, s.r.o., 2005. ISBN 80-7277-253-8. S. 511,512. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Skutil
  • Bárta, J. 1966: Za univ. Prof. Dr. Josefom Skutilom, SlA XIV-1, 227-229.
  • Bárta, J. 2004: Archeológ Jozef Skutil (1904-1965) - K 100. výročiu narodenia. Historický zborník 14/1, 263-264.
  • Břečka, J. 2002: Moravské zemské muzeum v období německé okupace 1939-1945, AMM Sci. soc. 87, 203-218.
  • Janásek, J. 1971: Památce prof. dr. Josefa Skutila – Putování k jeho předkům, Vlastivědná ročenka Okr. archívu v Blansku 1971, 75-81.
  • Kanyza, J. 1970: Vzpomínka na Dr. Jos. Skutila, Sb. Okr. vl. mus. v Blansku 2, 63-64.
  • Klíma 1966: Za prof. Dr. Josefem Skutilem, PA 57/1, 328-332.
  • Klíma, B. 1966: Josef Skutil, Quartär 17, 183-185.
  • Klíma, B. 1966: Odešel prof. dr. Josef Skutil, Československý kras 18, 91-93.
  • Kopecký, M. 1995: Josef Skutil očima literárního historika, VVM 1995/3, 299-302.
  • Král, A. B. 1994: K nedožitému Jubileu prof. dr. Josefa Skutila, AMM Sci. Soc. 79, 183-187.
  • Kramář, J. 1972: Setkání dvou generací archeologů, Vlast. roč. Okr. archivu Blansko 1972, 92-94.
  • Mikulka, J. 1995: K historii Moravského zemského muzea v letech 1945-1949, AMM Sci. soc. 80, 253-261.
  • Neustupný, J. 1966: Josef Skutil (7.3.1904 – 18.9. 1965), ČNM CXXXV-1, 79-80.
  • Oliva, M. 2005: Civilizace moravského paleolitu a mezolitu, 88-89, Brno.
  • Podborský, Vl. 1994: K nedožitým devadesátinám prof. Dr. Josefa Skutila, Pravěk NŘ 4, 393-394.
  • Podborský, Vl. 1995: Josef Skutil – prehistorik a archeolog, VVM 1995/3, 296-299.
  • Sklenář, K. 2005: Skutil Josef, Bibliografický slovník českých, moravských a slezských archeologů 511 - 513, Praha.
  • Skutil, J. 1969: Bibliografie díla univ. prof. dr. Josefa Skutila, Lomnice u Tišnova.
  • Skutil, J. 1972: Kapitola z archeologického deníku mého otce z roku 1919, Sb. Okr. vl. mus. v Blansku 4, 85-90.
  • Skutil, J. 1975: Archeologický deník Josefa skutila z let 1920-1924, Vlastivědná ročenka Okr. archívu v Blansku 1975, 55-68.
  • Skutil, J. 1980: Památce prof. Dr. Josefa Skutila, Sb. Okr. muz. v Blansku 12, 92-98.
  • Turek, R. 1966: Josef Skutil, AR 18-1, 74-75.
  • Valoch, K. 1965: Prof. Dr. Josef Skutil, AMM Sci. Soc. L, 336-337.

Prameny:

  • Archiv ústavu Anthropos Moravského zemského muzea. Pozůstalost Karla Absolona.