Apollo a Marsyas
Apollo a Marsyas | |
---|---|
Základní informace | |
Původní název | Punizione di Marsia |
Autor | Tizian |
Vznik | Desetiletí od 1570 |
Typ | mytologické malířství |
Hnutí | Benátská škola |
Vlastnosti | |
Medium | olejová barva malířské plátno |
Šířka | 204 cm |
Výška | 220 cm |
Umístění | |
Inv. číslo | KE 2370, O 107 |
Katalogové číslo | 496 |
Umístění | Arcidiecézní muzeum Kroměříž |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Apollo a Marsyas (někdy uváděný i jako Apollón a Marsyas, Potrestání Marsya, Apollo trestá Marsya nebo Stahování Marsya z kůže) je obraz italského pozdně renesančního umělce Tiziana. Jde o nejcennější umělecké dílo na území ČR.[1] Nachází se v obrazárně kroměřížského zámku a patří Arcibiskupství olomouckému.[2] Přesné okolnosti vzniku nejsou známy, odborníci se však shodují, že jde o dílo zralého umělce. Možná je to dokonce jedna z posledních Tizianových prací, kterou vytvořil jako osmdesátník mezi rokem 1570 a smrtí v roce 1576, a může být nedokončená, i když na kameni v popředí je částečný podpis.[3]
Obraz znázorňuje, jak je Marsyas, satyr, který drze vyzval boha Apolla na hudební soutěž, zabíjen stahováním z kůže zaživa. Jedná se o jedno z několika pláten s mytologickými náměty podle Ovidia, jež Tizian tvořil ve svých pozdních letech, většinou pro krále Filipa II. Španělského, i když kroměřížský obraz zřejmě nebyl součástí této řady.
Obraz je v Kroměříži od roku 1673 a byl dlouho pozapomenut, protože se nacházel daleko od hlavních sbírek benátské malby.[4] Tudíž „nevstoupil do kritické literatury až do roku 1909“.[5] Ve 30. letech 20. století jej již historici umění „přijali jako důležitou pozdní práci“ Tiziana,[6] ale byl málo znám širší veřejnosti.
Na své první moderní výstavě v zahraničí byl „uvítán s užaslým obdivem“[7] jako „hvězdná atrakce“[8] významné výstavy v londýnské Královské akademii roku 1983. Pro většinu diváků byl nový a John Russell jej v New York Times popsal jako „nejúžasnější obraz výstavy“.[9] V úvodu své rozsáhlé analýzy sir Lawrence Gowing napsal, že „celé měsíce – nepřeháním – je Londýn uchvácen kouzlem tohoto mistrovského díla, v němž tragický pocit, který ovládl Tizianovu poezii po dosažení sedmdesátky, dospěl ke krutému a vážnému vyvrcholení. Po většinu hodin ve většině dnů je před ním shluk ohromených a zmatených návštěvníků… Na Akademii se lidé stále ptají a v rádiu seriózní kritici debatují, jak je možné, že se v umění krása nebo velikost může projevit skrze tak děsivě bolestné téma.“[10]
Popis a téma
[editovat | editovat zdroj]Volba násilné scény možná byla inspirována smrtí Marcantonia Bragadina, benátského velitele Famagusty na Kypru. Ten byl po pádu města v srpnu 1571 Osmany stažen z kůže, což v Benátkách způsobilo nesmírné pobouření.[11] Tizianova kompozice je nepochybně odvozena od Giulia Romana z doby o několik desetiletí dříve (viz níže kapitolu Vizuální zdroje).[6]
Oba umělci ilustrují vyprávění z Ovidiových Proměn (kniha 6, verše 382 až 400), které hudební soutěž popisuje jen stručně, ale scéně stahování z kůže se věnuje podrobněji, i když uvádí jen málo údajů, které by ji pomohly vizualizovat.[12] Je zde jen Marsyův výkřik „Quid me mihi detrahis?“, „Proč mě vytrháváš ze mne?“ ve verši VI,385.[13]
Marsyas byl zručný hráč na klasický aulos, neboli dvojitou flétnu, která byla v Tizianových dobách obvykle na obrazech nahrazována Panovou flétnou,[14] jež zde visí Marsyovi ze stromu nad hlavou. Apollo hrál na svou obvyklou lyru, kterou zde představuje moderní lira da braccio, předchůdce houslí s až sedmi strunami. Na obraze na ni hraje postava nejisté totožnosti, kterou někteří učenci považují za samotného Apolla, možná se objevujícího podruhé, protože Apollo je zjevně i postava s vavřínovým věncem, jež kleká a nožem stahuje z kůže Marsyovu hruď.[15] Také se zvažovalo, že hudebník je Orfeus neboli Olympus, oddaný žák Marsyův, kterého Apollo později obrátil na hráče lyry, jak se zmiňuje Ovidius.[16] Mytický král Midas, sedící starý muž vpravo, je často považován za autoportrét malíře.[17] Sestupná linie jeho pohledu na Marsya je rovnoběžná s vzestupnou linií, v které hudebník na druhé straně obrazu hledí k nebi.
