Wikipedista:Pavouk/Pískoviště/Filozofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Filozofie Blízkého východu[editovat | editovat zdroj]

Předislámská filozofie[editovat | editovat zdroj]

Podle asyriologa Marca Van de Mieroopa byla babylónská filozofie vysoce rozvinutým myšlenkovým systémem s jedinečným přístupem k poznání a zaměřením na písmo, lexikografii, věštění a právo.[1] jednalo se také o dvojjazyčnou intelektuální kulturu, založenou na sumerštině a akkadštině.[2]

Stránka z Ptahhotepových Maxim, tradičně připisovaných vezírovi Ptahhotepovi (asi 2375-2350 př. n. l.).

Raná mudroslovná literatura z oblasti Úrodného půlměsíce byla žánrem, který se snažil poučit lidi o etickém jednání, praktickém životě a ctnostech prostřednictvím příběhů a přísloví. Ve starověkém Egyptě byly tyto texty známé jako sebajt ("učení") a mají zásadní význam pro naše chápání staroegyptské filozofie. Nejznámějším z těchto textů jsou Ptahhotepovy maximy.[3] Teologie a kosmologie byly ústředními tématy egyptského myšlení. Patrně nejstarší forma monoteistické teologie se objevila také v Egyptě, a to se vznikem amarnské teologie (neboli atenismu) panovníka Achnatona (14. století př. n. l.), podle níž bylo jediným bohem sluneční božstvo stvoření Atona. Egyptolog Jan Assmann to označil za "monoteistickou revoluci", ačkoli se opírala i o předchozí vývoj egyptského myšlení, zejména o "novou sluneční teologii" založenou kolem Amona-Re.[4][5] Tento teologický vývoj ovlivnil i poamarnskou raménskou teologii, která si zachovala zaměření na jediné stvořitelské sluneční božstvo (i když bez přímého odmítání ostatních bohů, kteří jsou nyní považováni za projevy hlavního slunečního božstva). V tomto období se také rozvinula koncepce ba (duše) a jejího vztahu k bohu.[5]

Židovská filozofie a křesťanská filozofie jsou nábožensko-filozofické tradice, které se vyvinuly jak na Blízkém východě, tak v Evropě a které obě sdílejí některé rané judaistické texty (především Tanach) a monoteistické názory. Židovští myslitelé, jako byli geonimové z talmudských akademií v Babylónii a rabín Maimonides, se zabývali řeckou a islámskou filozofií. Pozdější židovská filozofie se dostala pod silný západní intelektuální vliv a zahrnuje díla Mosese Mendelssohna, který předznamenal haskalu (židovské osvícenství), židovský existencialismus a reformní judaismus.[6][7]

Různé tradice gnosticismu, které byly ovlivněny řeckými i abrahámovskými proudy, vznikly kolem prvního století našeho letopočtu a kladly důraz na duchovní poznání (gnózi).[8]

Předislámská íránská filozofie začíná dílem Zarathuštry, jednoho z prvních propagátorů monoteismu a také dualismu mezi dobrem a zlem.[9] Tato dualistická kosmogonie ovlivnila pozdější íránský vývoj, jako je manicheismus, mazdakismus a zurvanismus.[10][11]

Islámská filozofie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce Islámská filozofie.
Íránský portrét Avicenny na stříbrné váze. Byl jedním z nejvlivnějších filozofů islámského zlatého věku.

Islámská filozofie je filozofické dílo vycházející z islámské tradice a je většinou psáno v arabštině. Čerpá z islámského náboženství i z řecko-římské filozofie. Po muslimských výbojích se díky překladatelskému hnutí (od poloviny 8. do konce 10. století) stala díla řecké filozofie dostupná i v arabštině.[12]

Raná islámská filozofie rozvíjela řecké filozofické tradice v nových inovativních směrech. Tato intelektuální činnost zahájila tzv. islámský zlatý věk. Dva hlavní proudy raného islámského myšlení jsou kalám, který se zaměřuje na islámskou teologii, a falsafa, která vycházela z aristotelismu a novoplatonismu. Aristotelovo dílo mělo velký vliv na filozofy, jako byli al-Kindí (9. století), Avicenna (980 - červen 1037) a Averroes (12. století). Jiní, jako například Al-Ghazálí, byli k metodám islámských aristoteliků velmi kritičtí a jejich metafyzické myšlenky považovali za kacířské. Islámští myslitelé jako Ibn al-Hajthám a al-Birúní rovněž rozvíjeli vědeckou metodu, experimentální medicínu, teorii optiky a právní filozofii. Ibn Chaldún byl vlivným myslitelem v oblasti filozofie dějin.

Islámské myšlení také hluboce ovlivnilo evropský intelektuální vývoj, zejména prostřednictvím Averroesových komentářů k Aristotelovi. Mongolské vpády a jejich zničení Bagdádu v roce 1258 jsou často považovány za konec Zlatého věku.[13] Několik škol islámské filozofie se však rozvíjelo i po skončení Zlatého věku a patří k nim proudy jako iluminátská filozofie, súfijská filozofie a transcendentní teozofie.

V 19. a 20. století se v arabském světě objevilo hnutí Nahda (doslova znamená "Probuzení"; známé také jako "arabská renesance"), které mělo značný vliv na současnou islámskou filozofii.

Východní filozofie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce Východní filozofie.

