Markéta Parmská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Markéta Parmská
Příbuzenstvo
otec Karel V.
matka Johana van der Gheynst
polorodý bratr Filip II.
polorodý bratr Juan de Austria
1.manžel Alexandr Medicejský
2.manžel Ottavio Farnese
syn Alexandr Farnese

Markéta Parmská (28. prosince 1522, Oudenaarde, Belgie18. ledna 1586, Ortona, Itálie) byla Vévodkyně z Florencie (15361537), vévodkyně z Parmy (od roku 1550) a Piacenzy (od roku 1556) a místodržitelka Nizozemí v letech 15591567.

Původ a dětství[editovat | editovat zdroj]

Markéta Parmská byla nemanželskou dcerou císaře a španělského krále Karla V. Její matkou byla Johana van der Gheynst, dcera výrobce tapiserií z flanderského města Oudenaarde. V dětství byla Markéta vychovávána v rodině dvorního kuchaře Andrého de Douvrin. Matka Johana se v roce 1525 provdala za brabantského výběrčího daní Jeana van der Dycke, s nímž měla několik dalších dětí. Karel V. svou bývalou milenku Johanu finančně podporoval až do její smrti v roce 1542. Kolem roku 1525, v době kdy se matka provdala, přišla Markéta do rezidence nizozemské místodržitelky v Mechelenu. Její prateta Markéta, na jejímž dvoře vyrůstal i její otec, a po Markétině smrti její teta Marie měly zaručit náležitou výchovu císařovy nejstarší dcery.[1]

Vévodkyně z Florencie[editovat | editovat zdroj]

S otcem Karlem V. se Markéta poprvé setkala až v devíti letech. Tehdy jí byl zároveň představen i její budoucí manžel florentský vévoda Alexandr Medicejský, nemanželský syn papeže Klimenta VII. z rodu Medici. Žádoucí nevěsta s věnem 20 000 zlatých se měla stát vévodovou ženou ve dvanácti letech a posílit tak císařův vliv na papeže. Dne 7. ledna 1532 se Markéta s četným doprovodem vydala na více jak dvouměsíční cestu za svým nastávajícím manželem. Dne 16. dubna dorazila do Florencie, kde byla ubytována v Medicejském paláci a na její počest zde proběhly mnohé slavnosti. Z Florencie pokračovala v Alexandrově doprovodu do Říma, kam dorazila 5. května. V Římě byla přijata papežem Klimetem VII., jež se k ní choval s velkou pozorností a navrhl, aby až do svatby setrvala ve Florencii. Tento návrh ovšem její nová pěstounka paní de Lannoy rázně odmítla a tak Markéta pokračovala do Neapole, kde strávila tři následující roky. Na zámku Pizzofalcone se měla naučit italštině a seznámit se se zvyky své nové vlasti. Císař se o její vzdělání velice zajímal, dokonce zanechal písemné pokyny k výchově své dcery, která se měla nadále podepisovat "Margarita d'Austra".[1]

Svatební smlouva byla podepsána 28. února 1536. Manželství ale trvalo jen krátce. Alexandr Medicejský žil život plný milostných dobrodružství a zábav. V lednu 1537 byl za příslibem milostných dobrodružství vlákán do bytu svého příbuzného Lorenzina di Pierfrancesca Medici a zde byl zavražděn. Markéta se tak v patnácti letech stala vdovou.

Druhé manželství[editovat | editovat zdroj]

Markétin otec Karel V. nalezl pro svou dceru velmi rychle nového ženicha. Tím se stal pro Markétu o několik let mladší chlapec Ottavio Farnese, vnuk nového papeže Pavla III. Svatební smlouva byla podepsána 12. října 1538. 4. listopadu 1538 se v Sixtinské kapli ve Vatikánu konala svatba. Tehdy již šestnáctiletá Markéta cítila ke svému nedospělému manželovi zpočátku odpor a dávala mu to také zcela nepokrytě najevo.

Teprve v průběhu roku 1539 se jejich vztahy trochu zlepšily, a to poté, co Karel V. své dceři v dopisech opakovaně domlouval. V té době zajistil papež pro svého vnuka a jeho ženu titul vévody a vévodkyně z Camerina. Vévodu z Camerina Ottavia Farnese vzal císař dokonce na válečnou výpravu do Alžíru, kde se mohl Markétin manžel osobně vyznamenat v boji. Z Alžíru se Ottavio vrátil ke své ženě roku 1543 a jejich setkání prý bylo radostné. Markéta se poté usadila v Římě v Palazzo Medici, který nechala nově zařídit. Věnovala se převážně náboženské a charitativní činnosti, v čemž jí pomáhal její zpovědník Ignác z Loyoly. V roce 1545 se Markéta a její manžel vzdali ve prospěch papeže Pavla III. vlády ve vévodství Camerino a výměnou za něj získali vévodství Castro.