Ovidius se vyhýbá otázce, kdo byli rozhodčí soutěže. Ve většině řeckých vyprávění se této role ujaly tři múzy, ale příběh se brzy popletl s jinou bájí, s Midasovým soudem, což se stalo i zde. Midasův soud byla další hudební soutěž, zase lyry proti flétně, ale se samotným Panem hrajícím na flétnu. Samozřejmě, že Apollo zvítězil, ale v některých verzích král Midas upřednostnil flétnu a byl potrestán oslíma ušima, zatímco Pan byl jen ponížen. Sedící postava vpravo má na hlavě korunu, takže je to Midas, ale jeho uši se zdají být nedotčeny.[18] Midasův soud býval také malován. Midas, ve starověku různě spojovaný s hudbou, vládl ve Frýgii v dnešním Turecku, kam byly oba příběhy umístěny. Frýgové nebyli Řeky, dokud se nehelénizovali po výbojích Alexandra Velikého, ale žili na okraji řeckého světa. Člověk s nožem má na hlavě frygickou čapku.
Apollovi pomáhá zlověstná „skýtská“ postava vlevo, pracující na Marsyově noze, a satyr s kbelíkem za Midasem, možná chtějící zachytit krev nebo podržet odstraněnou kůži, kterou v některých verzích příběhu Apollo později vyvěsí v chrámu. Malý chlapec nebo mladý satyr[19] krotí velkého psa napravo, zatímco mnohem menší pes chlemtá krev, která dopadla na zem.[10] Jak bylo obvyklé v těch dobách a zvláště v Tizianových dílech, satyr je zobrazen s kozíma nohama. Obrácená pozice kozí části těla zdůrazňuje jeho animalitu a způsobuje, že Marsyas připomíná středně velká zvířata vyvrhovaná nebo stahovaná z kůže v řeznictví.[20] Většina jeho těla se zdá být ještě nestažená, ale Apollo má velký kus oddělené kůže v ruce, která nedrží nůž.