Indická filozofie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce Indická filozofie.
Ǎdi Šankara je jedním z nejčastěji studovaných hinduistických filozofů[14][15]

Indická filozofie (v sanskrtu: darśana, doslova "úhel pohledu", "perspektiva")[16] označuje rozmanité filozofické tradice, které vznikaly od starověku na indickém subkontinentu. Indické filozofické tradice sdílejí různé klíčové pojmy a myšlenky, které jsou různými tradicemi různě definovány a přijímány či odmítány. Patří mezi ně pojmy jako dharma, karma, pramáth, dukkha, sansára a mókša.[17][18]

Jedny z nejstarších dochovaných indických filozofických textů jsou upanišady z pozdního védského období (1000-500 př. n. l.), které jsou považovány za uchovatele myšlenek bráhmanismu. Indické filozofické tradice se běžně seskupují podle vztahu k védám a myšlenkám v nich obsažených. Džinismus a buddhismus vznikly na konci védského období, zatímco různé tradice sdružené pod hinduismem většinou vznikly jako nezávislé tradice po védském období. Hinduisté sami obecně dělí indické filozofické tradice buď na ortodoxní (āstika), nebo heterodoxní (nāstika) podle toho, zda uznávají autoritu véd a v nich obsažených teorií o bráhmanu a átmanu.[19][20]

Školy, které se hlásí k myšlenkám upanišad, takzvané "ortodoxní" nebo "hinduistické" tradice, se často dělí na šest daršan neboli filozofií: Sánkhja, Jóga, Njája, Vaišéšika, Mimámsa a Védánta.[21]

Učení véd a upanišad bylo těmito šesti školami hinduistické filozofie vykládáno různě, s různou mírou překrývání. Podle Čadhy (2015) představují "soubor filozofických názorů, které mají společné textové spojení"[22] a zároveň odrážejí toleranci k různým filozofickým výkladům v rámci hinduismu, přičemž sdílejí stejný základ.[pozn. 1]

Hinduističtí filozofové šesti ortodoxních škol rozvíjeli systémy epistemologie (pramana) a zkoumali témata jako metafyzika, etika, psychologie (guṇa), hermeneutika a soteriologie v rámci védského poznání, přičemž předkládali různorodý soubor interpretací.[23][24][25][26] Obecně pojmenovaných šest ortodoxních škol představovalo konkurenční filozofické tradice toho, co bylo nazýváno "hinduistickou syntézou" klasického hinduismu.[27][28][29]

Existují také další myšlenkové školy, které jsou často považovány za "hinduistické", i když ne nutně ortodoxní (protože mohou přijímat jako normativní různá písma, např. šajvistické agamy a tantry), patří k nim různé školy šivaismu, např. pašupati, šivaistická siddhanta, neduální tantrický šavismus (tj. Trika, Kaula atd.).[30]

Podobenství o slepcích a slonovi ilustruje důležité džinistické učení anekántaváda.

"Hinduistické" a "ortodoxní" tradice jsou často stavěny do protikladu k "neortodoxním" tradicím (nāstika, doslova "ti, kteří odmítají"), ačkoli toto označení nepoužívají samotné "neortodoxní" školy. Tyto tradice odmítají Védy jako autoritativní a často odmítají hlavní pojmy a myšlenky, které jsou široce přijímány ortodoxními školami (např. Átman, Brahman a Íšvara).[31] Mezi tyto neortodoxní školy patří džinismus (přijímá átman, ale odmítá Íšvaru, Védy a Brahmy), buddhismus (odmítá všechny ortodoxní koncepty kromě znovuzrození a karmy), čárváka (materialisté, kteří odmítají i znovuzrození a karmu) a ádžívika (známá svým učením o osudu).[31][32][33][34][35][pozn. 2][36][37]

Džinistická filozofie je jednou z pouhých dvou přežívajících "neortodoxních" tradic (spolu s buddhismem). Obecně přijímá koncept trvalé duše (dživa) jako jedné z pěti astik (věčné, nekonečné kategorie, které tvoří podstatu existence). Další čtyři jsou dhárma, adharma, ākāśa ("prostor") a pudgala ("hmota"). Podle džinistického myšlení je veškerá existence cyklická, věčná a nestvořená.[38][39]

Mezi nejdůležitější prvky džinistické filozofie patří džinistická teorie karmy, učení o nenásilí (ahinsá) a teorie "mnohostrannosti" neboli anekántaváda. Tattvartha sútra je nejstarším známým, nejobsáhlejším a nejautoritativnějším souhrnem džinistické filozofie.[40][41]

Buddhistická filozofie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce Buddhistická filozofie.
Mniši debatující v klášteře Sera v Tibetu, 2013. Podle Jana Westerhoffa představovaly "veřejné debaty nejdůležitější a nejviditelnější formy filozofické výměny" ve staroindickém intelektuálním životě[42]:s.13

Buddhistická filozofie začíná myšlením Gautamy Buddhy (asi mezi 6. a 4. stoletím př. n. l.) a je zachycena v raných buddhistických textech. Vznikla v indické oblasti Magadha a později se rozšířila do zbytku indického subkontinentu, východní Asie, Tibetu, střední Asie a jihovýchodní Asie. V těchto oblastech se buddhistické myšlení vyvinulo do různých filozofických tradic, které používaly různé jazyky (např. tibetštinu, čínštinu a pálijštinu). Buddhistická filozofie jako taková je transkulturním a mezinárodním fenoménem.

Dominantní buddhistické filozofické tradice ve východoasijských zemích vycházejí především z indického mahájánového buddhismu. V zemích jihovýchodní Asie, jako je Srí Lanka, Barma a Thajsko, převládá filozofie théravádské školy.

Protože neznalost pravé podstaty věcí je považována za jeden z kořenů utrpení (dukkha), zabývá se buddhistická filozofie epistemologií, metafyzikou, etikou a psychologií. Buddhistické filozofické texty je také třeba chápat v kontextu meditačních praktik, které mají přinést určité kognitivní změny.[42]:s.8 Klíčové inovativní koncepty zahrnují Čtyři ušlechtilé pravdy jako analýzu dukkhy, aničči (pomíjivosti) a anatta (ne-já).[pozn. 3][43]

Po Buddhově smrti začaly různé skupiny systematizovat jeho hlavní učení a nakonec vytvořily ucelené filozofické systémy označované jako abhidharma.[42]:s.37 V návaznosti na abhidharmovské školy rozvinuli indičtí mahájánoví filozofové jako Nágardžuna a Vasubandhu teorie šúnjatá ("prázdnota všech jevů") a vijñapti-matra ("pouze zdání"), což je forma fenomenologie nebo transcendentálního idealismu. Dignágova škola pramany ("prostředky poznání") propagovala propracovanou formu buddhistické epistemologie.

