Amálie zu Solms-Braunfels

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Portrét Amálie van Solms od Anthonise van Dycka (1631/1632).

Amálie zu Solms-Braunfels (31. srpna 1602, Braunfels8. září 1675, den Haag), hraběnka Solms-Braunfels, byla manželka Frederika Hendrika Oranžského, nizozemského místodržitele.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Původ, mládí[editovat | editovat zdroj]

Amálie se narodila jako dcera hraběte Johanna Albrechta I. zu Solms-Braunfels a jeho manželky Agnes zu Sayn-Wittgenstein. Své dětství strávila na zámku své rodiny v Braunfelsu. V rode 1619 přišla do Heidelbergu a stala se dvorní dámou Alžběty Stuartovny, manželky českého zimního krále Fridricha Falckého a přesídlila s ní do Prahy. Když po bitvě na Bílé hoře Fridrich musel opustit Čechy, Amálie spolu s jeho těhotnou manželkou prchaly na západ. Bez útočiště, neboť císař Ferdinand II. vydal zákaz, aby jim bylo kýmkoli poskytnuto, Alžběta začala na útěku rodit a Amálie jí v její těžké hodince pomáhala.

Svou cestu zakončily až v Haagu, kde jim místodržitel Mořic Nasavský poskytl azyl. Obě dámy měly ve zvyku navštěvovat místodržitelský dvůr, kde se nejmladší bratr Mořicův, Frederik Hendrik, do Amálie bláznivě zamiloval. Ta však odmítla stát se jeho milenkou a akceptovat cokoli jiného nežli manželství.

Manželství, potomci[editovat | editovat zdroj]

Portrét rodiny Frederika Hendrika a Amálie od Gerrita van Honthorsta, 1647
Amáliiny dcery, které se dožily dospělosti

Mořic Nasavský neměl legitimních potomků, chtěl však zachovat dynastii; když cítil blížící se smrt (zemřel 23. dubna 1625), přiměl svého tehdy již čtyřicetiletého nejmladšího bratra ke slibu, že se ožení; Frederik Hendrik tedy 4. dubna uzavřel s Amálií sňatek.

Z manželství Amálie a Frederika Hendrika se narodilo devět dětí, kromě nejstaršího a předposledního samé dcery; tři z nich zemřely jako nemluvňata a další v deseti letech věku:

Když se Frederik Hendrik stal po bratrově smrti místodržitelem, jeho vliv podstatně vzrostl a spolu s ním i vliv Amáliin. Spolu pozvedli dvorský život v Haagu a nechali vystavět řadu paláců, mezi nimi Huis ten Bosch. Amálie byla hlavní iniciátorkou řady královských sňatků, včetně svatby svého syna Viléma s anglickou Princess Royal Marií Henriettou Stuartovnou či sňatků svých dcer s významnými německými knížaty.

Amálie byla označována za inteligentní, sebevědomou až arogantní, ambiciózní ženu; nepříliš hezkou, ale svěží a přitažlivou. Tyto vlastnosti ji predisponovaly k tomu, že měla značný politický vliv: byla rádcem svému manželovi a když roku 1640 onemocněl, otevřeně participovala na politickém dění a přijímala zahraniční diplomaty.

Vdova[editovat | editovat zdroj]

Amálie ovdověla v roce 1647, nikterak se však nestáhla do ústraní. Její vliv se promítl i do uzavření vestfálského míru v roce 1648. Jako uznání za tento její přínos jí v roce 1649 španělský král Filip IV. udělil území kolem Turnhoutu.

Musela se ovšem i bránit vnitropolitickým tlakům, namířeným proti jejímu synovi Vilémovi. Po jeho předčasné smrti (zemřel roku 1650 ve čtyřiadvaceti letech na neštovice) se stala Amálie poručnicí svého vnuka Viléma III., který se narodil jako pohrobek šest dní po smrti svého otce, a tvrdě se brala o znovuzískání jeho ztracených práv. Korunou jejích snah se stalo Vilémovo předsednictví ve Státní radě a jeho jmenování vrchním velitelem a dědičným místodržícím v roce 1672.

Amálie zemřela v požehnaném věku 73 let 8. září 1675 v Haagu. Její ostatky byly uloženy v Královské hrobce v Nieuwe Kerku v Delft, v místě posledního odpočinku nizozemských panovníků.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]