T-34

T-34
T-34/85
Typ vozidla	střední tank
Země původu	Sovětský svaz
Historie
Výrobce	ČTZ, CHTZ, STZ, UZTM aj. licenčně (verze T-34/85): Československo, Polsko
Návrh	1939
Období výroby	1940-1958 (všechny verze)
Vyrobeno kusů	84,070 (35,120 T-34/76) (48,950 T-34/85)
Ve službě	1940–konec 60. let (SSSR) 50. léta–dosud (ostatní)
Základní charakteristika
Posádka	4 (T-34/76) 5 (T-34/85)
Délka	6,75 m
Šířka	3,00 m
Výška	2,45 m
Hmotnost	26 t (T-34/76) 32 t (T-34/85)
Brodivost	1,3 m
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	20-70 mm
Hlavní zbraň	76,2mm kanón (T-34/76) 85mm kanón D-5T (T-34/85)
Sekundární zbraně	2x 7,62mm kulomet DT
Pohon a pohyb
Motor	model 1940: zážehový motor M-17 T: vidlicový, 12válcový, čtyřdobý, vodou chlazený 500 hp (370 kW) pozdější modely: vznětový motor V-2: vidlicový, 12válcový, čtyřdobý, vodou chlazený
Síla motoru	500 hp (370 kW)
Odpružení	podvozek Christie
Max. rychlost	55 km/h
Dojezd	465 km (T-34/76) 240 km (T-34/85)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

T-34 byl sovětský střední tank vyvinutý na přelomu 30. a 40. let 20. století. V době svého vzniku byl podle amerického autora Stevena Zalogy nejlepším středním tankem na světě. V čase zahájení války nacistického Německa proti Sovětskému svazu (operace Barbarossa), tedy dne 22. června 1941, nebyly německé tanky z hlediska technických parametrů schopny se tomuto sovětskému tanku úspěšně postavit v boji. Teoreticky je překonával výzbrojí i pancéřováním. V průběhu druhé světové války jej překonaly až novější stroje jako německý Panther z roku 1942 a po vylodění spojenců americký tank M26 Pershing z roku 1944, který byl ovšem v té době řazen mezi těžké tanky.

Vývoj

Prototyp A-32

Prototyp A-32

A-8 (BT-7M), A-20, T-34 Model 1940, T-34 Model 1941

Počátky vývoje tanku T-34 spadají do roku 1937, kdy CHTZ (Charkovskij tankovyj zavod) obdržel zakázku na tank, jenž by měl nahradit tanky řady BT. Tyto stroje vycházely z tanku M1930 amerického konstruktéra Johna Waltera Christieho a jejich parametry hlavně co do pancéřování byly nedostatečné. Šéfkonstruktér Michail Koškin byl svými nadřízenými podrobně instruován, že se hledá nový kolopásový tank, nicméně vědom si konstrukčních omezení tohoto typu vypracoval kromě něj (A-20) i variantu s čistě pásovým podvozkem, kterou nazval A-32. V roce 1938 demonstroval obě konstrukce před výborem Rady obrany SSSR, přičemž varianta A-32 byla okamžitě odsouzena veliteli Rudé armády, maršály Vorošilovem a Kulikem. Zejména Kulik prý běsnil, že si konstruktér vůbec dovolil nějakou nekolopásovou variantu nabídnout a doprovodil svůj příkrý odsudek koncepce pásového tanku „odbornými dobrozdáními a doktrínami“, které by skuteční odborníci na tankovou techniku odmítli. Stalin však k obecnému překvapení rozhodl, že postaveny a připuštěny ke zkouškám budou oba prototypy. Vývoj tanku A-32, přejmenovaného na T-32, tedy mohl pokračovat. Čekala ho krušná cesta, protože předsedou komise pro posouzení způsobilosti obou typů byl později jmenován právě Kulik.

