Tučňák Humboldtův

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTučňák Humboldtův
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď tučňákovití (Spheniscidae)
Rod tučňák (Spheniscus)
Binomické jméno
Spheniscus humboldti
Meyen, 1834
Mapka s rozšířením (červeně)
Mapka s rozšířením (červeně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti) je nelétavý pták z čeledi tučňákovitých (Spheniscidae), pojmenovaný po přírodovědci Alexandru von Humboldtovi. Vyskytuje se v Jižní Americe na pobřežích Peru a Chile. Jeho nejbližším příbuzným je tučňák brýlový, tučňák magellanský a tučňák galapážský.

Je to středně velký tučňák, dosahující výšky 56–73 cm, a váhy 3,6–5,9 kg. Nad očima a kolem zobáku má růžovou neopeřenou kůži – žlázy obklopené cévami – jež plní termoregulační funkci. Čím je jeho tělní teplota vyšší, tím větší množství krve se v těchto žlázách nachází a může být tak ochlazena okolním vzduchem. Rozmnožování probíhá celoročně, ale nejčastěji mezi březnem a prosincem. Samice snáší obvykle dvě vejce a mláďata se líhnou zhruba po 35 dnech. O mláďata se stará samice i samec skoro rovným dílem. Ve stáří asi 100 dnů se mláďata osamostatní a zamíří k moři.

Tučňák Humboldtův zastupuje asi nejvyšší procento z chovaných druhů tučňáků v zajetí. Dobře se množí a zvykl si i na evropské podmínky. Podle červeného seznamu ohrožených druhů (IUCN) je klasifikován jako zranitelný.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí podél západního pobřeží Peru a Chile v Jižní Americe, kde obývá chladný, ale na ryby bohatý Humboldtův proud. Nejsevernější kolonii můžeme nejspíš zahlédnout v mysu Parinas, na veřejné pláži Punta Balcones. Nejpočetnější kolonii pak zcela na jihu v Punta San Juan (Punta Arenas), nebo také v Pachachamas. Menší izolovaná kolonie se nachází např. na ostrově Punihuil.

Díky výše zmíněným oceánským proudům se povětšinou nevzdaluje od svých hnízdišť daleko (maximálně na 19–35 km), a řadí se tak mezi stálé ptáky, jenž hnízdí i dvakrát do roka. Toto tvrzení je však odlišné v případě, že udeří klimatický jev ENSO (El Niño Southern Oscillation). Jedná se o změnu klimatu objevující se každých 3–12 let, která způsobuje ztrátu potravní hojnosti zapříčiněnou ohříváním oceánu. V takovém případě se tučňák Humboldtův vzdaluje, a na moři či pevnině může pobývat téměř 900 km od hnízdišť. 

Hnízdí v teplotách vzduchu od 5 do 38 °C (de oblasti, času a ročním období), a teplota vody mívá až 28 °C.[2][3][4][7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Mladý pták

Tučňák Humboldtův vypadá velmi podobně jako jeho nejbližší příbuzný tučňák magellánský. Odlišuje se však svým jediným černým pruhem vedoucím přes hruď (tučňák magellánský má pruhy dva). Specifické černé skvrnky na břiše, které u tučňáku Humboldtových vidíme, se naopak u tučňáka magellánského neobjevují, nebo jen v nepatrné míře. Tyto fleky má každý tučňák jedinečné, jakož jsou lidské otisky prstů. Podobně jako ostatní tučňáci z jeho rodu má nad očima a kolem zobáku neopeřenou kůži narůžověle až červené barvy. Tato holá oblast (tzv. nažina) je hustě pokryta cévami, s jejíž pomocí vyzařují přebytečné teplo v případě přehřátí. Oproti jiným druhům tučňáku hnízdí tučňák Humboldtův v tropických podmínkách, kde teplota může dosahovat až 36 °C.