Kompozici Marsyových nohou ve tvaru písmene V odrážejí další tvary V tvořené ohnutými pažemi čtyř nejbližších postav, jež se všechny dívají na satyra. V podobě, v jaké je obraz nyní, je Marsyův pupek téměř přesně uprostřed plátna.[21] Technický průzkum obrazu prokázal, že dva hlavní rozdíly vůči kompozici na obraze Giulia Romana jsou změny, které byly provedeny až nějakou dobu poté, co Tizian začal malovat; původně hudebník svůj nástroj pouze držel, jako je to na Romanově obraze, a chlapec či mladý satyr ani velký pes na obraze nebyli.[22]
Výklad
[editovat | editovat zdroj]Mnoho autorů se pokusilo zachytit význam „proslaveně divošské“ malby,[23] která byla navzdory „brutalitě trestu“[24] považována za mocně fascinující a popsána jako „nejvíce diskutovaný, ctěný a nenáviděný ze všech Tizianových obrazů“.[25] Jedním běžným návrhem bylo, že obraz odráží myšlenky renesančního novoplatonismu o „osvobození ducha z těla“[26] nebo o získání hlubšího vhledu či větší jasnosti.[27] Takové myšlenky jsou obvykle spojovány s dalším slavným zobrazením stahování z kůže: stažená kůže nesoucí autoportrétní tvář Michelangela, již drží svatý Bartoloměj jako svůj atribut na fresce Posledního soudu v Sixtinské kapli. Jedna z Michelangelových básní využívá hada, který odhazuje starou kůži, jako metaforu naděje na nový život po smrti.[28]
V tomto duchu začal Dante svůj Ráj modlitbou adresovanou Apollovi, jehož prosí: „V má ňadra sestup, dýchej zas v jich půda, / jak učinils, Marsya ve zápasu / když vytáhl jsi z pochvy jeho údů.“[29] V některých jiných renesančních zobrazeních se Marsyova srstnatá noha jeví jako lidská, když je stahována, a tak je satyr „vykoupen ze zvířeckosti, která ho odsoudila k tomuto strašnému osudu“.[30]
Filozofka a spisovatelka Iris Murdochová byla obzvláště fascinována tímto obrazem, který popsala v jednom rozhovoru jako „největší v západním kánonu“. Zmínila ho ve třech svých románech a někdy o něm diskutují její postavy. Na jejím portrétu, který pro Národní portrétní galerii vytvořil Tom Phillips, zabírá reprodukce Apolla a Marsya většinu zdi za její hlavou.[31] Řekla, že obraz se „stýká s lidským životem a všemi jeho nejednoznačnostmi a všemi jeho hrůzami a děsy a bídou, a zároveň je tam něco krásného; obraz je krásný a souvisí se vstupem duchovna do lidské situace a s blízkostí bohů...“[32]
Běžně se Marsyův příběh vykládá jako ukázka nevyhnutelné katastrofy, která následovala pýchu (hybris) v podobě výzvy určené bohu. Myšlenka soutěže vynucující celkovou morální a uměleckou nadřazenost dvorní lyry nebo moderních strunných nástrojů nad rustikální a frivolní rodinou dechových nástrojů se objevuje v mnoha starověkých pramenech a pravděpodobně si uchovala význam i v 16. století. Gowing komentuje: „Bylo v zájmu řádu a zákona harmonických poměrů, který zní v hudbě strun, že Apollo dosáhl vítězství nad chaotickým a impulzivním zvukem trub.“[33] Pro Edgara Winda soutěž ukázala „poměr sil dionýsovské temnoty a apollonské jasnosti; a jestliže soutěž skončila stažením Marsya, bylo to proto, že stahování z kůže bylo samo dionýsovským rituálem, tragickým ritem očisty, jímž se odhazuje ošklivost vnějšího člověka a odhaluje krása jeho vnitřního já.“[34] Jako alternativní výklad bylo zvažováno, že obraz má politický význam, ať už obecný nebo specifický, a zobrazuje „spravedlivý trest“ pyšných protivníků.[35]