27. srpna 1545 se Markétě a Ottaviovi narodila dvojčata Karel a Alessandro (Karel zemřel již roku 1549). V roce 1550 získal Ottavio Farnese a jeho žena Markéta titul vévody a vévodkyně z Parmy. Ottavio si však dělal nároky i na titul vévody z Piacenzy, jelikož jeho otec Pier Luigi Farnese držel za svého života oba tyto tituly a Ottavio se jich jako právoplatný dědic nehodlal vzdát. Piacenzu však tehdy držel ve svých rukou císař Karel V. Ottavio Farnese se tedy spojil s francouzským králem Jindřichem II. proti svému tchánovi Karlovi V., čímž nahněval nejen císaře a svou manželku, ale také papeže Julia III. Po neúspěšném obléhání Parmy a mnoha jednáních byl Ottavio v roce 1552 opět potvrzen parmským vévodou. V roce 1556 pak nový císař a španělský král Filip II. potvrdil svou polorodou sestru Markétu a jejího manžela Ottavia také jako vévodkyni a vévodu z Piacenzy. Císař a král Filip II. si ale pojistil budoucí politickou věrnost svých příbuzných tím, že je donutil, aby na jeho královský dvůr poslali na vychování svého jediného syna Alessandra Farnese, s čímž se Markéta jen těžko smiřovala.

Místodržící v Nizozemí[editovat | editovat zdroj]

Markéta Parmská v kostele sv. Jana v Goudě

V roce 1557 se Markéta přestěhovala z Parmy do Piacenzy. Poté, co jí byl odňat její jedenáctiletý syn, už zřejmě neměla další zájem na soužití s manželem, který sídlil nadále v Parmě. V Piacenze se věnovala výstavbě paláce Palazzo Farnese a vedla rozsáhlou korespondenci s manželem, bratrem Filipem II., synem Alessandrem, papežem a dalšími osobnostmi té doby. Po smrti svého otce Karla V. v roce 1558 se nervově zhroutila. Po několika měsících se její zdravotní stav zlepšil a tak mohla přijmout nabídku svého bratra Filipa II. a stát se španělskou místodržitelkou ve svém rodném Nizozemí.

28.července 1559 ji Filip II. slavnostně přivítal v Gentu a 7. srpna ji představil shromážděným nizozemským generálním stavům. Markéta tehdy ještě netušila, že bratr v ní chce mít jen reprezentativní osobnost, která se bude bezpodmínečně řídit jeho přáními a představami. Skutečnou moc v Nizozemí držel v rukou především Filipův věrný biskup Antoine Perrenot de Granvelle, který měl za úkol spravovat bohaté nizozemské provincie tuhou a centralizovanou vládou. Veškeré politické problémy následujících let byly nakonec také přičteny právě jemu a Antoine Perrenot de Granvelle, nyní již arcibiskup v Mechelen, kardinál a primas Nizozemí musel v roce 1564 odstoupit a opustit zemi.

O dva měsíce později (18. března 1564) se přední nizozemští šlechtici objevili před Markétou a přednesli staré požadavky: společnou poradu generálních stavů, reorganizaci finanční správy a posílení moci guvernérů provincií na úkor ústřední správy. Zároveň žádali také větší náboženskou toleranci vůči protestantům a omezení moci inkvizice. Všechny tyto přednesené požadavky byly v rozporu s politikou Filipa II., ale Markéta se rozhodla nizozemskou šlechtu podporovat i navzdory svému bratrovi. Filip II. žádnému z požadavků nevyhověl.

Nizozemská revoluce[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Nizozemská revoluce.

Filipovo odmítnutí nizozemských požadavků vyvolalo v zemi neklid a protestanti získali v boji proti nebezpečné španělské inkvizici spojence i v řadách katolíků. Tak vznikl v Bruselu šlechtický Svaz dohody, jehož členy byli příslušníci obou náboženství. 5.dubna 1566 předala delegace Svazu dohody místodržitelce petici požadující další jednání s Filipem II. Filip ale považoval Svaz dohody za spolčení zrádců a odmítal s jeho členy jednat. Vypukla tzv. Nizozemská revoluce.