Mláďata mají první týdny tmavě šedé peří, které se postupně zbarvuje do hněda. Posléze se objevují jasnější skvrny na břiše. Ve věku asi tří měsíců, jim na hlavě a kolem oči peří bělá. Jejich šat je pak v dospívání (1–2 let) inkoustově černý s bílým břichem a charakterními černými skvrnami. Jsou ale stále odlišná od plně dospělých a v porovnáním s nimi postrádají především černou pásku na hrudi (viz obrázek vlevo).

Náleží mezi středně velké druhy tučňáků, dorůstá výšky 56–73 cm, a váží 3,6–5,9 kg, s ohledem na pohlavní dimorfismus (samice je menší), výkyvy v rozmnožování a v období pelichání.

V zajetí se dožívá 15–30 let. Ve volné přírodě je jeho život silně ovlivňován a vyššího věku se dožije zcela výjimečně. Pohlavně zralý je asi ve třech až čtyřech letech (samice zpravidla dříve).[1][3][4][5][6][7]

Potrava a lov[editovat | editovat zdroj]

Studený Humboldtův proud přináší do tichomoří plno druhů hejnových ryb a jimi se tak převážně živí. Jedná se především o ančovičky a sardinky, jako např. sardel peruánská (Engraulis ringens) či sardinka tečkovaná (Sardinops sagax). Možnou kořistí jsou i některé druhy sépií. Potrava mívá velikost 3–27 cm a je požívána ihned pod vodou. Loví zpravidla časně zrána a zdržují se na moři až do odpoledne, kdy se vracejí k mláďatům. Vyhýbají se tak vysokým teplotám. Pohybují se asi 19–35 km od pobřeží a za jeden tah může tučňák Humboldtův nalovit i více jak 400 gramů potravy, pokud budou podmínky vyhovující.

Zdržují se v mělkých hloubkách nepřesahujících pět metrů. Avšak ve výjimečném případě jsou schopny dostat se do hloubky 30–70 metrů. Potápění trvá nanejvýš minutu a plavou rychlostí 7,5–10 km/h.[1][3][4][5][6][7]

Přirození predátoři[editovat | editovat zdroj]

Kolonie vyskytující se na pevnině bývají velkým lákadlem pro místní lišky, divoké psi a kočky. Mláďata, nebo slabé či nemocné dospělé uloví poměrně snadno. Dále představují hrozbu mořští dravý ptáci, jimiž jsou Racci pruhoocasí (Larus belcheri), Racci jižní (Larus dominicanus) či chaluhovití. Tito predátoři se zajímají o vejce nebo menší či slabá mláďata. Ačkoli jsou ukryta v hnízdních jámách či puklinách, stačí krátká chvíle nepozornosti. V krajním případě se přiživí hadi nebo dokonce krysy.

Na moři jsou často napadeni tuleni nebo lachtany.[3][7]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Tučňák Humboldtův hnízdí celoročně nejčastěji mezi březnem a prosincem, a to díky přívětivým podmínkám a ročnímu cyklu, který se skládá z dvou měsíců trvajícího přepeřovacího období a následně dvou pětiměsíčních období chovných cyklů. V důsledku toho mohou být tučňáci viděni kolem jejich hnízdišť v průběhu celého roku, pakliže tuto harmonii nenaruší ekologický jev ENSO (El Niňo Southern Oscillation), jenž by do jejich oblastí přinesl chudé moře na potravu.

Vytváří malé kolonie. Jsou monogamní, dospělí vykazují vysokou věrnost párů, přičemž spolu většina dvojic zůstává, dokud jeden z partnerů nezemře. V zajetí si nachází samice nového partnera častěji než samec, jelikož volba partnera spočívá z pravidla na samici.

První dny v kolonii[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožovací aktivity nastávají kolem přelomu dubna - května a září - října, v závislosti na lokalitě.