Na obraze jsou zastoupeny „tři věky člověka“ (pokud smíme počítat satyry), vlastně jsou vpravo vyrovnány po diagonále. Chlapec nebo mladý satyr se dívá prázdným pohledem na diváka, postavy v nejlepších letech se soustředí na své úkoly s různými výrazy, a starý Midas scénu očividně pozoruje s melancholickou rezignací, ale nepokouší se už zasáhnout.[36]
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]Není známo, zda byla malba určena pro konkrétního příjemce. Hlavním klientem Tiziana v jeho posledních letech byl král Filip II. Španělský, ale tento obraz není v dochované korespondenci zmíněn.[37] Obraz může být také jedním z těch, které zůstaly v Tizianově ateliéru po jeho smrti v roce 1576.[6] Takových existuje celá řada, například Smrt Actaeonova v Národní galerii v Londýně (jistě určená pro Filipa)[38] a vede se spor, zda se mají obecně považovat za dokončené či nikoliv. V tomto případě mohou podpis a detailně dokončené části obrazu naznačovat, že dílo bylo dokončeno.[39] Jiná teorie vzniku díla, již vytvořil Hans Ost,[40] říká, že obraz souvisí se zakázkou, kterou Tizianovi zadala Marie Habsburská pro své sídlo v Binche u Bruselu, z čehož by plynula datace mezi lety 1550–1576. Marie objednala rovněž obrazy na ovidiovská témata. To by ovšem znamenalo, že Tizian Marsyův příběh zpracoval dvakrát a budoucí kroměřížskou verzi si ponechal, protože dochovaná kopie vyobrazení z Binche vypadá jinak.[41]
Nic není známo o historii obrazu předtím, než se roku 1655 objevil v inventáři arundelovské sbírky, tehdy v amsterodamském exilu následkem anglické občanské války. V inventáři uveden je pod číslem 356 jako Titiano – Marsias Scortigato[42] (česky Tizian – Marsyas stahovaný z kůže). Sbírku vytvořili Thomas Howard, 21. hrabě z Arundelu (zemřel 1646) a jeho manželka Alethea Howardová, a její většina byla rozptýlena jejich synem po Aletheině smrti roku 1655. Jádro sbírky vzniklo ve 20. letech 17. století, kdy Howard trávil dlouhý čas v Itálii, a předpokládá se, že obraz byl koupen tam.[43] Podle jedné tradice ho hraběnka Arundelová koupila od umělcova synovce Tizianella v Benátkách roku 1620.[41]
Obraz pak v roce 1655 koupil Franz Imstenraed.[44] Byl synovcem Everharda Jabacha, bankéře z Kolína nad Rýnem, který byl jedním z největších soukromých sběratelů 17. století a byl také agentem kardinála Mazarina a Ludvíka XIV. V 50. letech 17. století byla v Londýně rozptýlena vynikající sbírka Arundelova přítele a krále Karla I. a Jabach se svými zaměstnanci, jednající jménem Ludvíka XIV., tehdy byl jedním z mnoha zahraničních kupců.[45]
V roce 1673 obraz získal jako cenu v loterii hrabě Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu, biskup olomoucký.[46] Koupil také většinu sbírky bratří Bernharda a Franze Imstenraedových, která zůstává vcelku na zámku Kroměříž, bývalém arcibiskupském sídle, nyní muzeu.[47]
Technické průzkumy ukázaly, že s malbou bylo v minulosti nešetrně zacházeno, byla překládána, přemalovávána a drasticky čištěna žíravinou, což ji místy prodřelo až na plátno.[42] V 17. století obraz měřil asi 225 x 199 cm, ale na konci 18. století byl oříznut v horní a spodní části a rozšířen po stranách, zejména vpravo, přišitím pruhů plátna.[42][48] V minulosti byl Apollo a Marsyas nejméně šestkrát opravován, v moderní době proběhly tři restaurátorské zásahy: v letech 1902–1903 práce provedl Victor Jasper, 1939–1942 František Petr a 1961–1968 František Sysel.[42] František Sysel také vykonal v rámci oprav důkladný průzkum obrazu a odhalil dosud neznámou signaturu.[42] Syslova analýza i pozdější průzkum Petra, Tomáše a Vlastimila Bergerových provedený technikou infračervené reflektografie prokázaly, že vznik obrazu byl velmi složitý, malíř některá místa mnohokrát přemalovával a lze na nich zjistit i několik desítek barevných vrstev.[49]
