BT (tank)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
BT-5

Zkratkou BT (z ruského Быстроходный танк - rychle jedoucí tank) se označuje řada lehkých rychlých tanků Rudé armády používaných ve 30. a 40. letech 20. století.

Vzorem pro tyto tanky byl lehký americký kolopásový tank Christie M1931 vyvinutý americkým vynálezcem Walterem Christiem. Jeho zvláštností byl speciální typ tzv. Christieho podvozku složeného z nezávisle zavěšených ocelových kol velkého průměru. Tento podvozek umožňoval na silnici sejmout pásy a pokračovat dál pouze po kolech (značnou rychlostí). Navíc tank s takovýmto podvozkem nebylo možno zastavit prostým vyzutím nebo poškozením pásu, jako ostatní typy tanků.

Pro vývoj nové řady tanků inspirovaných Christiem byla zřízena zcela nová konstrukční kancelář, která byla součástí charkovského závodu ChPZ pod vedením S. A. Ginzburga a N. M. Toskina.

Oba prototypy přišly do ChPZ v lednu 1931 a byly označeny jako Original I a Original II (někdy jsou označovány jako BT-1, podle jiných pramenů je však toto označení vyhrazeno pro 350 strojů var. BT-2, které dostaly namísto kanónu dvojkulomet DT ráže 7,62mm). První stroj prošel zkouškami a druhý stroj byl rozebrán za účelem studie jeho konstrukce. Prototypy se staly základem prvního sériově vyráběného tanku, který obdržel označení BT-2.

Sériové typy tanku BT[editovat | editovat zdroj]

BT-7A
  • BT-1 - přímé kopie christieho prototypu (? 350 ks, kulomet a dvojkulomet)
  • BT-2 - první sovětské provedení (60 ks jen s kanónem + 200 ks kanón + kulomet)
  • BT-5 - (1621 ks standard + 263 ks tzv. BT-5RT /velitelská verze s radiostanicí/)
  • BT-7 - (2596 normálních + 2016 s radiostanicí)
  • BT-7-1 - válcová věž
  • BT-7-2 - věž s klínovitým profilem
  • BT-7-1(U) - velitelská verze tanku BT-7-1
  • BT-7A - (155 ks, krátké dělo ráže 76,2 mm)
  • BT-8 - (též BT-7M, 788 strojů, dieselový motor)

Významné přestavby tanku BT[editovat | editovat zdroj]

  • BT-42 (finská úprava ukořistěného materiálu, 18ks)

Nasazení tanku[editovat | editovat zdroj]

Tanky BT našly uplatnění především v řadách Rudé armády. Kromě ní je používala ještě republikánská strana za Španělské občanské války (které je SSSR prodal), Finové, kteří značný počet těchto strojů ukořistili za Zimní a Pokračovací války, a Němci, kteří je ukořistili v průběhu Velké vlastenecké války.

První bojový křest prodělaly stroje BT na straně republikánů ve Španělské občanské válce (SSSR dodal v létě 1937 do Španělska 50 ks BT-5). Jejich nasazení však končilo vesměs neúspěchem, nikoli však vinou tanku, ale neschopnosti republikánských velitelů, kteří ho posílali do absolutně nevhodných akcí, navíc bez patřičné podpory pěchoty.

Rudá armáda nasadila stroje BT proti Japoncům v bojích v Mongolsku. Jejich akce byly vyhodnoceny úspěšně i přes relativně vysoké ztráty, které utrpěly. Pancéřování tanků se ukázalo být slabé i proti lehkým protitankovým kanónům, nicméně dostačovalo na ochranu před puškami a kulomety.

Ještě lépe byly tyto tanky vyhodnoceny po invazi do Polska v roce 1939, zejména pak jejich nejmodernější verze BT-7. Jako vysoce kladná byla vyhodnocena jejich rychlost a vysoká palebná síla. Nevýhoda slabého pancíře se nemohla při tomto tažení projevit, neboť neměly příležitost se setkat s propracovanou protitankovou obranou.

O to otřesnějším překvapením bylo peklo, které tyto stroje čekalo v Zimní válce proti Finsku. Ke všemu odhodlaní finští tankoborci, extrémně těžký terén i počasí a do hloubky propracovaná protitanková obrana s dovedně maskovanými minovými poli, kterou nebylo možné rozumným způsobem obejít - to vše způsobilo ruským tankovým jednotkám obrovské ztráty. Na základě těchto zkušeností došlo vedení Rudé armády k závěru, že bude vhodnější přejít k pomalejším a těžším, leč lépe pancéřovaným strojům, jako byl např. tank T-34. Výroba strojů řady BT byla postupně zastavena.

Stroje BT tvořily podstatnou část ruských tankových vojsk ještě v roce 1941, když začala Velká vlastenecká válka. Tanky BT utrpěly jako všechny ostatní stroje úděsné ztráty. Sovětští historici to zdůvodňovali jejich zastaralostí, ale moderní ruští historici již přiznávají, že to je nesmysl. Všechny stroje řady BT vysoce převyšovaly německé Pz-I i Pz-II a mohly se jako rovné s rovným měřit i se staršími typy Pz-III a Pz-IV či vylepšenými verzemi typu Pz 38(t). Podtrženo a sečteno to znamená, že pro více než 2/3 německých tanků představovaly lepšího nebo vyrovnaného soupeře.

Zásadní problém ovšem představovaly tyto faktory: velice špatné logistické zabezpečení, neschopnost důstojnického sboru, zastaralé a špatné metody válčení, neschopnost nebo absence řádných průzkumných jednotek a negativní vliv ruských politiků (zejména Stalina) a politických komisařů na vedení bojů. Tanky, které měly sloužit pro průzkum a případně obchvat nepřítele, byly opakovaně nasazovány do čelního útoku proti opevněným pozicím nepřítele nebo k čelnímu boji s německými obrněnci za naprosto nevhodných podmínek. Výsledkem takovéhoto počínání musel být zákonitě masakr.

Za 2. světové války tanky BT dosloužily. Poslední exempláře BT-5 a BT-7, už spíše rarity, byly nasazeny ještě na vedlejších frontách druhé světové války v letech 1944 (Karelská šíje) a v srpnu 1945 (proti Japonsku). Poslední stroje BT-7 se ještě účastnily oslav konce války a pak byly vyřazeny a sešrotovány.

Finové ukořistili za Zimní války přes 30 opravitelných kusů řady BT. V roce 1942 18 kusů přestavěli na samohybné houfnice označené BT-42. Konce války se jich dožilo 10. 9 z nich bylo sešrotováno, poslední exemplář se nachází v Muzeu finských obrněných sil v Parole.

Němci využívali ukořistěných strojů BT ke strážní a týlové službě a při operacích proti partyzánům.

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Literatura[editovat | editovat zdroj]