V roce 1939 bylo provedeno vyhodnocení obou strojů. Kulik udělal všechno možné, aby zdůraznil závady u prototypu T-32 a zároveň banalizoval podobné závady u stroje A-20. Pod jeho tlakem se komise klonila k odmítnutí stroje, nakonec však pod dojmem postřelovacích zkoušek, z nichž T-32 vyšel lépe, stroj neodmítla. Postavit se proti maršálovi se však neodvážila a rozhodnutí, který typ dostane přednost, odložila. Vrchní velení nějakou dobu váhalo, nakonec však při zvážení mnohem většího potenciálu dalšího vývoje u typu T-32 se rozhodlo doporučit jej do sériové výroby v poněkud upravené variantě, která byla posléze pojmenována T-34. První verze tanku byly vyzbrojeny kanóny ráže 76 mm, označují se tedy jako T-34/76. Šlo o poněkud různorodou skupinu s mnoha rozličnými úpravami a odlišnostmi pokud šlo o výrobní technologii. V roce 1943 byla zahájena produkce tanků vyzbrojených 85 mm kanónem, které měly představovat odpověď na nové německé tanky Tiger I a Panther, které T-34/76 vysoce překonávaly. T-34/85 představoval přiměřenou odpověď, byť otázka poměru sil mezi ním a jeho výše zmíněnými protivníky je dodnes zdrojem vášnivých polemik odborníků i obdivovatelů obou typů.

Výroba

Schéma pancéřování

Dne 19. prosince 1939 Komisariát strojírenství vydal závodu ChPz příkaz vyrobit nultou sérii tanků, které po drobných změnách dostaly označení T-34. Jejich první zkoušky byly velice úspěšné, nicméně postupem času se začaly projevovat určité nedostatky v nadprůměrně rychlém opotřebování některých dílů, což vedlo k dalšímu zastavení produkce v březnu 1940, kdy maršál Kulik nařídil zrušení výroby a vyvinutí jiného, nového tanku. Jeho rozhodnutí bylo nakonec zvráceno, nicméně i tak došlo k další ztrátě času.

Tanky T-34 byly poháněny vznětovým motorem V-2, který vznikl jako pokračování vývoje experimentálního leteckého motoru. To se odráželo v jeho neobvykle nízké hmotnosti, dané rozsáhlým použitím hliníkových slitin. Většina strojů vyrobených v roce 1940 však byla kvůli nedostatku motorů V-2 vybavená motorem Mikulin M-17 (z tanku BT), což byl v licenci vyráběný německý motor BMW VI.

Navzdory tomu obdržela Rudá armáda do zahájení války nacistického Německa proti Sovětskému svazu asi 1225 tanků T-34, což byla impozantní síla. Drtivá většina z nich byla přednostně přidělena západním vojenským okruhům, kde posléze čelily německému vpádu. Nečinily tak však úspěšně, navzdory jejich technické převaze nad stroji nepřítele. Bylo to pravděpodobně způsobeno příčinami jako nedostatečný výcvik posádek a organizační zmatky. Faktem je, že během prvních 2-3 týdnů po začátku operace Barbarossa byly sovětské tankové formace v západních vojenských okruzích prakticky zcela zničeny. Tento osud potkal jak jednotky vyzbrojené tanky typu KV, tak jednotky s tanky T-34.

Zároveň však nabíhala výroba v továrnách a země přecházela na totální válečné hospodaření. Výroba se brzy rozběhla v Charkově, Kirově, Stalingradu, Mariupoli,Vorošilovgradě, Čitě, Novosibirsku, Čeljabinsku, Nižném Tagilu a později i ve městech Gorkij a Saratov. Výsledkem byla ohromující produkce mimo jiné i tankové techniky: do konce roku 1941 bylo vyrobeno přes 1500 tanků T-34 a produkce stále stoupala navzdory územním a hospodářským ztrátám. Částečně to bylo i tím, že se velení Rudé armády rozhodlo pro unifikaci výzbroje. V roce 1942 bylo vyrobeno asi 12 520 strojů, v roce 1943 asi 15 700 T-34/76 a téměř 300 strojů typu T-34/85, v roce 1944 asi 3000 T-34/76 a 11 800 strojů T-34/85 a v roce 1945 12 500 strojů T-34/85 (z toho asi 7 330 do konce války). Celkem SSSR vyrobil v letech 1940-1945 přes 50 000 těchto tanků, celková produkce všech typů T-34 včetně poválečné činí přes 60 000 kusů. Výroba byla zastavena v roce 1946, v 50. letech však byly ještě nějaké stroje vyrobeny ve zbrojovkách sovětských satelitů, konkrétně Polska a Československa. Jednalo se asi o 4 500 strojů. Dále během války vznikly plamenometné varianty a na podvozku T-34 byly postaveny stroje jako SU-85, SU-100 a SU-122.

