Ido

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ido (Ido)
vlajka ida
vlajka ida
Tvůrce projektu: Delegace pro přijetí mezinárodního jazyka
Rok zveřejnění: 1907
Rozšíření: Německo a několik dalších evropských zemí

Počet mluvčích:

100–200[1]

Klasifikace:

Písmo: Latinka

Zvláštnosti:

Pokus o reformu esperanta

Postavení
Regulátor: Uniono por la Linguo Internaciona Ido
Úřední jazyk: několik mezinárodních organizací
Kódy
ISO 639-1: io
---
ido (B) ido (T)
SIL: není
Wikipedie
http://io.wikipedia.org

Ido je umělý jazyk vypracovaný v roce 1907 na základě esperanta, proto se mu také někdy říká reformované esperanto. Autory byli Louis Couturat a Léopold Leau, kteří jazyk předložili jménem zvláštní delegace jako reformu namísto esperanta. Cílem reformy bylo odstranit některé kritizované vlastnosti esperanta, například koncovku čtvrtého pádu, a zlepšení znění jazyka. Po idu se objevilo množství dalších reformujících projektů. Ido se vyvinulo na začátku dvacátého století a udržuje si poměrně stálé stoupence, zejména v Evropě. V současné době je ido společně s esperantem a Interlinguou jediným pomocným jazykem s vysokým počtem textů a relativně širokou základnou mluvčích.

Struktura jazyka[editovat | editovat zdroj]

Jelikož ido vychází z esperanta, je i většina jeho slovní zásoby shodná či podobná. V idu neexistují homonyma.

Abeceda[editovat | editovat zdroj]

K zápisu jazyka se užívá 26 písmen:

Písmeno: a b c ch d e f g h kh i j k l m n o p qu r s sh t u v w x y z
Výslovnost: a b c č d e f g h ch i ž k l m n o p kw r s š t u v w ks j z
IPA: a, ɑ b t͡s t͡ʃ d ɛ, e f g ɦ x ɪ ʒ k l m n o, ɔ p kw ɾ, r s ʃ t ʊ v w k͡s,g͡z j z

Většina písmen se tedy v idu píše a hlásky vyslovují stejně jako v češtině. Pouze j se vyslovuje jako ž ve slově žába. Skupiny au, eu se v idu vyslovují jako dvě dvojhlásky, v češtině jako ve slovech auto, euro. Slabiky di, ti, ni se vyslovují nezměkčeně, stejně jako ve slovech diktátor (diktatoro), tinktura (tinkturo) nebo nikotin (nikotino).

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Slovní zásoba pochází z různých národních jazyků a především z esperanta. Některá nová slova i z neevropských, například z japonštiny, jedná se však o kmeny mezinárodně známé; většina nicméně pochází z hlavních evropských řečí – především z latiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny. Kvůli značné shodě kmenů v těchto jazycích se mnoho esperantských kmenů objevuje ve více národních řečech.


Ido je jazyk hodně založený na příponách (40) a předponách (16). Díky nim se dá z jednoho kořene vytvořit i přes 50 slov. Příklad: manjar – jíst; manjajo – jídlo; manjerio – restaurace; manjita – snězený; manjeyo – místo pro jezení;

Gramatická pravidla[editovat | editovat zdroj]

  • Podstatná jména
Nominativ Akuzativ
Číslo jednotné -o -on
Číslo množné -i -in

Podstatné jméno má vždy koncovku -o, množné číslo -i. Ido má pouze dva mluvnické pády: nominativ (nominativo, odpovídá českému 1. pádu) a akuzativ (akuzativo, odpovídá českému 4. pádu). Akuzativ se tvoří připojením koncovky -n: la patro – la patron, la patri – la patrin. Akuzativ se vyjadřuje pouze v případech, kdy předmět předchází podmětu. Ostatní mluvnické pády se vyjadřují pomocí předložek, např.: kun la patro – s otcem, al patro – k otci, de la patro – od otce.



  • Přídavná jména

Přídavné jméno má vždy koncovku -a a neskloňuje se. Druhý stupeň se tvoří pomocí příslovce plu – více, třetí pomocí příslovce maxim – nejvíce; slovo než se překládá jako kam: např. plu blanka kam nivo – bělejší než sníh; la maxim blanka – nejbělejší. V idu se dá však stupňovat i dolů. min blanka kam nivo – méně bílý než sníh; la minim blanka – nejméně bílý.



