Tučňák Humboldtův

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTučňák Humboldtův
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď tučňákovití (Spheniscidae)
Rod tučňák (Spheniscus)
Binomické jméno
Spheniscus humboldti
Meyen, 1834
Mapka s rozšířením (červeně)
Mapka s rozšířením (červeně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti) je nelétavý pták z čeledi tučňákovitých (Spheniscidae), pojmenovaný po přírodovědci Alexandru von Humboldtovi. Vyskytuje se v Jižní Americe na pobřežích Peru a Chile. Jeho nejbližším příbuzným je tučňák brýlový, tučňák magellanský a tučňák galapážský.

Je to středně velký tučňák, dosahuje výšky 56–73 cm, a váhy 3,6–5,9 kg. Nad očima a kolem zobáku má holou, narůžovělou kůži, což jsou žlázy obklopené cévami plnící termoregulační funkci. Čím je jeho tělní teplota vyšší, tím větší množství krve se v těchto žlázách nachází a může být tak ochlazena okolním vzduchem. Rozmnožování probíhá celoročně, ale nejčastěji mezi březnem a prosincem. Samice snáší obvykle dvě vejce a mláďata se líhnou zhruba po 35 dnech inkubace. O potomstvo se stará samice i samec skoro rovným dílem. Ve stáří asi 100 dnů se mláďata osamostatní a zamíří na otevřené moře.

Tučňák Humboldtův zastupuje asi nejvyšší procento z chovaných druhů tučňáků v zajetí. Dobře se množí a zvykl si i na evropské podmínky. V červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) je klasifikován jako zranitelný. Za posledních 150 let jeho populaci ohrozilo několik, především lidských faktorů.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí podél západního pobřeží Peru a Chile v Jižní Americe, kde obývá chladný, ale na ryby bohatý Humboldtův proud. Nejsevernější kolonii můžeme nejspíš zahlédnout v mysu Parinas, na veřejné pláži Punta Balcones. Nejpočetnější kolonii pak zcela na jihu v Punta San Juan (Punta Arenas), nebo také v Pachachamas. Menší izolovaná kolonie se nachází např. na ostrově Punihuil. Hnízdí v teplotách vzduchu od 5 do 38 °C (de oblasti, času a ročním období), a teplota vody mívá až 28 °C.[2][3][4][7]

Kvůli úživným oceánským proudům obvykle nemigruje do jiných oblastí a zdržuje se nejdále 19–35 km od hnízdiště. Na základě toho může tento druh zahnízdit i dvakrát do roka, ovšem v závislosti na podmínkách. Udeří-li klimatický jev ENSO (El Niño Southern Oscillation) objevující se každých 3–12 let, který způsobuje změnu klimatu, přesněji ztrátu potravní hojnosti zapříčiněnou oteplováním oceánu, v takovém případě se tučňák Humboldtův stahuje do oblastí vzdálených až 900 km od hnízdiště.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Hlava tučňáka Humboldtova. Holá narůžovělá oblast v okolí zobáku plní termoregulační funkci

Náleží mezi středně velké druhy tučňáků, dorůstá výšky 56–73 cm, a váží 3,6–5,9 kg, s ohledem na pohlavní dimorfismus (samice je menší), výkyvy v rozmnožování a období pelichání.

Tučňák Humboldtův vypadá velmi podobně jako jeho nejbližší příbuzný tučňák magellánský. Odlišuje se však svým jediným černým pruhem vedoucím přes hruď (tučňák magellánský má pruhy dva). Specifické černé skvrnky na břiše, které u tučňáku Humboldtových vidíme, se naopak u tučňáka magellánského neobjevují, nebo jen v nepatrné míře. Tyto fleky má každý tučňák jedinečné, jakož jsou lidské otisky prstů. Podobně jako ostatní tučňáci z jeho rodu má nad očima a kolem zobáku neopeřenou kůži narůžověle až červené barvy. Tato holá oblast (takzvaná hnízdní nažina) je hustě pokryta cévami, s jejíž pomocí vyzařují přebytečné teplo v případě přehřátí. Oproti jiným druhům tučňáku hnízdí tučňák Humboldtův v tropických podmínkách, kde teplota může dosahovat až 36 °C.

Mláďata mají první týdny tmavě šedé peří, které se postupně zbarvuje do hněda. Posléze se objevují jasnější skvrny na břiše. Ve věku asi tří měsíců, jim na hlavě a kolem oči peří bělá. Jejich šat je pak v dospívání (1–2 let) inkoustově černý s bílým břichem a charakterními černými skvrnami. Jsou ale stále odlišná od plně dospělých a v porovnáním s nimi postrádají především černý pás na hrudi.

