Leoš Suchařípa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Leoš Suchařípa
Narození15. února 1932
Varnsdorf
Úmrtí14. června 2005 (ve věku 73 let)
Praha
Povoláníherec, překladatel, pedagog, spisovatel a novinář
Alma materRuská akademie divadelního umění
Témataherectví, divadelní teorie a překladatelská činnost
DětiDavid Suchařípa
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Leoš Suchařípa (15. února 1932 Varnsdorf14. června 2005 Praha) byl český herec, dramaturg, překladatel a divadelní teoretik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z česko-židovské rodiny, jeho otec byl obchodním cestujícím s nádobím a zemřel koncem druhé světové válkyMauthausenu.

K herectví si Leoš Suchařípa našel cestu již za gymnaziálních let. Zapojil se do činnosti Divadelního kolektivu mladých, který vedl Darek Vostřel.

Divadelní vědu začal studovat na DAMU, po roce přešel na moskevskou Vysokou školu divadelní (GITIS), kterou absolvoval v roce 1957.[1] V Praze pak působil jako redaktor a šéfredaktor Divadelních novin, a zástupce šéfredaktora časopisu Divadlo a odborný asistent na Filozofické fakultě UK.[2] Jeho časopisecky publikované texty z oblasti divadelní teorie a kritiky vyšly souborně roku 1998 pod názvem Pravidla hry.

Suchařípa byl členem komunistické strany, ale po srpnu 1968 s ohledem na invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSR své politické smýšlení přehodnotil. To mělo pochopitelně dopad i na jeho kariéru. Stal se dramaturgem a hercem v pražském Činoherním klubu (19681973),[3] v letech 1973–1975 pracoval jako dramaturg divadla v Karlových Varech.[3] Následovalo třináctileté angažmá v Činoherním studiuÚstí nad Labem (1975–1988), kde prokázal vysoké dramaturgické i herecké kvality (Vášeň jako led, Dobové tance, Tři sestry a další).[1] Na konci osmdesátých let se stal členem Realistického divadla v Praze (1988–1992),[2] odkud v roce 1992 odešel do Divadla Na zábradlí.[3]

Hrál v mnoha filmech, např. Skřivánci na niti, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Ene bene, spolupracoval také s televizí.

Mimoto byl Leoš Suchařípa znalcem a překladatelem ruských prozaiků, především A. P. Čechova, jehož divadelní dílo přeložil kompletně, ale i M. Gorkého nebo N. V. Gogola. Jazyk se naučil během svého pobytu v Moskvě v padesátých letech. Tehdy se zde také oženil a s manželkou Toňou, která byla tanečnicí a níž měl syna Pavla. Jejich vztah skončil krátce po přestěhování rodiny do Československa.

Jeho druhá žena Helena (1937–2013) byla divadelní teoretičkou a publicistkou. Měli spolu dceru Lucii a syna Davida Suchařípu, který je taktéž hercem.

Leoš Suchařípa žil v osmdesátých letech bohémským životem a byl tehdy stižen infarktem a dvěma mrtvicemi. Po částečném ochrnutí se musel opět naučit mluvit, přesto byl schopen se stále věnovat divadlu. Po roce 2000 ho však znovu postihly zdravotní komplikace. Omezil kouření, ale i přes rady lékařů pokračoval v pití alkoholu.

Zemřel po operaci cév v červnu 2005 v Praze.

Televize[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Miloš Fikejz: Český film : herci a herečky III, s. 266.
  2. a b Josef Tomeš a kol. Český biografický slovník XX. století III, s. 215.
  3. a b c Kolektiv autorů: Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti 2005, s. 616.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 33, 34, 38, 123, 229, 273, 362, 363.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 266–267. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 616. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 215. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]