Prvním historikem umění, který se obrazem podrobněji zabýval, byl Eugen Dostál roku 1924. Obraz, který označil za „symfonii barevných skvrn“, připsal Tizianovi a navrhl jako pravděpodobnou dobu vzniku roky 1565–1570.[50] Později se obrazu věnovala celá řada interpretů; významný byl přínos Jaromíra Neumanna, jenž počátkem 60. let 20. století nabídl vlivnou obsahovou interpretaci v duchu promyšlené novoplatónsko-křesťanské alegorie, ztotožňující Apolla s Kristem a Midase s člověkem vysvobozovaným z pozemské schrány k vyššímu poznání, a navrhl také hypotézu, že postava Midase je Tizianovým autoportrétem.[50]
V moderní době byl obraz vystaven v Praze poprvé roku 1965,[42] v zahraničí pak v Londýně v letech 1983–1984[6] a 2003,[51] ve Washingtonu v roce 1986[52] a dále v Paříži, Vídni, Benátkách a Římě[53] a naposledy v New Yorku jako exponát výstavy nedokončených uměleckých děl Unfinished: Thoughts Left Visible v galerii Met Breuer v roce 2016.[54]
Vizuální zdroje
[editovat | editovat zdroj]Postava Marsya byla známým tématem římského a helénistického sochařství. Známé je typické zobrazení svázaného satyra visícího s rukama nad hlavou. Pravděpodobně vzniklo v helénistickém Pergamonu[55] a bylo často využíváno v pozdní renesanci; například ho použil Raffael na stropě sálu Stanza della Segnatura ve Vatikánu. Ale tento typ nemá na Tizianovu kompozici přímý vliv.[56]
Mnohem blíž je „ošklivý náčrt pro nyní poškozenou fresku“ od Giulia Romana v paláci Te v Mantově (1524–34),[57] od něhož také pochází kresba v Louvru; to je zjevně hlavní zdroj kompozice kroměřížského obrazu. Skica obsahuje všechny jeho postavy a prvky s výjimkou chlapce a psů, a to zhruba ve stejných pozicích – včetně Marsya uvázaného hlavou dolů, nejspíš poprvé v dějinách umění. Stojící postava vlevo je sluha držící lyru, a ne Tizianův hráč na liru da bracchio.[58] Sedící postava Midase má oslí uši a je zřetelněji otřesena, drží si ruce na obličeji. Apollo, který neklečí, ale sklání se, neřeže, ale stahuje kůži jako oděv.[59]
Midasův soud Andrey Schiavoneho v britské královské sbírce (v roce 2017 byl vystaven v galerii v Kensingtonském paláci) je asi o dvacet let starší, vznikl kolem let 1548–50 a je srovnatelný s Tizianem atmosférou a několika detaily kompozice. Tizian „si také musel vzpomenout na prvky tohoto obrazu: zamyšlený a odtažitý postoj Apolla a Midase i radikálně osvobozený impresionistický štětec, použitý ke zdůraznění dramatické nálady příběhu.“ Apollo tu také hraje na liru da bracchio a Midas, zde s normálníma ušima, se dívá přímo na Pana.[60]
Midas nebo „Midas / Tizian přebírá tradiční melancholickou pózu,“ kterou Tizian znal z Rafaelova předpokládaného portrétu Michelangela jako Hérakleita v Aténské škole a Melancholie I Albrechta Dürera, nemluvě o Schiavonem.[61]
Technika a styl