Ve starověké a středověké Indii existovala řada škol, podškol a tradic buddhistické filozofie. Podle oxfordského profesora buddhistické filosofie Jana Westerhoffa byly hlavními indickými školami v období 300 př. n. l. až 1000 n. l.:[42]:s.xxiv tradice mahásághiky (dnes již zaniklá), školy sthavíry (jako Sarvástiváda, Vibhajjáváda a Pudgaláváda) a školy mahájány. Mnohé z těchto tradic se studovaly i v jiných oblastech, například ve Střední Asii a Číně, kam je přinesli buddhističtí misionáři.

Po vymizení buddhismu z Indie se část těchto filozofických tradic dále rozvíjela v tibetské buddhistické tradici, východoasijské buddhistické tradici a théravádové buddhistické tradici.[44][45]

Východoasijská filozofie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránkách čínská filozofie, korejská filozofie, japonská filozofie a východní filozofie.
Ochutnávači octa (Japonsko, období Edo, 1802-1816) od Kanō Isen'in, zobrazující tři významné filozofické osobnosti východoasijského myšlení: Buddhu, Konfucia a Lao-c’.
Socha neokonfuciánského učence Ču Si v Akademii Bílé jelení jeskyně v pohoří Lu-šan.

Východoasijské filozofické myšlení začalo ve starověké Číně a čínská filozofie začíná za dynastie Západní Ču a v následujících obdobích po jejím pádu, kdy vzkvétalo "sto myšlenkových škol" (6. století až 221 př. n. l.)[46][47] Toto období se vyznačovalo významným intelektuálním a kulturním rozvojem a došlo v něm ke vzniku hlavních čínských filozofických škol, jako je konfucianismus (známý také jako ruismus), legismus a taoismus, a také mnoha dalších méně vlivných škol, jako je mohismus a naturalismus. Tyto filozofické tradice rozvíjely metafyzické, politické a etické teorie, jako je tao, jin a jang, ren a li.

Tyto myšlenkové směry se dále rozvíjely za vlády dynastie Chan (206 př. n. l. - 220 n. l.) a Tchang (618-907 n. l.) a vytvořily nové filozofické směry, jako je Xuanxue (nazývaný také neotaoismus) a neokonfucianismus. Neokonfucianismus byl synkretickou filozofií, která zahrnovala myšlenky různých čínských filozofických tradic, včetně buddhismu a taoismu. Neokonfucianismus začal dominovat vzdělávacímu systému za dynastie Sung (960-1297) a jeho myšlenky sloužily jako filozofický základ císařských zkoušek pro učenou úřednickou třídu. Mezi nejvýznamnější neokonfuciánské myslitele patří tchangští učenci Chan Jü a Li Ao a sungští myslitelé Ču Tun-i (1017-1073) a Ču Si ( 1130-1200). Ču Si sestavil konfuciánský kánon, který se skládá ze Čtyř knih (Velké učení, Cesta středu, Konfuciovy Hovory a Meng-c’). Mingský učenec Wang Jang-ming (1472-1529) je rovněž pozdějším, ale významným filozofem této tradice.

Buddhismus se do Číny začal dostávat za dynastie Chan postupným šířením po Hedvábné stezce[48] a díky domácím vlivům se vyvinuly odlišné čínské formy (např. čchan/zen), které se rozšířily po celé východoasijské kulturní sféře.

Čínská kultura měla velký vliv na tradice ostatních východoasijských států a její filozofie přímo ovlivnila korejskou, vietnamskou a japonskou filozofii.[49] Za pozdějších čínských dynastií, jako byla dynastie Ming (1368-1644), a také za korejské dynastie Čoson (1392-1897) se dominantní myšlenkovou školou stal obrozený neokonfucianismus vedený mysliteli, jako byl Wang Jang-ming (1472-1529), který byl podporován císařským státem. V Japonsku byl konfuciánskou filozofií silně ovlivněn také šógunát Tokugawa (1603-1867).[50] Konfucianismus dodnes ovlivňuje myšlenky a světonázor národů čínské kulturní sféry.

V novověku do něj čínští myslitelé začlenili myšlenky západní filozofie. Čínská marxistická filozofie se rozvíjela pod vlivem Mao Ce-tunga, zatímco čínský pragmatismus se rozvíjel za Chu Š’. Ve 20. století se také začaly znovu prosazovat staré tradiční filozofie. Například nové konfuciánství, vedené osobnostmi, jako byl Xiong Shili, se stalo poměrně vlivným. Podobně humanistický buddhismus je nedávným modernistickým buddhistickým hnutím.

Moderní japonské myšlení se mezitím rozvíjelo pod silnými západními vlivy, jako bylo studium západních věd (Rangaku) a modernistická intelektuální společnost Mejrokuša, která čerpala z evropského osvícenského myšlení a prosazovala liberální reformy i západní filozofie, jako je liberalismus a utilitarismus. Dalším proudem v moderní japonské filozofii byla tradice "národních studií" (Kokugaku). Tento intelektuální směr se snažil studovat a propagovat staré japonské myšlení a kulturu. Myslitelé Kokugaku, jako byl Motoori Norinaga, se snažili o návrat k čisté japonské tradici, kterou nazývali šintoismus a kterou považovali za neposkvrněnou cizími prvky.

Během 20. století se ze západní fenomenologie a středověké japonské buddhistické filozofie, například Dógenovy, vyvinula Kjótská škola, vlivná a jedinečná japonská filozofická škola.

Africká filozofie[editovat | editovat zdroj]

Africká filozofie je filozofie vytvořená Afričany, filozofie, která prezentuje africké pohledy na svět, myšlenky a témata, nebo filozofie, která používá odlišné africké filozofické metody. Moderní africké myšlení se zabývá etnofilozofií, tj. definováním samotného významu africké filozofie a jejích jedinečných charakteristik a toho, co znamená být Afričanem.[51]

Během 17. století se v etiopské filozofii rozvinula silná literární tradice, jejímž příkladem je Zera Yacob. Dalším raným africkým filozofem byl Anton Wilhelm Amo (asi 1703-1759), který se stal uznávaným filozofem v Německu. Mezi výrazné africké filozofické myšlenky patří Ujamaa, bantuská idea "síly", Négritude, panafrikanismus a Ubuntu. Současné africké myšlení zaznamenalo také rozvoj profesionální filozofie a afrikanistické filozofie, filozofické literatury africké diaspory, která zahrnuje proudy, jako je černošský existencialismus Afroameričanů. Někteří současní afričtí myslitelé byli ovlivněni marxismem, afroamerickou literaturou, kritickou teorií, kritickou rasovou teorií, postkolonialismem a feminismem.

