Tučňák Humboldtův

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Tučňák Humboldtův

alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď: tučňákovití (Spheniscidae)
Rod: tučňák (Spheniscus)
Binomické jméno
Spheniscus humboldti
Meyen, 1834
Mapka s rozšířením (červeně)
Mapka s rozšířením (červeně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti) je nelétavý pták z čeledi tučňákovitých (Spheniscidae), pojmenovaný po přírodovědci Alexandru von Humboldtovi.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí podél západního pobřeží Peru a Chile v Jižní Americe, kde obývá chladný, ale na ryby bohatý Humboldtův proud. Nejjižnější kolonii nalezneme v oblasti Santiaga, nejsevernější se nachází v mysu Parinas (Punta Balcones) a nejpočetnější v Punta San Juan či Pachachamas. Menší izolovaná kolonie se nachází např. na ostrově Punihuil.

Díky výše zmíněným oceánským proudům se zpravidla nevzdalují daleko od svých hnízdišť (maximálně na 19 - 35 km) a řadí se tak mezi stálé tučňáky, kteří hnízdí i dvakrát do roka. Toto tvrzení je však odlišné v případě, že udeří klimatický jev ENSO (El Niňo Southern Oscillation). Jedná se o změnu klimatu objevující se každých 3 - 12 let, která způsobuje zeslabení hojnosti potravy. V takovém případě se tučňáci vzdalují a na moři mohou pobývat téměř 900 km od hnízdišť. 

Hnízdí v teplotách vzduchu od 5 do 38°C (de oblasti, času a ročním období) a teplota vody mívá až 28°C. [2][3][4][7] 

Popis[editovat | editovat zdroj]

Mladý pták

Tučňák Humboldtův vypadá velmi podobně jako jeho nejbližší příbuzný tučňák magellánský. Odlišuje se však svým jediným černým pruhem vedoucím přes hruď, kdežto u tučňáka magellanského zpozorujeme takovéto pruhy dva. Specifické černé skvrnky na břiše, které u tučňáku Humboldtových vidíme, se naopak u tučňáka magellánského neobjevují nebo v nepatrné míře. Tyto skvrnky nebo fleky chcete-li, má každý tučňák jedinečné jako lidské otisky prstů. Od ostatních jeho rodu se také liší zřetelněji holou kůží kolem zobáku, mívající narůžovělý až červený odstín. Tato holá oblast (tzv. nažina) je hustě pokryta cévami, s jejíž pomocí vyzařují přebytečné teplo v případě přehřátí. Oproti jiným druhům tučňáku hnízdí totiž v tropických podmínkách, kde teplota může sahat k 36 °C.

Mláďata mají první týdny tmavě šedé peří, které se postupně zbarvuje do hněda. Posléze se objevují jasnější skvrny na břiše. Ve věku asi tří měsíců, jim na hlavě a kolem oči peří bělá. Jejich šat je pak v dospívání (1 - 2 let) inkoustově černý s bílým břichem a charakterními černými skvrnami. Jsou ale stále odlišná od plně dospělých a v porovnáním s nimi postrádají především černou pásku na hrudi (viz obrázek vlevo).

Náleží mezi středně velké druhy tučňáků, dorůstá 56 – 73 cm a váží 3,6 - 5,9 kg, s ohledem na pohlavní dimorfismus (samice je menší) a výkyvy v rozmnožování.

V zajetí se dožívají 15 - 30 let. Ve volné přírodě je jejich život silně ovlivňován a vyššího věku se dožijí zcela výjimečně. Pohlavně zralý jsou samice ve třech a samci ve čtyřech letech.[1][3][4][5][6][7]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Studený Humboldtův proud přináší do tichomoří plno druhů hejnových ryb a jimi se tak převážně živí. Jedná se především o ančovičky a sardinky druhu Engraulis ringens (sardel peruánská) či Sardinops sagax (sardinka tečkovaná). Možnou kořistí jsou i některé druhy sépií. Potrava mívá velikost 3 - 27 cm a je požívána ihned pod vodou. Loví zpravidla časně z rána a zdržují se na moři až do odpoledne, kdy se vracejí k mláďatům. Vyhýbají se tak předpoledním a po-poledním vysokým teplotám. Pohybují se asi 19 - 35 km od pobřeží a za jeden tah může tučňák Humboldtův nalovit až 400 g potravy, pokud budou podmínky vyhovující.

Zdržují se v mělkých hloubkách nepřesahujících pět metrů s výjimkami, kdy se může jednat o 30 metrový ponor (rekordní a zcela výjimečný je pak 70 metrový). Potápění trvá nanejvýš minutu a plavou rychlostí 7,5 - 10 km/h.[1][3][4][5][6][7]

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Tučňáci Humboldtovy hnízdí celoročně nejčastěji mezi březnem a prosincem, a to díky přívětivým podmínkám a ročnímu cyklu, který se skládá z dvou měsíců trvajícího přepeřovacího období a následně dvou pětiměsíčních období chovných cyklů. V důsledku toho mohou být tučňáci viděni kolem jejich hnízdišť v průběhu celého roku, pakliže tuto harmonii nenaruší ekologický jev ENSO (El Niňo Southern Oscillation), jenž by do jejich oblastí přinesl chudé moře na potravu.