Po mnoha měsících násilí a bojů uprchl ze země Vilém Oranžský a situace se opět zklidnila. Všude v zemi byla obnovena autorita vlády. Markéta navrhla Filipu II., aby byli popraveni pouze vůdci vzpoury, ale lidu aby byla udělena milost. Dále mu navrhla svolání generálních stavů a zmírnění náboženských zákonů. Filip II. však neměl pro její mírnost pochopení, jelikož jeho cílem bylo omezení moci generálních stavů a nastolení jen jednoho náboženství, a to katolicismu. Filip II. tedy vyslal do Nizozemí španělské vojsko pod velením Fernanda Alvareze de Toleda, vévody z Alby, aby v zemi sjednalo pořádek. Alba získal od krále rozsáhlé pravomoci a rozpoutal v zemi zatýkání a popravy.

Markéta se cítila ponížená a zcela bezmocná. Rozhodla se tedy svou funkci místodržitelky složit a 30. prosince 1567 opustila Brusel. 1. února 1568 dorazila do Piacenzy. V Parmě se pak po dlouhé době znovu setkala se synem Alessandrem, s jeho manželkou Marií Portugalskou (vnučka portugalského krále Manuela I.) a se svou vnučkou. Poté Markéta odcestovala na své statky v Abruzii v Neapolsku.

Návrat do Nizozemí[editovat | editovat zdroj]

Ve španělském Nizozemí probíhala zatím krutá a tvrdá vláda místodržícího Fernanda Alvareze de Toleda, vévody z Alby, a to až do roku 1576, kdy se stal místodržícím Don Juan de Austria. Don Juan de Austria byl polorodým bratrem krále Filipa II. a Markéty Parmské a stejně jako Markéta Parmská měl i on nemanželský původ. Don Juan udržoval se svým královským bratrem i sestrou Markétou velmi přátelské vztahy a po svém jmenování místodržícím si často se sestrou dopisoval a žádal ji o radu.

Po smrti Dona Juana de Austria († 1578) požádal Filip II. svou sestru, aby se vydala do Nizozemí a dokončila úkoly a plány, které Don Juan započal. Z toho však sešlo. V Nizozemí se zatím stal prozatímním místodržitelem a generálním kapitánem Markétin syn Alexandr Farnese. Situace v zemi byla stále dramatičtější a katolické provincie Hainault, Arras a Flandry se rozhodly za každou cenu chránit katolické náboženství. Za to požadovaly, aby se místodržícím v těchto provinciích stal Nizozemec nebo Habsburk, a španělské vojsko aby opustilo zemi. Poté povstalé provincie vyhlásily utrechtskou unii a panovníkem zvolili Františka, vévodu z Anjou. Protestantské provincie Holland a Zeeland držel pevně v rukou Vilém Oranžský. Markéta Parmská byla situací v Nizozemí zneklidněna, a tak opustila své italské země a vydala se za synem. Ten ji ale vůbec nepřivítal s nadšením a vyčetl jí, že její přítomnost v Nizozemí celou situaci jen komplikuje. Alexandr Farnese odmítal poslouchat rady své matky a začal dokonce odmítat i rozkazy svého strýce Filipa II. Filip II. ale nakonec potvrdil Alessandra Farnese ve funkci generálního kapitána a generálního místodržitele v Nizozemí a bylo to rozhodnutí, kterého král určitě nelitoval. Alexandr Farnese dobyl roku 1584 Flandry, 1585 Brusel a Antverpy a deset dalších měst se mu podřídilo dobrovolně. Jižní Nizozemí zůstalo nadále zachováno španělské koruně. Markéta se usmířila se synem a roku 1583 opustila Nizozemí, v Parmě se ještě jednou a naposledy setkala s manželem Ottaviem a odplula do Ortony a Mare, své abruzzské državy.

Poslední léta života[editovat | editovat zdroj]

Stárnoucí Markéta se v posledních letech svého života věnovala rozvoji města Ortona a dobročinné činnosti. Na podzim roku 1585 těžce onemocněla, zřejmě se jednalo o rakovinu, a sepsala poslední vůli. Většinu majetku odkázala synovi Alexandrovi, ale myslela i na ostatní příbuzné, na členy svého dvora a na své poddané. Zemřela 18. ledna 1587 a pochována byla v Piacenze, v benediktinském kostele San Sisto.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b WEISSENSTEINER, Friedrich. Dcery Habsburků na cizích tůnech. Praha : Ikar, 2001. ISBN 80-7202-880-4. Kapitola Markéta Parmská, Císařova nemanželská dcera jako figurka na šachovnici světové politiky, s. 11 – 48.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Emanuel Filibert Savojský
Znak z doby nástupu Nizozemská místodržitelka
15591567
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Fernando Álvarez de Toledo