Atlás (mytologie)

Řečtí bohové; řady
	Prvotní bohové;
	Olympané;
	Vodní bohové;
	Podsvětní bohové;
	Personifikované představy;
	Jiní bohové;
	Titáni;
	Dvanáct Titánů:;
	Ókeanos a Téthys,;
	Hyperión a Theia,;
	Koios a Foibé,;
	Kronos a Rheia,;
	Mnémosyné, Themis,;
	Krios, Iapetos;
	Iapetovi synové:;
	Atlás, Prométheus,;
	Epimétheus, Menoitios;

Atlás
Atlás
Choť	Pleione; Aithra
Partner(ka)	Hesperis
Děti	Meropé; Hyas; Taygeté; Maia; Kelaino; Kalypsó; … více na Wikidatech
Rodiče	Iapetos a Asia a Klymene
Příbuzní	Prométheus, Menoitios, Epimétheus a Eumelus (sourozenci); Ornytión, Almus, Thersandros a Glaukos (vnoučata)
Funkce	king of Atlantis
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Atlás (řecky Ἄτλας, latinsky Atlas — ten jenž se odvažuje či trpí, někdy též v podobě Atlant) je v řecké mytologii obr, který na své šíji drží nebeskou klenbu. Byl synem Titána Íapeta a Klymené^[3], dcery Titána Ókeana.^[4]

Jeho bratry byli Prométheus, Epimétheus a Menoitios. Atlás zplodil s bohyní noci Nyktou Hesperidky, s Ókeanovnou Aithrou pak Hyády^[5] a syna Hyanta,^[5] s další Ókeanovnou Pléionou^[6] pak Plejády.^[7] Dále byl otcem nymfy Kalypsó,^[8] bohyně deště a pramenů Dióny^[9] a Néreovny Maery.^[10] U těchto posledních třech dcer nejsou známé jejich matky a jako otec se občas také uvádí někdo jiný (např, u Kalypsó Ókeanos).

Protože každý Titán měl přidělenu jednu z hvězdných mocností, dostal Atlás společné s Foibou na starost Měsíc.^[11]

Když se Titáni vzbouřili proti olympským bohům, byl zvolen jejich vůdcem právě Atlás, protože Kronos již nebyl žádný mladík. Atlás se tedy rozhodl bojovat na straně Titánů, přestože jeho bratři Epimétheus, Prométheus a Menoitios^[12] po zvážení všech možností přešli na stranu olympských bohů. Nejvyšší bůh Zeus vzpouru po deseti letech bojů s pomocí Kyklopů potlačil a Titány svrhl do Tartaru. Atlanta nezabil, ale jako vojevůdce ho pro výstrahu tvrdě potrestal: navždy musí nést nebeskou klenbu.

Jediný okamžik, kdy se tohoto svého prokletí mohl zbavit, nastal při příchodu hrdiny Hérakla, který přišel do dalekého západního kraje pro zlatá jablka Hesperidek.^[13] Atlás se nabídl jablka opatřit, když za něj na chvíli Héraklés podrží nebeskou klenbu. Ten jeho lest prohlédl, naoko však souhlasil, aby nemusel v zahradě Hesperidek bojovat s nepřemožitelným drakem Ládónem, který nikdy nespal. Když však tři přinesená jablka od Atlanta dostal, pod záminkou, že si musí podložit polštářkem z trávy otlačené rameno předal břemeno „na okamžik“ zpět Atlantovi. Pak mu poděkoval za ochotu a po ironickém „žij blaze“ rychle zmizel i se zlatými jablky. Atlás se té tíhy nezbavil ani po smrti.

V některých verzích této pověsti, Hérakles místo toho postavil dva obrovské pilíře (Héraklovy sloupy), které držely oblohu nad zemí a tím osvobodil Atlanta podobně jako později i Prométhea.

Zahynul zvláštním způsobem. Když se hrdina Perseus vracel z ostrova Gorgon, kde chytře zabil Medúsu, procházel územím Atlantovým. Ten mu odmítl pohostinnost a dokonce Persea urazil pochybnostmi, zda opravdu dokázal Medúsu zabít. Perseus neváhal, vytáhl hlavu Medúsy a ukázal mu ji. Byla tak hrůzostrašná, že při pohledu na ni každý zkameněl.^[14] Tak i Atlás se změnil v kamennou horu, čnící až k nebesům. Ta nese navěky tíhu nebeské klenby.

Již antičtí zpracovatelé mýtu o Atlantovi upozorňovali, že zde vzniká rozpor na časové ose. Hérakles totiž byl podle řecké mytologie pravnukem Persea a v tom případě stěží mohl po zkamenělém Atlantovi požadovat donesení zlatých jablek.

Odezva báje o Titánu Atlantovi trvá dosud ve jméně pohoří na severu Afriky, v pojmenování bájného ostrova Atlantis, souborů map nebo Atlantského oceánu, který omývá na západě Atlantovu zem. Ostatně jiné verze o této postavě jako o bohatém králi, který vlastnil krásné zahrady a velká stáda skvělého dobytka. O všechno přišel pro svou nepohostinnost k Perseovi.