[editovat | editovat zdroj]Technika malby je typická pro Tizianův pozdní styl. Nicholas Penny uvedl, že „je zde přítomná intenzivní zeleň a modř a červeň (rumělka i karmín) ... po roce 1560 Tizian začal tyto barvy aplikovat jako lazury, často pomocí prstů, takže jen zpola patří k nějaké formě a zdá se, že plavou po povrchu malby: zřejmě je přidával nakonec ... stále vidíme úseky kouřové předběžné malby (zejména přízračné Apollovo tělo), ale krev, jazyky psů a stuhy na stromech jsou zářivě červené.“[62]
Když popisuje skupinu pozdních prací, které považuje za dokončené, včetně tohoto obrazu,[63] a kontrastuje je s Aktaiónovou smrtí, kterou považuje za nedokončenou, Penny poznamenává: „efekt rozostřených částí malby (… neproniknutelné dálky, prosvětlené drobné olistění) je zvýrazněn kontrastem s tvary, které byly detailněji promodelovány, i když jsou stále ještě zčásti malovány nahrubo, a samozřejmě s těmi, které jsou malovány detailně (Midasova koruna…).“[64] Jsou zde intenzivní důrazy bílou barvou na čepelích nožů, na vědru i jinde, srovnatelné s těmi na obraze Tarquinus a Lukrécie, který Tizian vytvořil roku 1571.[65]
Kromě čistě technických prostředků se mnozí kritici pokoušeli vyjádřit i dopad Tizianovy obrazové řeči v tomto a ostatních pozdních obrazech.[66] Podle Sidneyho Freedburga „povrchy těl stříbřitě září a atmosféra, hustá k nedýchání, je jako doutnající oheň. … Jízlivá groteska se odehrává uprostřed krutosti, ošklivosti a podivnosti obklopené úžasnou krásou; hrůza tu doprovází pocit vznešenosti.“[67] Pro Johna Steera „nejsou to jednotlivé barvy, které tu hovoří, ale všudypřítomné vyzařování přerývaných dotyků štětce, evokující zelenkavé zlato, které je potřísněno skvrnami červeně jako stříkanci krve, jak se patří k tomuto tématu. Vize a vyjádření se zde sjednotily natolik, že je nelze ani pro účely diskuse oddělit. … Tizianův intenzivní boj o malířské zachycení fyzické reality scény pomocí tónu a barvy je fundamentální součástí smyslu obrazu.“[68]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Flaying of Marsyas (Titian) na anglické Wikipedii.
- ↑ ČTK, KUL. Jaký je nejdražší český obraz?. Žena.cz, magazín pro ženy [online]. Economia, a.s., 2006-06-21 [cit. 2019-02-07]. Dostupné online.
- ↑ LAVAY, Martin. Nejdražší obraz Zlínského kraje visí v Kroměříži 7.7.2009 ZDROJ: HTTPS://WWW.DENIK.CZ/UMENI/NEJDRAZSI-OBRAZ-ZLINSKEHO-KRAJE-20090707.HTML. Deník.cz [online]. VLTAVA LABE MEDIA a.s., 7. 7. 2009 [cit. 2019-06-05]. Dostupné online.
- ↑ Robertson, 231; je zde pouze „...NUS P“, pravděpodobně z „TITIANUS P [inxit]“, Tizian namaloval.
- ↑ Hale, 717–718
- ↑ Robertson, 231
- ↑ a b c d Robertson, 231
- ↑ Hale, 718
- ↑ Rosand (2010), 19
- ↑ John Russell, ART: VENETIANS OF 1500 V BRITISH ROYAL ACADEMY, 17. prosince 1983; Rosand, 1985, 295–297
- ↑ a b Gowing
- ↑ Hale, 715; Sohm, 97; Richard
- ↑ Gowing; Richard
- ↑ Hale, 712–713; Wind, 172
- ↑ Bull, 305 popisuje řadu dalších nástrojů, které mu byly malovány, ale všechny dechové. Soutěž s Panem je také popsána v Proměnách (XI, 146–193).
- ↑ Held, 187; Hale, 714; Robertson, 231–232; Gowing
- ↑ Rosand (2010), 22; Sohm, 96; Gowing
- ↑ Held, 187; Robertson, 231; Sohm, 97; Glover
- ↑ Bull, 303–305; Hall, 27–28; Robertson, 232; Hale, 713. Zda Midas měl být rozhodčím nebo jen divákem, uvádějí jednotlivá vyprávění různě.
- ↑ Hale, 714; to málo, co je vidět z jeho nohou, se zdá být chlupaté, a je několika autory popsán jako satirino.
