Lekár umierajúceho času

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lekár umierajúceho času
Původní název Lekár umierajúcého času
Žánry historický román
životopisný film
Scénář Vladimír Körner
Režie Miloslav Luther
Hrají Petr Čepek
Milan Kňažko
Jan Kanyza
Země původu Československo
Premiérové vysílání
TV stanice Československá televize
Vysíláno 1984-02-2020. února 1984 – 1984-03-1919. března 1984
Lekár umierajúceho času na ČSFD

Lekár umierajúceho času (česky Lékař umírajícího času) je životopisný historický televizní seriál Československé televize Bratislava z roku 1983, zpracovaný jako výpravná historická sága.

Vznik seriálu[editovat | editovat zdroj]

Seriál vznikl podle námětu a scénáře Vladimíra Körnera (který měl s podobnými historickými látkami již zkušenost, např. Údolí včel režiséra Františka Vláčila z roku 1967) za režie Miloslava Luthera. Seriál popisuje život a dílo význačného lékaře, učence a politika Jána Jesenského (Jessenius, 15661621). V pěti dílech seriálu hlavní hrdina (představovaný Petrem Čepkem a předabovaný Milanem Kňažkem) prožívá své nejdůležitější životní úspěchy a pády (včetně setkávání s velkými historickými osobnostmi tehdejší Evropy) na pozadí velkých tragických historických událostí, které proběhly v českých dějinách na rozhraní šestnáctého a sedmnáctého století.

Byl vyroben ve Filmovém studiu Barrandov jako zakázka bratislavského studia Československé televize a natočen na 16mm materiál. Natáčení probíhalo především v pražských a českých exteriérech se slovenskými a především s význačnými českými herci. Jelikož se jednalo o slovenský seriál, byla většina českých herců při postsynchronech přemluvena slovenskými kolegy (např. Jan Kanyza zvládl svůj part ve slovenském jazyce). Zajímavostí je, že herec hlavní role Petr Čepek byl předabován Milanem Kňažkem, který v seriálu hrál kata Mydláře. Proto musel být sám Kňažko předabován Igorem Čillíkem. Naopak ve filmu Devět kruhů pekla (1987) byl Milan Kňažko přemluven Petrem Čepkem.

Kromě původní hudby Svetozára Štúra v seriálu zazněla díla Kryštofa Haranta z Polžic a Bedružic a dalších renesančních mistrů. Jednalo se o jeden z největších, nejvýpravnějších a nejnáročnějších projektů Československé televize (jako jediný zachycuje celý průběh třetí pražské defenestrace). V tuzemsku je seriál pravidelně uváděn Českou televizí pod slovenským názvem a v původním slovenském znění.

V roce 1990 režisér Miloslav Luther sestříhal původní 16mm materiál seriálu do podoby celovečerního filmu pod názvem Svědek umírajícího času. Děj filmu oproti seriálu je silně zredukován na nejnutnější události, některé vedlejší epizody a děje byly zcela vypuštěny. Následně byl materiál překopírován na klasický 35mm materiál, opatřen novou hudbou (skladatele Svetozára Štúra nahradil Jiří Bulis) a kompletně předabován do českého jazyka. Jednotlivé epizody byly spojeny komentářem, který načetl Jiří Adamíra. Většina českých a slovenských herců své role namluvila znovu (tentokrát již nevadilo, že slovenští herci se namluví do češtiny). Jinými herci musel být předabován Martin Huba (namluvil Ladislav Frej), Zuzana Kronerová (Daniela Bartáková), Peter Debnár (Jiří Zavřel) a zemřelí herci Miloš Nedbal (Gustav Opočenský), Mikuláš Huba (Vladimír Ráž), Jiří Kostka (Steva Maršálek), Ladislav Křiváček (Radan Rusev) a Vladimír Hrubý. Dále ve filmu mluvil Jiří Němeček (posel války), Pavel Rímský (voják) a Mirko Musil (vesničan). Film měl premiéru v únoru roku 1991.

Jednotlivé epizody[editovat | editovat zdroj]

Doctor Vitenbergicus[editovat | editovat zdroj]

V první epizodě mladý Jesenský nastupuje na studia, kde se seznamuje s mladým učencem Johannem Keplerem, jako polní lékař se účastní války s Turky a nakonec nastupuje jako profesor chirurgie a anatomie na univerzitě ve Wittenbergu. Zde se také žení s dcerou místního lichváře Felse Marií.

Anatomia Pragensis[editovat | editovat zdroj]

Jessenius přichází do Prahy. Je přijat císařem Rudolfem II. Podaří se mu provést v Praze první veřejnou pitvu na oběšenci v Řečkově koleji. Tělo pro pitvu i přes původní nevoli získává od kata Mydláře. Jessenius se usazuje v Praze, kam za ním na konci přijíždí i manželka.

Stellis vinctus[editovat | editovat zdroj]

Jessenius se stává lékařem na Karlově Univerzitě a osobní lékařem Rudolfa II. České stavy si na Rudolfovi vynutí tzv. Majestát. Mezitím Prahu zasáhne morová epidemie. Při morovém běsnění je zavražděna i Jesseniova zdravá manželka. Jessenius ošetřuje císaře Rudolfa na smrtelné posteli. Po jeho smrti balzamuje i jeho tělo.

Theatrum mundis[editovat | editovat zdroj]

Jessenius je novým císařem Matyášem propuštěn. Jessenius stráví zimu v horách s dívkou Florou. Po její smrti se ujímá jejich společné dcery. Stává se rektorem pražské univerzity. Po defenestraci a stavovském povstání se lékař stává jako legát českých stavů do Uher.

Via Doloris[editovat | editovat zdroj]

Jesenského mise do Uher je neúspěšná. Za nového krále si české stavy zvolily Fridricha Falckého. Po Bitva na bitvě na Bílé hoře je stavovské povstání poraženo a Jesenský je s dalšími šestadvaceti českými pány na Staroměstském náměstí popraven. Seriál končí na úsvitu třicetileté války.

Obsazení[editovat | editovat zdroj]

Tvůrci[editovat | editovat zdroj]

  • pomocný režisér – Marian Puobiš, Jan Křížek
  • asistenti režie – Eliška Moulisová, Dagmar Zelenková
  • kamera – Ivan Šlapeta
  • asistenti kamery – Ladislav Chroust, Jiří Maxa
  • architekt – Jiří Hlupý
  • druhý architekt – Václav Hlávka
  • výprava – Jan Petrů
  • návrhy kostýmů – Jan Kropáček
  • vedoucí kostymérka – Věnceslava Vrtišková
  • masky – Bohumil Sobotka, Jiří Farkaš, Vlasta Brijarová
  • umělecký maskér – Jiří Šimon
  • vrchní osvětlovač – Ota Pšenička
  • zvuk – Jiří Kříž
  • střih – Jiří Brožek
  • dramaturg – Marian Puobiš
  • odborní poradci – Josef Polišenský, Mária Bokesová – Uherová, Pavel Šebek, Robert Kratochvíl, František Michálek
  • vedoucí produkce – Karel Kochman
  • zástupci vedoucího produkce – Petr Prejda, Věra Lukášová, Eliška Sekavová
  • spolupracovali – H. Friedlová, N. Jirásková, E. Horázná, J. Příkaská, D. Smržová, E. Vlková, M. Caban, I. Ernyel, P. Svoboda, J. Trousil, A. Týbl, A. Werner

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]