V zajetí se dožívá 15–30 let. Ve volné přírodě je jeho život silně ovlivňován a vyššího věku se dožije zcela výjimečně. Pohlavně zralý je asi ve třech až čtyřech letech (samice zpravidla dříve).[1][3][4][5][6][7]

Potrava a způsob lovu[editovat | editovat zdroj]

Studený Humboldtův proud přináší do tichomoří plno druhů hejnových ryb a jimi se tak převážně živí. Jedná se především o ančovičky a sardinky, jako např. sardel peruánská (Engraulis ringens) či sardinka tečkovaná (Sardinops sagax). Možnou kořistí jsou i některé druhy sépií (Sepia). Průměrná velikosti kořisti je 3–27 cm a pohlcena je ihned pod vodou. Loví zpravidla časně zrána a zdržují se na moři až do odpoledne, kdy se vracejí k mláďatům. Vyhýbají se tak vysokým teplotám. Pohybují se asi 19–35 km daleko od pobřeží a za jeden tah může tučňák Humboldtův nalovit více než 400 gramů potravy, pokud jsou podmínky vyhovující.

Zdržují se v mělkých hloubkách nepřesahujících pět metrů. Avšak ve výjimečném případě jsou schopny dostat se do hloubky 30–70 metrů. Potápění trvá nanejvýš minutu a plavou rychlostí 7,5–10 km/h.[1][3][4][5][6][7]

Přirození predátoři[editovat | editovat zdroj]

Kolonie vyskytující se na pevnině bývají velkým lákadlem pro místní lišky, zdivočelé psi a kočky, kteří se řadí mezi invazivní druhy predátorů. Mláďata, nebo nemocné dospělé uloví poměrně snadno. Dále představují hrozbu mořští draví ptáci, jimiž jsou Racci pruhoocasí (Larus belcheri), Racci jižní (Larus dominicanus) či chaluhovití (Stercorariidae). Tito predátoři se zajímají především o vejce nebo menší mláďata. Ačkoli jsou ukryta v hnízdních jámách či puklinách, stačí krátká chvíle nepozornosti. Výjimečně se přiživí hadi (Serpentes) nebo případně krysy (Rodentia).

Na moři je nejčastěji napadají tuleni (Phocidae), žraloci (Carcharhiniformes) nebo lachtani z rodu Otaria.[3][7]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Tučňáci Humboldtovi v Zlínské Zoologické zahradě

Tučňák Humboldtův hnízdí celoročně nejčastěji mezi březnem a prosincem, a to díky přívětivým podmínkám a ročnímu cyklu, který se skládá z dvou měsíců trvajícího přepeřovacího období a následně dvou pětiměsíčních období chovných cyklů. V důsledku toho mohou být tučňáci viděni kolem jejich hnízdišť v průběhu celého roku, pakliže tuto harmonii nenaruší ekologický jev ENSO (El Niňo Southern Oscillation), jenž by do jejich oblastí přinesl moře chudé na potravu.

Vytváří malé kolonie. Jsou monogamní, dospělí vykazují vysokou věrnost párů, přičemž spolu většina dvojic zůstává, dokud jeden z partnerů nezahyne. V zajetí si nachází samice nového partnera častěji než samec, jelikož volba partnera spočívá z pravidla na samici.

První dny v kolonii[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožovací aktivity nastávají kolem přelomu dubna - května a září - října, v závislosti na lokalitě.

Jako první se na hnízdiště dostaví samec, který si vybojuje nejvhodnější místo pro vyhrabání nové nory, případně jen vyčistí starou. Především se soustředí na dostatečný stín, který na noru doléhá, aby se vyhnul nežádoucímu žáru slunce. Nory vyhrabává jeden až pět metrů hluboko – průměrná počáteční nora může mít vstupní otvor široký 50 cm, pak následuje asi jeden metr dlouhá chodba vysoká 20 cm končící hnízdící komůrkou o průměru 45 cm, která je pod povrchem hluboko asi 40 až 50 cm. Postupným opravováním její rozměry rostou. Jsou vystlány malými větvičkami, klacíky, kamínky, šupinami z ryb nebo i kostmi z uhynulých tučňáků.

Tučňák Humboldtův však nehnízdí jen v norách, ale i v různých děrách nebo puklinách ve skále, mezi balvany. Využívat může i hnízd jiných živočichů.

