Přeskočit na obsah

Ivan Markovič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ivan Markovič
Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci:
1918 – 1920
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1920 – 1925
Ve funkci:
1929 – 1939
Ministr národní obrany
Ve funkci:
1920 – 1920
PředchůdceVáclav Klofáč
NástupceOtakar Husák
Ministr unifikací
Ve funkci:
1922 – 1925
PředchůdceIvan Dérer
NástupceIvan Dérer
Ministr školství a nár. osvěty (správce)
Ve funkci:
říjen 1924 – prosinec 1925
PředchůdceRudolf Bechyně
NástupceOtakar Srdínko
Stranická příslušnost
Členstvíčs. soc. dem.

Narození3. června 1888
Myjava
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. února 1944 (ve věku 55 let)
Buchenwald
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Alma materBudapešťská univerzita
Profesespisovatel, advokát a politik
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka mzz 1. třídy in memoriam (1992)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Markovič (3. června 1888 Myjava[1]16.[1] nebo 17. února 1944 Buchenwald[1]) byl československý politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou.

Už počátkem 20. století byl významným členem mladé generace slovenských intelektuálů soustředěných okolo časopisu Prúdy.[2] V období let 1909–1914 byl šéfredaktorem časopisu Prúdy. Podle jiného zdroje patřil rovněž do skupiny tzv. hlasistů.[3]

Profesí byl právníkem. V letech 1906–1911 studoval práva na Budapešťské univerzitě a na univerzitě v Berlíně. V letech 1911–1914 působil jako advokátní koncipient v Budapešti. Za světové války bojoval v armádě a na podzim 1914 padl do ruského zajetí. V Rusku se stal jedním z organizátorů Československých legií v Rusku. Od roku 1917 do roku 1918 pak byl tajemníkem odbočky Československé národní rady. Od jara 1918 zastával funkci tajemníka Československé národní rady v Paříži a šéfredaktora listu Československá samostatnost.[3] Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu.[4]

Doprovázel prezidenta T.G. Masaryka na jeho triumfální cestě z Paříže až do Prahy (21. prosince 1918).

Po roce 1918 patřil mezi hlavní postavy sociálně demokratického hnutí na Slovensku. V letech 19181920 zasedal v Revolučním národním shromáždění, kde formálně náležel do slovenského klubu (poslanecký klub sdružující poslance ze Slovenska, bez stranického rozdělení). 27. února 1920 prezentoval jménem klubu postoj k nové ústavě Československa a vyjádřil k ní pozitivní stanovisko. Odmítl zatím koncepce zemské autonomie a podpořil plánované zavedení župního zřízení.[5] I v následujících letech patřil k odpůrcům slovenské autonomie a prosazoval jednotný československý národ v politickém slova smyslu, nicméně chtěl zachovat kulturně jazykovou odlišnost Slováků.[6]

V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát v parlamentních volbách v roce 1925 neobhájil a do parlamentu se dostal až po parlamentních volbách v roce 1929 a opět po parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si podržel do 25. ledna 1939, kdy o mandát přišel v souvislosti s rozpuštěním sociálně demokratické strany na autonomním Slovensku. Krátce předtím ještě vstoupil jako hospitant do poslaneckého klubu Národní strany práce.[7][8]

Kromě parlamentních funkcí vystřídal i několik ministerských postů. v druhé vládě Vlastimila Tusara byl roku 1920 ministrem národní obrany. V první vládě Antonína Švehly zastával v letech 19221925 post ministra unifikací. Byl správcem ministerstva školství a národní osvěty od 3. října 1924 do 9. prosince 1925 v první vládě Antonína Švehly.

Podle údajů z roku 1935 byl profesí advokátem, bytem v Bratislavě.[9] V letech 1921–1939 působil jako místopředseda Československé obce legionářské.[3]

Již během existence autonomního Slovenska za druhé republiky odešel ze Slovenska do českých zemí. Za války zůstal podobně jako jeho stranický kolega Ivan Dérer v Protektorátu Čechy a Morava, kde měl rodinu.[10] Po roce 1939 byl vězněn nacisty, v září 1939 deportován do Dachau. Zemřel v koncentračním táboře Buchenwald.[3]

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]
  1. a b c MINÁČ, Vladimír. Malý slovenský biografický slovník: A-Ž. Generálny heslár SBS [online]. Matica slovenská, 1982 [cit. 2014-12-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  2. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 522. 
  3. a b c d Markovič Ivan [online]. historiecssd.cz [cit. 2015-01-09]. Dostupné online. 
  4. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 106–108. 
  5. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 84. 
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 132–133. 
  7. Ivan Markovič [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-12]. Dostupné online. 
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2013-02-17]. Dostupné online. 
  9. seznam zvolených poslanců [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-12]. Dostupné online. 
  10. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 220. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]