Domorodá americká filozofie[editovat | editovat zdroj]

Aztécký filozof Tlamatini pozorující hvězdy, z Mendozova kodexu

Domorodé americké filozofické myšlení se skládá z široké škály názorů a tradic různých amerických kultur. Mezi některými indiánskými komunitami ve Spojených státech amerických existuje víra v metafyzický princip zvaný "Velký duch" (siusky: wakan tanka; algonkinsky: gitche manitou). Dalším široce sdíleným pojmem byl pojem orenda ("duchovní síla"). Podle Whiteleyho (1998) je pro původní obyvatele Ameriky "mysl kriticky informována transcendentálními zkušenostmi (sny, vizemi atd.) i rozumem."[52] Praktiky, které umožňují přístup k těmto transcendentálním zkušenostem, se označují jako šamanismus. Dalším rysem domorodého amerického světonázoru bylo rozšíření etiky na nelidská zvířata a rostliny.[52][53]

V Mezoamerice byla nahuaská filozofie intelektuální tradicí, kterou rozvíjeli jedinci nazývaní tlamatini ("ti, kteří něco vědí")[54] a její myšlenky se dochovaly v různých aztéckých kodexech a fragmentárních textech. Někteří z těchto filozofů jsou známí podle jména, například Nezahualcóyotl, Aquiauhtzin, Xayacamach, Tochihuitzin coyolchiuhqui a Cuauhtencoztli[55][56]. Tito autoři byli také básníky a některá jejich díla se dochovala v původním nahuatlu (aztéčtině).[55][56]

Aztéčtí filozofové rozvíjeli teorie metafyziky, epistemologie, hodnot a estetiky. Aztécká etika se zaměřovala na hledání tlamatiliztli ("poznání", "moudrost"), které bylo založeno na umírněnosti a rovnováze ve všech činech, jak je uvedeno v nahuatském přísloví "střední dobro je nezbytné".[57] Nahuatský světonázor představoval koncept nejvyšší univerzální energie nebo síly zvané Ōmeteōtl ("Dvojí kosmická energie"), která hledala způsob, jak žít v rovnováze s neustále se měnícím, "kluzkým" světem. Teorii teotl lze považovat za určitou formu panteismu.[57] Podle Jamese Maffieho nahuistická metafyzika předpokládala, že teotl je "jediná, vitální, dynamická, oživující, věčně se generující a seberegenerující, jakož i seberegenerující a sebeobnovující posvátná energie či síla".[56] Tato síla byla vnímána jako všeobjímající životní síla vesmíru a jako vesmír sám.[56]

Vyobrazení Pachacutiho uctívajícího Intiho (boha Slunce) v Coricancha, ve druhé kronice Martína de Murúa ze 17. století. Pachacuti byl významný incký vládce, spisovatel a básník.

Také Incká říše měla elitní třídu filozofů-učitelů označovaných jako amawtakuna nebo amautas, kteří byli důležití v inckém vzdělávacím systému jako učitelé filozofie, teologie, astronomie, poezie, práva, hudby, morálky a historie.[58][59] Mladí inčtí šlechtici se v těchto oborech vzdělávali na státní škole Yacha-huasi v Cuzco, kde se také učili umění kipu.[58] Incká filozofie (stejně jako širší kategorie andského myšlení) zastávala názor, že vesmír je oživován jedinou dynamickou životní silou (někdy označovanou jako camaquen nebo camac, ale také upani a amaya).[60] Tato jediná síla vzniká také jako soubor dvojích komplementárních, avšak protikladných sil.[60] Tyto " komplementární protiklady" se nazývají yanantin a masintin. Jsou vyjádřeny jako různé polarity či duality (např. muž-žena, tma-světlo, život a smrt, nahoře a dole), které vzájemně přispívají k harmonickému celku, jímž je vesmír, prostřednictvím procesu reciprocity a vzájemné výměny zvaného ayni.[61][60] Incký světonázor zahrnoval také víru v Boha stvořitele (virakoča) a reinkarnaci.[59]

Metody filozofie[editovat | editovat zdroj]

Metody filozofie jsou způsoby vedení filozofického zkoumání. Zahrnují techniky, jak dospět k filozofickému poznání a zdůvodnit filozofická tvrzení, a také principy používané pro výběr mezi konkurenčními teoriemi.[62][63][64] V průběhu dějin filozofie se používala velká škála metod. Mnohé z nich se výrazně liší od metod používaných v přírodních vědách tím, že nepoužívají experimentální data získaná pomocí měřicích přístrojů.[65][66][67] Volba vlastní metody má obvykle důležité důsledky jak pro způsob konstrukce filozofických teorií, tak pro argumenty uváděné pro ně nebo proti nim.[63][68][69] Tato volba je často vedena epistemologickými úvahami o tom, co představuje filozofický důkaz, jakou oporu nabízí a jak jej získat.[65][63][70] Různé neshody na úrovni filozofických teorií mají svůj zdroj v metodologických neshodách a objevení nových metod má často důležité důsledky jak pro to, jak filozofové provádějí svůj výzkum, tak pro to, jaká tvrzení obhajují.[71][64][63] Někteří filozofové se věnují většině svého teoretizování pomocí jedné konkrétní metody, zatímco jiní používají širší škálu metod podle toho, která z nich se nejlépe hodí pro konkrétní zkoumaný problém.[66][72]