• 
  Model 1940 (Kanon L-11)
• 
  Model 1941 (Kanon F-34)
• 
  Přechodný model 1941/42
• 
  Model 1942
• 
  Model 1943 (s velitelskou věžičkou)

• 
  Interiér tanku
• 
  Sedačka řidiče
• 
  Motor V-2-34 tanku T-34, Finské tankové muzeum
• 
  Převodovka

Porovnání s německými tanky

V době svého prvního nasazení představovaly tanky T-34 zcela novou kvalitativní třídu v rámci tankových konstrukcí. Německé tanky typů Pz I, vyzbrojené dvěma kulomety, Pz II s 20mm kanónem, Pz 35(t), Pz 38(t) a Pz III s 37mm kanónem jej vůbec nemohly ohrozit, neboť nedokázaly prostřelit jeho pancíř ani z těsné blízkosti. Poněkud lépe si vedly nové Pz III s 50mm kanónem a stíhač tanků Panzerjäger I, které mohly prostřelit některé slabší části zadního pancíře. Nejlépe na tom byly tanky typu Pz IV, vyzbrojené krátkým 75mm kanónem a útočná děla Stug III (ve verzích A až E), které dokázaly nablízko prostřelit zadní i boční pancíř a při velkém štěstí údajně i čelní. Nejdříve se ale musely tak blízko dostat, což nebylo zas až tak jednoduché, protože 76mm kanón T-34 bez problémů probíjel čelní pancíř všech těchto strojů i na velkou vzdálenost. Německé tanky vedly ve vedlejších parametrech, technice a její kvalitě. Všechny měly vysílačky, jejich vnitřní bojový prostor nebyl tak stísněný, měly kvalitnější zaměřovací techniku a lépe řešený výhled ven. Také byly spolehlivější. Na druhou stranu ale tyto rozdíly v sekundárním vybavení nehrály v případě střetnutí příliš velkou roli. V roce 1941 T-34 prostě neměl soupeře.

Situace se začala měnit v roce 1942, kdy se na frontě začaly objevovat improvizované stíhače tanků Marder I a první Pz IV s dlouhým 75 mm kanónem. Tak získal T-34 soupeře, se kterým už musel počítat, byť je stále překonával, alespoň v některých typech boje. Dalším nebezpečným soupeřem se stala útočná děla Stug III, která od série F obdržela dlouhý 75 milimetrový kanón. Tanky Pz III dostaly dlouhý 50 mm kanón, takže získaly alespoň nějakou, byť nepříliš velkou šanci. Tanky T-34 stále představovaly určitou vyšší kvalitu, zejména protože se postupně dařilo zvyšovat počet těch s vysílačkou a vylepšovat jejich sekundární struktury, ale některé německé stroje se dostávaly nebezpečně blízko.

V roce 1943 se na frontě objevila již celá řada strojů s nimiž se T-34/76 mohl měřit jen stěží. V prvé řadě šlo o těžký tank Tiger I (který byl ovšem trochu jiná třída) a „střední“ tank Panther (hmotnost 45 tun), který T-34 výrazně překonával zejména přesností a účinností svého 75 mm kanónu. Také se objevila již celá řada německých stíhačů tanků druhé generace, které již byly s to snést přímý střet s tanky T-34. Odpovídající odpovědí sovětské válečné výroby byl tank T-34/85. Vášnivý spor o to, který tank byl lepší, zda Panther nebo T-34/85, je dlouholetou zábavou obdivovatelů tankové techniky a rozhodnout jej víceméně nelze, protože oba tanky byly určeny k různým úkolům a byly lepší či horší v různých parametrech.

Nasazení

Operace Barbarossa

Německý cvičný model tanku T-34 postavený na tančíku TK-3

Hořící T-34 (1941)

Zapadlý T-34, 1942

T-34 ve Stalingradu

Prototypy tanku T-34 postavené v lednu 1940 měly být podle představ inženýrů vyzkoušeny v průběhu Zimní války, ovšem ta nakonec skončila příliš brzy, než se mohly zapojit do akcí. První bojové nasazení tedy čekalo tanky T-34 až po zahájení operace Barbarossa. První zdokumentovanou akcí tanků T-34 je úspěšný protiúder jednoho praporu 34. tankové divize u řeky San 22. června 1941. Úspěšnost této akce byla ale (v této době) spíše ojedinělá. Přestože tanky T-34 měly zdrcující převahu nad kterýmkoliv tehdejším německým tankem, byly jejich formace v prvních 2-3 týdnech války prakticky zcela vyhlazeny, což mělo několik důvodů.

