Demokracie

Tomáš Garrigue Masaryk, hlavní český představitel demokracie. Jednou k demokracii řekl: „Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.“ Často říkal, že demokracie je diskuse.

Demokracie je forma vlády, ve které se všichni občané rovně podílejí – přímo nebo nepřímo skrze volené zástupce – na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost. Pojem pochází z řeckého δημοκρατία (dēmokratía), „vláda lidu“, složeno z δῆμος (dêmos) svobodný občan země a κράτος (kratos) vládnout.

Definice a charakter

Podrobnější informace naleznete v článku Právní stát.

Neexistuje konsensus jak definovat demokracii, přičemž rovnost před zákonem, politická práva a právní stát jsou uváděny jako důležité znaky už od antiky. Tyto principy se projevují v nároku všech občanů na rovnost a rovný přístup k zákonodárství. Například v zastupitelské demokracii má každý hlas stejnou váhu, každý občan může být volen či volit a právo volit je chráněno ústavou.

Jedna z teorií vyžaduje tři základní principy:

1. vzestupná pyramida vlády tj. svrchovanost náležící v nejnižší úrovni autority,
2. politická rovnost,
3. sociální normy, skrze které osoby a instituce akceptují pouze takové jednání, které je v souladu s principy vzestupné vlády a politické rovnosti.

Pojem demokracie je občas používán pro liberální demokracii, která je typem zastupitelské demokracie zahrnující mimo jiné

• politický pluralismus,
• rovnost před zákonem,
• petiční právo,
• právo na spravedlivý proces,
• další občanská a
• lidská práva a svobody a
• občanskou společnost.

Roger Scruton tvrdí, že demokracie sama nemůže zajistit osobní a politické svobody, pokud nejsou přítomny instituce občanské společnosti.

Formy demokracie

Formy demokracie jsou:

• přímá demokracie – lid vykonává státní moc přímo rozhodnutím, vyslovením své vůle (referendem, přímou iniciativou, přes internet).
• zastupitelská demokracie (reprezentativní, nepřímá) – lid vykonává státní moc prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů (parlamentu, přímo voleného prezidenta …).

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny demokracie.

První pokusy o demokracii vznikaly již v městských státech obchodních Féničanů. Ti obchodovali s Řeky, pro něž měl obchod také zásadní význam a přejali tak i jejich fénické písmo.

Za první politické uspořádání, v němž se uplatnily některé demokratické prvky, se považuje to, jež vzniklo v jistých řeckých městských státech (zejména v Athénách spojených s přístavem Pireus) a trvalo přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Tato demokracie se však vztahovala jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu, tedy na menšinu. Je důležité zdůraznit, že se občanská práva nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky, proto není možné tento systém považovat za demokratický v moderním slova smyslu. Volba probíhala losem, tudíž rozhodovala náhoda a nikoli volič. Velký význam pro demokracii měla agora, obchodní a politický prostor ve středu města. Po obsazení řeckých států Římem tato částečná demokracie jako systém státního zřízení zde na dvě tisíciletí prakticky zaniká. Řecká demokracie byla nejen procesně, ale i obsahově značně odlišná od současné – zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Sokratés byl odsouzen k smrti athénským shromážděním, případná ostrakizace záležela na momentální náladě hlasujících atp.

Ve starověkém Římě existoval římský senát a volená magistratura. Obchodně politické místo zde reprezentovalo fórum (například Forum Romanum).

Po temném středověku se na počátku novověku demokracie objevuje nejdříve v bohaté koloniální Anglii, která se postupně přetváří z monarchie v konstituční monarchii. V druhé polovině 18. století vzniká demokracie ve Spojených státech amerických, byť ve smyslu republikánství. Demokratickým étosem byly živeny i některé proudy Velké francouzské revoluce. V průběhu 19. století vznikají z těchto zdrojů novodobé liberální demokracie po Evropě, pro něž jsou zcela novými znaky jednak zastupitelský systém, jednak liberální výdobytky plného osvobození lidí z poddanství a z moci feudální aristokracie. Během druhé poloviny 19. století a v prvních desetiletích 20. století dochází ke stále většímu rozšíření osob oprávněných volit až po zásady dnešního všeobecného volebního práva, které vylučuje již jen osoby např. nezletilé, nesvéprávné nebo cizince.