Vytváří malé kolonie. Jsou monogamní, dospělí vykazují vysokou věrnost párů, přičemž spolu většina dvojic zůstává, dokud jeden z partnerů nezemře. V zajetí se nacházejí samice nového partnera častěji než samci, jelikož volba partnera spočívá z pravidla na samici.

Rozmnožování - první dny v kolonii[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožovací aktivity nastávají kolem přelomu dubna - května a září - října, v závislosti na lokalitě.

Jako první připlouvají na hnízdiště samci, kteří si vybojují nejvhodnější místo pro vyhrabání nové nory, případně jen vyčistí starou. Především se soustředí na dostatečný stín, který na noru doléhá, aby se vyhnuli nežádoucímu žáru slunce. Nory vyhrabávají jeden až pět metrů hluboko - průměrná počáteční nora může mít vstupní otvor široký 50 cm, pak následuje asi jeden metr dlouhá chodba vysoká 20 cm končící hnízdící komůrkou o průměru 45 cm, která je pod povrchem hluboko asi 40 až 50 cm. Postupným opravovaním její rozměry rostou. Jsou vystlány malými větvičkami, klacíky, kamínky, šupinami z ryb nebo i kostmi z uhynulých tučňáků.

Někteří si však vyhledávají různé díry nebo pukliny ve skalách, mezi balvany nebo přebírají hnízda jiným živočichům.

Námluvy[editovat | editovat zdroj]

Námluvy probíhají za oddaných doteků. Při pozdravech se navzájem třou hlavy a krky. Potom samec třepe křídly a dotýká se se jimi samice. Oba se začnou navzájem čistit na hlavě a na krku. Podobně jako jiní tučňáci se ozývají hlubokými hrdelními tóny, které mají stejný sociální význam, jako tzv. uvědomovací hlas - slouží k udržovaní kontaktu mezi jednotlivými ptáky na vodě i na souši. Nejtypičtější fází toku je hlasité troubení, při němž stojí samec před samicí s otevřeným zobákem a nahoru nataženým krkem. U uzavřených párů troubí oba manželé současně. Po troubení se samec dotýká samice rychlými pohyby křídel a začne ji zezadu čistit zobákem peří na hlavě a na krku. Po tomto úvodu se samice položí na břicho na zem a samec ji vyskočí na záda - jsou odhodláni k páření

Páření[editovat | editovat zdroj]

Poloha u páření je velmi vrtkavá a samec se tak zmůže pouze na několik sekund (maximálně 1 - 2 minut). Leč je takto krátkodobé, probíhá nepřetržitě celé hodiny. Samec naskočí na samičí záda, vyzdvihne ocas a začne se o samici třít. Protože tučňáci nemají penis, k reprodukci jim slouží kloaka, což je rozšířená část konečníku, do něhož je vyústěna trávicí, vylučovací a právě rozmnožovací soustava. Samci mají pár varlat (dvě), která jsou umístěna v jejich těle a v době páření se zvětšují. Při vzájemném tření kloak, se do samice dostane sperma a ta v ní cestuje do skladovacích kanálků. Spermie oplodní vajíčka, které posléze ve vejcovodu tvrdnou.

Snesení vajec a chov[editovat | editovat zdroj]

Po páření snese samice jedno až výjimečně tři vejce o rozměrech přibližně 72,8 x 55,8 mm a o váze 103 - 120 g. Interval mezi snesením je poměrně dlouhý, odpovídající 3 - 5 dnům s ohledem na zkušenosti páru. Inkubace trvá 36 - 43 dní, při níž se rodiče synchronizovaně střídají.

