Jiří Brožek
| MgA. Jiří Brožek | |
|---|---|
 | |
| Narození | 11. března 1947 (74 let) Roudnice nad Labem  Československo |
| Alma mater | Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze |
| Aktivní roky | 1970– |
| Český lev | |
1993 – Krvavý román 1998 – Je třeba zabít Sekala 2000 – Anděl Exit 2003 – Nuda v Brně 2005 – Sluneční stát 2006 – Hezké chvilky bez záruky 2007 – …a bude hůř 2011 – Odcházení 2017 – Špína | |
| Umělecké ceny | |
Nejlepší filmový střih 2006 – Sluneční stát 2012 – Cigán Novoměstský hrnec smíchu Čestné uznání za střih 1980 – Panelstory | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jiří Brožek (* 11. března 1947 Roudnice nad Labem) je český filmový střihač a držitel devíti Českých lvů za nejlepší střih.
Biografie[editovat | editovat zdroj]
Během svého mládí v rodné Roudnici docházel do hodin houslí k Vladimíru Klárovi, jenž ve městě vytvořil ochotnický operní soubor. Přestože se tomuto oboru v budoucnosti již nikdy nevěnoval, zůstala pro něj vážná hudba důležitým zdrojem inspirace.[1] Silně jej ovlivnila i činnost tehdejšího ředitele roudnické galerie Miloše Saxla. Po studiu zeměměřičství[1][2] byl přijat na pražskou FAMU, kde v letech 1967–1973 pode vedením filmového avantgardisty Jana „Fajfky“ Kučery (žáka Jana Mukařovského) vystudoval obor střihová skladba a režie.[3] V této době vrcholila Československá nová vlna, na škole vyučoval Milan Kundera a mezi Brožkovými spolužáky se rodila v rámci Černé vlny jugoslávského filmu generace tzv. Pražské školy (Lordan Zafranović, Emir Kusturica, Goran Paskaljević, Rajko Grlić). V roce 1973 nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde působil až do roku 1993. Střihačka Jiřina Lukešová, které asistoval na filmech Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974) a Na samotě u lesa (1976), jej po svém odchodu do důchodu doporučila jako svého nástupce režiséru Jiřímu Menzelovi a Jaroslavu Papouškovi. Od roku 1976 už Brožek působí jako samostatný střihač, kdy jeho prvním filmem byla komedie Jaroslava Papouška Konečně si rozumíme.
Za svou kariéru sestříhal Jiří Brožek více než 100 celovečerních filmů, desítky televizních inscenací a řadu televizních seriálů. V barrandovské střižně mu prošly pod rukama filmové pásy s díly starší generace režisérů, jako byli Ladislav Smoljak (Kulový blesk, Vrchní, prchni!, Jára Cimrman ležící, spící, Nejistá sezóna), Karel Kachyňa (Zlatí úhoři, Lásky mezi kapkami deště, Pozor, vizita!, Smrt krásných srnců), Jiří Menzel (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková), Věra Chytilová (Panelstory, Kalamita, Vlčí bouda) nebo Dušan Klein (Jak svět přichází o básníky, Dobří holubi se vracejí, Vážení přátelé, ano), stejně jako těch mladších, jako byli Jaroslav Soukup (Záchvěv strachu, Pěsti ve tmě), Karel Smyczek (Sněženky a machři, Krajina s nábytkem) nebo Tomáš Vorel (Pražská 5, Kouř). V tomto období bydlel na Malé Straně, kde jej ve svých dílech několikrát zachytil fotograf Stanislav Tůma. V 80. letech Jiřího Brožka právě kvůli kontaktům s režimu nepohodlnými umělci sledovala StB v akci pod krycím názvem ČAS I (arch. č. SL-1087 MV).
Po odchodu z Barrandova navázal od 90. let spolupráci s Vladimírem Michálkem (Je třeba zabít Sekala, Anděl Exit, Babí léto), Petrem Nikolaevem (…a bude hůř) nebo Martinem Šulíkem (Klíč k určování trpaslíků, Sluneční stát, Cigán). Se Šulíkem a historikem Janem Lukešem vytvořil projekt mapující československou kinematografii 60. let Zlatá šedesátá. S Václavem Havlem připravil jeho filmový debut Odcházení. Ze spolupráce s dalšími tvůrci lze uvést filmy Člověk proti zkáze, Něžný barbar, Svědek umírajícího času nebo Vracenky.
Jiří Brožek sestříhal seriály Krkonošské pohádky (s Jiřinou Lukešovou), Lekár umierajúceho času, Sanitka nebo Vlak dětství a naděje. V jeho tvorbě najdeme i experimentální filmy, divadelní záznamy nebo filmový dabing.