- ↑ Bull, 303–304; Hale, 713
- ↑ John Dubrow o Tizianovi Archivováno 23. 3. 2023 na Wayback Machine. in Painters on Paintings; Rosand (2010), 27
- ↑ Held, 187
- ↑ Royal, 222
- ↑ Robertson, 232
- ↑ Hale, 718
- ↑ Held, 187–189; Sohm, 97; Rosand (2010), 40
- ↑ Wind, 171–173, v jiných popisech ze 16. století
- ↑ Sistine, 206; Wind, 187–188; Hale, 713–714
- ↑ Wind, 173–174, cituje Ráj I, 13–21; Hale, 713; český překlad Jaroslav Vrchlický
- ↑ Bull, 305
- ↑ obraz
- ↑ Pařížský rozhovor. Romány jsou A Fairly Honourable Defeat (1970), The Black Prince (1973) a její poslední Jackson's Dilemma (1995); Hale, 718
- ↑ Gowing; Rosand (2010), 19–20; Held, 190; Hale, 713, 715–717
- ↑ Wind, 172–173
- ↑ Held, 190–191, 193
- ↑ Held, 191–192; Sohm, 97–98; Rosand (2010), 22; Matthews
- ↑ Hale, 711–712
- ↑ Penny, 250–252
- ↑ Penny, 250–252; Robertson, 231; Jaffé, 25–28, 59, 151–152 (s oběma názory vyjádřenými různými autory). Obraz byl na této výstavě, ale ne v katalogu; Gowing a Pennyho dopis jako odpověď, jež může znamenat změnu názoru; v roce 1984 Penny zdůrazňoval nedokončené aspekty, v roce 2008 ty, které naznačují dokončení.
- ↑ Konečný (1998), 417
- ↑ a b KONEČNÝ, Lubomír. Tiziano Vecellio zv. Tizian: Apollón a Marsyas, po 1550. Muzeum umění Olomouc [online]. www.muo.cz [cit. 2019-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-02-07.
- ↑ a b c d e f Konečný (1998), 410
- ↑ Robertson, 233; Rosand (2010), 43 poznámka 26
- ↑ Robertson, 233
- ↑ Brotton, 298–299
- ↑ Robertson, 233; Loterie možná byla zrušena pro nedostatečný prodej losů a Karel II. obraz získal běžnou koupí Archivováno 24. 8. 2017 na Wayback Machine..
- ↑ Machytka, Lubor, výňatek z „Historie arcibiskupské galerie v Olomouci“, 13, ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS, NEDERLANDICA II – 2003
- ↑ Robertson, 231, cituje Neumann
- ↑ Konečný (1998), 411
- ↑ a b Konečný (1998), 413
- ↑ Jaffé, ex-katalog
- ↑ Richard
- ↑ v roce 2013, recenze výstavy ve Financial Times
- ↑ Rosand (2010), 19; Všechna další místa jsou uvedená v článku John Dubrow on Titian Archivováno 23. 3. 2023 na Wayback Machine. a David Molesky on Titian's The Flaying of Marsyas Archivováno 23. 3. 2023 na Wayback Machine. v Painters on Paintings
- ↑ Původně bylo součástí skupiny s Arrotinem, tehdy známým jako Skýt, postavou otroka brousícího nůž, ačkoli spojení mezi nimi nebylo rozpoznáno až do 17. století.