Významnou metodou filozofie je metodologický skepticismus. Jejím cílem je dospět k naprosto jistým prvním principům pomocí systematického pochybování, aby se určilo, které principy filozofie jsou nepochybné.[73] Geometrická metoda se snaží vybudovat ucelený filozofický systém na základě malého souboru takových axiomů. Činí tak pomocí deduktivního uvažování, aby rozšířila jistotu svých axiomů na systém jako celek.[74][75] Fenomenologové usilují o jisté poznání o říši jevení. Činí tak tím, že pozastavují své soudy o vnějším světě, aby se zaměřili na to, jak se věci jeví nezávisle na jejich základní realitě, což je technika známá jako epoché.[76][64] Konceptuální analýza je známou metodou analytické filozofie. Jejím cílem je objasnit význam pojmů jejich analýzou na základní složky.[77][78][79] Další metoda často používaná v analytické filozofii je založena na zdravém rozumu. Vychází z obecně přijímaných přesvědčení a snaží se z nich vyvodit zajímavé závěry, které často používá v negativním smyslu ke kritice filozofických teorií, které jsou příliš vzdálené tomu, jak danou problematiku vidí běžný člověk.[67][80][81] Je to velmi podobné tomu, jak filozofie přirozeného jazyka řeší filozofické otázky zkoumáním toho, jak se používá přirozený jazyk.[64][82][83]

Různé metody ve filozofii přikládají zvláštní význam intuicím, tj. neinferenčním dojmům o správnosti konkrétních tvrzení nebo obecných principů,[71][84] například hrají důležitou roli v myšlenkových experimentech, které využívají kontrafaktuální myšlení k posouzení možných důsledků představované situace. Tyto předpokládané důsledky pak mohou být použity k potvrzení nebo vyvrácení filozofických teorií.[85][86][77] Intuice využívá také metoda reflexivní rovnováhy. Snaží se vytvořit koherentní postoj k určitému problému zkoumáním všech relevantních přesvědčení a intuicí, z nichž některé je často třeba vyřadit nebo přeformulovat, aby se dospělo ke koherentní perspektivě.[71][87][88] Pragmatici zdůrazňují význam konkrétních praktických důsledků pro posouzení, zda je filozofická teorie pravdivá, nebo nepravdivá.[89][90] Experimentální filozofie je poměrně nedávného původu. Její metody se od většiny ostatních metod filozofie liší tím, že se snaží odpovědět na filozofické otázky shromažďováním empirických dat podobně jako sociální psychologie a kognitivní vědy.

Filozofický pokrok[editovat | editovat zdroj]