V době mezi dvěma světovými válkami dochází k selhání demokracií v řadě evropských států jako např. Itálie, později Německo, Španělsko, Portugalsko a četné další. Před druhou světovou válkou patřilo Československo k nejvyspělejším světovým demokraciím.

Po druhé světové válce se v západní Evropě etablují demokratické země, zatímco demokracie v zemích sovětského vlivu jsou likvidovány. Sovětské satelity jsou řízeny totalitně. Koncem 80. let dochází k rozpadu sovětského bloku a k restauraci demokracií (Polsko, Československo, Maďarsko a další státy), nebo k pokusům o zavedení funkční demokracie vlastně vůbec poprvé (např. Rusko). Předpovídá se zlatý věk demokracie kolem celého světa, nicméně postup v řadě států je obtížnější než se předpokládalo.

V oblasti třetího světa dochází k zavádění demokracií postupně, zejména po 2. světové válce a nově od 90. let, ovšem s více než spornými výsledky. Alarmujícím případem zneužití implantace demokracie byla genocida ve Rwandě.

Teorie demokracie

Podrobnější informace naleznete v článku Teorie demokracie.

Teorie demokracie je vědní předmět spadající do oboru politologie. Zabývá se podstatou hodnot i funkčních zákonitostí obsahu a procesů demokracie.

Poznatky o antické demokracii jsou zprostředkovány především z děl Aristotela a některých historiků jako třeba Thúkýdida.

V moderní době bývá demokracie zdůvodňována dvěma základními teoriemi demokracie: klasickou liberální teorií J.S. Milla a konkurenční teorií demokracie J. Schumpetera. První vychází z premisy delegace a převádění úkolů voliči na zastupitele, druhá více odráží skutečnou praxi a spíše předpokládá, že kandidáti soutěží na trhu politických osobností a stran, z nichž si volič vybírá a po volbách na ně má již jen omezený vliv. Zatímco první teorie spíše odráží koncepci demokratických hodnot, druhá přesněji popisuje praxi. Mezi oběma teoriemi a zastánci jejich směrů panuje určité napětí, které odráží i vztah ideál - realita.

Oba výše uvedené teoretické modely v zásadě spočívají na většinovém pravidlu vlády (se základní právní ochranou menšin). V případě některých společností se složitým vnitřním uspořádáním se nicméně ujaly modely demokracie, které relativně trvalým menšinám zaručují vyšší úroveň ochrany vlastní účastí - demokracie označované jako konsensuální popř. konsociační. Hodnocení těchto dílčích modelů je ambivalentní - sice umožňují existenci demokracie ve státních útvarech, které by ji jinak nesnesly, zároveň jsou ale poměrně málo akceschopné.

Další použití termínu demokracie

Podle formy politického rozhodování je možné demokracii dále rozdělit na:

• většinová (majoritní) demokracie - v praxi užívá některých mechanismů přímé demokracie za účelem prosazení většinového rozhodnutí lidu
• pluralitní (konsensuální) demokracie - politické rozhodování je výsledkem sporu a dohody zúčastněných skupin či jednotlivců, podíl na rozhodování mají i nepřímo zúčastněná zájmová a nátlaková hnutí; (jiná formulace) při politickém rozhodování v ní dochází k soutěžení velkého počtu dobře definovaných skupin, které zastávají partikulární zájmy, a které jsou oddělené od státu.
• konsociační demokracie - přes zásadní nejednotnost a nemožnost efektivního použití předešlých způsobů je rozhodování uskutečňováno skrze dohodu úzkých a uzavřených zájmových skupin
• korporativní demokracie - obsahuje korporativní prvky; autoritativní systém demokracie, založený na korporativní struktuře společnosti, tedy společnosti bez politických stran nebo se sníženým vlivem politických stran, s rozsáhlou subsidiaritou a solidaritou; profesní skupiny zaměstnanců jsou základem pro rozhodování se společnosti, vytvářejí parlament, z něhož je složena vláda odborníků.
• neokorporativní demokracie - je založená na vzájemném propojení zájmových skupin se státem.
• participační demokracie - v ní se co největší množství jedinců a kolektivních subjektů podílí na co největším počtu rozhodnutí.
• elitní demokracie - lid vládne jen díky aktu politických voleb, všechna ostatní rozhodování přináleží zvoleným elitám.
• proximitní demokracie - představuje schopnost a možnost obyvatel regionu rozhodovat si o svých věcech sami, lokálně, být relativně soběstačný v řízení chodu společnosti (ekonomická, politická, sociální, finanční soběstačnost), případně i v zajištění obchodu a produkce klíčových komodit a služeb, a být na takovou soběstačnost připraven pro období krize a společenských otřesů. Proximitní demokracie vzdoruje některým externalitám globalizace a omezuje některé její aspekty, zejména globalizaci ekonomickou a finanční (volně podle J. Kellera).

Slovo demokracie mají v názvu některé politické myšlenkové směry:

• křesťanská demokracie (reprezentovaná lidovými stranami) je konzervativní proud pravého středu, který vychází z tradičních křesťanských, zejména katolických hodnot, jako je např. umírněná a sociální tržní ekonomika.
• sociální demokracie je levicový politický směr prosazující sociální stát, ve kterém jsou tržní mechanismy podřízeny státní sociální politické koncepci. (Sociální demokracie je tradiční označení demokratických levicových stran v germánských zemích; v románských zemích se jim naproti tomu obvykle říká socialistické.)

Sociální demokracie částečně vycházející z idejí utopického socialismu prosazuje průmyslovou (výrobní) demokracii, ve které se dělníci podílejí na řízení podniků, prostředkem k tomuto je stav, kdy zaměstnanci jsou zároveň akcionáři svého zaměstnavatele. Příklady lze nalézt ve Francii, USA a Spojeném království.

Omezená (autoritativní) demokracie

Ve státech, kde se establishment ztotožňuje s demokratickými principy jen formálně, je možné hovořit o autoritativní (řízené) demokracii až po diktaturu s formální demokracií a skutečnou moc má vybraná část společnosti (strana, církev, lóže). Přitom jsou mocí omezována nebo potlačena některá politická práva nebo jejich většina.

Takový systém výběru mocenských elit je znám odedávna, například vojenská nebo feudální demokracie umožňuje volit jen samozvaným ozbrojeným nebo jinak význačným skupinám (šlechtě, vládnoucí straně, majetným, mužům, starším, svobodným) a je známa z doby nejstarší i ze současnosti. Pak např. velitelé nebo i řadoví vojáci volili resp. volí vládce, např. knížete Přemysla vladykové, chána u kočovných kmenů bojovníci, náčelníka kmene rada starších, císaře v antickém Římě legie, generalita prezidenta v některých autoritativních republikách, často formou převratu, tedy násilným odstraněním dosavadních vládců. Takovému voličstvu se pak může říkat v politickém smyslu lid.

Často je obtížné takovou autoritativní demokracii fakticky odlišit od diktatury. Příkladem ze současnosti jsou některé jihoamerické a africké země ve druhé polovině 20. století. Autoritativní demokracií byla i československá druhá republika, Miloševičova Jugoslávie, v současnosti pak Lukašenkovo Bělorusko.