Právě vylíhlé mládě má velmi hustý prachově šedý šat, srostlá oční víčka a váží kolem 60 - 95 g. Je krmeno natrávenou kašovitou stravou z volete od obou rodičů. Vidět začne druhý týden po 10 dnech. O péči se rodiče dělí (jeden hlídá, druhý loví). Nejdříve sedí samice a samec jde na lov. Asi za dva týdny se samec vrátí a úlohy si vymění. Poté se jako ostatní druhy, v odchovu mláďat opět střídají. Kvůli od přírody zdatnějšímu samci, samička vysedává více. V období partnerských lovů, kdy už jsou potomci větší a dokážou si regulovat teplotu těla, mláďata ukrývají v hnízdech, kde jsou v bezpečí a budou vyčkávat příchod rodičů s krmnou dávkou. Výjimečně se utvoří malé školky, které čítají maximálně asi pět mláďat. Musí se patřičně jednat o nezkušené páry, kteří si nejsou natolik vědomy rizika, spojeného s nevhodným způsobem zahnízdění - nevyhloubení nory. V šestém až sedmém týdnu (51 den) dosahuje mládě váhy kolem 3 kg a nastává doba pelichání do definitivního šatu -  nejprve ztrácí prachové peří na křídlech a hlavě, kde nejdříve definitivní pera narůstají. Po 62 dnech je ukončeno pelichání břicha a dosahuje definitivní váhy 4 kg. V 69 dni jdou definitivním peřím porostlá záda a mezi 95 - 100 dnem je mládě porostlé definitivním peřím celé a je schopné vstoupit do moře. Ze sociálních důvodu se však stále od dospělých liší. Může se tak bez problému pohybovat v kolonii, aniž by jej okolní tučňáci napadali. Úplně dospělý šat se takovému mládenci dostaví ve stáří 1 - 2 let. Poměrně zhubnou než se naučí dobře lovit - ztrácí až jeden kilogram váhy ale zpravidla po 35 týdnech se stav znormalizuje. Pohlavně zralý jsou samice ve třech a samci ve čtyřech letech.[1][4][5][6][7]

Přirození predátoři[editovat | editovat zdroj]

Kolonie vyskytující se na pevnině bývají velkým lákadlem pro místní lišky, divoké psi a kočky. Mláďata nebo slabé a nemocné dospělé hravě uloví. Na souši se schyluje rovněž k nebezpečí z nebes, kde jsou převážně vejce loveny mořskými dravými ptáky, jako jsou Racci pruhoocasí (Larus belcheri), Racci jižní (Larus dominicanus) či chaluhovití. I když jsou jejich vejce a mláďat schována v hnízdních norách či puklinách, stačí krátká chvíle nepozornosti. V krajních případech se přiživí hadi nebo dokonce krysy.

Na moři jsou často napadeni tuleni nebo lachtany.[3][7]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

V Zoologických zahradách po celém světě chováme asi 15 000 tučňáku. Ve volné přírodě je jejich populace o dost nižší, zahrnuje pouze +/- 5 000 dospělých párů, díky čemuž je v Červeném seznamu zařazen do kategorie zranitelných druhů. Vzhledem k tomu, že byli v minulosti na pokraji vyhynutí, nemůžeme se takové skutečnosti divit.

Za posledních 150 let jejich populaci ohrozilo několik, především lidských faktorů:  

  • Průmyslově se těžil nahromaděný trus - tzv. guano, který tučňáci "pěstovali" několik desítek až sto let a jenž byl podstatnou součástí půdy na které hnízdili. Vyhnanství na holé svahy - tvrdé skály a horkou půdu, jim život patřičně ztížilo. Museli se náležitě přizpůsobit a to nešlo ze dne na den. 
  • Než se ve světě začala naplno využívat ropa, byli tučňáci v 19. století pro svůj tuk a pro výrobu oleje vybíjeni po tisících. 
  • V neposlední řadě tučňákům škodí nadměrný rybolov sardinek a ančoviček, ať už z hlediska nedostatku potravy nebo tím, že se tučňáci omylem chytají do sítí. Tyto lovné sítě mohou dosahovat délky několika kilometrů a zachytí několik stovek tučňáků ročně. Uvíznou a utopí se. Potrava v moři slouží široké škále živočichů a i malé ztráty jsou velkým nebezpečím. Hůře se kořist (ryby aj.) vyhledává a tučňáci jsou nuceni dále cestovat. Je to zkáza celého rozmnožování, neboť se dávka potravy mláďatům nedostane včas a rodiče jsou snahou tak vyčerpáni, že je to osudné pro ně samotné.[2][5][6][7] 

Chov v ČR[editovat | editovat zdroj]

Aktuálně se u nás chová pouze tento tučňák Humboldtův a to ve čtyřech Zoologických zahradách (viz níže). Je zapojen do programu EEP což je Evropský záchovný program, tedy společný projekt evropských zoologických zahrad, jehož podstatou je spolupráce při chovu některých ohrožených druhů zvířat. Jeho činnost zajišťuje Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií.

Tučňáky Humboldtovy u nás chová Zoologická zahrada:

  • Liberec
  • Praha
  • Zlín
  • Plzeň

Chov tučňáků plánuje také ZOO Ostrava a ZOO Ústní nad Labem, kde by se měli vyskytovat i příbuzní tučňáci brýloví.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Literatura - Veselovský, Zdeněk, Tučňáci, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1984 (česky)
  2. http://www.iucnredlist.org/ (anglicky)
  3. http://www.pinguine.net/ (německy)
  4. http://webcache.googleusercontent.com Diplomová práce 2012, Soňa Šnáblová (česky)
  5. http://8animaldiversity.org (anglicky)
  6. http://www.birdlife.org (anglicky)
  7. http://www.penguinsworld.cz (česky)

    Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]