Je držitelem devíti ocenění Český lev (z 13 nominací)[4] za filmy Krvavý román (1993), Je třeba zabít Sekala (1998), Anděl Exit (2000), Nuda v Brně (2003), Sluneční stát (2005), Hezké chvilky bez záruky (2006), …a bude hůř (2007), Odcházení (2011) a Špína (2017), dvakrát (ze 4 nominací) získal slovenskou filmovou cenu Slnko v sieti za Sluneční stát (2006) a Cigán (2012) a na 2. ročníku festivalu Československé filmové veselohry v Novém Městě nad Metují mu bylo uděleno ze strany Studia mladých Československého rozhlasu Čestné uznání za střih Panelstory (1980).[5] Je členem České filmové a televizní akademie (ČFTA)[6] a čestným členem Slovenské filmové a televizní akademie (SFTA).[7]
Má tři děti (Marek, Jiří, Rozálie) a jednoho vnuka (Edgar).
Filmografie[editovat | editovat zdroj]
Střihač[editovat | editovat zdroj]
Spolupráce[editovat | editovat zdroj]
| Rok | Film | Režie | Poznámky |
|---|---|---|---|
| 1974 | Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi | Jaroslav Papoušek | asistent střihu (Jiřina Lukešová) |
| 1976 | Na samotě u lesa | Jiří Menzel | asistent střihu (Jiřina Lukešová) |
| 1989 | Vojtěch, řečený sirotek | Zdeněk Tyc | supervize – pedagogické vedení střihové skladby |
| 1993 | Krvavý román | Jaroslav Brabec | scenáristická a dramaturgická spolupráce |
| 1994 | Příliš hlučná samota | Věra Caïs | výtvarník – návrh titulků |
| 2003 | Bezesné noci | David Čálek, Radim Špaček |
střihová spolupráce |
Herec[editovat | editovat zdroj]
| Rok | Film | Režie | Role |
|---|---|---|---|
| 1976 | Konečně si rozumíme | Jaroslav Papoušek | muž u telefonní budky |
| Na samotě u lesa | Jiří Menzel | smuteční host na pohřbu | |
| 1989 | Čas sluhů | Irena Pavlásková | Pražák, Milanův kolega v práci |
| 1991 | Corpus Delicti | Irena Pavlásková | Vikin přítel |
| 1993 | Krvavý román | Jaroslav Brabec | zákazník odcházející z nevěstince |
| 1994 | Příliš hlučná samota | Věra Caïs | imaginární postava kavalíra |
| 2017 | Letopis: Jiří Brožek | Jindřich Andrš | krátkometrážní studentský dokument |
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Melounek (2010), s. 74
- ↑ Melounek (1994), s. 46–47
- ↑ Osobnost [online]. FDb.cz [cit. 2018-03-11]. Dostupné online.
- ↑ Ocenění [online]. ČFTA [cit. 2018-03-11]. Dostupné online.
- ↑ Novoměstský hrnec smíchu - kompletní výsledky minulých ročníků [online]. Hrnecsmichu.cz [cit. 2018-03-11]. Dostupné online.
- ↑ Akademici [online]. ČFTA [cit. 2017-01-15]. Dostupné online.
- ↑ Akademici [online]. SFTA [cit. 2017-01-15]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Kuba Bronislav (2014). Kurňa, to není tak úplně blbý film. In Kuba Bronislav. Slavnosti sněženek: lidské osudy a odhalená tajemství v Hrabalově Kersku, s. 159–165. Vlastním nákladem, Kersko. ISBN 978-80-260-5646-1
- Melounek Pavel (1994). Eliminátor blbosti. In Reflex, roč. 5 (č. 12), s. 46–47. Ringier ČR, Praha.
- Melounek Pavel (2010). Proměna zeměměřiče Jiřího B. In Melounek Pavel. Necenzurovaná zpráva o českém filmu, s. 74–76. Artes Liberales, České Budějovice. ISBN 978-80-904745-1-2
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Brožek na Wikimedia Commons - Jiří Brožek v Česko-Slovenské filmové databázi
- Jiří Brožek ve Filmové databázi
- Jiří Brožek na Kinoboxu.cz
- Jiří Brožek v Internet Movie Database (anglicky)
- Jiří Brožek profil na webu Filmový přehled
- Jiří Brožek tvůrci filmu Milan Hlavsa a Plastic People of the Universe
- Jiří Brožek tvůrci projektu Zlatá šedesátá
- Nedostižným lvím králem je střihač Jiří Brožek (Aktuálně.cz, 5. 3. 2008)
- A bude hůř jsme nedělali jen pro hospody, ale pro kina rozhovor s Petrem Nikolaevem a Jiřím Brožkem (Aktuálně.cz, 19. 4. 2008)
- Někdy mám dojem, že u natáčení chybí disciplína, říká filmový střihač Jiří Brožek Host Radiožurnálu (Český rozhlas, 6. 7. 2014)