Po roce 1945 byl v některých socialistických režimech, především ve východní Evropě, používán pleonasmus lidová demokracie, který měl podle marxismu-leninismu označit fázi mezi revolučním převzetím moci a vybudováním komunismu, kdy ještě byly zachovány některé předrevoluční mechanismy (tj. svobody). Omezování těchto svobod pak bylo vydáváno za pokrok.

Demokracie ve světě

Demokracie je dnes jeden z nejrozšířenějších způsobů řízení státu. Mezi demokratické státy patří téměř všechny státy Evropy, Austrálie, Nový Zéland, Indie, Izrael, USA, Kanada či některé státy v Jižní Americe.

Slovo demokracie se v průběhu 20. století stalo slovem s kladnou hodnotou a bývá zneužíváno i režimy zásadně nedemokratickými, v nichž sice probíhají formálně volby, ale jejich příprava i průběh jsou kontrolovány vládnoucí skupinou. Tyto státy jsou co do obsahu výkonu politické moci autoritářské. Ve srovnání s nimi je proto třeba odlišit většinu západních demokracií, které jsou označovány jako liberální demokracie. Liberálních demokracií je ve světě pouze několik desítek.

Demokratickým ideálem je svobodná politická soutěž. Proto je základem a ideálem demokracie svobodné formování veřejného mínění, které je současně základem autentické svobody občanů. V praxi se však jednotlivé země k tomutu ideálu pouze blíží, ideální svoboda politické soutěžě je různě omezena, např. volební povinností složit finanční kauci (nebo příspěvek na úhradu volebních nákladů), která bez náhrady propadne státu, dále procentuální hranicí, pod kterou se volební příspěvek nevyplácí apod. Zásadní vliv na vytváření svobodného veřejného mínění mají média, která nejsou ideálně nestranná. Navíc političtí profesionálové stále lépe rozumí nastavování mediální agendy a sofistikovanými a neveřejnými metodami uplatňují svůj vliv. – Viz zásadní a stále nedoceněný termín "agenda setting".

Vyspělost a hloubka demokratického uspořádání dále principiálně závisí na vyspělosti elit dané země (politiků, filosofů, historiků, žurnalistů, učitelů atd.) a zejména na jejich schopnosti, jakým způsobem a v jakém rozsahu dokážou tyto elity nalézat a veřejnosti předkládat závažná témata. Role médií s důrazem na média veřejnoprávní je stále nedoceněná a paradoxně mimo pozornost široké veřejnosti.

Mnozí lidé (např. spisovatel Francis Fukuyama) považují demokracii za nejlepší státní zřízení a tvrdí, že zde demokracie bude navždy. Naopak mezi odpůrce demokracie patřil např. Aristoteles, jemuž „…demokracie splývala s vládou lůzy…“. Ačkoliv Aristoteles pracoval s dobovým poznáním a rozeznával i kladnou verzi demokracie, pouze pod jiným svým názvem politeia, jeho postřehy a varování o možnosti degenerace „lidových“ zřízení jsou stále vysoce aktuální.

Česko

V Česku demokracie panovala od První republiky mezi roky 1918 až 1938. Mezi roky 1948 až 1989 zde panoval komunistický režim. Od roku 1989 je v Česku demokracie. V roce 2014 bylo 48 % lidí spokojených s demokracií v Česku, zbylých 49 % nespokojených (výzkum CVVM).

Kritika demokracie

Každé společenské zřízení je terčem kritiky jak zevnitř, tak zvenčí, jak ze strany zastánců jiných ideologií a forem vlády, tak jeho stoupenců. Demokracie je dnes západním světem uznávána jako optimální forma vlády (nebo alespoň jako ta „nejméně špatná“, jak tvrdil britský premiér Churchill). Byla vždy a je cílem rozličných námitek, z nichž za hlavní můžeme považovat např.