  • Osobní zájmena
Číslo jednotné Číslo množné
První osoba me (já) ni (my)
Druhá osoba tu, vu (ty, Vy) vi (vy)
Třetí
osoba
rod mužský il/ilu (on) ili (oni)
rod ženský el/elu (ona) eli (ony)
rod střední ol/olu (ono) oli (ona)
rod neurčitý lu (on/ona/ono) li (oni/ony/ona)
Neurčité on/onu („někdo“)
Zvratné su (se)

Osobní zájmena jsou: me – já; tu – ty, vu – Vy, vi – vy; ilu – on; elu – ona; olu – ono, lu – on/ona/ono; su – se; ni – my; li – oni, ony, ona; ili – oni; eli – ony; oli – ona; . Tu se používá při tykání si, obvykle si tykáme s dětmi, zvířaty a blízkými přátely. Zájmeno onu se užívá k vyjádření neurčitého podmětu, podobně jako německé man či francouzské on: onu dicas – říká se. Přivlastňovací zájmena se tvoří koncovkou přídavného jména -a: mea – můj. Zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména: men – mě, mne.

  • Základní číslovky jsou nesklonné: 1 – un, 2 – du, 3 – tri, 4 – quar, 5 – kin, 6 – sis, 7 – sep, 8 – ok, 9 – non, 10 – dek, 100 – cent, 1000 – mil. Čísla se tvoří násobením a sčítáním: 20 – duadek. 20 – duadek. 27 – duadek e sep. 854 – okacent e kinadek e quar. 15698 – dek e kin mili e sisacent e nonadek e ok. Řadové číslovky mají příponu -esm-: quaresma – čtvrtý. Násobné se tvoří příponou -opl-: quaropla – čtyřnásobný, quarople – čtyřnásobně. Zlomky mají příponu -im-: quarimo – čtvrtina, hromadné číslovky -op-: quarope – čtyři a čtyři (čtyřmo, ve čtveřicích), podílné po: po quar – po čtyřech. Číslovky mohou být též podstatnými jmény a příslovci: quaro – čtyřka, quare – za čtvrté.


  • Slovesa
Oznamovací způsob Příčestí činné Příčestí trpné Neurčitek Rozkazovací způsob Podmiňovací způsob
Čas minulý -is -int- -it- -ir- -ez -us
Čas přítomný -as -ant- -at- -ar-
Čas budoucí -os -ont- -ot- -or-

Sloveso se nemění ani v osobě ani v čísle: me facas – dělám, la patro facas – otec dělá, li facas – oni/ony/ona dělají. Přítomný čas má koncovku -as, minulý -is, budoucí -os, podmiňovací způsob -us, rozkazovací způsob -ez, neurčitý způsob -ar.

Příčestí a přechodníky mají v idu větší rozlišovací schopnost:

    • přítomné činné končí na -ant: drinkanta – pijící
    • minulé činné končí na -int: drinkinta – který pil
    • budoucí činné končí na -ont: drinkonta – hodlající pít
    • přítomné trpné končí na -at: drinkata – pit
    • minulé trpné končí na -it: drinkita – vypit
    • budoucí trpné končí na -ot: drinkota – mající být pit
    • Přechodníky končí na -e: drinkante – při pití, drinkinte – po pití, drinkonte – před pitím
    • Všechny tvary trpného rodu se tvoří pomocí příslušného tvaru pomocného slovesa esar – být a trpného příčestí dotyčného slovesa, při čemž se pro konatele používá předložky da: elu esas amata da omni – (ona) je milována všemi.


