Vilém I. Oranžský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vilém I. Oranžský v mládí

Princ Vilém I. Oranžský (nizozemsky Willem van Oranje, Willem de Zwijger, 24. dubna 153310. července 1584), zvaný též Vilém Mlčenlivý, byl význačný představitel a organizátor nizozemské revoluce, národně osvobozeneckého boje Nizozemců proti španělskému režimu, který vyústil ve formální uznání nezávislosti nizozemských provincií v roce 1648 v rámci vestfálského míru. Roku 1559 byl Vilém Oranžský jmenován místodržitelem nizozemských provincií Holand, Zeeland, Utrecht, západní Frísko, Voorn a Briel. Nizozemský lid si prince Viléma zvolil za svého vůdce v boji proti španělské despocii. Stalo se tak na dordrechtském shromáždění v červenci 1572. Roku 1584, kdy byl Vilém Oranžský prohlášen i formálně hlavou Spojených provincií nizozemských (s titulem "hraběte holandského"), ho v Delftu zavraždil francouzský katolický fanatik Balthasar Gérard. Jeho osobu opěvuje nizozemská hymna, jíž latinská forma jeho jména (Wilhelmus) dala název.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Vilém byl nejstarším synem Viléma hraběte Nassavského. Po strýci René de Chalon, princi oranžském, zdědil rozsáhlý majetek burgundského feudálního rodu. Panství se rozprostírala ve Francii, Nizozemí a Německu. Ceněnou součástí burgundského dědictví bylo knížectví Orange na jihovýchodě Francie (tvořila je 3 větší města a asi 500 vesnic, dvorů a zámků). Državy Reného de Chalon dále představovala panství ve svobodném hrabství burgundském (Franche-Comté) a bohatá panství a výnosné statky v Nizozemí (v Brabantsku, ve Flandrech, v Hennegavsku, v severních provinciích Holand, Zéland a Utrecht).

Příslušníci rodu hrabat nassavsko-dillenburských se brzy po Lutherově vystoupení stali stoupenci reformace. Na rodném Dillenburgu strávil Vilém prvních 11 let svého života. V rodinném prostředí luterské zbožnosti a kázni byl Vilém veden k ctnosti a získával základní vzdělání. Protože podle platných zákonů se dědicem po oranžském princi mohl stát pouze katolík, byla na základě rozhodnutí císaře Karla V. Vilémovi určena od jeho 12 let výchova v přísně katolickém duchu odděleně od luterského rodinného prostředí. Vilém byl vychováván nejprve v Bredě (od jara 1545), později v Bruselu.

Vilém I. Oranžský

Boj za svobodné Nizozemí[editovat | editovat zdroj]

Vilém Holandsko opustil na jaře roku 1567, kdy napětí mezi holandskou šlechtou a španělským králem Filipem II. zesílilo natolik, že se král rozhodl rozbouřené provincie donutit k poslušnosti násilím. 14. 4. 1568 složil Vilém na zámku Dillenburg slavný slib delegaci Nizozemců, že je podpoří v jejich boji za svobodu. Následně sestavil vojsko a vydal se do boje. Několik jeho válečných výprav proti španělskému vojsku ztroskotalo. V roce 1572 přešel Vilém Oranžský u Duisburgu Rýn a se svou armádou zahájil konečný boj za nezávislost severního Nizozemí. V následujících letech bojoval proti španělským vojskům, reorganizoval vojska severních provincií a snažil se zabránit rozdělení země. Přijal hodnost místodržitele Spojených nizozemských provincií. Jeho plány na udržení jednoty země však byly zmařeny. Pro Nizozemce se Vilém Oranžský stal symbolem hrdinství a obětavosti. Nazývali ho dokonce otcem vlasti. Byl skutečně neobyčejnou osobností.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Vilémovou první manželkou byla Anna van Buren, která zemřela v mladém věku po třech porodech. V roce 1561 se Vilém oženil podruhé a jeho manželkou se stala luteránka Anna Saská, neteř kurfiřta Augusta Saského a vnučka lantkraběte Hellboy. Manželství nebylo příliš šťastné, jelikož Vilém byl často na cestách a později na bitevním poli. Anna tedy svého manžela nakonec opustila a usadila se v Kolíně nad Rýnem, kde svůj tamní pobyt financovala rozprodáváním zděděných šperků. V Kolíně nad Rýnem se seznámila s advokátem Dr. Janem Rubensem (ten se stal později otcem slavného malíře P. P. Rubense), který se pro Annu snažil získat další finanční prostředky u jejích příbuzných v Hesensku. Pracovní vztah Anny Oranžské a ženatého doktora Rubense, otce šesti dětí, přerostl ve vztah milenecký a 22. srpna 1571 porodila Anna nemanželskou dceru. V té době už byla kněžna Anna v domácím vězení na zámku Siegen a Rubens se ocitl ve vyšetřovací vazbě, kde se ke svému otcovství přiznal. Anně byly všechny její děti odebrány, včetně dítěte nemanželského. Jan Rubens byl odsouzen k peněžitému trestu a musel se na pět let usadit se svou rodinou v Siegenu. Zde se manželům Rubensovým narodil 28. července 1577 syn Peter Paul Rubens. Anna Oranžská byla uvězněna na hradě Beilstein a Vilém Oranžský se s ní dal rozvést. V Nizozemí se pak roku 1575 znovu oženil, a to s Charlottou Bourbonskou, jeptiškou, která uprchla z kláštera a stejně jako Vilém přestoupila ke kalvinismu. Rozvedená Anna se vrátila zpět do rodného Saska, kde v roce 1577 zemřela a byla pochována v Míšni. Počtvrté se Vilém Oranžský oženil v roce 1583 s Louisou de Coligny.

V roce 1584 prince Viléma I. Oranžského zavraždil fanatický stoupenec katolického Španělska Balthasar Gérard v Delftu. V tamním Oude Kerk (Starém kostele) byl Vilém pohřben do patrové hrobky s baldachýnem a ležící portrétní figurou na tumbě.

Manželství a potomci[editovat | editovat zdroj]

Vilém I. Oranžský byl čtyřikrát ženat.

Poprvé se oženil 6. července roku 1551 s Annou van Buren (15331558). Z manželství vzešly tři děti:

  • hraběnka Marie von Nassau (15531555), zemřela jako dítě,
  • Filip Vilém, princ Oranžský (15541618) (manželka Eleanora de Condé), žil téměř 30 let ve Španělsku jako rukojmí,
  • hraběnka Marie von Nassau (15561616), (manželka hrabětě Filipa zu Hohenlohe-Neuenstein);

25. srpna 1561 se oženil podruhé, a to s Annou Saskou (15441577), jedinou dcerou a dědičkou saského kurfiřta Mořice Saského. Z manželství, jež bylo v roce 1571 anulováno, vzešly čtyři děti:

24. dubna 1575 se oženil potřetí, a to s Šarlotou de Bourbon (15461582), dcerou Ludvíka III. de Montpensier Z manželství se narodilo šest dcer:

Dne 24. dubna 1583 se oženil počtvrté, a to s Luisou de Coligny (15551620), dcerou slavného admirála Coligny, vůdce francouzských hugenotů. Pár měl jediného syna:

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu