Vývoj české satiry

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká literatura
(průřezové články)

Vývoj satiry v české literatuře lze sledovat prakticky od doby vlady Karla IV., satira jako taková prošla v českých zemích vývojem, který rozhodně není zcela kontinuální. Pronikla do ní celá řada vlivů, nejčastěji německých.

Satira se do české literatury dostala zhruba v polovině 14. století. Do této doby se řadí i vznik prvního českého satirického dramatu, nazvaného Mastičkář, ačkoli se hra nedochovala celá, lze usoudit, že autorem byl patrně student, že hra byla hrána na tržištích a že šlo o literárně nový žánr. Ve hře se objevuje motiv zesměšnění, nebo spíše zlehčení oživení Krista, což si vynutilo opuštění kostelů. Další památkou této doby je Podkoní a žák, což je vlastně kritika formou sporu, kdy se podkoní a žák hádají kdo je na tom vlastně lépe nebo hůře. Dále sem patří tzv. Hradecký rukopis.

Další významné dílo sepsal Smil Flaška z Pardubic pod názvem Nová rada, což je vlastně zvířecí alegorie, kde zvířata popisují svoji představu krále, jako ideál vychází lev – Karel IV.

Dalším významným obdobím, kdy byla satira více užívána je až doba tzv. národního obrození, kdy dramatici Václav Thám a Prokop František Šedivý, začali využívat satiru k politickým cílům. Zejména u Prokopa Šedivého je v dílech jako jsou Masné krámy, či Pražtí sládci patrná sice komendiální, přesto vážně myšlená kritika. Po těchto prvních úspěších satiry se stala oblíbeným nástrojem dalších tzv. národních buditelů jako byl Pavel Josef Šafařík Ján Kollár, ale i ohlasová poezie F. L. Čelakovského. Satira se projevila i na dílech Václava Klimenta Klicpery, která mají často vlastenecké zabarvení, satiricky vyznívají díla jako Hadrián z Římsů, Rohovín čtverrohý, Každý něco pro vlast a Veselohra na mostě. Nejznámější díla takto vyjádřené satiry se stala díla Josefa Kajetána TylaFidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka a Strakonický dudák.

V období realismu byl nejvýraznější postavou české satiry Karel Havlíček Borovský, kterého proslavily především jeho epigramy. Pozdější kritický realismus používal satiru poměrně často, příkladem je dílo Karla Václava Raise Pantáta Bezoušek a Naši Furianti Ladislava Stroupežnického.

V generaci májovců se satira projevila výrazně méně a ztratila svoji lehkost, příkladem takovéto satiry je Jan Neruda a jeho Povídky malostranské anebo básnická sbírka Hřbitovní Kvítí, satira se postupně přenesla i do nového útvaru, kterým byl fejeton. U ruchovců se satira projevila nejvíce v díle Svatopluka Čecha a to v jeho „broučkiádách“. Lumírovci se také satirou nijak moc nezabývali, neprogramově vzniklo dílo Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně. Vladislav Vančura uplatnil satiru v dílech jako Rozmarné léto. Dále vznikala díla, která jako satirická nejsou vnímána, přesto do této kategorie děl patří, tím je třeba Bylo nás pět od Karla Poláčka.

V moderních divadel se satirou proslavilo především Osvobozené divadlo.

Po druhé světové válce se satira z literatury téměř vytratila, postupně se prosazovala v tzv. avantgardních divadlech, kam patřilo především divadlo Semafor.

Po roce 1968 se rozvinula satira především ve formě hudební, kdy ji používali písničkáři jako byl Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Jiří Dědeček, Ivo Jahelka, Jan Vodňanský & Petr Skoumal, Pepa Nos a další.