Izola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Izola
Izola
Izola
Poloha
Souřadnice
StátSlovinskoSlovinsko Slovinsko
RegionPobřežně-krasový region
ObčinaIzola
Izola
Izola
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha28,6 km²
Počet obyvatel14 549 (2002)
Hustota zalidnění508,7 obyv./km²
Správa
Starostadr. Tomislav Klokočovnik
Oficiální webwww.izola.si
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Izola (italsky Isola německy Insel im Küstenländchen) je staré rybářské[zdroj?] město ve Slovinsku, ležící na Istrijském poloostrově na pobřeží Jaderského moře. Izola je také název jedné ze slovinských občin.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Město bylo založeno v 7. století aquileiskými uprchlíky na malém ostrově při pobřeží Istrie. Odtud také pochází jeho název - je odvozen z italského slova isola, které znamená ostrov. V 9. století se istrijské pobřeží dostalo pod vliv Benátské republiky, jejíž součástí se definitivně stalo v roce 1267.

Až do 17. století se v Izole vyráběla pravidelně sůl.[1]

V roce 1797 zde došlo k nepokojům, během kterých byla vypleněna místní radnice.[2] Kromě toho po uzavření Míru v Campo Formio v roce 1797 se oblast stala součástí Svaté říše římské, v době napoleonské patřila k autonomním Ilyrským provinciím Francouzského císařství. Během francouzské nadvlády byly zbořeny městské hradby a materiál byl použit k zasypání průlivu oddělujícího ostrov od pevniny.
Po bitvě národů u Lipska v roce 1815 se území Ilyrských provincií dostalo pod rakouskou nadvládu. Roku 1820 zde byly objeveny léčivé prameny, což přispělo k rozvoji města jako turistické destinace ještě v 19. století. V druhé polovině během industrializace byla postavena v Izole továrna na rybí konzervy.

Na počátku 20. století města dosáhla železniční trať, byť jen úzkorozchodná dráha (Parenzana). Zrušena byla o několik desetiletí později. Budova původního nádraží nicméně byla nakonec zachována a dnes slouží jako muzeum uvedené dráhy. V této době bylo město většinově italské (z hlediska národnostní struktury obyvatelstva), zatímco okolní venkov byl slovinský.[3]

Po první světové válce připadla oblast Italskému království. Roku 1943 přešla v rámci Italské sociální republiky pod faktickou vojenskou kontrolu Wehrmachtu. Němci se zde nicméně museli potýkat s povstáním slovinského a chorvatského obyvatelstva, které se ale odehrávalo spíše dále od Izoly; město samotné vzhledem k italské většině se obávalo případných politických změn, které by se mohly uskutečnit po válce. Bylo zde nicméně funkční odbojové italské antifašistické hnutí.

Po ukončení druhé světové války připadla Izola Svobodnému území Terst. Součástí jeho zóny B byla do roku 1954, kdy tento státní útvar zanikl a zóna B připadla Jugoslávii. V tohoto území byla Izola součástí Společenství obcí na pobřeží.[4]

V té době odešla před nastupujícím komunismem z Istrie značná část italsky mluvících obyvatel.
V roce 1991 se Izola stala součástí nezávislého Slovinska.

Od roku 1995 má město současný znak.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Ve městě žije asi 14 500 obyvatel. Město je oficiálně dvojjazyčné (slovinsko-italské), chorvatská menšina je asi dvakrát početnější než italská.

Okolo 71 % obyvatelstva tak tvoří Slovinci, 8 % Chorvati a 4 % Italové. Zbytek připadá na ostatní menšiny, mezi kterými jsou Bosňáci, Srbové, Makedonci a další.[5]

Administrativa[editovat | editovat zdroj]

Administrativními částmi Izoly jsou kromě města samotného dále vesnice Baredi, Cetore, Dobrava, Jagodje, Korte, Malija, Nožed a Šared.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Tradičním odvětvím hospodářství místního obyvatelstva bylo rybářství, v okolních svazích rovněž vinařství. Dnes je zde významně zastoupena turistika. Město nebylo nikdy významněji industrializováno (na rozdíl od nedalekého Koperu.

Architektonické památky[editovat | editovat zdroj]

  • Palác Besenghi degli Ughi (slovinsky Palača Besenghi degli Ughi, italsky Palazzo Besenghi degli Ughi) je pozdně barokní třípatrová stavba, jedna z nejzachovalejších na slovinském pobřeží. Postavena byla mezi roky 1775 a 1781. Kamenný lev na rohu budovy byl nalezený v sutinách budovy, která na tomto místě stávala předtím. Dnes v paláci sídlí místní hudební škola[6].
  • Kostel sv. Maura (slovinsky Crkva Sv. Mavra, italsky Duomo San Mauro) stojí na nejvyšším místě původního ostrova. Původně stál na jeho místě malý kostel, postavený roku 1356. Současný kostel pochází z roku 1547, věž vysoká 30 m byla postavena v roce 1585[7].
  • Manzioliův dům (slovinsky Manziolijeva hiša, italsky Casa Manzioli) je jedna z nejstarších budov v Izole - pochází z roku 1470. Postaven byl ve stylu benátské gotiky, nese jméno bývalého izolského starosty. Dnes v domě sídlí Italská samosprávná národní společnost (slovinsky Italijanska samoupravna narodna skupnost, italsky Comunità nazionale autonoma italiana)[8].
  • Šimonova zátoka (Simonov zaliv) - místo osídlili Římané v 1. století po Kristu a založili zde přístav Haliaetum, jehož zbytky jsou v moři stále vidět. Nedaleko stojí zbytky římské vily s černobílými mozaikami.[9]

Ostatní památky[editovat | editovat zdroj]

  • Scuola Battuti - oratoř z roku 1451, vnějšek si zachoval gotický sloh.
  • Kostel svatého Dominika - stavba z přelomu 17. a 18. století.
  • Kostel svaté Kateřiny - stavba z 19. století.
  • Kostel svatých Janů - vysvěcený roku 1459 s barokním exteriérem.
  • Městský palác - postavený v gotickém slohu roku 1325, barokní fasáda ze 17. století.[9]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Se zbytkem Slovinska je město spojeno pomocí rychlostní silnice H6, která se dále napojuje na dálnici A1. Rychlostní silnice prochází okolo Izoly po obchvatu, vedeném na jižním okraji města.

Fotografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Izola na anglické Wikipedii.

  1. LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 410. (chorvatština) 
  2. LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 422. (chorvatština) 
  3. LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 509. (chorvatština) 
  4. LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 586. (chorvatština) 
  5. Populace podle mateřského jazyka v obcích Slovinska, sčítání lidu 2002 (anglicky)
  6. Palác Besenghi degli Ughi na oficiálních stránkách města (slovinsky). www.izola.si [online]. [cit. 2010-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-14. 
  7. Kostel sv. Maura na oficiálních stránkách města (slovinsky). www.izola.si [online]. [cit. 2010-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-14. 
  8. Manzioliův dům na oficiálních stránkách města (slovinsky). www.izola.si [online]. [cit. 2010-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-14. 
  9. a b DRAŽAN, Jan. Slovinsko. 1. vyd. Praha: Freytag & Berndt, 2009. ISBN 978-80-7316-292-4. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]