Tučňák Humboldtův v období toku

Námluvy[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako jiní tučňáci, ozývá se i tento druh hlubokými hrdelními tóny, které mají stejný sociální význam, jako tzv. uvědomovací hlas – slouží k udržovaní kontaktu mezi jednotlivými ptáky na vodě i na souši. Nejtypičtější fází toku je hlasité troubení, při němž stojí samec před samicí s otevřeným zobákem a nahoru nataženým krkem. U uzavřených párů troubí samec i samice současně. Po tomto úvodu se partner projevuje chvějivými pohyby křídel a zobákem něžně probírá peří v oblasti hlavy a krku své partnerce. Ta se následně přikrčí nebo si úplně lehne, zatímco se samec mermomocí snaží vyšplhat na její záda, kde bude muset udržet rovnováhu, aby mohl alespoň na pár sekund přitisknout svou kloaku k její.

Páření[editovat | editovat zdroj]

Poloha při kopulaci je velmi vrtkavá a samec se tak zmůže pouze na několik sekund (maximálně na 1–2 minuty), proto probíhá opakovaně. Samec naskočí na samičí záda, vyzdvihne ocas a začne se o samici třít. Protože samec nemá penis, k reprodukci mu slouží kloaka, což je rozšířená část konečníku, do něhož je vyústěna trávicí, vylučovací a právě rozmnožovací soustava (kloaku má také samice). Samec má pár varlat, tedy dvě varlata, která jsou umístěna v jeho těle a v období páření dosahují větších rozměrů. Otřením o kloaku předá své družce sperma, které v ní doputuje do skladovacích kanálků. Spermie oplodní vajíčka a ty následně v samičím vejcovodu ztvrdnou.

Snesení vajec a chov[editovat | editovat zdroj]

Mladý pták v juvenilním šatu

Po páření snese samice jedno až výjimečně tři vejce o rozměrech přibližně 72,8 x 55,8 mm, a o váze 103–120 gramů. Interval mezi snesením je poměrně dlouhý, odpovídající 3–5 dnům s ohledem na zkušenosti páru. Inkubace trvá 36–43 dní, při níž se rodiče synchronizovaně střídají.

Právě vylíhlé mládě má velmi hustý prachově šedý šat, srostlá oční víčka a váží kolem 60–95 gramů. Je krmeno natrávenou kašovitou stravou z volete (jícnu) od obou rodičů. Vidět začne druhý týden po 10 dnech. O péči se rodiče dělí (jeden hlídá, druhý loví). Nejprve sedí samice a samec loví potravu v moři. Asi za dva týdny si pár úloh vymění. Stejným způsobem pokračují i po vylíhnutí mláděte. Kvůli od přírody zdatnějšímu samci vysedává samička patrně více, a samec tedy častěji loví. V období, kdy už jsou potomci větší a dokážou si regulovat teplotu těla, ponechají mláďata v hnízdech, kde budou v bezpečí do doby, než se rodiče vrátí s potravou. Mláďata mají vyšší nároky a tak loví partneři společně. Výjimečně se utvoří malé školky, které čítají maximálně asi pět mláďat. Musí se patřičně jednat o nezkušené páry, kteří si nejsou natolik vědomy rizika spojeného s nevhodným způsobem zahnízdění – nevyhloubení nory. V šestém až sedmém týdnu (asi 51 den) dosahuje mládě váhy kolem 3 kg a nastává doba pelichání do definitivního šatu – nejprve ztrácí prachové peří na křídlech a hlavě, kde nejdříve definitivní pera narůstají. Po 62 dnech je ukončeno pelichání břicha a dosahuje definitivní váhy 4 kg. V 69 dni jdou definitivním peřím porostlá záda a mezi 95–100 dnem je mládě porostlé definitivním peřím celé a je schopné vstoupit do moře. Ze sociálních důvodu se však stále od dospělých liší. Může se tak bez problému pohybovat v kolonii, aniž by jej okolní tučňáci napadali. Úplně dospělý šat se takovému mládenci dostaví ve stáří 1–2 let. Poměrně zhubnou než se naučí dobře lovit – ztrácí až jeden kilogram váhy, ale zhruba po 35 týdnech se jejich stav znormalizuje. Pohlavně zralý jsou samice ve třech a samci ve čtyřech letech.[1][4][5][6][7]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Tučňák Humboldtův v bazénu Liberecké Zoologické zahrady

V Zoologických zahradách po celém světě, včetně České republiky, je v chovech asi 15 000 těchto tučňáku a dobře se množí. Zato volně žijící populace je v některých lokalitách velmi ohrožena, a podle dosavadních údajů a odhadů hnízdí ve volné přírodě pouze 6000 až 32 000 dospělých ptáků. V Červeném seznamu je zařazen do kategorie zranitelných druhů. V minulosti byl tučňák Humboldtův na pokraji vyhynutí.

