Antonín I. Portugalský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonio I. Portugalský

Antonín I. Portugalský (portugalsky António de Portugal, Prior do Crato, známý též jako převor z Crata (o Prior do Crato či Antonio de Crato zvaný El Determinado (Rozhodný), 1531, Lisabon26. srpna 1595, Paříž) byl portugalský infant a v roce 1580 třicet tři dny (od 24. července do 25. srpna) portugalský král.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na lisabonském královském dvoře jako nemanželský syn infanta Luise, vévody z Beja, druhého syna portugalského krále Manuela I. a jeho druhé manželky Marie Aragonské. Byl tedy vnukem Manuelovým a synovcem Manuelových nástupců, králů Jana III. a Jindřicha I.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Antonio se narodil ze vztahu jeho otce, infanta Luise s Violantou Gómez. Ta byla dlouho považována za židovku, jež byla přinucena konvertovat na katolickou víru, ve skutečnosti však jako dcera Petra Gomese z Évory náležela k drobné portugalské šlechtě; zemřela jako jeptiška 16. července 1568. Byl tedy nemanželským dítětem, bastardem, jeho otec ho však uznal za vlastního a později legitimizoval; předpokládá se, že rodiče se později vzali, pravděpodobně v Évoře.

Antonio studoval na Univerzitě v Coimbře a stal se členem Maltézského řádu, jehož byl jeho otec Luis velmistrem; tím se stal nakonec i on. V roce 1571 král Sebastián I. jmenoval Antonia guvernérem držav a pevností v Severní Africe v Tangeru. V roce 1578 doprovázel krále Sebastiána na jeho tažení do Maroka, kde Sebastián padl v bitvě u al-Qaṣr al-Kabīr.

Vznesení nároků na trůn[editovat | editovat zdroj]

Po svém návratu do Portugalska se rozhodl uplatnit svá práva na portugalskou korunu, ale jeho nároky byly zamítnuty, nebot portugalské cortesy jmenovaly králem jeho strýce Jindřicha. Jindřich byl knězem a papež odmítl jeho uvolnění z kněžského stavu, což by skýtalo možnost oženit se a pokusit se i v jeho pokročilém věku zajistit legitimního a nesporného následníka trůnu. Za Jindřichova panování intrikoval Antonio na lisabonském dvoře, aby dosáhl uznání za legitimního uchazeče o trůn, což vedlo k jeho vypovězení do Crata. Po smrti Jindřichově v únoru regentství království převzala rada guvernérů portugalského království, sestávající z pěti guvernérů - kardinálů.

Jindřichovou smrtí vznikla tzv. portugalská následnická krize - tímto okamžikem se stala portugalská královská koruna předmětem nároků řady pretendentů, příslušníků dynastie Avis. O portugalský trůn se tak ucházeli Kateřina Portugalská, dcera infanta Eduarda, vévody z Guimarães (šestého syna Manuela I.), její synovec Ranuccio I Farnesio, vévoda z Parmy (syn Kateřininy sestry Marie), Filip II. Španělský (syn nejstarší dcery Manuela I. Isabely) a samotný Antonio. Ranuccio byl nejvhodnějším následníkem, neboť šlo o chlapce a potomka v mužské linii, stejné jako Kateřina. Filip II. byl pretendent méně vhodný co se týče genealogie, neboť byl Manuelovým vnukem v linii ženské, a navíc byl cizozemec. Pokud jde o Antonia, ten byl rovněž Manuelovým vnukem, a to v mužské linii, narodil se však z levého boku a třebaže se jeho otec (který byl ostatně knězem - převorem z Crata) pravděpodobně s matkou později oženil, byl tudíž považován za nelegitimního potomka.

Antonio, doufaje v odpor lidu proti španělskému králi, se přihlásil jako kandidát proti Filipovi II. Snažil se prokázat sňatek svých rodičů, nemohl však předložit žádné dokumenty. Měl však širokou podporu lidu a nižšího kléru, zatímco Filipa II. podporovaly vyšší vrstvy obyvatelstva, které spatřovaly ve spojení Portugalska se Španělskem velký přínos pro zájem království.

Korunovace a porážka[editovat | editovat zdroj]

24. července roku 1580, se Antonio sám v Santarému korunoval za nadšení lidu za krále Portugalska. Jen o měsíc později, 25. srpna, ho kastilské jednotky vévody z Alby, vyslané Filipem II. Španělským, porazily v bitvě Alcántary blízko Lisabonu. Když pak vévodovo vojsko obsadilo Lisabon, byl Filip prohlášen 12. září 1580 novým portugalským králem jako Filip I. a jako takového ho potvrdil Sněm v Tomaru (Cortes reunidas en Tomar) 15. dubna 1581. Antonio prchl na Azory, odkud se pokoušel získat vládu nad Portugalskem do roku 1583, kdy byl z Azor vyhnán španělským vojskem.

V exilu se Antonio spojil s Kateřinou Medicejskou, francouzskou královnou vdovou, jíž postoupil svá práva k Brazílii a jíž prodal část královského pokladu, který vzal s sebou. Odjel do Anglie, kde byl dobře přijat Alžbětou I., s níž připravil nezdařený plán invaze do Portugalska.

V roce 1589 se Antonio pokusil znovu, tentokrát s pomocí anglického piráta Francise Drakea, získat portugalskou korunu. Jejich flotila pronikla na portugalské pobřeží, ale očekávané povstání v Antoniův prospěch proti Filipovi II. se neuskutečnilo. Dobrodružství skončilo jako nákladný neúspěch. Pretendent trůnu strávil zbytek života ve francouzském exilu, aniž by se vzdal svých práv.

Zemřel v chudobě v roce 1595 v Paříži.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Antonio měl vztah s Annou Barbosa, kvůli svému kněžskému stavu se s ní však nemohl oženit. S ní i s jinými ženami měl řadu potomků:

  • Felipa de Portugal (1560 -?), sestra v klášteře Lorvão
  • Luisa de Portugal (1562 -?), sestra v klášteře Tordesillas
  • Alfonso de Portugal (1566 -?)
  • Manuel de Portugal (1568-1638), dědic práv svého otce na portugalský trůn. Provázel svého otce v exilu ve Francii, Anglii a Flandrech. Oženil se s Emilií Oranžsko-Nassavskou, dcerou nizozemského místodržitele Viléma I. Oranžského a Anny Saské
  • Cristóbal de Portugal (1573-1638), po smrti svého otce pokračoval v boji o následnická práva
  • Pedro de Portugal (1575 -?)
  • Dinis de Portugal (1576 -?)
  • Violante de Portugal (1577-d.1602)
  • Antonia de Portugal (1578-d.1602)
  • Juan de Portugal (1579 -?)
  • María de Portugal (1558-1599)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]