Epoché

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Slovem epoché, řecky „zdržení se“, vyjadřovali řečtí skeptici opatrný postoj odložení úsudku, snahu neunáhlit se a nepodlehnout prvnímu dojmu. V pyrrhonismu znamená dokonce radu nerozhodovat se vůbec, protože k tomu nemáme dostatečné vědění.

V Husserlově fenomenologii je epoché první krok fenomenologické redukce, totiž předběžné vyřazení („uzávorkování“, Einklammerung) nekriticky či naivně přijímaných předpokladů o vnímaném předmětu, především předpokladu jeho skutečnosti. Naše intence, přirozeně zaměřená na předmět sám, se totiž jaksi vrhá na tento předmět a tudíž si nevšímá podoby, jak se naší zkušenosti dává, čili fenoménu. Naopak epoché umožňuje zkoumat přesnou podobu zkušenosti a redukovat ji na čistý fenomén. Teprve po této odbočce a po prozkoumání fenoménu dostává naše poznání světa i vědecky zajištěný základ.

Tento postup doporučuje už Aristoteles, metodickou pochybnost a odmítnutí běžných domněnek o skutečnosti jako cestu k nepochybnému poznání objevil Descartes,[1] na něhož Husserl přímo navazuje a odkazuje.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Meditace o první filosofii. Praha 2003, kap. 1 a 2.
  2. Karteziánské meditace. Praha

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Husserl, E., Karteziánské meditace. Praha 1993
  • Husserl, E., Idea fenomenologie. Praha 2001
  • Lyotard, J.-F., Fenomenologie. Praha 1995
  • Merleau-Ponty, M., Viditelné a neviditelné. Praha 1998
  • Patočka, J., Tělo – společenství – jazyk – svět. Praha 1995
  • Patočka, J., Úvod do fenomenologické filosofie. Praha 1993
  • Sokol, J., Malá filosofie člověka. Praha 2004