Kulturní odkaz

Od poloviny 16. století se souborům kartografických map začalo říkat atlas. Prvním, kdo tento název použil byl Gerardus Mercator. Atlás je běžně používanou ikonou v západní kultuře a reklamě jako symbolu síly nebo stoické odolnosti. Velice často je zobrazován klečící na jednom koleni, zatímco zády a rameny podpírá obrovský kulatý globus. Globus původně představoval, namísto země, nebeskou sféru starověké astronomie. Použití termínu atlas jako název pro soubory terrestrických map a moderní chápání země jako koule se po vzájemné kombinaci promítlo do zobrazování Atlantova břemene v podobě země.

Atlás v umění

metopa Héraklés, Atlás a Athéna z Diova chrámu v Olympii (z 5. stol. př. n. l., objevená při vykopávkách)
mramorová socha Atlás pod tíhou nebeské klenby, její kopie je v neapolském Národním muzeu
freska bratří Carracciů Héraklés a Atlás (z r. 1582, je v boloňském Pallazzo Sampieri
obraz P.P.Rubense Atlás (kolem roku 1628, umístěn v madridském Pradu)

Velmi časté je především v baroku užití postavy Atláse (pod názvem atlant) v architektuře jako specifický nosný architektonický sochařský prvek, představující svalnatou mužskou postavu nesoucí břemeno, například překlad portálu, balkon, atp. Někdy též jako volná socha nesoucí rozměrnou kouli – sféru.

sochy Atlantů z dílny Matyáše Bernarda Brauna na portálu Clam-Gallasova paláce v Praze (kolem r. 1715)
sochy Atlantů od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa , na Morzinském paláci v Praze (kolem r. 1715)
socha Atlanta z dílny Matyáše Bernarda Brauna na portálu Vrtbovské zahrady v Praze
socha Atlanta z dílny Balthasara Permosera na pavilonech Zwingeru v Drážďanech
socha Atlanta na vrcholu astronomické věže pražského Klementina z olověného plechu
bronzová socha Atlanta od P. Manshipa / Rockefellerovo centrum v New Yorku)
Novelistka Ayn Randová pojmenovala své životní dílo názvem Atlas Shrugged (v češtině vyšlo pod názvem Atlasova vzpoura). Touto novelou se prolíná symbolika Atlase jakožto někoho, kdo nese svět na svých bedrech a udržuje jej v chodu.

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Atlas (ii). In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
↑ Prometheus. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
↑ Hésiodos, Theogonia 507
↑ Hésiodos, Theogonia 371
↑ ^a ^b Hyginus, Báje 192
↑ Hyginus, Básnická astronomie 2.21; Publius Ovidius Naso, Fasti 5.164
↑ Hésiodos, Práce a dny 383; Apollodóros, 3.110; Publius Ovidius Naso, Fasti 5.79
↑ Homér, Odyssea 1.52; Apollodóros, E7.23
↑ Hyginus, Báje 82, 83
↑ Pausaniás, Cesta po Řecku 8.12.7, 8.48.6
↑ Robert Graves příložitostně v Homérově Illiadě v.898; Apollonios z Rhodu ii 1232; Hésiodos, Zrození bohů 113; Stefanos z Byzantia sub Adana; Aristofanes: Ptáci 629 ad.; Clemens Římský Kázání VI 4, 72
↑ Hésiodos, Zrození bohů 371
↑ Diodóros Sicilský, Knihovna historie IV 26,2
↑ Polyidus, Fragment 837; Publius Ovidius Naso, Metamorfózy 4.627

Literatura

Slovník antické kultury, nakl. Svoboda, Praha, 1974
Robert Graves (1982), Řecké mýty - Odeon, Praha
Gerhard Löwe, Heindrich Alexander Stoll, ABC Antiky
Publius Ovidius Naso, Proměny
Rudolf Mertlík, Starověké báje a pověsti
Vojtěch Zamarovský (2005), Bohové a hrdinové antických bájí – BRÁNA s.r.o., Praha, ISBN 80-7243-266-4

Externí odkazy

Slovníkové heslo Atlas ve Wikislovníku
Obrázky, zvuky či videa k tématu Atlás na Wikimedia Commons
- výtahy z originálních Řeckých pramenů (anglicky)

[47e087122de7edc67d35b5051b35cc67c52677fd-1] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Atlas (ii). In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.

[8aad8ee9f5afab32276f95a98a69507b08716b4b-2] Prometheus. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.

[3] Hésiodos, Theogonia 507

[4] Hésiodos, Theogonia 371

[Hyginus-5] Hyginus, Báje 192

[6] Hyginus, Básnická astronomie 2.21; Publius Ovidius Naso, Fasti 5.164

[7] Hésiodos, Práce a dny 383; Apollodóros, 3.110; Publius Ovidius Naso, Fasti 5.79

[8] Homér, Odyssea 1.52; Apollodóros, E7.23

[9] Hyginus, Báje 82, 83

[10] Pausaniás, Cesta po Řecku 8.12.7, 8.48.6

[11] Robert Graves příložitostně v Homérově Illiadě v.898; Apollonios z Rhodu ii 1232; Hésiodos, Zrození bohů 113; Stefanos z Byzantia sub Adana; Aristofanes: Ptáci 629 ad.; Clemens Římský Kázání VI 4, 72

[12] Hésiodos, Zrození bohů 371

[13] Diodóros Sicilský, Knihovna historie IV 26,2

[14] Polyidus, Fragment 837; Publius Ovidius Naso, Metamorfózy 4.627

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]