Prvním byla nevycvičenost osádek tanků - jednak absolutní (úroveň výcviku byla v Rudé armádě celkově velmi nízká), jednak způsobená tím, že se posádky nestihly se stroji sžít. První várky těchto tanků navíc trpěly značnou poruchovostí (což lze ovšem říci o všech nových typech tanků obecně). Na své si ale přišly i další neduhy Rudé armády.

Patrně největší problém představovala logistika. V tomto ohledu šlo zejména o důsledek nekompetence a diletantismu velitelů Rudé armády, zejména už dříve zmíněných maršálů Kulika a Vorošilova, kteří systematicky zanedbávali celý logistický úsek. Nejhůře se tento fakt projevil u tankových vojsk, pro něž nebyly vystavěny odpovídající kapacity skladů, cisteren a zásobovacích vozů, odtahová služba pak prakticky neexistovala. Celá věc byla ještě zhoršena faktem, že tank T-34 byl jeden z mála sovětských strojů, který používal jako palivo naftu. Tato výjimečnost (která jinak byla velice výhodná, neboť tank neměl takové tendence po zásahu vzplanout) mu byla zpočátku mnohdy osudná, protože zatímco distribuce benzínu a střeliva byla sice ubohá, ale občas fungovala, distribuce nafty krátce po zahájení bojů prakticky přestala existovat. Těch několik cisteren a skladů, které existovaly a v žádném případě nemohly pokrýt spotřebu, velice rychle vyřídila Luftwaffe, pokud je ovšem na svém rychlém postupu nezabrala Wehrmacht. Důsledkem bylo, že nejlepší tanky, jakými Rudá armáda disponovala, musely být na ústupu ničeny či opuštěny, protože je nebylo možno vzít s sebou.

Druhým aspektem byl chaos a nesoulad v rámci vedení bojových operací. V prvé řadě velice vázla komunikace mezi jednotkami a jednotkami a nejvyšším velením. Stalin, Timošenko a další vedoucí vojáci a politici inklinovali k přímému řízení operací, ačkoliv nebyli schopni získávat aktuální informace z bojiště a efektivně předávat své rozkazy jednotkám. Opakovaně se stávalo, že se podařilo předat včas jen část rozkazů, resp. že existovala pouze část z jednotek, které měly útok provést. Tak se třeba mohlo stát, že z jedné pěší divize, jedné jízdní divize a tankové divize, které měly společně provést protiútok, se podařilo sehnat pouze 1 tankový prapor, který ovšem neměl adekvátní prostředky k útoku a byl při něm rozdrcen. Opakované pokusy velení o větší operace rozsáhlejších proporcí a synchronizaci vyšších jednotek ve složitějších manévrech končily katastrofami způsobenými nedodržením termínů klíčových částí uskupení a jeho rozdrcením „část po části“. Celé divize a někdy i tankové sbory byly přesunovány na základě chaoticky se měnících a prakticky neověřitelných informací z fronty, takže najezdily stovky kilometrů bez jediného výstřelu, opotřebovaly se, spotřebovaly většinu paliva a utrpěly těžké ztráty opakovanými údery Štuk.

Jestliže spolupráce na strategické úrovni vázla, na taktické rovině byla ještě horší. Spojení mezi jednotkami bylo velmi špatné. Vysílačku (nijak kvalitní) měly pouze velitelské tanky, které byly navíc vybavené velice nápadnou anténou, což z nich dělalo primární terče. Byl-li tedy zničen velitelský tank, padla jakákoliv šance na změny rozkazů tankové jednotce a jakákoliv (ovšem i dříve spíše hypotetická) šance na reálnou koordinaci jednotek nebo možnost požádat o dělostřeleckou podporu či varovat před pastí. Další nevýhodou tohoto uspořádání byl fakt, že pokud měl velitel předat své jednotce změnu rozkazů, tak (pomineme-li možnost, že v jednodušších případech stačilo změnit směr a jednotka i nadále jela za ním) musel otevřít poklop tanku a předat správu za pomoci vizuální signalizace. V tuto chvíli tvořil velitel snadný cíl pro odstřelovače a mnoho posádek mělo kvůli nekvalitnímu výcviku problémy s přečtením jeho signálů.