Před více než sto lety představovala enormní hrozbu masivní těžba guána, nahromaděného trusu tučňáků, v kterém tito ptáci s oblibou hnízdili, a snadno v něm budovali svá hnízda. Na následky těžebních zásahů uhynulo nespočet hnízdících ptáků a spolu s nimi byly zlikvidovány i jejich nakladené snůšky. Než se navíc začala ve světě plně využívat ropná surovina, byli tito ptáci pro svůj tuk a pro výrobu oleje masivně vybíjeni po tisících kusech.

Za největší hrozbu moderní doby je považován nadměrný průmyslový rybolov. Studie zaměřená na možné negativní důsledky prokázala, že je nepřiměřená ztráta potravního zdroje velkým nebezpečím z hlediska celého ekosystému. Zdejší mořští ptáci, včetně tučňáků Humboldtových, jsou na určité množství potravy velmi závislý, obzvláště pak v období rozmnožování. Nezřídka tučňáci uvíznou v samotných v rybářských sítích, jenž zabírají velkou vodní plochu. Protože se z nich prakticky nelze vymanit, umírají ptáci na následky utonutí.

Nemalé riziko představuje taktéž výskyt nepůvodních druhů živočichů, jakož je například krysa obecná (Rattus rattus) nebo potkan obecný (Rattus norvegicus). Přestože se tito hlodavci soustředí obzvláště na neoplodněná vajíčka ležící v okolí kolonie, mohou zranit nebo i zabít mláďata. Mnohem větší hrozbu však představují zatoulaní psi (Canis lupus f. familiaris) a divoké kočky domácí (Felis silvestris f. catus).

Další znatelnou hrozbou je rozmach turismu. Návštěvníci se nechovají zrovna ohleduplně, a na nedobře zajištěných místech dochází i k pošlapání hnízd. Druh je obecně považován za extrémně citlivý na přítomnost člověka, a důkazem toho je znatelný neúspěch v reprodukci ptáků, vyskytujících se místech s častou a početnější přítomností lidí.

V neposlední řadě ohrožuje tyto ptáky rozvíjející se průmysl a s ním spojené výstavby narušující jejich biotop. Na výsledek s konečnou platností mají však velký vliv masové protesty zdejších obyvatel, zakládájících se na podepsaných peticích. Ve víru demokracie tak často zabrání nebo alespoň oddálí plány mocných investorů, kteří příliš neřeší možné hrozby pro tuzemskou faunu, jejichž příčinou by mohl být nešetrný zásah do životního prostředí.[2]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Odpovědí na početné a reálné hrozby jsou ochranná opatření, jako například vytváření přírodních rezervací na významných nebo kriticky ohrožených hnízdištích, nebo monitorování chovných kolonií a případná eradikace invazivních druhů živočichů. Do záchranných projektů se zapojila i Chilská Zoologická zahrada, která si klade za úkol zachraňovat oplodněná, avšak opuštěná vejce v koloniích. V Japonsku, v museu Shimonoseki Marine Science, se podařilo samice uměle oplodnit za použití rozmrazených vzorků samčího spermatu.

 Chov v českých Zoo[editovat | editovat zdroj]

Aktuálně se u nás tučňák Humboldtův chová ve čtyřech Zoologických zahradách (Praha, Liberec, Plzeň a Zlín). Je zapojen do programu EEP - Evropský záchovný program, tedy společný projekt evropských zoologických zahrad, jehož podstatou je spolupráce při chovu některých ohrožených druhů zvířat. Jeho činnost zajišťuje Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií.

Chov, pravděpodobně tučňáků Humboldtových, plánuje také Ostravská Zoologická zahrada.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Literatura - Veselovský, Zdeněk, Tučňáci, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1984 (česky)
  2. http://www.iucnredlist.org/ (anglicky)
  3. http://www.pinguine.net/ (německy)
  4. http://webcache.googleusercontent.com Diplomová práce 2012, Soňa Šnáblová (česky)
  5. http://8animaldiversity.org (anglicky)
  6. http://www.birdlife.org (anglicky)
  7. http://www.penguinsworld.cz (česky)
  8. http://www.arkive.org/humboldt-penguin/spheniscus-humboldti/
  9. http://www.sphenisco.org/
    1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
    2. Willkommen auf unserer Startseite. www.sphenisco.org [online]. [cit. 2018-02-23]. Dostupné online. (německy) 

    Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]