Jako první připlouvají na hnízdiště samec, který si vybojuje nejvhodnější místo pro vyhrabání nové nory, případně jen vyčistí starou. Především se soustředí na dostatečný stín, který na noru doléhá, aby se vyhnul nežádoucímu žáru slunce. Nory vyhrabávají jeden až pět metrů hluboko – průměrná počáteční nora může mít vstupní otvor široký 50 cm, pak následuje asi jeden metr dlouhá chodba vysoká 20 cm končící hnízdící komůrkou o průměru 45 cm, která je pod povrchem hluboko asi 40 až 50 cm. Postupným opravováním její rozměry rostou. Jsou vystlány malými větvičkami, klacíky, kamínky, šupinami z ryb nebo i kostmi z uhynulých tučňáků.

Tučňák Humboldtův však nehnízdí jen v norách, ale i v různých děrách nebo puklinách ve skále, mezi balvany. Také přebírá hnízda jiným živočichům.

Námluvy[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako jiní tučňáci se ozývají hlubokými hrdelními tóny, které mají stejný sociální význam, jako tzv. uvědomovací hlas – slouží k udržovaní kontaktu mezi jednotlivými ptáky na vodě i na souši. Nejtypičtější fází toku je hlasité troubení, při němž stojí samec před samicí s otevřeným zobákem a nahoru nataženým krkem. U uzavřených párů troubí samec i samice současně. Po tomto úvodu se samec projevuje chvějivými pohyby křídel, a zobákem něžně probírá peří na hlavě a krku své drahé polovičky. Samice se následně přikrčí nebo si úplně lehne, zatímco samec se mermomocí snaží vyšplhat na její záda, kde bude muset udržet rovnováhu, aby mohl alespoň na pár sekund přitisknout svou kloaku k její.

Páření[editovat | editovat zdroj]

Poloha při kopulaci je velmi vrtkavá a samec se tak zmůže pouze na několik sekund (maximálně na 1–2 minuty). Páření probíhá opakovaně. Samec naskočí na samičí záda, vyzdvihne ocas a začne se o samici třít. Protože samec nemá penis, k reprodukci mu slouží kloaka, což je rozšířená část konečníku, do něhož je vyústěna trávicí, vylučovací a právě rozmnožovací soustava (samice má kloaku také). Samci mají pár varlat, která jsou umístěna v jejich těle a v době páření se zvětšují. Při vzájemném tření kloak, se do samice dostane sperma a to v ní cestuje do skladovacích kanálků. Spermie oplodní vajíčka, které posléze ve vejcovodu tvrdnou.

Snesení vajec a chov[editovat | editovat zdroj]

Po páření snese samice jedno až výjimečně tři vejce o rozměrech přibližně 72,8 x 55,8 mm, a o váze 103–120 g. Interval mezi snesením je poměrně dlouhý, odpovídající 3–5 dnům s ohledem na zkušenosti páru. Inkubace trvá 36–43 dní, při níž se rodiče synchronizovaně střídají.

Právě vylíhlé mládě má velmi hustý prachově šedý šat, srostlá oční víčka a váží kolem 60–95 gramů. Je krmeno natrávenou kašovitou stravou z volete od obou rodičů. Vidět začne druhý týden po 10 dnech. O péči se rodiče dělí (jeden hlídá, druhý loví). Nejprve sedí samice a samec loví potravu v moři. Asi za dva týdny si pár úloh vymění. Stejným způsobem pokračují i po vylíhnutí mláděte. Kvůli od přírody zdatnějšímu samci vysedává samička patrně více, a samec tedy častěji loví. V období, kdy už jsou potomci větší a dokážou si regulovat teplotu těla, ponechají mláďata v hnízdech, kde budou v bezpečí do doby, než se rodiče vrátí s potravou. Mláďata mají vyšší nároky a tak loví partneři společně. Výjimečně se utvoří malé školky, které čítají maximálně asi pět mláďat. Musí se patřičně jednat o nezkušené páry, kteří si nejsou natolik vědomy rizika, spojeného s nevhodným způsobem zahnízdění - nevyhloubení nory. V šestém až sedmém týdnu (51 den) dosahuje mládě váhy kolem 3 kg a nastává doba pelichání do definitivního šatu – nejprve ztrácí prachové peří na křídlech a hlavě, kde nejdříve definitivní pera narůstají. Po 62 dnech je ukončeno pelichání břicha a dosahuje definitivní váhy 4 kg. V 69 dni jdou definitivním peřím porostlá záda a mezi 95–100 dnem je mládě porostlé definitivním peřím celé a je schopné vstoupit do moře. Ze sociálních důvodu se však stále od dospělých liší. Může se tak bez problému pohybovat v kolonii, aniž by jej okolní tučňáci napadali. Úplně dospělý šat se takovému mládenci dostaví ve stáří 1–2 let. Poměrně zhubnou než se naučí dobře lovit – ztrácí až jeden kilogram váhy ale zhruba po 35 týdnech se stav znormalizuje. Pohlavně zralý jsou samice ve třech a samci ve čtyřech letech.[1][4][5][6][7]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