Mnohé filozofické debaty, které začaly už ve starověku, se vedou dodnes. Britský filozof Colin McGinn tvrdí, že během tohoto období nedošlo k žádnému filozofickému pokroku.[91] Australský filozof David Chalmers naopak vidí pokrok ve filozofii podobně jako ve vědě.[168] Mezitím Talbot Brewer, profesor filozofie na University of Virginia, tvrdí, že "pokrok" je špatným měřítkem pro posuzování filozofické činnosti.[169] Podle něj je "pokrok" špatným měřítkem pro posuzování filozofické činnosti.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Sharma. A Hindu Perspective on the Philosophy of Religion. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2020. ISBN 978-1-349-20797-8.  „ Postoj k existenci Boha se v hinduistické náboženské tradici liší. To nemusí být zcela neočekávané vzhledem k toleranci k názorové rozmanitosti, kterou je tato tradice známá. Ze šesti ortodoxních systémů hinduistické filosofie se tedy pouze tři zabývají touto otázkou dosti podrobně. Jedná se o myšlenkové směry známé jako njája, jóga a teistické formy védánty.“ (str. 1-2).
  2. ↑ Wynne, Alexander. 2011. "The ātman and its negation." Journal of the International Association of Buddhist Studies 33(1–2):103–05. "Popírání toho, že člověk má "já" nebo "duši", je pravděpodobně nejznámějším buddhistickým učením. Je jistě jeho nejvýraznější, jak zdůraznil Gunapala Piyasena Malalasekera: "Ve svém popírání jakékoli skutečné trvalé duše nebo Já stojí buddhismus osamoceně." V tomto případě se jedná o popírání duše nebo Já. Podobný moderní sinhálský pohled vyjádřil Walpola Rahula: "Buddhismus je v dějinách lidského myšlení jedinečný v tom, že popírá existenci takové Duše, Já nebo Átmana. Učení o "žádném Já" nebo "žádné duši" (v sánskrtu: anātman; v páli: anattan) je obzvláště pozoruhodné pro své široké přijetí a historickou trvanlivost. Bylo to standardní přesvědčení prakticky všech starověkých škol indického buddhismu (významnou výjimkou jsou pudgalávádinové) a přetrvalo beze změny až do moderní doby..... [O]ba názory se odrážejí v moderním théravádinském pohledu Mahási Sayadawa, že "neexistuje žádná osoba ani duše", a v moderním mahájánovém pohledu čtrnáctého dalajlamy, že "[B]udha učil, že ... naše víra v nezávislé já je hlavní příčinou veškerého utrpení".
  3. ↑ Gombrich, Richard. Theravada Buddhism. [s.l.]: Routledge, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 August 2019. ISBN 978-1-134-90352-8.  "Veškerá fenomenální existence [v buddhismu] má tři vzájemně propojené charakteristiky: pomíjivost, utrpení a nedostatek duše či podstaty." (s. 47).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia (2015), pp. vii-viii, 187-188. Princeton University Press. ISBN 978-0691157184
  2. ↑ Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia (2015), p. 218. Princeton University Press. ISBN 978-0691157184
  3. ↑ Lichtheim, Miriam. "Ancient Egyptian Literature, Volume II: The New Kingdom", pp. 61 ff. University of California Press, 1976, ISBN 0-520-03615-8
  4. ↑ Najovits, Simson (2004). Egypt, the Trunk of the Tree, A Modern Survey of and Ancient Land, Vol. II. p. 131. New York: Algora Publishing. ISBN 978-0875862569.
  5. ↑ a b Assmann, Jan. Theological Responses to Amarna. May 2020/https://web.archive.org/web/20200518232700/http://archiv.ub.uni-heidelberg.de/propylaeumdok/2354/1/Assmann_Theological_responses_to_Amarna_2004.pdf Archivováno 18. 5. 2020 na Wayback Machine. Originalveröffentlichung in: Gary N. Knoppers, Antoine Hirsch (Hg.), Egypt, Israel, and the Ancient Mediterranean World. Studies in Honor of Donald B. Redford, Leiden/Boston 2004, S. 179-191
  6. ↑ FRANK, Daniel; LEAMAN, Oliver. History of Jewish Philosophy. [s.l.]: Routledge, 2005-10-20. Dostupné online. ISBN 978-1-134-89435-2. (anglicky) 
  7. ↑ BARTHOLOMEW, Craig G.; GOHEEN, Michael W. Christian Philosophy: A Systematic and Narrative Introduction. [s.l.]: Baker Academic, 2013-10-15. Dostupné online. ISBN 978-1-4412-4471-0. (anglicky) 
  8. ↑ CHURTON, Tobias. Gnostic Philosophy: From Ancient Persia to Modern Times. [s.l.]: Simon and Schuster, 2005-01-25. Dostupné online. ISBN 978-1-59477-767-7. (anglicky) 
  9. ↑ NASR, S. H.; AMINRAZAVI, Mehdi; JOZI, M. R. An Anthology of Philosophy in Persia, Vol. 2: Ismaili Thought in the Classical Age. [s.l.]: Bloomsbury Academic, 2008-09-30. Dostupné online. ISBN 978-1-84511-542-5. (anglicky) 
  10. ↑ KEDDIE, Nikki R. Iran: Religion, Politics and Society: Collected Essays. [s.l.]: Routledge, 2013-10-28. Dostupné online. ISBN 978-1-136-28041-2. (anglicky) 
  11. ↑ DE BLOIS, François. Dualism in Iranian and Christian Traditions. Journal of the Royal Asiatic Society. 2000, s. 1–19. Dostupné online. ISSN 1356-1863. DOI 10.1017/S1356186300011913. JSTOR 25187928. S2CID 162835432. 
  12. ↑ Gutas, Dimitri (1998). Greek Thought, Arabic Culture: The Graeco-Arabic Translation Movement in Baghdad and Early Abbasid Society (2nd-4th/8th-10th centuries). Routledge. pp. 1–26.
  13. ↑ Cooper, William W.; Yue, Piyu (2008). Challenges of the Muslim world: present, future and past. Emerald Group Publishing. ISBN 978-0-444-53243-5. Retrieved 2014-04-11.
  14. ↑ N.V. Isaeva. Shankara and Indian Philosophy. [s.l.]: State University of New York Press, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 January 2020. ISBN 978-0-7914-1281-7. OCLC 24953669 S. 1–5. 
  15. ↑ John Koller. Routledge Companion to Philosophy of Religion. Redakce Chad Meister and Paul Copan. [s.l.]: Routledge, 2013. ISBN 978-1-136-69685-5. DOI 10.4324/9780203813010. Kapitola Shankara. 
  16. ↑ Johnson, W. J. 2009. "darśana March 2021/https://web.archive.org/web/20210309015018/https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095700856 Archivováno 9. 3. 2021 na Wayback Machine.." Oxford Reference. From: "darśan(a) September 2020/https://web.archive.org/web/20200903141043/https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref/9780198610250.001.0001/acref-9780198610250-e-710 Archivováno 3. 9. 2020 na Wayback Machine.." In A Dictionary of Hinduism, edited by W. J. Johnson. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780191726705. DOI:10.1093/acref/9780198610250.001.0001.
  17. ↑ Young. The World's Religions: Worldviews and Contemporary Issues. [s.l.]: Pearson Prentice Hall, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2019. ISBN 978-0-13-183010-3. S. 61–64, 78–79. 
  18. ↑ MITTAL, Sushil; THURSBY, Gene. Religions of India: An Introduction. [s.l.]: Taylor & Francis, 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2019. ISBN 978-1-134-79193-4. S. 3–5, 15–18, 53–55, 63–67, 85–88, 93–98, 107–15. 
  19. ↑ Bowker, John. Oxford Dictionary of World Religions. S. 259.
  20. ↑ Doniger, Wendy. On Hinduism. [s.l.]: Oxford University Press, 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2017. ISBN 978-0-19-936008-6. S. 46. 