- ↑ Hall, 27; Bull, 301–303; Gods, 185
- ↑ Hale, 714
- ↑ Robertson, 231–232; Bull, 303–304; Rosand (2010), 19–20; Royal, 222
- ↑ Bull, 304
- ↑ Royal, 222, citováno. Midasovy uši jsou „stěží naznačeny“, protože v devadesátých letech 20. století byla odstraněna pozdější přemalba; Andrea Schiavone (cca 1510–1563), Midasův soud asi 1548–50 Webová stránka královské sbírky
- ↑ Sohm, 97
- ↑ Penny, 251. Viz také Rosand (2010), 23–27 a Sohm, 96–98
- ↑ Penny, 252, ale viz jeho dřívější dopis v reakci na Gowinga (pod ním na webových stránkách), kde míří opačným směrem
- ↑ Penny, 252
- ↑ Rosand (2010), 24
- ↑ Viz Sohm, 97–98 pro další příklad
- ↑ Freedburg, 516
- ↑ Steer in Jaffé, 43. Pro podrobnější popis Tizianova pozdního stylu viz Steer, John, Venetian painting: A concise history, 139–144, 1970, London: Thames and Hudson (World of Art), ISBN 0500201013
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Bull, Malcolm, The Mirror of the Gods, How Renaissance Artists Rediscovered the Pagan Gods, Oxford UP, 2005, ISBN 0195219236
- Brotton, Jerry, The Sale of the Late King's Goods: Charles I and His Art Collection, 2007, Pan Macmillan, ISBN 9780330427098
- Freedburg, Sidney J.. Painting in Italy, 1500–1600, 3rd edn. 1993, Yale, ISBN 0300055870
- Glover, Michael, "Great Works: The Flaying of Marsyas (c. 1575), Titian", The Independent, 28 October 2010
- Gowing, Lawrence "Human Stuff", London Review of Books, Vol. 6 No. 2 · 2 February 1984, pages 13–14
- Hale, Sheila, Titian, His Life, 2012, Harper Press, ISBN 978-0-00717582-6
- Hall, James, Hall's Dictionary of Subjects and Symbols in Art, 1996 (2nd edn.), John Murray, ISBN 0719541476
- Held, Jutta, "Titian's Flaying of Marsyas: An Analysis of the Analyses", Oxford Art Journal 31, no. 2 (2008): 181–94, JSTOR
- Jaffé, David (ed), Titian, The National Gallery Company/Yale, London 2003, ISBN 1857099036
- Konečný, Lubomír: „Tiziano Vecellio zv. Tizian. Apollo a Marsyas“, in: Togner, Milan: Kroměřížská obrazárna: Katalog sbírky obrazů arcibiskupského zámku v Kroměříži, Kroměříž 1998, 410–421. online
- Matthews, David, "Titian's 'Flaying of Marsyas' as a Metaphor of Transformation", (originally published in The Salisbury Review, 1993)
- Paris Review: "Iris Murdoch’s Favorite Painting", by Dan Piepenbring, The Paris Review, July 15, 2015
- Penny, Nicholas, National Gallery Catalogues (new series): The Sixteenth Century Italian Paintings, Volume II, Venice 1540–1600, 2008, National Gallery Publications Ltd, ISBN 1857099133
- Richard, Paul "The Titian Tour de Force the 'Flaying of Marsyas' at the NGA ", 26 January 1986, The Washington Post
- Robertson, Giles, in Jane Martineau (ed), The Genius of Venice, 1500–1600, 1983, Royal Academy of Arts, London (cat #132)
- Rosand, David (2010), ""Most Musical of Mourners, Weep Again!": Titian's Triumph of Marsyas." Arion: A Journal of Humanities and the Classics, 17, no. 3 (2010): 17–43. JSTOR
- Rosand, David, (1985), "Exhibition Review: The Genius of Venice", Renaissance Quarterly, vol. 38, no. 2, 1985, pp. 290–304, JSTOR
- "Royal": Lucy Whitaker, Martin Clayton, The Art of Italy in the Royal Collection; Renaissance and Baroque, Royal Collection Publications, 2007, ISBN 978-1-902163-29-1
- "Sistine": Pietrangeli, Carlo, et al., The Sistine Chapel: The Art, the History, and the Restoration, 1986, Harmony Books/Nippon Television, ISBN 0-517-56274-X
- Sohm, Philip Lindsay, The Artist Grows Old: The Aging of Art and Artists in Italy, 1500–1800, 2007, Yale University Press, ISBN 0300121237, ISBN 9780300121230
- Wind, Edgar, Pagan Mysteries in the Renaissance, 1967 edn., Peregrine Books
- Neumann, Jaromír, Titian: "The Flaying of Marsyas", 1962, Spring art books (30 pages)
- Panofsky, Erwin, Problems in Titian, mostly Iconographic, 1969
- WANKOVÁ, Veronika. Apollo a Marsyas versus Pieta Rondanini. Srovnání pozdní tvorby Tiziana a Michelangela. Praha, 2008 [cit. 2018-02-10]. Bakalářská práce. Katolická teologická fakulta UK. Vedoucí práce Martin Zlatohlávek. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Apollo a Marsyas na Wikimedia Commons