Velký problém představovala německá nadvláda ve vzduchu - nejen kvůli úderům ze strany německého letectva, ale také kvůli nerušenému leteckému průzkumu, který německé straně zajišťovala. Německé jednotky byly před sovětskými často předem varovány a mohly se připravit, zatímco sovětská strana při absenci leteckého i pozemního průzkumu útočila naslepo. Velká jednotka tanků T-34 sice mohla rozdrtit jakékoliv tankové uskupení (respektive uskupení jakýchkoliv obrněnců), které by potkala, a přežila bez nehod ostřelování většinou standardních protitankových děl, jenže dostat se k takovémuto boji se jí podařilo jen málokdy. Pokud vůbec potkala německé tanky, ty často jednoduše ustoupily a vylákaly ji do pasti, kde ji rozstřílel zamaskovaný 88mm Flak. V jiných případech neexistující či špatný průzkum a nekvalitní mapy vedly k tomu, že tanky zapadly do bažin nebo najely do minových polí.

Zbytek války

Tanky T-34/85

Zničený T-34, Rumunsko 1944

T-34 sloužící v řadách 2. tankové divize SS „Das Reich“

T-34 zničený v bitvě v oblasti Tali-Ihantala 30. června 1944

V průběhu války došlo k podstatné změně situace. Mohutné výrobní kapacity jedoucí na plný plyn a značné lidské rezervy vedly k tomu, že SSSR chrlil nové tanky i s osádkami v obrovském množství, takže ani výrazný nepoměr ztrát tanků v boji, který v roce 1941 činil 1:7 v neprospěch sovětské strany, nedokázal Rudou armádu zlomit (jen 8% sovětských tanků v prvním roce války byly moderní typy T-34 a KV). Postupně docházelo k vyrovnávání kvality obou armád, jak u posádek tanků, tak velení jednotek. V rámci kvality osádek šlo o důsledek strašlivých ztrát v německých řadách, kdy na místo veteránů přišli nezkušení jedinci. Tento trend byl patrný i v tankových silách, přestože ty si díky své elitnosti udržovaly jistou úroveň a spíše vysávaly kvalitní bojovníky ostatních druhů zbraní, zejména pak pokud šlo o posádky útočných děl a stíhačů tanků. Na sovětské straně pak docházelo ke zlepšení výcviku a postupnému získávání zkušeností.

Vyrovnávání kvality lidí ovšem nepřineslo tak evidentní efekt, jak by mělo mít, neboť byl potlačován tím, že německé tanky a stíhače tanků rychle dostihly kvalitativně své protějšky. Sekundární zlepšení tanků T-34 (zlepšení zaměřovací a pozorovací optiky, dovybavení vysílačkami a snížení poruchovosti) nebylo adekvátní vůči faktu, že německé tanky dostaly nové zbraně s ještě kvalitnější optikou a že se objevily nové tanky a stíhače tanků, které stroje T-34 překonávaly. Sovětská strana reagovala novou generací tanků T-34/85, která překonávala odpovídající stroje řady Pz IV, nicméně už nikdy nezískala tak výrazný náskok, jako na začátku války.

V důsledku určitého vyrovnání kvality se naplno projevila hospodářská převaha Spojenců. Tank T-34 byl na frontě nasazen ve velmi velkém množství, tuto početní převahu využívala např. taktika pro boj s tanky Tiger, která spočívala v tom, že se minimálně čtyři T-34 vrhaly na osamoceného protivníka s předběžnou kalkulací, že dva až tři z nich budou odepsány, aby se zbytek dostal do pozice, odkud byl úspěch takřka zaručen - poměr ztrát 3:1 byl v tomto případě považován za velmi výhodný pro sovětskou stranu. Ta obecně nijak nelitovala obětovat vlastní síly, pokud to považovala za vhodné k urychlení operací a dosažení dobrého výsledku, ať už byl definován jakkoliv. V mnoha případech se proto stávalo, že po větší ofenzívě musel být vozový park tankových jednotek vybudován prakticky znovu. Tyto vysoké ztráty nepadají na hlavu kvality tanku, jsou zapříčiněny sovětským stylem boje a zejména způsobem nasazování tanku v bojích ve městech a nepřehledném terénu.

T-34 v jiných armádách

Stroje T-34 byly v průběhu války dodány několika sovětským spojencům, zejména v SSSR sestaveným polským a československým jednotkám, bulharské armádě po jejím přejití na stranu SSSR a jugoslávským partyzánům. Ukořistěné tanky používali Němci a Finové. K 1. lednu 1945 se v řadách finských tankových vojsk nacházelo 14 strojů T-34, z toho 7 T-34/76 a 7 T-34/85. Počet tanků T-34 používaných německou armádou je těžké odhadnout, ale jednalo se řádově minimálně o stovky strojů, z nichž mnohé byly v německých polních dílnách různě upraveny.