V Zoologických zahradách po celém světě, včetně České republiky, je v chovech asi 15 000 těchto tučňáku a dobře se množí. Zato volně žijící populace je v některých lokalitách velmi ohrožena, a podle dosavadních údajů a odhadů hnízdí ve volné přírodě pouze 6000 až 32 000 dospělých ptáků. V Červeném seznamu je zařazen do kategorie zranitelných druhů. V minulosti byl tučňák Humboldtův až na pokraji vyhynutí.

Za posledních 150 let jejich populaci ohrozilo několik především lidských faktorů:  

  • Průmyslově se těžil nahromaděný trus – tzv. guáno, na němž tučňáci hnízdili a budovali si hnízda. Následkem toho byli vyhnáni na holé svahy, tedy tvrdou a horkou půdu. 
  • Než se ve světě začala naplno využívat ropa, byli tučňáci v 19. století pro svůj tuk a pro výrobu oleje vybíjeni po tisících. 
  • V neposlední řadě tučňákům škodí nadměrný rybolov sardinek a ančoviček, ať už z hlediska nedostatku potravy nebo tím, že se tučňáci omylem chytají do sítí. Tyto rybářské sítě mohou dosahovat délky několika kilometrů a zachytí několik stovek tučňáků ročně – uvíznou a utopí se. Potrava v moři slouží široké škále živočichů a jen nepatrné ztráty jsou velkým nebezpečím. Obtížně nacházejí tito ptáci potravu (ryby aj.) a jsou nuceni vykonávat dlouhé trasy. Je to zkáza celého rozmnožování, neboť se notná dávka potravy nedostane k mláďatům včas, a rodiče jsou snahou tak vyčerpáni, že je jim to samotným osudné.[2][5][6][7] 

Chov v ČR[editovat | editovat zdroj]

Aktuálně[pozn. 1] se u nás chová pouze tučňák Humboldtův a to ve čtyřech Zoologických zahradách (viz níže). Je zapojen do programu EEP - Evropský záchovný program, tedy společný projekt evropských zoologických zahrad, jehož podstatou je spolupráce při chovu některých ohrožených druhů zvířat. Jeho činnost zajišťuje Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií.

Tučňáky Humboldtovy u nás chová Zoologická zahrada:

Chov tučňáků plánuje také ZOO Ostrava a ZOO Ústní nad Labem, kde by se měli vyskytovat i příbuzní tučňáci brýloví.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. K červnu 2017

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Literatura - Veselovský, Zdeněk, Tučňáci, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1984 (česky)
  2. http://www.iucnredlist.org/ (anglicky)
  3. http://www.pinguine.net/ (německy)
  4. http://webcache.googleusercontent.com Diplomová práce 2012, Soňa Šnáblová (česky)
  5. http://8animaldiversity.org (anglicky)
  6. http://www.birdlife.org (anglicky)
  7. http://www.penguinsworld.cz (česky)

    Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]