• Platón ve své Ústavě kritizoval demokracii jako vládu lůzy a jako ideální formu řízení státu navrhoval vládu filosofů, jejichž největší předností oproti nevzdělanému davu je moudrost. Moderní obdoba této kritiky mluví o hloupých voličích a populistických politicích, kteří na tuto hloupost spoléhají.

• Aristotelés při svém dělení soudobých forem vlády zařadil demokracii do skupiny stojící proti vhodným formám vlády, spolu s tyranií a oligarchií. Za ideální považoval takovou, která smísí prvky demokracie s prvky aristokratickými, které na rozdíl od demokracie považoval za prospěšné. Míšení doporučil proto, aby stát netíhl k extrémním formám vlády. Původní název pro onu aristokratickou vládu byla timokracie a doslova to znamenalo "vláda čestných" a vznikla jako vláda údajně čestných urozených.

• Totalitní režimy a jejich stoupenci kritizují demokracii za to, že je slabá, tj. že neumí reagovat rychle a účelně na nenadálé krize, jako jsou války nebo přírodní pohromy. V dějinách můžeme nalézt příklady, kdy tomu tak mohlo být (např. politika appeasementu), ale také ukázky účinných reakcí demokratických zemí (např. mezinárodní pomoc oblastem postiženými tsunami v roce 2005).

• Demokracie nezajišťuje mezinárodní bezpečnost státu před agresí diktatur, ale války mezi demokratickými státy navzájem jsou výjimkou. „Demokratický mír“ je však narušen mezinárodním obchodem a organizacemi.

• Vždy se soustavně objevovaly a objevují názory, že v demokracii nejsou dodržována některá lidská práva - od základních po intelektuální. Demokracie sama o sobě nezajišťuje svobodu a lidská práva: "V uplynulých padesáti letech demokracie a svoboda na Západě splynuly. Jinde ve světě jsou však tyto dvě věci často odděleny. Demokracie vzkvétá, svoboda nikoli."

• Ukazuje se, že demokracie nezapříčiňuje ekonomický rozvoj. Spíše platí podmínka určité minimální ekonomické úrovně pro životaschopnou liberální, neboli ústavní demokracii.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Democracy na anglické Wikipedii.

Literatura

• ARISTOTELÉS. Politika. Praha: Rezek, 1998. ISBN 80-86027-10-4. 
• ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Praha: Baset, 2004. ISBN 80-7340-061-8. 
• BROUK, Bohuslav. O svobodě a demokracii. Londýn: vl. nákl., 1960 (in: B. BROUK: Zde trapno existovat, ed. V. A. Debnár, Brno: Host, 2008. ISBN 978-80-7294-248-0)
• HANS Joachim Störig. Malé dějiny filosofie. Karmelitánské nakladatelství., Kostelní Vydří. 2000. ISBN 80-7192-500-4
• CABADA, Ladislav; KUBÁT A KOL., Michal; A KOL. Úvod do studia politických věd. Praha: Eurolex Bohemia s. r. o., 2004. ISBN 80-86432-63-7. 
• NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran : Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. ISBN 80-85850-22-2. 
• DAHL, Robert A. O demokracii : průvodce pro občany. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-422-2. 
• CHLUP, Vladimír. Západ. Kronika naší kultury. Olomouc: Vladimír Chlup, 2017. ISBN 978-80-903958-7-9.
• SARTORI, Giovanni. Teória demokracie. Bratislava: Archa, 1993. ISBN 80-7115-049-5. 

Související články

• Argumentum ad populum
• stát
• polyarchie
• diktatura
• totalitarismus
• demokratura

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu demokracie na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Demokracie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Slovníkové heslo demokracie ve Wikislovníku
• Téma Demokracie ve Wikicitátech

Portály: Politika | Filosofie

Autoritní data	NKC: ph117182 PSH: 8375 BNF: cb133185567 (data) GND: 4011413-2 HDS: 009926 LCCN: sh85036647 LNB: 000051370 NARA: 10638055 NDL: 00567687 NLI: 987007548143505171