  21. ↑ Kesarcodi-Watson. Hindu Metaphysics and Its Philosophies: Śruti and Darsána. International Philosophical Quarterly. 1978, s. 413–432. DOI 10.5840/ipq197818440. 
  22. ↑ Chadha, M. 2015. The Routledge Handbook of Contemporary Philosophy of Religion, edited by G. Oppy. London: Routledge, ISBN 978-1844658312. pp. 127–28.
  23. ↑ FRAZIER, Jessica. The Continuum companion to Hindu studies. London: Continuum, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-8264-9966-0. S. 1–15. 
  24. ↑ Olson, Carl. 2007. The Many Colors of Hinduism: A Thematic-historical Introduction. Rutgers University Press. ISBN 978-0813540689. pp. 101–19.
  25. ↑ Deutsch, Eliot. 2000. S. 245–48 in Philosophy of Religion: Indian Philosophy 4, edited by R. Perrett. Routledge, ISBN 978-0815336112.
  26. ↑ Grimes, John A. A Concise Dictionary of Indian Philosophy: Sanskrit Terms Defined in English. Albany: State University of New York Press. ISBN 978-0791430675. p. 238.
  27. ↑ Hiltebeitel, Alf. 2007. "Hinduism." In The Religious Traditions of Asia: Religion, History, and Culture, edited by J. Kitagawa. London: Routledge.
  28. ↑ Minor, Robert. 1986. Modern Indian Interpreters of the Bhagavad Gita. Albany: State University of New York Press. ISBN 0-88706-297-0. pp. 74–75, 81.
  29. ↑ Doniger. Bhagavad Gita [online]. 2018 [cit. 2018-11-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 August 2018. 
  30. ↑ Cowell and Gough (1882, Translators), The Sarva-Darsana-Samgraha or Review of the Different Systems of Hindu Philosophy by Madhva Acharya, Trubner's Oriental Series
  31. ↑ a b Bilimoria, P. 2000. Indian Philosophy, edited by R. Perrett. London: Routledge. ISBN 978-1135703226. p. 88.
  32. ↑ R Bhattacharya (2011), Studies on the Carvaka/Lokayata, Anthem, ISBN 978-0857284334, pp. 53, 94, 141–142
  33. ↑ Johannes Bronkhorst (2012), Free will and Indian philosophy, Antiquorum Philosophia: An International Journal, Roma Italy, Volume 6, pp. 19–30
  34. ↑ James Lochtefeld, "Ajivika", The Illustrated Encyclopedia of Hinduism, Vol. 1: A–M, Rosen Publishing. ISBN 978-0823931798, p. 22
  35. ↑ AL Basham (2009), History and Doctrines of the Ajivikas – a Vanished Indian Religion, Motilal Banarsidass, ISBN 978-8120812048, Chapter 1
  36. ↑ K. N. Jayatilleke. 2010. Early Buddhist Theory of Knowledge, ISBN 978-8120806191. pp. 246–49, note 385 onwards.
  37. ↑ Dundas, Paul. 2002. The Jains (2nd ed.). London: Routledge. ISBN 978-0415266055. pp. 1–19, 40–44.
  38. ↑ Hemacandra. The Lives of the Jain Elders. [s.l.]: Oxford University Press, 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 December 2016. ISBN 978-0-19-283227-6. S. 258–60. 
  39. ↑ Tiwari. Comparative Religion. [s.l.]: Motilal Banarsidass, 1983. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 December 2016. ISBN 978-81-208-0293-3. S. 78–83. 
  40. ↑ JAINI, Padmanabh S. The Jaina Path of Purification. [s.l.]: Motilal Banarsidass, 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 February 2020. ISBN 81-208-1578-5. S. 81–83. 
  41. ↑ Umāsvāti 1994 [c. 2nd – 5th century]. That Which Is: Tattvartha Sutra. August 2020/https://web.archive.org/web/20200806142119/https://books.google.ca/books?id=0Rw4RwN9Q1kC&printsec=frontcover&source=gbs_atb#v=onepage&q&f=false Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine., translated by N. Tatia. Harper Collins. ISBN 978-0-06-068985-8. pp. xvii–xviii.
  42. ↑ a b c d Westerhoff, Jan. 2018. The Golden Age of Indian Buddhist Philosophy. Oxford: Oxford University Press.
  43. ↑ BUSWELL, Robert E. Jr.; LOPEZ, Donald S. Jr. The Princeton Dictionary of Buddhism. [s.l.]: Princeton University Press, 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 May 2020. ISBN 978-1-4008-4805-8. S. 42–47. 
  44. ↑ Dreyfus, Georges B. J. Recognizing Reality: Dharmakirti's Philosophy and Its Tibetan Interpretations (Suny Series in Buddhist Studies), 1997, p. 22.
  45. ↑ JeeLoo Liu, Tian-tai Metaphysics vs. Hua-yan Metaphysics A Comparative Study
  46. ↑ Garfield, Jay L., and William Edelglass, eds. 2011. "Chinese Philosophy." The Oxford Handbook of World Philosophy. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780195328998.
  47. ↑ EBREY, Patricia. The Cambridge Illustrated History of China. New York: Cambridge University Press, 2010. S. 42. 
  48. ↑ O'BRIEN, Barbara. How Buddhism Came to China: A History of the First Thousand Years. Learn Religions. June 25, 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 January 2021. (anglicky) 
  49. ↑ Chinese Religions and Philosophies [online]. [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 January 2021. (anglicky) 
  50. ↑ Perez, Louis G. (1998). The History of Japan, pp. 57–59. Westport, CT: Greenwood Press. ISBN 978-0-313-30296-1.
  51. ↑ Janz, Bruce B. 2009. Philosophy in an African Place. Plymouth, UK: Lexington Books. S. 74–79.
  52. ↑ a b Whiteley, Peter M. 1998. "Native American philosophy. August 2020/https://web.archive.org/web/20200806154717/https://www.rep.routledge.com/articles/thematic/native-american-philosophy/v-1 Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine.." Routledge Encyclopedia of Philosophy. Taylor & Francis. DOI:10.4324/9780415249126-N078-1.
  53. ↑ Pierotti, Raymond. 2003. "Communities as both Ecological and Social entities in Native American thought." Native American Symposium 5. Durant, OK: Southeastern Oklahoma State University. Archived from the original 4 April 2016.
  54. ↑ PORTILLA, Miguel León. Use of "Tlamatini" in Aztec Thought and Culture: A Study of the Ancient Nahuatl Mind – Miguel León Portilla. [s.l.]: [s.n.], 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2019. ISBN 9780806122953. 
  55. ↑ a b Leonardo Esteban Figueroa Helland (2012). Indigenous Philosophy and World Politics: Cosmopolitical Contributions from across the Americas. November 2021/https://web.archive.org/web/20211118140515/https://core.ac.uk/download/pdf/79564237.pdf Archivováno 18. 11. 2021 na Wayback Machine. Arizona State University.
  56. ↑ a b c d Maffie, James. Why Care about Nezahualcoyotl? Veritism and Nahua Philosophy. November 2021/https://web.archive.org/web/20211118140518/https://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.878.7615&rep=rep1&type=pdf Archivováno 18. 11. 2021 na Wayback Machine.. Philosophy of the Social Sciences, Vol. 32 No. 1, March 2002 71-91 2002 Sage Publications.
  57. ↑ a b Internet Encyclopedia of Philosophy. Aztec Philosophy. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2020. 
  58. ↑ a b Yeakel, John A. Accountant-Historians of the Incas. November 2021/https://web.archive.org/web/20211112153051/https://core.ac.uk/download/pdf/288024952.pdf Archivováno 12. 11. 2021 na Wayback Machine. Accounting Historians Journal Volume 10 Issue 2 Fall 1983 Article 3 1983.