Korejská válka

T-34/85 zastižený na mostě letectvem vojsk OSN, Korea 1950

Tank T-34 nasazený srbskými jednotkami během války v Jugoslávii v roce 1996

Tanky T-34/85 přežily druhou světovou válku nejen jako vděčné a levné exponáty tankových muzeí, ale jako stále použitelný a vysoce účinný bojový prostředek. Největším konfliktem, kterého se zúčastnily, byla korejská válka. Když vojska severní Koreje překročila 25. června 1950 hranice, disponovala 85 tanky typu T-34/85, které měly velký podíl na jejím úspěchu, protože jihokorejská strana ani americké jednotky nedisponovaly adekvátní protizbraní. Ani v první vlně urychleně dodané tanky M24 nebyly odpovídajícím protivníkem. Teprve když USA později zahájily masívní přísun odpovídající techniky (M4, M26, pancéřovky 89mm), byla převaha stržena na stranu vojsk OSN a nic na tom nezměnily další dodávky ze strany SSSR Severokorejcům (odhadované na 200-400 dalších strojů).

Další nasazení

Přestože tank T-34 pomalu zastarával (poslední modernizace v rámci sovětských ozbrojených sil proběhla v roce 1969, další už byly zamítnuty jako neperspektivní), dlouho se udržel ve výzbroji ozbrojených sil z vojenského hlediska druhořadých mocností či států. Byl nasazen proti maďarskému povstání v roce 1956, v Suezské válce, při invazi v Zátoce sviní, v občanské válce v Jemenu (1961-1967) i v šestidenní válce na straně Arabů. Od války Jom Kippur již byl v rozsáhlejších konfliktech u moderněji vyzbrojených armád používán jen jako druhosledový, nicméně v konfliktech chudých afrických zemích nebo při bojích v Jugoslávii v 90. letech se ještě stále uplatňoval, zejména díky své finanční dostupnosti. Některé chudé státy jej měly ve výzbroji ještě na začátku 21. století.

T-34 jako muzejní exponát

Vzhledem k obrovskému množství strojů, které byly vyrobeny a přežily do ukončení bojů, se T-34 stal asi nejčastěji uchovávaným muzejním exponátem v oblasti obrněné techniky druhé světové války. Další T-34 skončily jako pomníky připomínající významné bitvy.

Galerie

• 
  Památník na slovenské Dukle
• 
  T-34/76 vystavený v Berlíně
• 
  Klasický T-34 v Bruselu
• 
  T-34 v Doněcku
• 
  Čínský protiletadlový kanón Typ 65 na podvozku T-34
• 
  Ukořistěný egyptský T-34 s kanonem ráže 100mm v muzeu v Izraeli
• 
  Stíhač tanků SU-100

Odkazy

Literatura

• DRABKIN, Artem; ŠEREMEŤ, Oleg, a kol. T-34 v akci. Praha: Baronet, 2007. 200 s. ISBN 978-80-7384-050-1. 
• FORCZYK, Robert. Panther vs T-34 : Ukrajina 1943. Praha: Grada, 2009. 80 s. ISBN 978-80-247-2520-8. 
• HUGHES, Matthew; MANN, Chris. Tank T-34. Praha: Svojtka & Co, 2000. 96 s. ISBN 80-7237-321-8. 
• KOPECKÝ, Milan; ŠTĚPÁNEK, Petr. Sovětský střední tank T-34/76 : 1940-1943. Praha: Miroslav Bílý, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86524-13-9. 
• Ivo Pejčoch, Svatopluk Spurný: Obrněná technika 3. SSSR 1919-1945 (I. část). Ares, Vašut 2002, ISBN 80-86158-31-4

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu T-34 na Wikimedia Commons
• (česky) T-34 na Vojsko.net
• (slovensky) T-34
• (česky) T-34/85
• Tank T-34 ve Vietnamu
• Krátký článek s obrázky a nákresy T-34/85, angl.
• T-34 s želvovitou věží ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech
• T-34/76
• T-34/85
• vyprošťovací tank VT-34 (verze vyráběná v 50. letech v Československu)
• Dokumentace střední tank T-34

Autoritní data	NKC: ph269152 GND: 4239348-6 LCCN: sh89001142 NLI: 987007539357905171