  • Souvztažná slova
Tázací Ukazovací Neurčité Všeobecné Záporné
qu- t- ul- omn- nul-
Vlastnosti -ala quala
(jaký)
tala
(takový)
ula
(nějaký)
omnala
(všelijaký)
nula
(nijaký)
Důvodové pro - Pro quo
(proč)
Pro to
(proto)
pro ulo
(z nějakého důvodu)
Pro omno
(ze všech důvodů)
Pro nulo
(bez důvodu)
Časové - tempe qua tempe/ kande
(kdy)
ta tempe
(tehdy)
ula tempe
(někdy)
omna tempe
(vždy)
nula tempe
(nikdy)
Místní -loke qua-loke/ ube
(kde)
ta-loke
(tam)
ula-loke
(někde)
omna-loke
(všude)
nula-loke
(nikde)
Způsobové -maniere qua-maniere/quale
(jak)
tal-maniere
(tak)
ul-maniere
(nějak)
omna-maniere
(všelijak)
nul-maniere
(nijak)
Přivlastňovací di - di qua/quo/qui
(čí)
di ta/to/ti
(toho)
di ula/ulo/uli
(něčí)
di omna/omno/omni
(všech)
di nula/nulo/nuli
(ničí)
Věci -o quo
(co)
to
(to)
ulo
(něco)
omno
(vše)
nulo
(nic)
Množstevní -ante quante
(kolik)
tante
(tolik)
ulante
(trochu)
omnante
(všechno)
nulante
(ani trochu)
Osobní/Vztažné -u,i qua, qui
(kdo, který)(kteří)
ta, ti
(ten)(ti)
ula, ulu, uli
(nějaký)(někdo)(nějací)
omna, omnu, omni
(každý)(každý j.č.)(všichni)
nula, nulu
(žádný)(nikdo)

Mezi souvztažná slova patří korelativní zájmena a zájmenná příslovce. Systém jejich odvozování přehledně ukazuje tabulka.



  • Příslovce

Příslovce odvozená od přídavných jmen mají koncovku -e, stupňují se také jako přídavná jména: bona – dobrý, bone – dobře; Mea fratulo kantas plu bone kam me. – můj bratr zpívá lépe než já.



  • Předložky se všechny pojí s nominativem, některé (při určování směru) také s akuzativem.
  • Spojky jsou užívány stejně, jako ve slovanských jazycích.
  • Člen určitý (la) je stejný pro všechny rody a pády v čísle jednotném i množném.
  • Každé slovo se čte tak, jak je psáno.

Existuje i člen le pro vyjádření množného čísla tam, kde to nejde pomocí koncovky. Například u přídavných jmen, která nejsou spojena s podstatným jménem. le blanka = ti bílí

  • Přízvučná slabika je u víceslabičných slov vždy předposlední, vyslovuje se tedy: Me' plu am'as habitar' hi'ke kam habitar' i'be.; U sloves je přízvuk na poslední slabice. V i*, u* skupinách, kde * je samohláska se i*, u* vyslovuje jako jedna slabika. Příklad studiar' (studovat).
  • Složená slova se tvoří prostým spojením slov, přičemž lze odvrhnout koncovku: vapor-navo – parník, vaporo = pára, navo = loď.
  • Zápor se tvoří ve větě pouze jedním záporným slovem (záporkou): Nikdo to neviděl – Nulu to vidis. (Nesprávně: Nulo to ne vidis).
  • Na otázku „kam“ se odpovídá akuzativem s -a(d): adheme – domů, a Praha – do Prahy.
  • Takzvaná cizí slova se přejímají obvykle beze změny, píší se však foneticky.

Užitečné fráze[editovat | editovat zdroj]

Několik užitečných frází, s fonetickou transkripcí:

Ahoj. Saluto.
Jak se jmenujete? Quale vu nomesas?
Jmenuji se… Me nomesas…
Kolik? Quante?
Mluvíte idem? Ka vu parolas ido?
Nerozumím Vám. Me ne komprenas vu.
Děkuji. Danko.
Není zač. Ne dankinde.
Račte. Bonvolez.
Blahopřeji! Gratulo!
Dobře. Bone.
Je pěkný den. Esas/Es bela dio.
Miluji tě. Mi adoras tu.
Na shledanou. Til rivido.
Prosím jedno pivo. Un biro, me pregas.
Co je to? Quo to es/esas?
To je… To es/esas…
Jak se Vám daří? Quale vu standas?
Dobré ráno. Bona matino.
Dobrý den. Bona jorno.
Dobrý večer. Bona vespero.
Dobrou noc. Bona nokto.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Blanke (2000), citováno u Sabine Fiedler "Phraseology in planned languages", Phraseology / Phraseologie, Walter de Gruyter 2007. str. 779.

Souvisejí články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]