  59. ↑ a b Adames, Hector Y.; Chavez-Dueñas, Nayeli Y. (2016) Cultural Foundations and Interventions in Latino/a Mental Health: History, Theory and within Group Differences. pp. 20-21. Routledge.
  60. ↑ a b c Maffie, James. "Pre-Columbian Philosophies", in Nuccetelli, Susana; Schutte, Ofelia; Bueno, Otávio (2013) A Companion to Latin American Philosophy, Wiley Blackwell.
  61. ↑ Webb, Hillary S. 2012. Yanantin and Masintin in the Andean World: Complementary Dualism in Modern Peru.
  62. ↑ MCKEON, R. New Catholic Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2022. Kapitola Methodology (Philosophy). 
  63. ↑ a b c d OVERGAARD, Søren; D’ORO, Giuseppina. The Cambridge Companion to Philosophical Methodology. [s.l.]: Cambridge University Press, 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2022. ISBN 978-1-107-54736-0. Kapitola Introduction, s. 1–10. 
  64. ↑ a b c d Enzyklopädie Philosophie. Redakce Sandkühler Hans Jörg. [s.l.]: Meiner, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2022. Kapitola Methode/Methodologie. 
  65. ↑ a b DALY, Christopher. An Introduction to Philosophical Methods. [s.l.]: Broadview Press, 20 July 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 July 2022. ISBN 978-1-55111-934-2. Kapitola Introduction. (anglicky) 
  66. ↑ a b WILLIAMSON, Timothy. 1. Introduction. [s.l.]: Oxford University Press, 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. ISBN 978-0-19-184724-0. 
  67. ↑ a b ICHIKAWA, Jonathan. Chris Daly: An Introduction to Philosophical Methods [online]. [cit. 2022-02-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. (anglicky) 
  68. ↑ NADO, Jennifer. How To Think About Philosophical Methodology. Journal of Indian Council of Philosophical Research. 1 September 2017, s. 447–463. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. ISSN 2363-9962. DOI 10.1007/s40961-017-0116-8. S2CID 171569977. (anglicky) 
  69. ↑ CAPPELEN, Herman; GENDLER, Tamar Szabó; HAWTHORNE, John. The Oxford Handbook of Philosophical Methodology. [s.l.]: [s.n.], 19 May 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 December 2020. ISBN 978-0-19-966877-9. DOI 10.1093/oxfordhb/9780199668779.013.34. Kapitola Preface. (anglicky) 
  70. ↑ DEVER, Josh. The Oxford Handbook of Philosophical Methodology. Redakce Cappelen Herman. [s.l.]: [s.n.], 19 May 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 December 2020. ISBN 978-0-19-966877-9. DOI 10.1093/oxfordhb/9780199668779.013.34. Kapitola What is Philosophical Methodology?. (anglicky) 
  71. ↑ a b c DALY, Chris. The Palgrave Handbook of Philosophical Methods. [s.l.]: Palgrave Macmillan UK, 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2022. ISBN 978-1-137-34455-7. DOI 10.1057/9781137344557_1. Kapitola Introduction and Historical Overview, s. 1–30. (anglicky) 
  72. ↑ HORWICH, Paul. The Oxford Handbook of Philosophical Methodology. Redakce Cappelen Herman. [s.l.]: Oxford, 19 May 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 December 2020. ISBN 978-0-19-966877-9. DOI 10.1093/oxfordhb/9780199668779.013.35. Kapitola Wittgenstein's Global Deflationism. (anglicky) 
  73. ↑ MALACHOWSKI, Alan. Methodological scepticism, metaphysics and meaning. International Journal of Philosophical Studies. 1 September 1993, s. 302–312. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. ISSN 0967-2559. DOI 10.1080/09672559308570774. 
  74. ↑ GOLDENBAUM, Ursula. Geometrical Method [online]. [cit. 2022-02-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. 
  75. ↑ NADLER, Steven. Spinoza's 'Ethics': An Introduction. [s.l.]: Cambridge University Press, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. ISBN 978-0-521-83620-3. Kapitola The geometric method, s. 35–51. 
  76. ↑ COGAN, John. Phenomenological Reduction, The [online]. [cit. 2022-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 April 2020. 
  77. ↑ a b EDER, Anna-Maria A.; LAWLER, Insa; VAN RIEL, Raphael. Philosophical methods under scrutiny: introduction to the special issue philosophical methods. Synthese. 1 March 2020, s. 915–923. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2022. ISSN 1573-0964. DOI 10.1007/s11229-018-02051-2. S2CID 54631297. (anglicky) 
  78. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené ShafferConditions není určen žádný text
  79. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené MacmillanPhilosophy není určen žádný text
  80. ↑ REYNOLDS, JACK. Common Sense and Philosophical Methodology: Some Metaphilosophical Reflections on Analytic Philosophy and Deleuze. The Philosophical Forum. 4 August 2010, s. 231–258. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. ISSN 0031-806X. DOI 10.1111/j.1467-9191.2010.00361.x. 
  81. ↑ philosophy of common sense [online]. [cit. 2022-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. (anglicky) 
  82. ↑ PARKER-RYAN, Sally. Ordinary Language Philosophy [online]. [cit. 2022-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. 
  83. ↑ ordinary language analysis [online]. [cit. 2022-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. (anglicky) 
  84. ↑ Intuitionism (ethics) [online]. [cit. 2022-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. (anglicky) 
  85. ↑ BROWN, James Robert; FEHIGE, Yiftach. Thought Experiments [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2019 [cit. 2021-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 November 2017. 
  86. ↑ GOFFI, Jean-Yves; ROUX, Sophie. On the Very Idea of a Thought Experiment. Thought Experiments in Methodological and Historical Contexts. Brill, 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 October 2021. 
  87. ↑ DANIELS, Norman. Reflective Equilibrium [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020 [cit. 2022-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 February 2022. 
  88. ↑ LITTLE, Daniel. Reflective Equilibrium and Justification. Southern Journal of Philosophy. 1984, s. 373–387. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 May 2022. DOI 10.1111/j.2041-6962.1984.tb00354.x. 
  89. ↑ MCDERMID, Douglas. Pragmatism [online]. [cit. 2022-02-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 May 2019. 
  90. ↑ BAWDEN, H. Heath. What is Pragmatism?. The Journal of Philosophy, Psychology and Scientific Methods. 1904, s. 421–427. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2022. ISSN 0160-9335. DOI 10.2307/2011902. JSTOR 2011902. 
  91. ↑ MCGINN, Colin. Problems in Philosophy: The Limits of Inquiry. 1st. vyd. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 1993. Dostupné online. ISBN 978-1-55786-475-8. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Pavouk/Pískoviště/Filozofie&oldid=23059505“